Jak jsem si šla změřit tuky v těle

Co vás čeká, když neprozřetelně vlezete na váhu pár dní po Novém roce. Ne na váhu, na stroj, který vám zruinuje sebevědomí...

Jsem člověk, který se velmi rád analyzuje. Často přemýšlím o své minulosti a snažím se najít souvislosti se svými nynějšími mezilidskými vztahy. Ráda chodím například na darování krve, kde mi po analýze mé krve vždy vyseknou poklonu, nad mým pevným zdravím. Někdy se také uchýlím k pošetilostem typu internetových testů. Poté narcisticky zjišťuji, že jsem velkou znalkyní  současného  filmu, že oplývám neobvyklou empatií anebo, že mé oko rozlišuje nadprůměrnou škálu barev. A tak, když mě bratr přihlásil do jakési pochybné tělní analýzy, neodmítla jsem. A řeknu vám, takhle zkraje roku jsem chybila jako blázen!

  Zprvu nutno poznamenat, že vydat se na jakékoli měření těla po Vánocích je totální konina. Z pohledu takové výživové poradkyně vlastně člověk nedělá nic jiného, než že za bezduchého sledování pohádek obcuje s tuky, karbohydráty a rychlými cukry. (Rozumějte láduje se cukrovím, prokládá to salátem a to vše po krátké cestě autem k babičce opakuje v libovolném množství.)  

Ono inkriminované ráno jsem se patřičně připravila. Domnívala jsem se, že půjde o velmi zevrubnou analýzu a tak jsem se vybavila slušným prádlem. Slušným nemyslím ani taky eroticky nezávadným, jako spíše takovým, které není zaprané, rozpárané či s duhovými jednorožci. K mému překvapení žádné obnažování nebylo. Paní mě zvážila oblečenou, pouze jsem si musela vysléci punčochy. Dokonce dvakrát, protože se paní analytičce vybila ve váze baterka. Váha do vás postupně pošle nějaký ten proud, který vás zevrubně prozkoumá. 

„Kardiostimulátor, umělé klouby, těhotenství?“ 

„Ani jedno…“

 „To je skvělé, tak to má být…,“ pronesla analytička, která zjevně shledávala potomka stejně škodlivého, jako vadnou srdeční chlopeň, ale o tom později.

 Trochu mě znervózňovalo, jak dlouho to paní počítá a taky to, že mě vážila v oblečení, protože podle mých předpokladů a čísla, které jsem uviděla na váze, musela moje sukně vážit nejméně pět kilo.

 Inu výsledky byly alarmující. Mé tuky na břiše prý hrdě aspirují na skrytou obezitu, má voda v těle nepatrná. Má kostřička přetížená. Navíc mi analytička vyhrožovala, že mineralizace kostry, která je tedy pro lehčí váhu, než mám já je značně nebezpečná.

 „Měla jsem tu paní, které v těhotenství museli vytrhat všechny zuby, protože jak se dítě v břiše vyvíjí, bere si z těla minerály a z kostry nebylo co brát, tak si to vzalo ze zubů…“  

 V tu chvíli jsem pochopila to „a tak to má být.“ Ona shledávala těhotenství pro tělo prostě škodlivé. Měla jsem sto chutí jí říct, že tedy zvolím tu schůdnější variantu a dítě si sklidím na poli, než aby mi vysával ten nezvedený chuligán můj chatrný vápník.

 Můj metabolický věk prý je 35 let. To mi asi nevadí, já se na 35 cítím přibližně od desíti let.

Když jsem odcházela, ovládla mě však neskutečná chandra. Viděla jsem mého potomka, který neboze pokládá růžičku na náhrobek, na kterém je epitaf:

 ZDE SPOČÍVÁ TĚLO MÉ MATKY. BEZZUBÉ, VYSUŠENÉ A SKRYTĚ OBÉZNÍ. ZEMŘELA NA ZÁSTAVU METABOLISMU.

 No, a nebo to udělám jinak. S občasnou slivovičkou, koláčem a pečeným bůčkem se dožiji osmdesátky, jako většina mých předků. Bez ohledu na zanesenou pravou stranu lymfosystému.

  Já si tedy dávám jediný dlouhodobý cíl, cítit se na oněch pětatřicet, nejlépe do té osmdesátky. Přeji vám úspěšný, nikým neměřený rok 2016.