Pravda a láska u nás rozhodně nezvítězila…

… a už vůbec ne nad lží a nenávistí. Je to už pětadvacet let a nešlo naštěstí o žádnou barevnou revoluci. Tehdy ještě ne. Za nadšeného cinkání jsme byli, jako omámené stádo, nenápadně převedeni z diktatury jedné, pod diktaturu jinou, neméně zvrhlou, a ještě jsme uvěřili našemu převaděči, že jdeme po cestě duchovní…

Lidé byli omámeni náhlým osvobozením, obdobně, jako jejich rodiče a prarodiče v květnu 1945. Mnozí ještě navíc měli pocit viny, jak osobní (z většinou nechtěného vstupu do komunistické strany), nebo kolektivní (ze zrady západních ideálů v roce 1948).

Asi proto nebylo nikterak těžké zapomenout na Mnichov, kdy nás západní diplomacie vrhla do náruče Hitlerovi, na demarkační čáru u Plzně, kterou nás západní diplomacie vrhla do náruče Stalinovi (protože, kdyby Prahu „mohly“ osvobodit americké tanky, nikdy by prosovětské „nadšení“ nedospělo k Únoru 1948). Bylo zapomenuto rovněž i zlomyslné  vybombardování pražské Kolbenky a plzeňské Škodovky.

Ale nešlo jen o zapomínání. Bylo nutno se i přeškolit, neboť jsme neměli se západem stejnou terminologii a těžko bychom se mohli v budoucnu domlouvat a porozumět si. Museli jsme "pochopit", proč bylo např. nutné srovnat se zemí Drážďany, proč bylo nutné svrhnout druhou atomovou bombu na Nagasaki, proč bylo nutné (vedle války ve Vietnamu)  učinit v tajné válce ze sousedního  Laosu nejbombardovanější zemi v dějinách lidstva, a posléze i porozumět tomu, že vlastně i bombardování může být humanitární, atd., atd.…

A učíme se stále. Např. proč je nutné likvidovat takové vývozce ropy, kteří začnou prodávat ropu v jiných měnách, nežli v dolarech, proč je nutné rozšiřovat NATO směrem k Rusku, když se (výměnou za sjednocení Německa) slavnostně slíbilo, že k tomu nikdy nedojde, proč je nutné šířit po světě „demokracii“ i za cenu násilí, proč je nutné šmírovat politiky všech (i těch "bratrských") zemí, přoč je nezbytné mučit uvězněné, atd., atd., atd.…

A tak tu dnes stojíme, jako národ již připravený chápat a uvěřit všemu, co je mu předkládáno. Je to zvláštní. Nemuselo předcházet ani žádné brutální vymývání mozků. Mnohým lidem stačilo (a stále stačí), pokojně sledovat televizní vysílání a číst denní tisk.

Prošli jsme nejenom tím, že (dnes už) si nic špatného o činech USA a EU nemyslíme, dokonce jejich další (dnešní) činy chválíme a (vlastně již předem) schvalujeme.

Skutečná cena za tento sametově lhostejný stav je ovšem velmi vysoká - opět už žijeme v zemi, kde pravda ve státních mediích buď neexistuje vůbec, nebo jen bolestně pokulhává. V zemi, kde účel světí prostředky a ten, kdo pochybuje o "pravdě" oficiální, je nepřítel a zrádce. I kdyby to byl třeba prezident republiky.

Patřím do generace, která již obdobnou situaci zažila. Situaci, kdy pravda velmi často býbá pravým opakem toho, co státní media říkají. Pokud bychom takový algoritmus použili např. k vylíčení dění na Ukrajině, dojdeme k následující bilanci:

Původní demokratický protest v Kyjevě byl zneužit k provedení násilného státního puče. Pučistická vláda svým přístupem k řešení národnostní otázky vyvolala ostrý nesouhlas rusky mluvících východních částí Ukrajiny a Krymu. V těchto oblastech postupně proběhla referenda, jejichž legitimitu pučistická vláda odmítla.

Zcela výjimečná situace byla v autonomní Krymské republice, na jejímž území kotví ruská Černomořská válečná flotila. Vzhledem k tomuto faktu je mezinárodní dohodou mezi Ukrajinou a Ruskem počítáno s neustálou přítomností ruské armády v krymské republice - do nasmlouvaného maxima 25000 mužů. Z tohoto důvodu bylo krymskému referendu věnováno mnohem více vážnosti, nežli ostatním dvěma ve východních oblastech Ukrajiny a podle toho dopadlo i konečné řešení. I když bylo nutno (vzhledem k militantním skupinám bojovníků z Majdanu) navýšit počet stávajícího kontingentu ruské armády pro uzavření přístupových cest do autonomní Krymské republiky, aby se zabránilo násilí, nebylo ani dosaženo maximálního povoleného počtu vojáků. Bylo jich 22500.

