65. výročí státu Izrael

Sionistický filozof Achad Haam v jednom ze svých posledních listů napsal: "Jestliže se má Mesiáš chovat takto, pak si jeho příchod nepřeji."

Šedesát pět let je dlouhá doba a bylo by velmi smutné, kdyby se stát, jemuž od samého začátku pomáhaly velké (i malé) mocnosti západního (ale i východního) bloku, nerozvíjel. Pomoc nebyla zdaleka jenom politická, ale i vojenská a finanční. Vždyť většina nejbohatších rodin (nejenom západního) světa jsou židovského původu a i když nepovažovaly za nutné se do Izraele přestěhovat, alespoň finančně nemalými částkami vypomohly.

Četl jsem  zde několik oslavných článků k letošnímu výročí Izraele.  Žádný z nich nebyl však,  ani jen trochu  "sebekritický".  Přesně v souladu s tím, že nacionalizmus je vždycky tak trochu křečovité uvažování... takže se vlastně není čemu divit.

***

Hitlerovské Německo mělo také své vnitřní problémy. Muselo platit reparace, po celosvětové krizi se dostalo (díky pasivní rezistenci v Porůří) do hyperinflace obrovských rozměrů. Přesto se Adolfu Hitlerovi podařilo z Německa vybudovat stát bohatý, velmi silný, celistvý a super mocný.

Jenže tato problematika "něco" znamenala hlavně pro nacionalisty.

Všechen ostatní svět naopak pocítil zcela jinou tvář Hitlerovského Německa. Agresi  a všudypřítomný, hrůzný rasizmus.

***

Jaká je jiná tvář Izraele?

Stát Izrael byl napaden téměř okamžitě po vyhlášení svrchovanosti. Dalo se něco takového předpokládat? Jistěže ano! Byly to ostatně argumenty všech států v OSN, které  nehlasovaly  pro rezoluci č. 181, jež "darovala"  Židům 54% Palestinského území, přestože představovali jen 30% místní populace.

Namísto dalšího vyjednávání o spravedlivějším rozdělení, došlo ze strany Židů k arogantnímu ukotvení  původní zrady tím, že ji počali naplňovat.

První rektor Hebrejské univerzity Judah Magnes , jenž  pomáhal vytvořit hnutí IHUD (Bratrství), zasvěcené arabsko-židovskému přátelství, ještě před vyhlášením Izraele, řekl: "Zdá se, že jsme mysleli na všechno - kromě Arabů... avšak přišel čas, aby židé vzali v úvahu Araby jako nejdůležitější faktor, s kterým musíme počítat. Jestliže chceme žít v tomto životním prostoru, musíme žít s Araby."

Chaim Weizmann, první izraelský prezident uvažoval podobně, když řekl na půdě OSN:   "Jsem si jist, že svět bude soudit židovský stát podle toho, co udělá s Araby."

 Izrael nenechal svět dlouho čekat. Během šestidenní války  (5. - 10. červen 1967) obsadil Gazu, celý Sinaj, Východní Jeruzalém, Golanské výšiny a celý západní břeh Jordánu. Byla to nejenom blesková, ale i proradná válka, během níž Izrael "vařil" falešné depeše zastírající  jeho bleskový postup v Egyptě. Obelstil tak nejenom arabskou koalici, ale i světové mocnosti , jejichž intervence (ohledně vynuceného "předčasného" příměří) se  obával. Z téhož důvodu napadl Izrael i americkou loď Liberty, přestože plula pod viditelnou výsostnou vlajkou USA,  pomalou rychlostí, a v mezinárodních vodách.

Liberty byla totiž špionážním plavidlem, jejíž pohyb byl kontrolován generálním Štábem a Agenturou pro národní bezpečnost ve Washingtonu. Pod palubou byla komunikační sekce, která obsahovala počítače, dekódovací a naslouchací zařízení, včetně "Velkého ucha" (sonární odposlouchávací zařízení schopné registrovat zvuky ve vzdálenosti 500 mil), jež obsluhovali jazykoví experti a další osoby, které mohly být nahrazovány podle povahy poslání a úkolu lodi. Tato komunikační sekce skrývající se v podpalubí nepodléhala kapitánu lodi Williamu McGonaglemu. Byla pod přímou kontrolou technika Agentury pro národní bezpečnost. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byla Liberty pro Izrael značně nebezpečná, neboť se díky jejímu monitoringu mohl svět dovědět skutečnou pravdu o zdrcujícím rozsahu Izraelského útoku.

