Chcete-li Boha opravdu pobavit, seznamte ho se svými plány - III

To jsme si takhle mysleli, že před Finančním úřadem jsme si rovni. Ženské, chlapi, otcové matky. A i tady na nás čekalo překvapení.

Vlastně to celé začalo náhodou a prapodivná situace vznikla bezděčně. Celé to odstartovalo docela obyčejné daňové přiznání. 

V roce, kdy byly obě děti ve střídavé péči a postupně přešly do péče otce, seděl můj nejoblíbenější a jediný manžel se svým daňovým poradcem (no, daňový poradce je silné slovo, prostě kamarád, který mu pomůže u sklenky dobrého bílého správně vyplnit formuláře) a mudrovali nad rozsudky a nad tím, jak uplatnit slevu na dani na nezaopatřené dítě.

Když to vymudrovali, vypočítali a sepsali, zamyslel se "daňař" Franta nad tím, že děti byly ve střídavé péči už o rok dřív. Zalovil ve své kalkulačkové hlavě s neuvěřitelnou pamětí, poškrábal se v místech, kde měl historicky vlasy a s jistotou prohlásil, že je si jist, že v minulém roce manžel odpočet na děti neuplatňoval a že si to tedy má laskavě řešit a podat dodatečné daňové přiznání. Přidala jsem se k nim, chvilku jsme se přeli o to, proč se o rok dřív stalo či nestalo to či ono a nakonec se pánové pustili do tvorby dodatečného daňového přiznání. Jedno po druhém bylo pěkně odesláno datovou schránkou, sedmička sylvánského dopita, dílo ve svém celku dokonáno.

Co bych se tvářila hrdinsky, z Finančního úřadu mám respekt větší než ze sousedovic rotvajlera. Tak se mi ulevilo, když bylo přiznání za loňský rok v pořádku, přílohy vyhovovaly a vše proběhlo hladce. Byli jsme v klidu, k dodatečným přiznáním se úřad dostane až poté, co vyřídí ta řádná. Jejich vážnost je ale stejná, mechanismus řešení bude tedy taky stejný. 

Jenže jednoho dne se můj drahý choť vrátil z práce se zajímavou zprávou. Pozvali si ho na Finanční úřad, aby dokázal, že s ním děti sdílely domácnost. V onom roce totiž matka dětí uplatnila slevu na dani na děti za celý rok. Nějak pozapomněla na změnu situace a nový rozsudek. Zírali jsme na sebe jako vyorané myši, protože nás tohle nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Manžel krčil rameny s tím, že mu úřednice doporučila, ať se s matkou dohodne, ona mu peníze, které byly vyplaceny jí, vrátí a on přiznání stáhne. Domluva je nemožná i o jednodušších a levnějších věcech, ale přesto to zkusil. Bez úspěchu. 

A tak následovala další cesta na finančák s "hlášením", že k dohodě dle očekávání nedošlo. A milý úřad konal. Vyžádal si další kopie rozsudků, chtěl důkaz o tom, že s námi měly děti společnou domácnost, což se prý prokazuje dohodou rodičů, kterou jsme samozřejmě nebyli schopni získat, nebo plnou mocí. To jsme se ještě smáli a žertovali na téma, kterak nastoupíme všichni na finančák a místopřísežně prohlásíme, že u nás děti bydlely, což já pečlivě doplním fotodokumentací z onoho pololetí a s výpisem z účtu s položkami za pořizovaný nábytek, oblečení a všemožné kde-co. Manžel doložil, co si úřednice přála, čestně prohlásil, že s námi děti bydlely a čekali jsme. Tentokrát s napětím.

A v napjatém očekávání jsme vlastně zůstali.

Finanční úřad odmítl uznat nárok na slevu na dani na nezaopatřené děti s odůvodněním, že otec neprokázal, že s ním děti sdílely domácnost (což v následujícím roce nebylo třeba prokazovat) čestné prohlášení neshledal dostatečným. Na daňovém přiznání matky ze stejného roku neshledal pochybení. Nevadilo, že nepředložila platné rozhodnutí soudu a společnou domácnost s dětmi prokazovat nemusela.

Tak hlavně, že se na nás horem-dolem hrnou ty rovné příležitosti.