Skutečně pravda osvobozuje…?

Mohl bych také začít otázkou Pilátovou: „Co je pravda?“ Všeobecně se má za to, že pravda je souhlas tvrzení a skutečnosti. Budu-li tvrdit, že slunce vychází každý den, bude to evidentně pravda.  Každý se o tom může přesvědčit. Jenže jak lze ověřovat nejrůznější tvrzení v mediích, když skutečné děje jsou převážně dokonavé a příliš daleko od nás?

Není to jednoduché. Ve světě jsou nejrůznější politické, mocenské a ekonomické zájmy a media informují své čtenáře, posluchače a diváky tak, jak nejlépe dovedou, mohou, smějí, či dokonce musí.

Mnohdy ale nejsme bez viny ani my. Ne každý se snaží o hledání pravdy. Vyrůstáme v určitém názorovém prostředí, zvykáme si na určité postoje a pohledy na události kolem nás, takže mnohdy nám jako pravdivá připadají taková tvrzení, která korespondují s tím, či oním návykem, nebo jen pouhým vjemem, třeba i podprahovým, jenž může efektem motýlích křídel naše vnímání skutečnosti změnit.

Proto je možné mediální působení na jednotlivce, skupiny lidí, ba i na celé národy a není jednoduché přijít na to, že paradigma, které považujeme za pravdivé, může mít trhliny, může za pravdou pokulhávat, nebo být dokonce pravým opakem pravdy, tedy lží, jíž jsme, (někdy i po léta) vmanipulováni tam, kde nás („cizí“) mocné zájmy chtěly mít.

Není vůbec jednoduché přiznat, že něco neklape a začít se ptát proč a jak to vlastně všechno je… protože měnit paradigma se přece nikomu nechce. Nejenom proto, že se nám všechno začne naklánět a kácet. Někdy jen proto, abychom nemuseli přiznávat omyl, když jsme doposud „své hodnoty“ ochraňovali a vehementně bránili před těmi, kdož nedotknutelné pilíře „pravdy“ chtěli znesvětit, či dokonce zbourat.

Ne každý je ale ochoten vydat se cestou hledání skutečné pravdy. Většinou je naší první reakcí úsilí vynaložené k tomu, abychom bránili a udrželi pravdu svou a mohli i nadále zůstávat v klidu.

Velkou roli hraje i náboženství a vůbec víra jako taková. Ve věcech víry nelze řešit otázku pravdivosti. Pokud však je víra určujícím prvkem chování určité skupiny lidí, potom výsledek jejich činnosti objektivně hodnotit lze.

Jednotlivá náboženství měla zásadní vliv na chování lidí hlavně v dřívějších dobách. Problémem současných generací jsou specifika náboženských frakcí a jejich dogmata.

V judaismu je to sionizmus a jeho víra v Bohem darovanou část země.

V křesťanství je to římskokatolická církev a její víra v jedinečnost přímého spojení s Bohem.

V islámu je to rozdělení na dvě frakce, z nichž každá věří v jiné nástupnictví Proroka. Šíité věří v přímou dědičnost nástupců, kdežto sunnité uznali za nástupce Mohameda Abú Bakra. .

Náš „západní“ svět má v současnosti největší problém s otázkou sionizmu, potažmo tedy se státem Izrael. Nejedná se však o otázku židovskou, i když právě otázka židů a zacházení s nimi v období německého fašizmu je mnohdy právě motivujícím prvkem pohledu na sionizmus a stát Izrael…což samo o sobě dává tušit, že tento pohled u mnohých lidí bude (více, či méně) emotivní.

Stále častěji se setkáváme s tvrzením, že dnešní doba se vyznačuje další vlnou narůstajícího antisemitizmu. Je to nesmysl, možná i úmyslně (mediálně) vyvolaný. Nejedná se o narůstající vlnu antisemitizmu, nesnášenlivosti vůči židům, tedy těm, kdo se hlásí k judaizmu. Judaizmus je náboženství, kdežto sionizmus je politický směr – židovské nacionalistické hnutí.