Ihned po šestidenní válce dala Izraelská vláda pokyn k budování nových sídlišť v dobytých oblastech. Vyhlásila program: "Vytlačte Araby a přiveďte židy". Přestože to bylo v rozporu s článkem 49 čtvrté ženevské konvence, kterou Izrael podepsal a která říká: "okupační síly nebudou deportovat nebo přemísťovat části své vlastní civilní populace do oblastí, které okupují", byla výstavba sídlišť uvítána izraelskými "jestřáby", jejichž přáním bylo vytvořit situaci, která by znemožnila jakékoli příští izraelské vládě, aby se stáhla z arabských oblastí okupovaných po šestidenní válce.

Politika ničení palestinských sídlišť na území kontrolovaném Izraelem nikdy neustala a trvá dodnes. Podle údajů OSN zničili Izraelci mezi 11. červnem 1967 a 15. listopadem 1969 okolo 7544 domů palestinských Arabů na území, kterého se zmocnili během války v roce 1967. V tomto počtu není zahrnuto 35 vesnic, které byly srovnány se zemí na okupovaných Golanských výšinách. Odhaduje se, že v letech 1969-1971 se tento počet zvýšil na 16 312.

Výsledkem sionizace Jeruzaléma byt bojkot Izraele organizací UNESCO a jeho protibojkot. Takové hudební hvězdy jako Artur Rubinstein a Leonard Bernstein vyzývali veřejně Yehudi Menuhina, předsedu výkonného výboru Mezinárodní hudební rady, která je orgánem UNESCO, aby se připojil k sionistickému protibojkotu UNESCO. Avšak Menuhin jejich výzvu odmítl. V odpovědi na telegram, který mu byl zaslán do Paříže, prohlásil známý houslista, že Jeruzalém má univerzální význam a musí s ním být nakládáno jako s místem, jež je symbolem víry v humanitu a patří celému lidstvu a nikoli pouze jediné zemi. Poznamenal, že širší přístup k tomuto problému je nezbytný, jestliže si židé a zvláště Izraelci chtějí vysloužit mezinárodní podporu a sympatie, které jsou nyní na nejnižším stupni. "Znásilnění Jeruzaléma", jak to někteří nazývali, však pokračovalo přes řadu námitek vůči takovým moderním konstrukcím jako například navrhovaný dvacetičtyřpatrový Hyattův hotel ve východním Jeruzalémě.

14. února 1978 odsoudil Výbor OSN pro lidská práva Izrael za ukrutnosti spáchané na okupovaných územích. Ze 32 členských států byly pouze USA a Kanada proti; sedm států se zdrželo hlasování. V roce 1978 byl Izrael na jednom z posledních míst, pokud jde o dodržování politických práv a občanských svobod v cizích spravovaných oblastech. Předčily ho pouze Chile a Jihoafrická republika.

Zabírání země sionisty bylo přirozeným pokračováním jejich předcházejících způsobů kolonizace Palestiny ještě před založením izraelského státu a nezbytně souviselo se Zákonem návratu. Podle něho se měly statisíce židů vrátit ze svého "exilu". Brzy bylo zcela zřejmé, že tyto nové kolonie byly založeny v místech, která Izrael již považoval za trvalou součást svého teritoria. Golda Meirová řekla v roce 1971 skupině přistěhovalců ze Sovětského svazu, usazených na Golanských výšinách, že "hranice jsou tam, kde žije žid a nikoliv tam, kde jsou vyznačeny na mapě". Již předtím se vyjádřil generál Dajan takto: "Místo, kde jsme jednou vybudovali sídliště, nikdy neopustíme."

Běhá mi doslova mráz po zádech, když slyším "ospravedlnění" osadníků, kteří jsou přesvědčeni o tom, že naplňují vůli samotného Boha, když se "poslušně vracejí" do země, kterou jim kdysi Bůh daroval. Jak rozdílné je toto (novodobé) uvažování  od hlubokého znepokojení Moše Smilanského, jednoho z prvních usedlíků, který v publikaci Ner napsal: "Kde jste, židé? Proč nezaplatíme alespoň náhradu těm ubohým lidem? Což zdvihl jediný židovský farmář v parlamentě ruku, aby byl proti zákonu, který zbavoval arabské rolníky půdy? Jak osamocené je židovské svědomí ve městě Jeruzalémě!"

