Kdysi dávno, ještě za mých studijních let v Olomouci, jeden můj kamarád z výtvarky přišel na báječný nápad: přinesl si před slavnou radnici s tím příšerným Svolinského orlojem ( který ovšem v toku času začíná být docela "mile blbý" ), malířský stojan s plátnem a jal se malovat kus náměstí s oblohou, na kterou ovšem vyvedl v zářivých barvách letící vzducholoď. I zastavovali se kolemjdoucí, pochopitelně každý vzhlédl na oblohu a pak se dle letory úpřímně rozchechtal, lehce usmál, mlčky odešel a nebo zanadával...
Můj kamarád se báječně bavil a spousta těch, co naletěli, s ním. Obdivoval jsem a čím dál tím více obdivuji na tom jeho tehdejším počínání tu jeho nelenost, pracovitost, celou tu přípravu, to nadšení, se kterým vše konal.
Obdobně vzpomínal herec Bohumil Bezouška, vzhledu neplavého, kterak si jeho kolegové herci kdesi opatřili nevyplněnou převálečnou legitimaci, opravňující ke kočování a vyplnili ji jeho jménem, coby absolventa CAMU (Cikánské akademie múzických umění) v Užhorodu. Taktéž pan Bezouška si velmi považoval, jakou složitou práci s tím jeho kolegové měli a jak tím vlastně dali najevo, jak moc si ho váží, jak moc ho mají rádi.
Můj vnuk Dan mi před pár roky daroval k Vánocům nádherně barevnou kresbu futuristického dopravního prostředku s koly a vrtulí, světly a dráty a s popisem "Auto, které nepotřebuje žádné palivo. Dědečkovi vynaleznu toto perpetuum mobile v roce 2021." Dodneska mám tu kresbu s tím zcela konkrétním slibem schovanou, potěšila mne totiž nesmírně a to právě kvůli tomu jeho osobnímu zaujetí, té práci, kterou si s vymýšlením toho nádherného stroje dal, jen aby mne potěšil.
A tak si říkám, jaké by to bylo nádherné, kdybychom si alespoň my dospělí dávali k vánocům jenom dary podobného ražení: s láskou vymyšlené, vytvořené, připravené dárky, třeba jen drobnosti, ze kterých ovšem ta radost a láska přímo sálá...
Já vím, není čas, je shon, často to spraví nějaká ta praktičnost nebo obálka...
Ale přece jen....
Krásné vymýšlení láskyplných maličkostí Vám přeju,
Váš Miroslav Macek
