Kromě čekání na objevení léku či vakcíny existují možná ještě některé další věci, které může mít smysl zkusit.
Část 1: Nové pojetí strategie
Není asi tajemstvím, že většina strategií selhává. Některé zdroje uvádějí interval 60 – 90%. Patrick Hoverstadt a Lucy Loh,autoři knihy Patterns of Strategy, tvrdí, že jedním z hlavních důvodů je konvenční způsob tvorby strategií, který je v mnohém podobný vnímání světa v útlém dětství, tj. chápání světa jako extenze sebe sama. Jenže ve světě se vyskytují také ostatní jedinci, jejichž plány a chování mohou zkřížit ty naše. A aby toho nebylo málo, nesmíme zapomínat ani na prostředí, které má svoji vlastní dynamiku vývoje.
Namísto infantilního „já chci a tak to bude“ nabízejí, nechceme-li se jen nechat unášet či smýkat proudem událostí, jiný přístup, tzv. strukturální párování, které vychází z principu autopoiéze, pojmu vytvořeného chilským molekulárním biologem Humbertem Maturamou. Pro naše účely, myslím, postačí pro pochopení principu příměr pocházející od jiného biologa Gregory Batesona:
„Kůň se nevyvinul a ani trávník se nevyvinul. Co se vyvinulo, je jejich vzájemný vztah. Kůň a tundra s travnatými pláněmi jsou závislí jeden na druhém – trávník potřebuje koně, stejně jako kůň potřebuje trávník. Pokud chcete trávník u vašeho domu na předměstí, nejprve si koupíte sekačku, což nahradí koňské zuby. Pak půjdete a přidáte luční válec – koňská kopyta. A nakonec budete potřebovat ještě pytlík hnojiva, takže ani bez této části koně se neobejdete.“
Předpokladem pro tvorbu jakékoliv strategie je tedy především pochopení, v jakých vztazích se jedinec či organizace nacházejí vůči prostředí (trhu) a ostatním aktérům. To a ambice na udržení či naopak získání nových výhod do značné míry determinují strategické vzorce, jaké by měl jedinec či organizace aplikovat – ani to však nemusí stačit, pokud se při exekuci ukáže, že byly předpoklady mylné, někdo jiný bude silnější, rychlejší, či dokáže připravit a realizovat účinnou protistrategii. V souladu s principem autopoiéze je však nezbytné tento nový podnět přijmout, zpracovat a zareagovat co nejlépe – systémy, které to nedokáží, zahynou.
V modelu Hoverstadta a Loh hrají hlavní roli 3 dimenze: soulad (s prostředím), síla a čas. Strategii pak definují jako: „Změnu našeho souladu s prostředím v náš prospěch rozdílným užitím síly a času.“
Část 2: Jak změřit prospěch?
Zatímco asi není problém si něco představit pod zmíněnými dimenzemi, které definují, co, jak a kdy podniknout, abychom se někam posunuli, definice či dokonce kvantifikace prospěchu může v mnoha situacích připomínat průzkum neprobádané džungle nebo jeskynního systému, kdy mnohdy není ani jasné, zda jsme k cíli blíže či právě naopak. V jistém smyslu představuje prospěch přesně tu neuchopitelnou kategorii, o jejímž měření byl tento článek.
A právě ve shodě s doporučeními zde zmíněnými (definice objektu měření) je třeba začít se stanovením určitých kritérií, která mohou být pro každého jedince či organizaci unikátní. Abychom měli aspoň nějaké vodítko, doporučují autoři Hoverstadt a Loh řídit se pojmy skrytými pod anglickou zkratkou VORSL (Value, Options, Risk, Stimulation, Like). Ani tyto pojmy nejsou hmatatelné, avšak jak záhy uvidíme, je už přeci jen snazší si pod nimi představit určité cíle a dokonce k těmto cílům přiřadit metriky.