Putin respektoval výsledek celonárodního referenda a Autonomní Krymskou republiku jednostranně anektoval. S pučistickou vládou by zcela nepochybně v obdobném případě (počínající občanské války) nevyjednával ani žádný jiný státník nikde na světě.

To, co se dnes na Ukrajině odehrává je občanská válka - i kdyby se státní media třeba na hlavu stavěla, ve snaze tamním událostem dávat nálepku falešnou.

Stejnou energii věnovala státní media i obvinění Ruska při sestřelení civilního letadla MH17. Podle výše uvedeného algoritmu, Rusko se sestřelením tohoto letadla nemělo nic společného. Okamžitě po tomto incidentu naopak předložilo mnoho nezvratných důkazů o viníkovi skutečném…

Za jedno i druhé neoprávněné obvinění byly na Rusko uvaleny tvrdé (a ještě tvrdší) sankce. 

V současné době se media věnují hlavně poklesu ceny rublu. Je to víceméně radostné věnování se, neboť bankrot Ruska se neodvratně blíží. A Rusko, jak známo je náš oficiální nepřítel. Nejenom náš. Je to nepřítel celého světa, jelikož Putin trpí chorobnou představou o znovusjednocení Ruska a jistě se nezastaví před žádnou agresí, obdobně, jako v případě Krymu. Za tím účelem rozpoutal peklo na Ukrajině, které neustále oživuje dalšími ruskými armádami pomáhajícími separatistickým vzbouřencům. Tak to vidí naše oficiální media.

Použijeme-li výše uvedený algoritmus, tak i přes to, že hodnota rublu klesá, tak měna, která by se měla bát o přežití je dolar, nikoli rubl. Tedy petrodolar, jenž se dostal na svět v sedmdesátých letech minulého století a jehož „cena“ je uměle udržována nad vodou pouze jen donucením vývozců neprodávat ropu za jinou světovou měnu, nežli za americký dolar.

Ti, kteří poslouchají státní media jsou informováni o tom, že všechno to, co se nyní s rublem děje, je jednak následek tvrdých sankcí uvalených na Rusko, jednak dílem náhody, při poklesu ceny za ropu, jelikož na nízké příjmy z ropy ruský státní rozpočet není stavěný. Rusko je tlačeno do kouta a spěje k bankrotu.

To, co se ve skutečnosti děje, je ale mnohem složitější. Neprávem uvalené sankce za křivá obvinění v Ukrajinské krizi, pochopitelně Rusku (ale nejenom jemu) škodí a pokles ceny ropy není rozhodně dílem náhody. Cena (čehokoli) je určována poptávkou a nabídkou. Poptávka, ani nabídka ropy se ale nezměnila, tudíž snížení ceny za ropu musí být následkem politického tlaku. Je to v podstatě válečný akt – otevřený finanční útok na Rusko. Takový stav ale nemůže trvat dlouho, protože jde pochopitelně o ztráty všech vývozců, nejenom Ruských. O tom ale státní media mlčí.

Je to jen další manipulace s veřejným míněním, protože Rusko (a o tom se také taktně mlčí) nemůže zbankrotovat (jako např. v roce 1998). Jednak má jiného prezidenta a hlavně už není osamocené. Je členem společného hospodářského uskupení BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika). Možná si vzpomenete, že při uvalení prvního balíčku sankcí odletěl Putin do Číny, kde ihned uzavřel megasmlouvy opravdu nebývalých rozměrů.

BRICS dlouhodobě zvažuje vytvoření alternativní rezervní světové měny, jež by nahradila bezcenný petrodolar (mající hodnotu potištěného papíru) a o něco méně znehodnocené Euro. Dvě události aktivitu BRICSu v tomto snažení urychlily. Jednak loňské uvalení sankcí na Irán, včetně odstavení Iránu od SWIFTu (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci), takže Irán musel přejít na platby za ropu prostřednictvím zlata... a letošní sankce uvalené na Rusko.

Je otázkou, zda nynější oscilace hodnoty rublu nejsou již první vlaštovkou postupného přechodu na rubl, jakožto alternativního platidla světové rezervní měny, jakož i postupného vytváření vlastní mezibankovní Společnosti BRICSu, coby alternativy SWIFTu, kontrolovaného Spojenými státy. Právě letos začalo Rusko s ražbou pětirublových zlatých mincí. Celková doba postupného přechodu na alternativní světovou rezervní měnu má trvat pět let.

Přeji všem mým čtenářům radostné a klidné Vánoce...