Nicméně dokazuje to skutečnost, že dříve, stejně tak, jako i dnes, jsou někteří lidé přesvědčeni o tom, že naplňují-li Boží vůli, je dovoleno naprosto vše, neboť účel světí prostředky.

Dvanáct kmenů vyrazilo z Kanánska zhruba před pětatřiceti stoletími, a nejenže deset z nich zmizelo - více než polovina členů ze zbývajících dvou kmenů se nikdy nevrátila z jejich babylonského "exilu". Jak potom může kdokoliv tvrdit, že pochází přímo z relativně malé komunity obývající svatou zemi v dobách Abrahámovy smlouvy s Bohem?

Většina lidí západního světa by se mohla vsadit, že by ve svých genealogických záznamech  našla palestinskou stopu, která se v nich během 2000 let usadila.

Ale i kdyby romantický fanatizmus sionistů měl v sobě pravdu, nikdy je nemůže ospravedlňovat k tomu, aby se chovali tak, jak se chovají.

Nejenom, že jsou agresory, ale na válkou nabytých územích stavějí své vlastní osady, čímž dávají jasně najevo, že se už nikdy nehodlají chovat slušně, že nikdy nepřipustí pokání a narovnání křivd, jež způsobili.

Nejenom,  že okupují cizí území, které nehodlají navrátit, ale naopak toto území devastují blokádou na zemi, na moři i ve vzduchu.

Kolik toho již lidé na této zemi pokazili svou pýchou, arogancí a rasovou nesnášenlivostí. Přitom to nejsmutnější na Izraelsko Palestinském sporu je to, že všechny ty hrůzy, daleko přesahující pětašedesát let, nebyly nevyhnutelné. Stačilo alespoň trochu málo pokory, tolerance, ale především lásky...

***

Dovětek po přečtení připomínek.

Předně bych chtěl říct, že mi nevadí, napíše-li někdo o mém článku, že je to snůška nesmyslů. Je to velmi uvážená reakce a staví připomínkujícího jaksi nad věc samotnou a dává tušit, že dotyčný "ví svoje". Horší je, pokud někdo "smete" mé argumenty jasnou "pravdou", takže rázem zpochybní vše, co jsem v článku uvedl. Proto považuji za nutné se k takovému nařčení  vyjádřit.

Já samozřejmě vím, co se o šestidenní válce píše ve Wikipedii. Pokud někomu připadá logické a tudíž i věrohodné, že by stát, jenž utrpěl krutou porážku (kdy hned při prvním masivním a naprosto nečekaném útoku přišel téměř o veškeré letectvo ještě na zemi), vysílal do éteru vědomě klamné zprávy o tom, jak znamenitě si na bojišti vede, a riskoval tím vlastně jen zasloužený posměch, až vyjde skutečná pravda najevo, je to jeho věc. Já v tom však logiku nenacházím. Stejně tak nevěřím ani tomu, že zničující Izraelský útok na Liberty (plující v mezinárodních vodách s nepřehlédnutelnou americkou vlajkou) byl pouze jen omyl. Věřím mnohem více tomu, co logiku má , bez ohledu na fakt, že se nejedná o oficiální sdělení. Jsem totiž příliš starý na to, abych nevěřil tomu, že "dějiny píší vítězové" a abych toto tvrzení považoval jen za vtipný bonmot. Proto věřím spíše tomu, co napsal o této válce židovský historik žijící ve státech, Dr. A. M. Lilienthal v knize  The Zionist Connection, nežli Wikipedii. 

Pokud jde o Guš Katif, tak to je velmi smutná záležitost. Je to typický "zločin a trest" v oblasti novodobého mezinárodního práva. Zločin spáchala Izraelská vláda tím, že osady na dobytém území po šestidenní válce nezákonně vybudovala… Trest postihl obyčejné osadníky, kteří v dobré víře, od státu tuto možnost k trvalému bydlení přijali.

