A vy jste mi, paní primářko, nevěřila

Jsem Šťastná. A taky jsem šťastná, protože mám rodinu. Opravdu svoji. A taky jsem trochu smutná, protože mám starost o brášky. Hlavně o toho nejmladšího a přemýšlím, komu to říct. Možná té primářce, co jsem u ní skončila na oddělení na psychině. Ať ví, že se tenkrát spletla. Kdyby něco.

http://www.qety.cz/sites/default/files/styles/600x600/public/kal

Vážená paní primářko,

nemyslela jsem si, že Vám budu někdy psát. Dlouho jsem na Vás byla naštvaná a asi pořád jsem. Ačkoliv už jen trochu. Ale nedávno se semlelo tak nějak víc věcí. Jednak mne Patrik požádal o ruku a jednak matka vyhodila bráchu. Stejně jako tenkrát mne. A vy jste mi nevěřila.

A tak Vám aspoň píšu, abyste věděla, že ani ten diplom ve zlatým rámečku, co máte nad stolem v pracovně, ani ty roky praxe z Vás neudělaly neomylnou. Jistě, kdo je neomylný. Nikdo. Kromě mojí matky, jak jinak. Ale popořádku.

Než jsem se dostala na Vaše oddělení, matka mne vyhodila z domu. Tenkrát jsem nechápala, dneska si myslím, že měla strach, že jí přeberu otčíma. Taková hovadina naivní představa. Byl hnusnej, jak po nás pořád řval. Byl hnusnej, jak se po mně díval, byl hnusnej, když mne objímal. Smrděl potem a borovičkou.  Od té doby nemůžu pít tvrdý alkohol. Vždycky mám v tom okamžiku pocit, že příjde a zas mne obejme a já nebudu moci uhnout, protože by se urazil a matka by mi udělala kázání, že jsem nevstřícná a nejsem mu dost vděčná za to, co pro mne dělá. To teda nevím, že by něco dělal. Akorát mi zakazoval jídlo, že nevydělávám. Hrozný překvapení, když jsem chodila do školy. No a pak mne teda vyhodila. Dneska už vím, že tenkrát při mně stáli všichni svatí. Hlavně babička a oba tátové. Blbý, co? Nemůžete si to už asi pamatovat, ale od jednoho táty mám geny a druhý mne vychoval. Ani s jedním matka nevydržela. Tenkrát jsem se na ně zlobila, dneska je chápu. Ale zpět k tátům. Jasně, že se neměli rádi, ale v té době si dokonce volávali a hledali mne oba. Nechtěla jsem s nimi mluvit, protože věřili matce a věřili, že jsem utekla a ke všemu věřili, že o mne má matka strach. Ona jí věřila taky babička, ke které jsem tenkrát přijela stopem. Když mi začala vysvětlovat, že bych se měla vrátit k mámě, utekla jsem i od ní. Normálně oknem. Hrozná doba. Nakonec mne ti tři tak nějak zachránili. A taky hromada štěstí. A samozřejmě Patrik. Jednou to sepíšu a bude z toho knížka. Normální, papírová bichle. Možná dvojdílná. Vyvedla jsem i nějaké blbosti, naštěstí žádnou, co by nešla napravit. No a pak jsem se s tím vyčerpáním dostala k vám na oddělení. I vy jste věřila matce. A tak jsem zas šla pryč, což je možná škoda, nemusela jsem dneska toho terapeuta platit, protože mám pořád strach, že něco udělám blbě špatně a Patrik mne opustí.

Jediné, co mne táhlo domů, byli sourozenci. Dva mladší bráškové, kteří u matky zůstali a které jsem hlídávala, když matka vyrážela s otčímem pařit k Címbálu nebo kam to tehdy chodívali. Ale uklidňovala jsem se tím, že se o ně postará jeden z tátů, ten co byl můj nevlastní a jejich vlastní. Jestli se v tom ztrácíte, tak nevadí, v tom se totiž nevyzná nikdo. Patrikovi jsem musela ty naše složité rodinné vztahy namalovat na tabuli ve škole, kde jsem měla úklid jako brigádu, když jsme se poznali. Když už jsem sekla se studiem, tak jsem po třídách aspoň pobíhala se smetákem. Patrik na ten graf celkem čučel. Já jsem taky čučela a konečně mi došlo, že jsme divní. No ale tenkrát jsem odešla k prvnímu tátovi. Jeho žena mne pořád vykrmovala, což jsem nechápala, ale při pohledu na fotky se nedivím, byla jsem fakt jak anorektička. No a když jsem začala pracovat a táta1 mi pronajal malý byt, sebrala jsem odvahu a zavolala domů. Nejdřív tátovi2. Nevím, co tady šachuju s číslováním tátů, stejně jim oběma říkám jménem. Ale co, už to tak nechám. Ten byt byl spíš pokoj s koupelnou a vařičem. Ten vařič byl v koupelně, vlastně jsem si mohla dělat míchaný vajíčka a sedět na záchodě, kdyby to nebylo nechutný. Ale, jak by řekl táta2, technicky to proveditelné bylo. Táta2 taky hned po tom telefonátu přijel. Přivezl mi tašku věcí a šli jsme na večeři, ale nejvíc mne asi přijel zkontrolovat, jestli zas nekecám a fakt jsem OK. 

