Ani slávistický strom neroste do nebe

Jedno staré přísloví říká, že žádný strom neroste do nebe. Drtivá porážka Slavie 0:4 od Arsenalu v Evropské lize podala důkaz, že to platí i ve fotbale.

Je zajímavé, jak snadno člověk podlehne iluzi. Od šťastné remízy 1:1 v londýnském utkání jsem si přečetl a vyslechl mnoho názorů fotbalových odborníků, většinou bývalých hráčů, že Slavia v odvetě vyhraje a postoupí mezi čtyři nejlepší mužstva. Říkali: Kdy, když ne teď, kdy se Arsenal potácí v Premier League až na devátém místě? Pořád jsem si kladl otázku, z čeho ten optimismus vyvěrá, když přece fotbalové kvality jsou jasně na straně Arsenalu, ale pak jsem mu málem taky propadl.

Recept: znechutit, unavit, uběhat, opět (stejně jako v Londýně) dostat polibek od paní Štěstěny... Jenomže tentokrát neměla Slavia svůj den D.

Dlouhodobě nesnáším nekonečné přihrávky kolem vlastní šestnáctky: brankář – pravý bek – brankář – stoper – levý bek – brankář. To je nešvar, který se v posledních letech rozmohl a který mi kazí požitek z fotbalu. Slávisté to přehánějí až do absurdna; nikdo, koho vídám v evropských pohárech nebo Premier League, tak dlouho hru nezdržuje jako oni. Přímo se v tom vyžívají. Přitom jejich fandové trnou, kdy Kolář špatně rozehraje a bude malér. Už se to několikrát stalo, ale většinou to prochází.

S touhle zdržovací taktikou vyrukovala Slavia i ve čtvrtek na Arsenal, aby tím otupila jeho útočné snahy a postupně ho začala kombinačně přetlačovat. Jenomže tím kuriózně uspala jen sama sebe! Když pak sešívaní začali ve středu hřiště ztrácet míč a londýnské mužstvo přeřadilo na vyšší rychlost, nestačili se divit. Po čtvrtině zápasu bylo hotovo: čtyři góly v jejich síti, přičemž ten první, z něhož se nepoučili, zrušil VAR kvůli nepatrnému ofsajdu. V kontrastu s rychlou, přímočarou, technicky dokonalou hrou útočníků Saka, Lacazetta a Pépého a s pružnou hrou středových hráčů Arsenalu si museli připadat jako žáčci v přípravce. Nestíhali, nezdvojovali protihráče (tím spíš, že krajní beci Bah a Bořil si počínali netakticky), nestačili ani blokovat střely – obrana se naprosto rozklížila. A hra dopředu? Kouzlo Sima je minulostí (snad jen dočasně), trápení Kuchty, ani jedna přímá střela na branku... Bylo mi za slávisty trapně.

Nestalo se to poprvé; na podzim na hřišti Leverkusenu dostali stejnou čtyřgólovou lekci. Naštěstí na ní už nezávisel postup ze skupiny. Společným jmenovatelem obou trapasů bylo, že Slavia nastoupila jen s jedním skutečným stoperem, druhé stoperské místo zaujal levý bek Bořil a tentokrát proti Arsenalu z krajního obránce předělaný záložník Holeš. Je evidentní, jak citelně chyběli potrestaný Kúdela a nemocný Deli. Ve čtvrtek neměl trenér Trpišovský na výběr, neboť další ze stoperů Kačaraba se mu nevešel na soupisku UEFA. Tady má vršovický klub co dohánět v letním přestupovém okně. Nezapomeňme ale, že čtyři góly inkasovala Slavia i na podzim v Midtjyllandu a poté tři v Beer Shevě.

Ukázalo se, že nemá zas tak silný hráčský kádr, jak se tvrdívá. Co do počtu ano, ale kvalitou, s níž může konkurovat Evropě, nikoliv. Podle mě má celkově 13–14 rovnocenných hráčů, zbytek je víceméně do počtu, i když si ve Slavii asi myslí něco jiného.

Trenér Trpišovský ví, že síla jeho mužstva nespočívá ani v individuální technice hráčů, ani v rychlosti (to spolu souvisí), a proto sází na fyzickou vytrvalost, bojovnost a kompaktnost mužstva. Co si budeme povídat, hra Slavie není na pohled bůhvíjak atraktivní, jen občas nabídne záblesk geniality, ale většinou s ní bývá úspěšná, a proto je taky na cestě už ke třetímu domácímu titulu mistra v řadě.

Jenomže špičková evropská mužstva jsou mnohem dál ve fotbalovosti, to znamená ve zpracování míče, v rychlé práci s ním, v individuálním obcházení protihráče, lehkosti a důrazu v koncovce. Slavia už dlouho nemá kvalitního hrotového útočníka; mé představě se Kuchta přibližuje velmi málo, o Teclovi nemluvě. Trpišovský vymyslel nový post: útočník-obranář. Kuchta vynaloží tolik sil na presink, na bránění soupeře v rozehrávce, že mu na koncovku nezbývá nejen um, ale především síly. Nejtypičtější gól, finální přihrávku kolmo nebo ze strany k malému vápnu a jednoduché zakončení hrotovým útočníkem, u Slavie nevidíme. Nemá na evropské úrovni ani finální přihrávku, ani koncového útočníka. Tím spíš, když se vytratí Sima se svým tahem na branku.

Po výčtu komponentů, které zdobí mužstvo užší evropské špičky, ale sešívaným chybějí, je třeba uznale konstatovat, že Slavia dosáhla v Evropské lize maxima, a poděkovat jí za reprezentaci českého fotbalu. Bavila nás, nabízela velké zážitky a dlouho i výborné výsledky. Rozhodně není její vinou, že v ročníku 2022/2023 bude mít Česko v evropských pohárech jen čtyři účastníky a z toho jediného v předkole Ligy mistrů. To je špatná vizitka celého tuzemského fotbalu, který si sice nalhává, jak má kvalitní ligu, ale když se pak podtrhne a sečte účinkování jejích vyslanců v Evropě, je tu propad Česka až na 17. místo. Nad ním se tyčí i Kypr.