Hodnota (Value) představuje to, co se snažíme aplikací strategie získat. Pokud řešíme boj s nákazou, je tím především záchrana životů či prevence trvalých následků, ale stranou asi nemůže zůstat ani ekonomická náročnost léčby či jiných preventivních postupů. Pokud bychom si zkusili stanovit metriky pro tuto oblast, byly by to:
1. Pravděpodobnost, že se nenakažená osoba setká s výskytem nákazy.
2. Pravděpodobnost, že se při tomto setkání nakazí.
(tyto dva parametry mají vliv na reprodukční číslo R)
3. Pravděpodobnost, že se nakaženou osobu podaří vyléčit (ať už úplně či s následky).
A nakonec možná ještě:
4. Čas, jak rychle se zjistí, že došlo k nákaze a stanoví se správná diagnóza.
5. Pravděpodobnost, že osoba, která nemoc prodělala, získá vůči ní imunitu.
6. Pravděpodobnost, že osoba, která na sobě nepozoruje žádné příznaky, je přenositelem nákazy,
což jsou kritéria, jejichž zlepšení může mít výrazný podpůrný vliv na první tři parametry.
Jakákoliv strategie v dané oblasti musí tedy cílit na vylepšování těchto parametrů, jinak nemůže být účinná. I přes značnou míru nejistoty by bylo vhodné si u každého z parametrů stanovit, jaká je hodnota v současnosti a pokud umíme, jaká je predikce pro vývoj bez aplikace strategie a jaká je predikce pro vývoj po úspěšné aplikaci. Samozřejmě, není-li možné experimentálně tuto hypotézu potvrdit – např. z časových důvodů či nemožnosti oddělit sledované vzorky – mohou být výsledky natolik nepřesné, že nebudou poskytovat dostatečnou průkaznost. Prvním krokem by pak ale neměla být rezignace na měření, protože každé měření je provázenou nějakou chybou, jako spíše snaha o nalezení takového způsobu měření, jehož výsledky sníží nejistotu natolik, že bude možné přijmout dostatečně informované rozhodnutí o účinnosti zvažovaných postupů.
Oblast boje s nákazou má však ještě jedno specifikum – postranní následky. Známým příkladem jsou potíže při příjmu silných léků, jakými jsou např. antibiotika, a aplikace léků (nejčastěji probiotik) řešících tyto následky. Následky však mohou být i z úplně jiné oblasti – např. psychická a sociální deprivace při izolaci po uzavření domovů pro seniory či škol, ekonomické dopady péče o malé děti, apod. Jak ukazuje zejména ten první případ, tyto následky mohou být stejně závažné, jako primární problém, a proto by strategie boje s nákazou měla obsahovat ještě jeden bod:
7. Pravděpodobnost vzniku a závažnost postranních následků.
Možnosti (Options) – Heinz von Foester je znám svým citátem: „Vždy budu jednat tak, abych zvýšil celkový počet svých možností.“ Ne každé prostředí umožňuje navýšit počet možností či voleb, ale tam, kde to je možné a – opět – kde převládá značná míra nejistoty, lze považovat za „lepší“ tu strategii, která spíše podporuje vznik dalších možností, jak na danou situaci reagovat. Důvod je, myslím, evidentní – větší počet možností dává na výběr, jak dále postupovat, zejména pokud se v mezidobí objeví další příležitosti či hrozby.
Rizikem (Risk) se míní především pravděpodobnost, že se situace změní natolik, že zvolený postup už nadále nemůže vést ke kýženému cíli – máme-li co do činění s virem, není možné vyloučit, že vir zmutuje a jeho vlastnosti se výrazně změní.
Stimulace (Stimulation) souvisí jednak s četností a intenzitou podnětů, které systém přijímá z okolí, jednak se schopnostmi jedince či organizace adaptovat se na změnu – rychlost v učení, schopnosti změny či růstu apod. Cílem zde bývá nalezení „zlaté střední cesty“, tj. aby podnětů, i reakcí na ně, nebylo ani příliš mnoho, ani příliš málo.
