Jak jsem málem udělala v českých médiích pohovorový homerun.

Poměrně nedávno vyslovila jsem jedno velmi pošetilé přání. Řekla jsem, že bych chtěla být úplně blbá. 

Mohla bych přejímat dogmatické názory a klidně je ventilovat, bez toho abych přemýšlela nad tím, co si o tom bude myslet mé okolí, každý by si řekl, jen ji nech, ona je úplně blbá. Měla jsem pocit, že se hloupým lidem prostě žije na světě lehčeji. Bohužel, jak to tak někdy bývá, přání se plní a tak i já jsem měla možnost zakusit pocit, kdy jste ale opravdu za úplného tupce.

Většinou, když je člověk mladý, posílá spoustu životopisů a odnikud se mu neozývají a postupně se protlouká a získává zkušenosti. Já si stěžovat nemůžu. Málokdo v mém věku byl pozván v rychlém sledu za sebou jak do České televize, tak do Českého rozhlasu. Bohužel, v konečném důsledku by člověk raději ani pozvaný nebyl.

Když jsem se připravovala na pohovor v ČT, byla jsem opravdu zodpovědná. Věděla jsem všechna jména zaměstnanců, jména pořadů (jednalo se o pozici na ČT déčko, takže jsem měla nakoukané všechny šílené planety Yó a Kouzelné školky a tak podobně.) Bohužel, pohovor byl až nepříjemně zaměřený na mě na mé vize do budoucna, na mé silné a slabé stránky.... Vzhledem k tomu, že jsem na Kavčí hory jela přímo z Berlína, kde jsem si odbývala Erasmus, nějak jsem nemohla přepnout z angličtiny a němčiny zpět do rodné řeči. Takže jsem působila jako poloviční analfabet, který pevně následuje německý slovosled. I když se jednalo o dětský kanál a mistr Yoda je do určité míry pohádková postava, nijak to na komisi nezapůsobilo. Obligátní my se vám ozveme dodalo punc absolutní katastrofě.

Byla jsem naštvaná, že nejsem schopná formulovat představu o mém budoucím zaměstnání a jediné, co ze mě vypadlo bylo, že by to neměla být rutina. Což je trochu málo, vzhledem k tomu, že na téhle pozici se mělo osm hodin klikat do tabulek. Inu nevzali mě a celkem pochopitelně, ale stejně jsem v návalu vzteku udělala chybu, která mi dala pocítit, že v ČT to byl ještě milý pokec. Poslala jsem si na truc životopis i do Českého rozhlasu…

Když se mi ozvali, že mě vybrali (nejspíše se jim líbil můj motivační dopis, lézt někomu do zadku umím velmi skrytě a elegantně). Brala jsem to velmi sportovně, žádná příprava, stejně je bude zajímat moje nejslabší a nejsilnější stránka atd.

Začali jsme zlehka obligátními pitomostmi typu, v Lipníku nad Bečvou je asi hezky že? (Pražáci přistupují k městům na Moravě se stejnou zvídavostí jako k ohroženým kmenům v Africe.) A potom začaly otázky:

Kolik stanic má Český rozhlas a prosím abyste je vyjmenovala i se zaměřením, prosím.

Ze které strany je nejnovější prezident z našich okolních států. (Ne kdo to je, ze které je strany, kdo to je ví každý..)

Co to je TTIP? Napovím vám Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA na jakých stanovech stojí?

No a tak dále. Představte si prosím, že otázky jsou pokládány ve velmi rychlém sledu mužem, který měří dva metry, váží sto kilo a hlas má jak největší hororový kraken. (no možná už jsem si ho trochu zveličila, to tak u traumat bývá…) Jenom rovnou pro urážeče v diskuzi uvádím, že nešlo o nějakou extra prestižní pozici ale poskoka poskokům, kteří dělají poskoka redaktorům.

A vrchol vrcholů, zlo zel: Překlad z němčiny. Iránský jaderný program a jeho atraktivita pro Čínu. Až do té chvíle jsem si myslela, že alespoň vládnu dvěma jazyky. Nebyla jsem schopná najít v těch větách ani sloveso. Když mě vyprovázeli ze dveří, připadala jsem si jako ten nejpitomější idiot na celém světě a pevně doufala, že dolů pojedu výtahem sama, abych si v klidu vychutnala první nával pláče.

A tak, světe div se, mě nevybrali. Jsem zapšklá a zatrpklá a žiju s v mediální izolaci. Když vidím ČT je mi ze mě zle a když slyším rozhlas, nekontrolovatelně pláču. Na druhou stranu, až budu slavnou spisovatelkou, bude z toho moc pěkná historka k Šípovi do talk show….

A už nikdy neřeknu, že chci být blbá. Protože mám pocit, že tak trochu jsem.