Kdysi dávno jsem slyšel starý španělský rytířský příběh, který zněl: Potulný rytíř narazil při svých toulkách na Smrt, která se zaklínila v hluboké strži. Rytíř se jí zeptal, jak se tam ocitla a Smrt mu řekla, že spěchala do Madridu zahubit sto tisíc lidí morem a že ve spěchu přehlédla tu hlubokou strž a spadla do ní. Dobrá, pravil rytíř, vysvobodím tě, ale musíš mi za to něco slíbit: zahubíš namísto sto tisíce lidí jen polovinu. Smrt to ráda slíbila a rytíř jí tedy pomohl ze strže ven.
Po čase se však dozvěděl, že v Madridu zemřelo na mor sto tisíc lidí. I vyhledal Smrt a vyčetl jí její věrolomnost.
Ale já dodržela svůj slib, pravila Smrt, a opravdu jsem zahubila jen polovinu těch lidí. Ta druhá půlka zemřela strachem....
A protože my lidé takto fungujeme odjakživa, byl, je a bude obchod se strachem (a je lhostejno, zda jde o strach ze smrti, ze stáří, z nemoci či os trach o naše bližní) vždy tím největším kšeftem na Zemi. A je úplně jedno, zda jde o takové ptákoviny jako jsou deky proti elektrosmogu za 30.000.- Kč kus, nebo rozmanité potravinové doplňky a elixíry mládí, zázračné léky či amulety, superdrahé noční i denní krémy, zbytná a zbytečná lékařská vyšetření, všeliké pochybné a pořádně předražené "Bio" produkty, zázračné diety na dobírku, zaručeně šťastné horoskopy, anebo, kupodivu, i o obyčejnou, avšak balenou, vodu.
Tohle zamyšlení mne totiž dnes napadlo u pokladny supermarketu, když jsem shlédl v nákupním košíku postarší, důchodcovské dvojice přede mnou spoustu půllitrovýcg a litrových láhví s vodou, ba i jednoho pětilitrového, ohyzdně modrého cvalíka s toutéž drahocennou a v tomto případě i velice drahou tekutinou.
I zabylo mi jich líto, neboť v mém domovském městě pochází voda z vodovodu z artézských vrtů v překrásné přírodě a pokud snad něco utrpí vodárenskou úpravou a přepravou, rozhodně je stejně dobře pitelná a zdravá jako ta v plastu. Což lze lehce a kdykoliv prokázat a dokázat.
Ba, chtěl-li by být někdo výjimečný, je kousek za městem docela vydatný pramen, prýštící ze skály, užívaný spoustou lidí po staletí, a co víc, každodenní procházka pro pár lahví vody by těm docela zasádleným důchodcům prospěla ku zdraví jistě mnohem více, než popíjení předražené balené vody namísto té vodovodní.
Také ušetřené peníze by nemuseli utratit za jiné příšerné balené nápoje a další stopové prvky a umělé vitamíny, mající za efekt většinou jen strvalou produkci velmi drahé, byť zajímavě zabarvené moči, ale třeba za výlet někam do přírody či za nákup nestříkaných jablek nebo jiného ovoce v nejbližší vesnici.
Ale nakonec jsem jim neřekl nic: vždyť jim třeba ten pocit bezpečí, jakkoliv mazanou reklamou vnucený, ten pocit uspokojení, že něco dělají pro své zdraví, za ty peníze stojí.
A navíc, je správné, že se za takové věci v životě důsledně platí. Stejně jako za blbost.
Hezký den přeje
Váš
Miroslav Macek