Vzhled (Like) je spíše kvalitativní ukazatel a zaměřuje se na to, „co se z nás stane“, tj. jak budeme vnímat sami sebe či jak nás bude vnímat okolí, pokud se rozhodneme určitou strategii aplikovat, ať už se nám to povede či nikoliv.
Část 3: Strategické vzorce
Pojem vzorec (pattern) přirovnávají autoři Hoverstadt a Loh k receptu, tj. relativně prověřenému postupu, který, je-li aplikován do vhodné výchozí situace a nedojde-li naplnění některé z hrozeb, z nichž mnohé mohou souviset právě se zvoleným postupem, by měl vést k zachování či získání očekávané strategické výhody.
Při boji s prozatím neznámou nákazou nebude asi překvapením, že většina strategických postupů se bude zaměřovat nejprve především na získání času, tj. zpomalení šíření nákazy či progrese nemoci u konkrétního jedince, přičemž tím, na co se čeká, je objevení léčby, která dokáže dostatečně efektivně vyléčit nakažené, a/nebo vakcíny, či jiného ochranného prostředku, který dostatečně efektivně zabrání šíření nákazy. Přesto asi bude strategií první volby v mnoha případech strategie Vyseď to (Wait Out), kdy k žádným aktivitám v podstatě nedochází a prostě se pasivně čeká, zda tlak z okolí nezmizí sám. Obdobným postupem je vzorec autory nazývaný Pižmoň (Musk Ox) – já bych asi použil spíše termín Nedobytná pevnost, jehož podstatou je zabránit nepříteli přístup do určité omezené oblasti. V nedávné době by takovýmito oblastmi mohla být místa s koncentrací nejvíce ohrožené skupiny, tj. seniorů, a myslím, že by stálo za analýzu, proč tento strategický postup v tolika případech selhal. Dalším vzorem je pak Spálená země (Scorched Earth), jehož podstatou je zamezit nepříteli přístupu ke klíčovému zdroji. V dané situaci je toto však tak trochu metodou poslední záchrany, kdy se všichni, kdo mohou, zavřou na inkubační dobu nákazy. Tato metoda, jak se ukázalo, má však devastující postranní efekty. A kromě toho, není-li doprovázena dalšími opatřeními (vytvořením pevnosti) jedná se o jednorázovou akci, jejíž efekt časem vyvane.
Strategickým vzorcem značně jiného druhu, jehož potenciál by asi bylo možné využívat více, je Diverzifikace (Diversification). I tento postup vyžaduje vytvoření určitých bariér. Na rozdíl od bariér defenzivních strategií zmíněných v předchozím odstavci, však tyto umožňují aktivnější zapojení aktérů, protože na rozdíl od plošně zaváděných opatření jim dává mnohem větší možnost se s opatřeními identifikovat, ať už jsou diverzifikovaná opatření daná jejich volbou nebo situací, do které se dostali a na kterou jsou nuceni reagovat. Jednou z možných aplikací tohoto postupu by mohlo být mnohem přesnější zacílení restrikcí; jiným pak zpřesnění kvantifikací účinnosti jednotlivých doporučovaných opatření porovnáním s ostatními vzorky.
Opět jiným vzorcem jsou strategie na „vedení stáda“ (herd management). Mezi ně patří například Ovčácký pes (Sheepdog, já bych asi spíše použil termín Policajt), což je silová strategie zaměřující se ty členy stáda, kteří nejsou ochotni dodržovat povinná pravidla. V diskutované doméně by se mohlo jednat např. o odpírače povinného očkování. Předpokladem pro úspěšnost této strategie, je stanovení sankce a možností jejího vymáhání. Na druhou stranu, z důvodů nejistoty a nutnosti změn vyvolaných proměnou prostředí, je nezbytné čas od času dát příležitost i Pionýrům (First Mover).
