Kdysi dávno, coby obvodní zubní lékař, jsem měl pacientku, která byla zásluhou bydliště taktéž pacientkou mé tehdejší ženy, všeobecné lékařky. Neznal jsem a neznám příliš podrobně její životní osudy, byla však tehdy více než šedesátiletá a spokojeně si žila v malém bytě se svým manželem. Jako pacientka nebyla ničím mimořádná a nápadná, ani vzhledem, ani chováním, ba ani svými chorobami ne, takže splývala s plejádou pacientů ostatních, a to až do doby, kdy náhle zemřel její muž.
V následujících dnech, týdnech a měsících se stala noční můrou obou ordinací: přicházívala, zásadně neobjednaná, téměř denně, neustále si na něco stěžovala, vždy byla nespokojená a vždy ochotná až velmi ochotná začít se dohadovat a hádat tím nejhaštěřivějším způsobem.
A taktéž denně chodila plouživým krokem utrápené vdovy , mučednický výraz ve tváři, na městský hřbitov k manželovu hrobu a protože bydlíme téměř naproti, strašívala nás takto i mimo ordinaci..
Pak jednoho dne, z ničeho nic, jako mávnutím kouzelného proutku, zmizela z mé ordinace i z chodníku ke hřbitovu.... Po pár dnech, kdy jsem každodenně nevěřícně konstatoval, že skutečně nedorazila, mi nakonec zvědavost nedala i zeptal jsem se mé ženy, zda neumřela. Ale kdepak, kdepak, zazněla odpověď, seznámila se na hřbitově s vdovcem od vedlejšího hrobu a jsou spolu kdesi v lázních...
Od té doby ta paní nenavštívila už ani jednou moji ordinaci, ba ani manželčinu ne a žila, tuším, ještě drahná a drahná léta.
Myslím, že nemůže být dokonalejší ukázky toho, kterak „málo“ stačí k tomu, aby se člověk cítil zdráv a vesel, jak prostě stav mysli ovlivňuje nejen zdraví našeho těla, ale celý, celičký náš život. A také si myslím, že není vždy zapotřebí čekat, zda se „u vedlejšího hrobu“ někdo objeví. Jsem naopak přesvědčen o tom, že se zapojením alespoň trochy vůle si člověk přívětivých situací, které příznivě ovlivní jeho stav mysli a tím celý jeho život, může způsobit, zapříčinit, vytvořit a prožít, spoustu a spoustu. Chutě do toho!
Váš
Miroslav Macek
