Koncem ledna vznikla petice za naléhavé řešení situace ve školství. Autorkou petice je zastupitelka hl. m. Prahy, ing. Mariana Čapková, MBA (Praha sobě), která též působí jako předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání ZHMP.
Petice, jejíž text můžete nalézt natomto odkazu, začíná analytickou částí shrnující dopady opatření v boji proti koronaviru na úroveň vzdělávání a celkový rozvoj dětí a mladých lidí vůbec, s odkazem na časový aspekt, kdy pro rozvoj určitých dovedností bývá ideální určité vývojové období. Končí pak pěti požadavky, za jejichž společný jmenovatel by se dalo označit motto zmíněné v textu:školy zavíráme jako poslední a otevíráme jako první; osobně je mi sympatické, že nezapomíná ani na mimoškolní aktivity, jejichž role je často komplementární ke škole a které by vzhledem k okolnostem mohly možná podat pomocnou ruku tam, kde škola za stávajících podmínek stejnou službu zajistit nemůže.
Jakkoli se v textu petice nic takového nezmiňuje, dokonce je vysloveno zklamání nad černobílým přístupem k problému, obávám se, a to i na základě mnohých komentářů od signatářů, aby se diskuze nezredukovala na děti ve škole-dobré, děti doma (přes internet)-špatné.
V první řadě, i tehdy, kdy z jakýchkoliv důvodů nebude možné zajistit prezenční výuku, existuje stále mnoho možností, jak distanční výuku výrazně zlepšit. Mohu-li posoudit na základě pozorování dvou školou povinných dětí, prozatím se výhody plynoucí z nutnosti využívat digitální komunikační kanál využívají minimálně, pokud vůbec. V analogii z mé branže, je-li neefektivní „papírový“ proces převeden do digitální podoby, jsou výsledky zpravidla ještě výrazně horší.
První výhodou užití technologií je poměrně snadnépořízení záznamua jeho následné sdílení. Díky tomu je možné si jej poslechnout v případě potřeby i opakovaně, zastavovat, poslech časovat na vhodnější období a v neposlední řadě dát k dispozici i různé verze, které stejnou látku objasní z různých úhlů pohledu, do různé hloubky (časové délky) a různým tempem.
Nevýhodou sledování záznamu je samozřejmě nemožnost klást otázky, popř. získání zpětné vazby přímo během hodiny. Toto ale bývá často jmenovaným problémem i u konferencí a i v komerčním světě bývá zvykem při větším počtu účastníků mít specializovaného facilitátora, jehož rolí je sledovat reakci posluchačů a patřičně na ni reagovat.
Je proto otázkou, zda by namísto několika 45minutových vyučovacích hodin, při nichž se nezřídka nějaký čas ztratí technickými problémy a obecně je zejména pro mladší děti problém udržet pozornost po tak dlouhou dobu, nebylo efektivnější mít méně kratších „probíracích“ bloků a zbylý čas využít na interakce v menších skupinkách. Tento přístup by umožnilindividualizaci vzdělání, po které se volá už mnoho let, avšak až na výjimky bez valného efektu. Pokud by se to osvědčilo, je možné se zamyslet, zda by tento model nebylo možné nějak využít i během školní docházky; podaří-li se vyřešit otázku fyzického rozmístění skupinek, i co s dětmi, kteří v žádné skupince právě nebudou.
Co by se ale asi brzy ukázalo jako problém, že látky je moc a takto ji nelze stihnout probrat a vyzkoušet. I to je dávno známý fakt – například už v pracovním textuHlavní směry vzdělávací politiky ČR 2030+z 11. 11. 2019 je uvedeno: „Je navrženo zachovat systém RVP, ale zároveň výrazně redukovat očekávané výstupy RVP (primárně na úrovni ZŠ a SŠ) za účelem snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech (dále jen „ŠVP“) minimálně až o polovinu.“ Vefinální verzi strategiepřijaté vládou 23. 11. 2020 však tato kvantifikace už chybí: „V zájmu zkvalitnění výuky a odbřemenění učitelů bude revize RVP znamenat aktualizaci očekávaných výstupů za účelem výrazného snížení objemu celkového učiva obsaženého ve školních vzdělávacích programech. Tato redukce je zároveň nezbytným předpokladem pro vytvoření časového prostoru v pedagogickém procesu, který umožní učitelům využívat pestrou škálu vhodných forem a metod výuky, čímž žáci dosáhnou hlubšího porozumění v širokých souvislostech.“ Co bude výsledkem, ukáže čas, ale obávám se, půjde maximálně o kosmetické změny.
Kromě vzdělávání plní však prezenční výuka isociálníči pečovací asocializační funkci. A to je něco, co zatím žádné dostupné technologie distančně vyřešit neumí. Možná by ale právě toto mohl být prostor pro mimoškolní organizace typu skaut či sportovní oddíl. Ano, riziko přenosu nákazy při těchto akcích či během cestování na ně bude jistě vyšší, než budou-li děti sedět doma (i když, i tady by stálo za to vědět o kolik), avšak dají-li se na druhou stranu vah negativní dopady, jak je vyjmenovává analytická část petice, je už validní se ptát, co je menší zlo. Ostatně, i neformální či zájmové vzdělávání má svoje místo ve strategii 2030+ a je zmíněno dokonce i mezi možnými kritérii přijímacích řízení či kariérního rozvoje. I zde uvidíme, jak se tento záměr podaří realizovat v praxi.
Ano, bylo by hezké, kdyby se školství dostalo mezi nejvyšší priority. Hlavní otázkou, na kterou však přijatá strategie na další desetiletí odpověď nedává, však není, zda distančně či prezenčně (můj osobní názor je, že by se tyto přístupy mohly doplňovat, přičemž plně distanční způsob může mít i do budoucna svoje zastoupení tak u 10-20% žáků a studentů na 2. a 3. stupni), ale zda má jít opovinnostčislužbu, popř. o službu pro koho. Jakožto rodič i daňový poplatník dávám najevo, že současný stav považuji za naprosto nevyhovující.