Pak jsem volala matce a ta mi vyjasnila, že jí dlužím dvacet tisíc a nějaké drobné, nepochopila jsem z toho ani hlavu ani patu, chvilku jsem ji poslouchala a pak řekla, že nevím, že bych jí něco dlužila a ona začala zvyšovat hlas, a že mne porodila a že jsem odrodilá dcera, nejsem její dítě a mám se obrátit k Bohu. Fakt řekla k Bohu. I s tím velkým "B". Od ní to teda sedělo.  Položila jsem telefon na polštář a jen slyšela ten vysoko posazený hlas. Nedokázala jsem zavěsit a fascinovaně poslouchala. Až pak jsem si všimla, že mi tečou slzy a taky z nosu a utřela jsem se do trička. Usnula jsem vedle toho telefonu, aniž bych se ho dotkla. Pak mi začala volat. Pořád chtěla nějaké peníze, pořád měla kecy o úctě k matce a nehynoucí mateřské lásce. Někdy chtěla ať se vrátím domů. Vlastně ani nevím proč jsem jí ty hovory brala. V co jsem to doufala.

Patrika jsem potkala a bezhlavě se zamilovala. Je krásný a skvělý. Uznávám, otěhotněla jsem moc rychle a měla strach, že mne Patrik opustí. Brečela jsem do telefonu tátovi2 a on mi tím svým klidným hlasem domlouval. Patrik mne neopustil, jen tak nějak překvapeně zvedl obočí, že "to je teda fičák". Babička řekla: "No nazdar...jak je ti, holka...já budu prabába...přivezu ti nějaký peřiny a hrnce, co potřebuješ nejvíc?". A máma mi řekla, že jsem kráva a mám jít na potrat. Když Patrik něco dělá, dělá to pořádně. Máme dvojčata. Dvě krásný holčičky, jsou hrozně po tátovi a po jeho mámě, droboulinké a blonďatě kudrnaté. Všechno jim šlo hrozně brzy, teď mají dva roky a jsou strašně šikovné. Kájinka ještě moc neumí na nočník, ale zato krásně mluví. Jmenuje se po babičce. Marcelka je hrozně přemýšlivá a pořád mi chce pomáhat. Ta má jméno po tátovi2. 

No a já už mám i ty brigády, zas lítám se smetákem po škole, ale jednou se tam vrátím i do lavice a že to bude dálkově, nevadí. Nebudu ani první ani poslední. Chtěla jsem studovat psychologii, abych takovým holkám jako jsem byla já mohla pomáhat (promiňte), líp. Ale asi si vyberu rozumnější cíl a zaměřím se na nějaké sociální služby. Táhne mne to k dětem.

Jo, abych nezapomněla. Jak jsem vypadla z domu, nevzala jsem si skoro nic, v kabelce jsem měla jen zapomenutý pas. Celkem mi stačil, teda pak jsem něco řešila na úřadech a vyřizovala si nové doklady. A zjistila, že mám půjčku a prodaný auto, co mi táta jedna koupil za maturitu. A já se divila, že kolem něho matka tak mlží. No, ono za moc nestálo, ale s holčičkama by se hodilo. Půjčka byla uzavřená s mojí občankou a rodným listem. Podpis není můj. Když jsem s tím šla za matkou, ječela jak siréna a práskla mi dveřmi před nosem. Na holčičky se ani nepodívala do kočárku. Už jsem za ní znovu nešla. 

V sobotu jsme se s Patrikem vzali, bylo to narychlo, ale všichni byli kolem mne. Babička mi pomohla vybrat šaty, takové zelenkavé, abych nebyla trapka v bílém, když už mám děti. Holčičky měly šatičky na zem. Táta1 mne odvedl před "oltář" na úřadě a táta2 mi šel za svědka. Měli jsme zahradní slavnost a byli tam bráškové a ten starší je už v pubertě a sežral asi deset řízků a Patrik mu vtipně nalil do kofoly rum. Bylo to krásné, měli jsme dort jak z amerického filmu a kytku jsem měla z bílých kal, protože něco bílého jsem přece jen chtěla. 

V neděli se bráškové vrátili k matce a řekli jí, že mi byli na svatbě. No a ona po nich začala křičet, že se nemají bavit s tou courou nevděčnou a ten starší se mne zastal, tak vyhodila i jeho. Asi ho vyhazuje často, ale tentokrát se naštval a šel. Jí asi nedošlo, že půjde dřív než já, protože může k tátovi, což je táta2. A proto Vám vlastně píšu. Kvůli nejmladšímu bráškovi. Ten totiž mámě nejvíc věří a kdoví, co  by se stalo, kdyby jednou vyhodila i jeho. A to se může stát, už je totiž poslední nevyhozený. Tátovi on totiž moc nevěří, máma mu namluvila, že ji mlátil, což není pravda. To bych si všimla, už jsem byla velká. Ale malej jí zatím věří na slovo. A taky věří, že žije jen pro něj. Až povyroste, možná jí přestane všechno věřit. A kdoví, co se stane až ho máma taky vyhodí. Tak kdyby se ocitl u vás na oddělení, věřte mu. Ať nemusí utíkat.

V příloze posílám fotky holčiček a toho našeho rodinného grafu. 

Patricie Vedlejší, nyní Šťastná