Bariérové mozky

Ne všichni všude dojdeme. Nic to nemění na naší chuti být tam, kde se něco děje. Když jsi na vozíku, schody jsou prostě schody a chvilku trvá, než se dají upravit. Ale ty houpé bariéry v našich hlavách, ty by být nemusely. A jsou. A ze schodů budou dávno nájezdy a lidi rozum nedostanou a nedostanou...

Koukám, mám nějaké sociálně laděné období. Ale ono mne to teď tak prostě potkává. Tak to tak nechme. Snad to, trpělivý čtenáři, ještě vydržíš.

Asi se shodneme na tom, že bariéry, ty architektonické, jsou nadraka. U schodů jsou vozíčkáři v pasti, ale taky mají probém mámy s kočárky, lidi, co jim nohy neslouží a to jsme někdy všichni. Přesto chceme normálně žít. Pamatují na to zákony a předpisy a kde-co. Jenže bezbariérovost, to je z velké části stav mysli. Ochota uvědomit si, že stačí vnímat souvislosti. Uvědomit si, že lidská důstojnost a noblesa nesouvisí s fyzickým handicapem. A třeba si sami sebe představit s nohou v sádře...

Docela velká část bariér je v lidských mozcích. Nemyslíme (a asi ani nechceme) myslet na ty slabší. Proč taky, když sami máme síly dost? (skoro mne v takových chvilkách napadá něco o božích mlýnech). 

Bylo-nebylo

v jednom městě setkání lidí s handicapem a návštěva v historické budově. Událost to nebývalá - budova má bariéry a vozíčkáři se do ní běžně nedostanou. A tak proběhla "taktická příprava". Kudy nejlíp, kdo co zajistí, po kterých schodech se dostane kdo kam. Organizátoři vybrali nejlepší přístup - pěkně ze zahrady, kde je to nejjednodušší. No co vám budu povídat, ten den lilo a byla zima jako v ruské pohádce. Vozíčkáři a berličkáři se sjeli a sešli u vchodu (ouha) ZAMČENÉ zahrady. A tak se sunuli k hlavnímu vchodu, jenže tam nebyl naplánovaný ten taktický manévr s přesuny. Organizátoři zmateně pobíhali, hledali majitele klíčů, majitelé klíčů vysvětlovali, že prší a co by kdo hledal v zahradě, mávalo se sliby a dohodami...

...a lidé na vozících zatím mokli a mrzli...

...a kdoví jak se cítili...

...i našel se majitel klíčů, ověřil, že je opravdu zamčeno a odemkl. Průvod se opět vydal do zahrady. Jen ta nálada, ta byla pro tu chvilku někde pod bodem mrazu a nebylo to jen deštěm a zimou. "Jsme zvyklí", snažil se kdosi utěšit organizátory. Tím horší to bylo. Neměli by být zvyklí na "bariéry v hlavách". Mělo by být normálnější být laskaví. 

Nakonec vše dobře dopadlo. Jen se obávám, že bariéry v mozcích pevně drží na svých rezavých, nehybných závitech.

A asi to jsou ty nejhorší bariéry v nás...