0-1-1-1-0-0-1-0...je internet dobrý sluha?

Internet - zásah do našich životů. Pracovních i soukromých. Svět složený z písmen, do nichž si často dosazujeme vlastní významy. Ve světě moderních technologií zůstávají naše mozky pořád stejné. A tak klameme sami sebe...

Když jsem zakládala tenhle blog, bylo to kvůli ne-pohádkám. Kvůli vztahovým legráckám a kvůli tomu, že jsem to slíbila. Váhala jsem. O čem vlastně budu psát? Vyjadřovat se k politice a situacím, které "hýbou dnem" jsem neměla (a pořád nemám) v plánu. Dělá to tolik lidí, že se mi nechce být jedna z obrovského zástupu. To už by mne muselo něco fakt děsně nadzvednout. Psát o sobě? No, to taky není nic zajímavého. A tak se zatím pohybuji někde uprostřed. Ve světě mírně veřejném, viděném mýma očima. Uvidíme, co bude dál.

Internet mne baví už moc let. Teoreticky jsem se jím a chováním lidí ve virtuálním prostředí zabývala na škole (no neříkejte, že tenkrát ještě nebyl - já studovala dálkově až na "starý kolena" :-)). Bylo to fajn. Literatura moc nebyla, lovili jsme každou informaci, mluvili s desítkami a možná stovkami lidí a skládali si obrázek "uživatele internetu" - lidí na chatech, lidí na seznamkách, o komunikaci po "kecálcích", ale taky o formálním (pracovním a vzdělávacím) pohybu na netu...fajn to bylo. A to jsem ještě nevěděla, že se brzy ocitnu na opačné straně "barikády". Že se stanu součástí velké komunity "singls" a internet bude jednou z možností, jak zahánět večerní a noční stíny. A nastavím "vlastní kůži" tak nějak naostro.

Internet je dobrý sluha. Najdeme na něm (když to trochu umíme) skoro všechno. Tedy co se informací týče. A nenajdeme na něm skoro nic, co se lidství a citů týče. Tady se stává "síť sítí" zlým pánem. A je špatně, že to často nevíme. Tam, kde nám chybí nonverbálno, nahradíme ho hnutím vlastního mozku. Doplňujeme si tvary, vůně, barvy zvuků. Zamilováváme se do písmen, protože se potřebujeme zamilovat a ne proto, že by nás zaujala bytost na druhé straně. Idealizujeme si a pak zoufale polykáme zklamání u první společné skutečné kávy. Protože náš sen byl jiný. Vlasy mu vlály ve vánku, nezadrhával se, jinak voněl... a pak jsme se "probudili" a potkali normálního člověka...

Zapomínáme, že na druhé straně psaní je člověk. Že bude smutný, odstřihneme-li ho v půlce věty, že ho bude trápit odmítnutí a hrubost ke které internet trochu svádí (anonymita je v tomhle děsná). Zvlášť méně zkušení "kecálisti" si vlastně nepovídají s tím druhým, ale sami se sebou. Se svým nitrem, se svými představami, se svým já.  Je to smutné, protože i fajn a povedení lidi pak narážejí do zdí, zlobí se, přesvědčeni, že je staví jejich okolí, ale staví si je oni sami. Tím, že nevidí ty ostatní. Tím, že vidí sebe.

Znám takhle pár fajn lidí, kteří dovedou ve virtuální komunikaci dokonale a opakovaně selhávat. A protože se jim těžko hledají vlastní omyly, nemohou tušit proč. Přiznat si a přijmout fakt, že komunikace po netu je něco zcela jiného, že to tu skutečnou nahrazuje jen zčástí a jen u lidí, kteří se opravdu znají (je paráda mít bezproblémový kontakt třeba s dětmi studujícími v zahraničí). Že je potřeba vzít rozum do hrsti a přizpůsobit se "komunikačnímu kanálu". Nevidět svůj monitor, ale toho druhého, kdo sedí o pár bloků, měst či států dál. A pak to půjde. A internetová komunikace zůstane tím dobrým sluhou, kterého všichni občas potřebujeme.

Děti už to dovedou. Snad se to naučíme i my "velcí", kteří jsme ještě vyrostli i bez pevných telefonních linek a povídali si prostě naživo.

Držím nám všem pěsti.