Náboženství nikomu nevadí, nebo by alespoň vadit nemělo. Víru převážná část populace toleruje a považuje ji za jednu z nenahraditelných hodnot lidské svobody.

Politika je ovšem něco úplně jiného. Politika může naopak svobodu jedněch upřednostňovat a způsobit nesvobodou druhých… a tady je třeba mít se na pozoru, neboť víme, že svoboda jedněch přece končí tam, kde začíná svoboda ostatních.

Je-li tedy někdo antisionista, potom nemá nic proti židům, ale nesouhlasí s tím, jak se (v dnešní době) chová stát Izrael…a jak se (před založením státu Izrael) chovali sionisté (nebo alespoň někteří sionističtí přistěhovalci) v Palestině. Tento nesouhlas, jenž skutečně v dnešní době eskaluje, nezaznívá jen od populace nežidovské, ale i od mnohých židovských historiků, publicistů a spisovatelů, ať již žijí v Izraeli, či kdekoli jinde ve světě. Např. Alfréd Lilienthal, Gideon Levy, Uri Avnery, Patrick Cockburn, James Petras, John Pilger, Edward Said, Norman Finkelstein, Danny Rubenstein, Abu Jamail, Tanya Reihart, Ilan Pappe a další.

Celý problém je ve své podstatě velmi jednoduchý. Představte si dům, v němž je jeden byt volný. Do toho volného bytu se přistěhuje rodina, spřízněná s jinou rodinou, která v tom domě bydlela spolu s dalšími (cizími) rodinami "od nepaměti". Tyto dvě spřízněné rodiny si však začnou dělat nárok na celý dům, neboť údajně byl tento dům postaven pro ně a pro jejich příbuzné a proto všichni ostatní, kdož v tomto „jejich“ domě doposud bydlí, by měli postupně dům opustit a hledat si bydlení jinde.

I kdybychom byli nakloněni tomu, že na tvrzení těchto dvou spřízněných rodin může možná něco být, tak ale vymahatelnost jejich „práva“ je naprosto irelevantní a zvrácená. Vezmou-li tyto dvě rodiny právo do svých rukou a začnou obyvatele toho domu postupně násilím vyhazovat na ulici, tak tady přece není něco v pořádku a všichni (přímo nezúčastnění) lidé k takovému počínání mohou být jen těžko neteční.

Jsou to však rodiny vlivné a bohaté, takže se jim podaří časem získat oficiální doklady k tomu, že tento dům je skutečně jejich a že se ostatní nájemníci vystěhovat musí z moci úřední. Jelikož ale jejich příbuzenstvo je značně rozvětvené a počet dalších a dalších jejich příbuzných se neustále násobí, je nutné postupovat obdobně i v jiných (sousedních) domech, ale stavět i domy nové na dalším, opět násilím získaném území.

Přesto, že se jedná o další genocidu v dějinách lidstva, neboť i v této chvíli (kdy čtete tyto řádky) táž aktivita stále pokračuje, spousta oficiálních míst na celém světě mlčí…nebo dokonce s tímto postupem souhlasí, protože tato činnost není v rozporu s jejich (nejrůznějšími) mocenskými zájmy v této oblasti.

My jsme však obyčejní lidé a rozhodně nemáme žádné mocenské zájmy, tedy alespoň ne ve světovém měřítku. U nás je to pouhá pohodlnost, pokud si nechceme přiznat skutečnou pravdu. Ale i tento postoj není nový. Říká se tomu "syndrom podváděného muže". Jedná se o muže, jenž ví o nevěře své ženy, nicméně se všemožně snaží pravdu nepřiznat, neboť by se mu zhroutil svět… Proto všem odpovědím na své všetečné otázky ohledně možné nevěry, své manželce věří, přestože (ve skutečnosti) ví, že jsou lživé….