- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
A tak jsem vyrazil k lesu, v ruce košík na ovoce, s potěšením jsem vyběhl prudký a táhlý kopec (s potěšením proto, že je to můj celoživotní měřič formy a já se příliš nezadýchal) a zamířil rovnou k prosluněnému okraji lesa. Čekala mne houština malých břízek, ptačího zobu, všelijakého dalšího náletu stromečků a keřů, ale hlavně neprostupné houštiny s nepřeberným množstvím nádherně zralých a velikých až obřích ostružin.
Jenže, jako vždy u jejich sběru, má tato věc háček. Vlastně ne háček, ale pořádné trny. Letošní neplodné výhonky dosahovaly délky průměrné anakondy, táhly se v nezvyklých výškách a nečekanými směry a dokázaly se náhle vymrštit s hbitostí kočkovité šelmy. S vrozenou inteligencí útočily na nechráněné části těla a zvláště zátylek je přímo přitahoval, o rukou ani nemluvě. Takže průchod k těm nejkrásnějším ostružinám se podobal hbitému tanci mezi ostnatými hady.
Jakmile jsem se k nim ovšem dopracoval, neměl jsem zdaleka vyhráno, neboť drobné plodonosné výhonky umně skrývaly ty nejostřejší trny přesně na opačné, neviděné straně větviček a to obzvláště na místech, která se jevila nejvhodnější k přidržení neposedného výhonku.
A tam, kde se zdály být ostružiny zcela na lehký dosah, vzaly si na pomoc kopřivy, náhle se objevující přímo pod rukou. O tlustých suchých větvích, které na mne - jistě po domluvě s ostružinami - číhaly pod suchou trávu na těch nejpřehlednějších a zdánlivě rovných a tedy nejschůdnějších místech, také raději ani nemluvím. Zrovna tak jako o ostrých křemenných kamenech, které nikdy nenapadlo uhnout ani o kousek, kousíček, zato byly vždy vytrčené přesně ve směru mého nášlapu…
A do toho všeho se místní vosy rozhodly, že si jen tak pro nic za nic nenechají vzít ty nejkrásnější ostružiny a jaly se je tedy fyzicky okupovat…
Vrátil jsem se tedy domů jako rytíř z křižácké výpravy kombinovaný se svatým Šebestiánem, nohy , ruce i zátylek jeden krvavý šrám přes druhý, prsty popíchané těmi nejostřejšími trny a s žihadlem v předloktí.
Ale v očích mi hrály plamínky, pobrukoval jsem si a byl jsem neskonale šťasten: neboť nic tak dobře člověka nenaladí, jako dosáhnutí cíle navzdory překážkám. „Per aspera ad astra“ , tedy „Přes překážky ke hvězdám“, nakonec dobře znali už ve starověku, vždyť Středomoří je vlastí ostružin. A pochopitelně žádné kupované ostružiny, nemluvě o chuti, by mi nikdy nemohly způsobit tolik radosti, jako ty, se kterými jsem se nádherné dvě hodiny přátelsky potýkal na prosluněném okraji lesa…..
Uááááááá…!
Další články autora |
Správné finanční návyky a dovednosti vznikají právě v dětství. Mnoho dětí je přijímá přirozeně od svých rodičů, kteří jsou pro děti velkým vzorem....