Dodnes se vedou spory o tom, co vlastně Šarona k tomuto kroku vedlo. Rozhodně ale ne to, co oficiálně tvrdil: "Pro zajištění izraelské bezpečnosti a pro ukončení izraelsko-palestinského konfliktu".

Vybudování osad v Guš Katif bylo po šestidenní válce pro Izrael velmi důležité vzhledem k event. dalšímu možnému konfliktu s Egyptem. Proto i některé z osad měly původně vojenský charakter a teprve později došlo k jejich zcivilnění, neboť v době, kdy už  má někdo jednu z nejsilnějších armád na světě, nemá se přece koho obávat…

Na druhou stranu se jednalo a oblast velmi problematickou vzhledem k útokům podomácku vyrobených palestinských raket, což nikterak nepřidávalo na důvodech pro další držení osad právě na tomto území.

Pravděpodobně nejblíže k pravdě budou ale důvody zcela přízemní, což jsou "volné ruce" pro následující blokádu Gazy.

Vzhledem k tomu, že celá akce probíhala velmi emotivně, za obrovského protestu izraelské veřejnosti, bylo jí využito i k propagandistickým účelům. V Jeruzalémě bylo otevřeno Muzeum Guš Katif, kam docházejí hlavně školní děti učit se o tom, co by znamenalo něco obdobného (kdykoli a kdekoli jinde) opakovat.

Vystěhování 21 osad (dokonce z velmi problematické oblasti) nic nemění na faktu, že Izrael nemíní nezákonné osady opouštět a nemíní dokonce ani přestat stavět nové.

Něco úplně jiného je ovšem aspekt lidský. 

Pro ilustraci, jak nezměrné utrpení asi představovalo masivní nucené vystěhování, uvádím alespoň tři konktrétní osady, které již neexistují:

Gadid (hebrejsky: גָּדִיד) byla izraelská osada (založená roku 1982), nacházející se ve středu Guš Katif. Byl to ortodoxní moshav, většinou nových přistěhovalců z Francie, stejně jako rodiny z Bnei Akiva Mizrachi. Většina obyvatel se živila ze skleníkových plodin, jako jsou listové zeleniny, dále z rajčat, květin a bylin. Unikátní charakteristikou Gadid bylo, že každá rodina měla zemědělskou půdu vedle svého domova. Obec také měla absorpční centrum (postavené v roce 1999) pro nové přistěhovalce z Francie. Obyvatelé Gadid byli násilně vystěhováni ze svých domovů 19. srpna 2005 izraelskou armádou a izraelskou policií, a jejich domy byly zbourány. V den vyhnání bylo doma asi šedesát rodin.

Ganei Tal (hebrejsky: גַּנֵּי טַל, Zahrady rosy.) Byla to izraelská osada na jihu pásma Gazy. Byla založena jako moshav v roce 1979 převážně pro zemědělské účely; vyvážela muškáty a rajčata do Evropy. Žilo v ní asi 75 rodin, které byly izraelskou armádou a izraelskou policií násilně vystěhovány ze svých domovů dne 17. srpna 2005. Jejich domy byly zničeny a oblast byla později předána Palestincům.

Netzer Hazani byl původně založen jako polovojenský Nahal (program Izraelských obranných sil , který kombinuje vojenskou službu a zřizování nových zemědělských sídel, často v odlehlých oblastech) 29. května 1973 a předán civilistům v únoru 1977. Obyvatelé Netzer Hazani byli násilně vystěhováni 18. srpna 2005 izraelskou armádou a izraelskou policií. V té době bylo doma 84 rodin.

Všechny obytné budovy v oblasti Guš Katif zničila sama Izraelská vláda. Původně měla v úmyslu zbourat i všechny synagogy, ale musela ustoupit tlaku náboženských organizací a od svého původního plánu ustoupila. Pokud jde o ostatní budovy a zařízení obecná, tak vše, co nešlo rozebrat a odvézt, nebo bylo-li bourání příliš nákladné, bylo ponecháno na místě a později předáno Palestincům.

To, že Palestinci vše, co po odchodu Izraele na tomto území zůstalo stát, zničili, je z lidského hlediska pochopitelné.

(Když okupanti odcházejí, lidé se obdobným způsobem chovají   všude stejně.)