A tak včera to vypuklo: v půli dopoledne se roztrhla nad krajinou mého srdce velikánská duchna a čtyři poctivé hodiny se z šedivé oblohy sypaly velikánské, naducané, mokré vločky, nádherně ulpívající na stromech a keřích. Pak už jen sem tam přiletěla sprška drobnějších hvězdiček...
Dodržuji už léta a léta následující rituál: jakmile stromoví obalí první sníh nebo první huňatá jinovatka, napustím si plnou vanu přívětivě vlažněteplé vody, rozsvítím všechna světla na zahradě, bouchnu nějakým hodně dobrým šampaňským, vlezu si do vany a při popíjení bublinek a pozorování té jiskřivé nádhery si slastně užívám přítomnosti a vzpomínám na všechny nádherné minulé zimy.
A letos se mi vybavila velmi časná vzpomínka, kterak jsem ke třetím narozeninám (ale možná to bylo pod stromeček, těch pár dnů mi splývá) dostal krásné jasanovém lyžičky, které vyrobil šikovný místní kolář (existuje vůbec ještě toto řemeslo, asi ne?), a to se starodávným vázáním Huddersfield. I vyrazil jsem ihned před dům, ba i kousek od domu jsem popošel, až k Horníčkově louce, na jejímž horním okraji byla divoká skládka, pěkně se svažující. A pustil se "šusem" dolů.
Byl to nádherný zážitek, tolik salt a kotrmelců jsem za celý svůj dosavadní život neabsolvoval! A tak jsem se opět, podoben sněhové kouli, vyškrábal na vršek smetiště a spustil se znovu dolů, pochopitelně se stejným výsledkem. Já byl ovšem vždycky paličatá nátura a tak jsem to zkoušel znovu a znovu, což (to jsem tehdy ovšem nevěděl) se zděšením pozoroval z okna protějšího domu soused a tátův kamarád Pepík Truksa. Nervově zřejmě labilnější, rychle seběhl dolů a chvátal k otcově dílně, do které vrazil (následné jsem se dozvěděl, pochopitelně, mnohem později) a už ve dveřích hlasitě halekal: "Lojzo! Okamžitě všeho nech a běž se podívat, co dělá tvůj syn! Vždyť se ti zabije!"
Můj moudrý otec pak bez jediného pohnutí jediného svalu v obličeji pronesl památnou větu: "Josef! Já o tom nechci vědět!"
Samozřejmě jsem se nezabil a můj táta mohl poklidně prožívat další léta v zdánlivé "blahé nevědomosti" - dobře totiž věděl, že krev není voda a že jediný pořádný dohled je dohled nenápadný, beroucí v potaz jenom věci pro život zatraceně důležité.
S potěšením a velmi solidním výsledkem jsem pak tuto výchovnou metodu uplatnil i u svých dětí, ale to už je jiná historie...
A ještě nad jednou věcí jsem se v té vaně, pozoruje jiskření vloček a lehce ovíněn, bezstarostně zamyslel.Totiž, že ta metoda "já to nechci vědět" je docela užitečná nejen při výchově dětí, ale v životě vůbec.Vždyť jsme od rána do noci, dnes a dennodenně, bombardováni a násilně atakováni spoustou a spoustou informací, které k životu vůbec, ale pranic nepotřebujeme a dokážeme-li je ignorovat ("nechceme o nich vědět"), zbývá nám pak zákonitě mnohem více času a mnohem více energie na ty informace, na ty podněty, na ty děje a kony, které nám život vylepšují, zkrášlují, nebo alespoň zpestřují. A to je hodně dobře!
p.s. Na té staré fotografii je můj otec: takový, jakého jej mám v paměti. Chlap s velkým "ch", vždy v dobrém rozmaru, vždy sršící energií....