Velice zajímavým vzorcem jsou Záchytné body (Islands of Sanity), jejichž čas nastane zejména tehdy, kdy ve „stádu“ převládne chaos, který v podstatě zabrání implementaci jakékoliv strategie. Tato strategie je zaměřena především na spolupráci, tj. pomoci ostatním aktérům stabilizovat jejich vlastní pozici, byť úspěšným tvůrcům těchto „ostrůvků“ může přinést i respekt a uznání ve „stádu“. Předpokladem strategie je existence leadera nebo přinejmenším dostatečně silné individuality, kteří dokáží předvídat, jak se bude situace vyvíjet. Klíčovým faktorem je komunikace – vytvoření věrohodné vize a přesvědčení ostatních, aby se k ní připojili, přičemž oba dva tyto body jsou důležité – strategie nebude fungovat, ani pokud proměnlivost prostředí učiní vizi zastaralou či nefunkční, ani pokud ji ostatní aktéři nebudou vnímat jako stabilizační.
Příkladem, který tak trochu míří směrem tohoto vzorce, je mobilní aplikace Koronavirus COVID-19 vytvořená Státním zdravotním úřadem a zaštítěná Univerzitou Karlovou. Aby se však jednalo o strategii, musela by aplikace kromě informativního či doporučujícího charakteru získat více formativní, personalizované a kontextu znalé funkce (např. push notifikace v závislosti na GPS pozici či osobním profilu či preferencích konkrétního uživatele). Pro získání kritické masy (aby se stala „ostrůvkem“) však musí zároveň přinést něco navíc a pro udržení pak v pravidelných intervalech nabízet relevantní nový obsah; z pohledu terminologie digitálního marketingu se bude jednat zejména o obsah kategorizovaný jako hygiene. V případě úspěchu mohou pak uživatelé tento obsah začít sdílet (earned media). Pro spuštění tohoto efektu je však zpravidla nutné nějaké „velké téma“ (hero). Tímto tématem by mohlo být například namísto sumativních statistik převzatých od Ministerstva zdravotnictví nabídnout mnohem více formativní statistiky vycházející ze sedmi metrik prezentovaných v Části 2. Ještě větší efekt by byl, pokud by tyto informace bylo možné personifikovat – např. pravděpodobnost setkání s nákazou během VAŠÍ cesty do práce či na VAŠEM pracovišti a jak se nejlépe chránit. Jiné velké téma by mohla být účinnost roušek, o kterých se v sekci Fámy a nepravdivé informace píše: „Roušky zdravé lidi neochrání. Jsou vhodné pro osoby s respiračními problémy.“ (Pro jistotu uvádím ještě jeden bod: Česnek neochrání před nákazou koronavirem, sekce má evidentně mít za úkol uvádět fámy na pravou míru, nikoliv zmiňovat, jaká tvrzení jsou fámami.) Nicméně, neochrání-li roušky nenakažené osoby (metrika 2), proč tedy pořád na nich vláda stále tak trvá? Klíč musí být evidentně ve snižování pravděpodobnosti výskytu nákazy (metrika 1), ovšem stálo by za to vědět, jak velký efekt to snížení může mít. Je-li např. v určité situaci 70% pravděpodobnost přenosu, o kolik se sníží, bude-li nakažená osoba mít roušku? Bude to spíš 65%,nebo spíš 20%?A jaká jiná opatření je možné přijmout? Jak by se pravděpodobnosti snížily, pokud by nositel infekce a nenakažené osoby byly od sebe 1m, 1,5m, 2m, či 4m? Nebo pokud by nosily gumové rukavice (platí-li informace, že infekce se s větší pravděpodobností předává dotykem, než kapénkově)?
Závěr
#DougHubbard, autor knihy How to Measure Anything, tvrdí, že vždy máme více dat, než si myslíme, potřebujeme jich méně, než si myslíme a pro náš problém existuje měření, které je jednodušší, než by se na první pohled mohlo zdát. Stále platí, že pro konečné řešení bude klíčové získat lék nebo vakcínu. Cílem tohoto článku bylo nabídnout tezi, že než se tak stane, existují možná některé další věci, které může mít smysl zkusit.
