Priskeho toulavé srdce

Je to zprofanované, nicméně pravdivé rčení: Peníze jsou vždycky až na prvním místě. Tak proč by neměl dánský trenér Brian Priske odejít ze Sparty za naditějším měšcem do Feynoordu Rotterdam?

Z jeho pohledu logický krok, prostý jakékoli nostalgie. Pod jiným zorným úhlem to vidí část sparťanských fandů. Priskeho si zamilovali, protože za dvě sezony pozvedl jejich mužstvo ke dvěma mistrovským titulům i domácí pohárové trofeji a protože navíc s nimi dokázal hrát hru na starostlivého tátu hráčů i jich samotných. Pod jejich kotlem skákal a bil se v prsa skrz sparťanské klubové logo už před zápasem. „Jsem váš! Sparta je moje srdeční záležitost!“

Nebyla. Byla to jen pomíjivá milenka, která ho doprovázela na cestě do vyšších pater evropského fotbalu. A začal jí být nevěrný tajně, aniž by to tušila, a připravil tím svému kumpánovi Rosickému krušné chvíle. Najednou jeho srdce přeskočilo na rotterdamský De Kuip! Bude-li chtít ukojit své velké sebevědomí a šplhat ještě výš, například do německé bundesligy nebo do Premier League, bude muset v Lize mistrů dokázat, že nakládačka od Liverpoolu v Evropské lize byl jen nešťastný omyl v tom, že je Sparta schopná vybojovat s takovým sokem otevřený souboj.

Během krátké doby po příchodu na Letnou udělal Priske z nesourodého chomáče hráčů v rudých dresech, kteří ztráceli sympatie i u skalních fandů, tým s pevným základem. Mužstvo vhodně doplnil a vytvořil pevnou kostru čítající šestnáct hráčů; jedenáctku s šesti více méně stálými náhradníky schopnými kdykoli rovnocenně zaskočit. Naordinoval mužstvu důležité herní mechanismy, z nichž těžil zejména nadstandardní útočný trojzubec Birmančević, Kuchta, Haraslín, největší síla Sparty, zezadu dirigovaný kapitánem Krejčím a klidným playmakerem Kairinenem. Žádné zbytečné šachování se sestavou. Všechno si sedlo. Priske popřel předsudek, že zahraniční trenér nemůže v českém fotbale uspět. Ovšem je třeba dodat, že k tomu významně přispělo složení mužstva s velkou převahou legionářů – v základu bylo cizinců obvykle sedm. Čeština ve sparťanské kabině moc nezaznívala. Kdoví jaké by to bylo při opačném poměru…

Jen v jednom mě Priske zklamal. Doufal jsem, že zkažené české prostředí pozitivně ovlivní vyspělou skandinávskou kulturou vystupování, ale místo toho se přizpůsobil a během některých zápasů se u postranní čáry choval jako rozumu zbavený. „Úspěšně“ tím konkuroval tahounovi mužstva, avšak chronickému kverulantovi Krejčímu, nejvylučovanějšímu hráči v novodobé historii klubu.

Brzy se Sparta začne připravovat k útoku na skupinovou část Ligy mistrů, která jí v minulé sezoně utekla, byť bude oslabená o Krejčího, který míří do Girony, a možná ještě některého z dalších hráčů. A hlavně o Briana Priskeho. Opuštěné místo zacelí jeho krajan a dosavadní asistent Lars Friis, muž, který jako hlavní kouč vedl dánské týmy Viborgu a Aalborgu. Friis měl v realizačním týmu Sparty na starosti hlavně ofenzivní část hry. Podle toho lze usuzovat, že rudí neustoupí od přímočarého útočného fotbalu. A že ani dusno kolem sparťanské lavičky nepoleví. Ovšem o tom, že Friis nahradí charizmatického Priskeho i v komunikaci s fanoušky, dost pochybuju – není to na první pohled takový sympaťák. Ale třeba má jiné přednosti, jimiž si získá oblibu letenských tribun.

Pro vedení Sparty bylo povýšení Friiseho nejjednodušší a nejlogičtější variantou. Vlastně jedinou, slibující plynulé pokračování úspěšného pochodu. Ostatně, koho z českých trenérů byste dosadili na tuhle horkou židli v klubu s nejvyššími ambicemi? Před Priskem jich to vyzkoušelo několik, a to včetně v tu dobu velice respektovaného Pavla Vrby, ale ve specifických podmínkách žádný neuspěl.

Není náhodou, že téměř nikdo z českých trenérů v poválečném období nedorostl úrovně Feyenoordu, kdežto cizinec z české ligy ano. Tímto směrem, přímo do Feyenoordu, se vydal pouze Václav Ježek na přelomu 70. a 80. let. Za zmínku ještě stojí, že František Cipro vedl v Rakousku Tirol Innsbruck a Ivan Hašek strávil jednu sezonu ve francouzské lize na lavičce St. Etienne. Jinak vedly stopy českých trenérů občas do Polska, Rumunska, Ruska a hlavně do arabského a asijského regionu.

Zatímco o české fotbalisty je v předních evropských ligách sice stále menší, ale přece jen nějaký zájem, o naše trenéry tam nikdo nestojí. Čím to asi bude?