Čajkovskij, Verdi, Chopin - co můžeš udělat dnes, neodkládej

Přátelé se od nás rozcházeli k ránu. O půlnoci se na sklenkách šampaňského v našich rukách zrcadlil ohňostroj.  Obešli jsme náměstí, pozdravili se se známými, poslali telefonem pozdravy do dáli. Skoro všem. 

Zbytek noci už jsme strávili v teple u krbu a pak si zamávali.

Možná se mi chtělo spát a možná nechtělo. Chvilku jsem se zastavila u vánočního stromku, hlavou mi běžely krátký sestřih minulých dní prolínaný s loňskými Vánoci.

Chtěli jsme jí vloni koupit gramofon. Mámě. Měla skříň plnou desek a často o mystériu hrajícího gramofnu mluvila. Nakonec dostala notebook, aby si mohla pěkně pohodlně psát s vnučkami přímo z obýváku. Nemyslete si, u ní to byl malý zázrak. A velká nezdolnost. Gramofonový plán se posunul na narozeniny. Na březen. Jenže to už se máma rozkoukávala v jiných světech a my si zvykali na prázdno, co tady po ní zůstalo. 

Ne, nechtělo se mi spát. Na komodě vedle stromku pak stačilo z poličky vybrat jednu z máminých desek. Nabídla se, sama mi v klouzla do ruky. Čajkovskij. Klavírní koncert b moll. Opatrně prohlédnout desku, otřít od prachu, položit na něj jehlu zbrusu nového gramofonu. (No jo, máš ho u nás, mami.) Hudba se s typickým praskáním rozezní tichým pokojem. Sedím s hrnkem dobrého čaje, klavír zabydluje vzduch. Světýlka na stromku přinášejí každé jinou vzpomínkovou pohlednici. Ještě jedna deska...a ještě jedna. Svítá a křehké kouzlo se pomalu vytrácí, balím se do deky.

V minutce před usnutím přeji všem svým blízkým dobrý a laskavý rok. A víte co? Pokusím se napříště neodkládat to, co bych chtěla udělat, na "někdy". 

Ať se každému z vás splní alespoň jedno důležité přání.