Na Slavii hořela tráva, ale…

Fotbalistům Slavie se podařilo postoupit do skupiny Evropské konferenční ligy. Na poslední chvíli odvrátili hrozbu ponížení, že po letech strávených v evropských soutěžích by tentokrát – spolu se Spartou – jen útrpně přihlíželi.

Po špatných výkonech v Aténách na Panathinaikosu a v Čenstochové s Rakówem v předkolech soutěže nakonec urvala v odvetě nad polským soupeřem vítězství 2:0 v prodloužení. Sešívaní slibovali, že v Edenu bude pod jejich kopačkami hořet tráva, ale celou první hodinu se brodili v bažině zoufalství, jak jim ta hra nejde a nejde. Buď zdlouhavě a pomalu kombinovali, což jim logicky žádnou gólovou šanci nepřineslo, nebo zcela nečekaně často nakopávali míč do soupeřova „vápna“, což zas není jejich obvyklý způsob počínání. Zjednodušení hry by byl dobrý a překvapivý tah, protože v Čenstochové se přesvědčili, že ve středu hřiště rychlého a technicky vyspělého soupeře nepřehrají, nebýt toho, že pro hru dlouhých centrů jim chybí na hrotu útoku rváč a zabiják typu plzeňského Chorého. Mohli ho mít před rokem s příchodem Krmeníčka, ale toho trenérský štáb brzy hodil přes palubu – nebudou se přece zdržovat s neposlušným hráčem, s nímž si ovšem Vrba před lety v Plzni tu práci dal a vykřesal z něj útočníka pro národní mužstvo. Dlouhodobě nemají ve Slavii tenhle typ hráče v lásce, což se jim ovšem nevyplácí. A tak se ve čtvrtek v Edenu kolem „vápna“ znovu marně bil Tecl, občas padal a směšně žadonil o penaltu, a stejně marně čekal na střeleckou příležitost Usor. Ta přišla až po vystřídání. Do té doby to se Slavií vypadalo hodně bledě, jen štěstí jí uchránilo od dvou inkasovaných gólů, po nichž už by nebylo o co hrát…

Trenér Trpišovský se evidentně netrefil do základní sestavy. Naopak po necelé hodině se mu skvěle povedlo střídání – hned tří hráčů najednou. Už se na to trápení nedalo dívat, a tak stáhl ze hřiště Tecla, Masopusta a Douděru, nahradil je Olayinkou, Lingrem a Schranzem. Zejména třetí z nastoupivších, stále trpělivě snášející posouvání z útoku, kde je jeho pravé místo, do obrany, se opět zaskvěl, dokonce ještě pronikavěji než proti Panathinaikosu – tentokrát na jeden gól přihrál Usorovi a druhý vstřelil sám. Hrdina se jmenuje Ivan Schranz, jemu především slávisté děkují za postup do skupiny konferenční ligy. Jak dlouho ještě bude muset trenérský štáb přesvědčovat, kde je jeho místo v sestavě?

Tuhle bitvu tedy Slavia se štěstím, které ji ochraňovalo v Aténách i Čenstochové, kde se představila jako mužstvo bez energie, vyhrála, ale v euforii z postupu nepřehlédněme, že její hra nezvedá ze sedadel. K vrcholné formě z minulých let jí hodně schází. Má až příliš široký hráčský kádr a neustálé míchání se sestavou jí neprospívá. Po odchodu Stancia postrádá na hřišti dirigenta, který dovede překvapivě a přesně přihrát, měnit tempo hry a vystřelit, a jako by ho ani nehledala. Z vlastních zdrojů se nikdo takový neukazuje, byť třeba pohyblivý Ševčík se o to proti Rakówu hodně snažil. Přitom je evidentní, že finální přihrávka do gólové šance je vedle standardních situací největší slabinou sešívaných.

Podíváme-li se na výsledek pátečního nalosování do skupiny, která slávisty teď na podzim čeká, nejspíš tam nečíhá mimořádně velká hrozba typu West Ham, Fiorentina nebo Kolín nad Rýnem, ale nedočká se ani atraktivních soupeřů. Rumunská Kluž sice nebude jednoduchý soupeř, ale Slavia ji před lety už vyřadila. Hru tureckého Sivassporu a kosovského Bellkani si trenéři z Edenu jistě pečlivě nastudují a za normálních okolností by si měli s nimi poradit. Těžší prověrky čekají Slavii v domácí lize, například už tuto neděli na půdě nažhavené Zbrojovky Brno. Myslím, že započatá ligová sezona by byla pro červenobílé, pokud se nezlepší, v jejich momentální fazóně ještě komplikovanější než ta minulá.