Dle Wikipedie je empatie „vcítění, porozumění emocím a motivům druhého člověka“ a je prý, chceme-li být empatičtí, „užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty, předsudky…“.
Strašně rád bych, xakru, věděl, proč bychom měli něco takového dělat.
Vždyť jen si představte: potřetí Vám vykradou chatu a Vy odložíte vlastní názory, hodnoty a předsudky a pokusíte se coby „tabula rasa“ porozumět a vcítit se do emocí a motivů recidivujících zlodějů.
S motivy to určitě budete mít velice jednoduché: vykradli Vás proto, aby se najedli, ohřáli a za peníze, utržené za ukradené věci, si nakoupili lihové nápoje. Že už Vás vykradená chata mrzí méně?
Může to být ovšem složitější: motivem by mohla být také pomsta na majoritní společnosti, která laskavě nepřenechala dostatečný prostor vašim zlodějům k seberealizaci. Už Vás vyvrácené dveře a rozbitý nábytek tolik neštvou, že?
Také mohli mít ti zlodějíčkové rodiče, kteří se jim moc nevěnovali, ve škole pak byli šikanováni a časná akné způsobila, že se jim pubertální holky tolik, tolik smály. Tak už jste konečně vcítěni a nevadí Vám ani ztráta krásných pendlovek po babičce, doufám? No vidíte!
A to jsme teprve na počátku, motivů může být zatraceně víc a mnohem složitěji propletených....
Nebo se v pátečním odpoledni vlečete v koloně automobilů za příšerně přetíženým náklaďákem po vyasfaltované středověké formanské cestě a najednou vás jako šílenec předjede pick up a prudce se před Vás zařadí tak, že prostý fakt, že jste to ubrzdili, nemá nic co do činění s fyzikálními zákony, ale se zázrakem.
Vztekáte se? Proboha proč? Buďte empatičtí: vždyť šofér pick upu se s vysokou pravděpodobností ráno pohádal s tchýní, byv nervózní z toho, že ženu večer bolela hlava a odmítala manželské hrátky, dopoledne měl pak třídní konflikt se šéfem, cestou si dal jen mizerné, předražené občerstvení u pumpy a ještě se děsně zdržel zásluhou zcela neempatického zákazníka, kterému nedovezl to, co měl. Chápejte ho! Je prostě nervózní, přetažený, těší se na sprchu a na posezení s kamarády u studeného piva v hospodě a Vy byste mu vyčítali, že Vás málem zabil!
Jenže jaksi to nefunguje, co? No bodejť!
Jak by také mohlo: vždyť jaký rozdíl nacházíte v tom, když Vám opravář televizoru řekne, že přijímač je vadný a oprava bude stát dvanáct set anebo řekne-li Vám, že je spálené trafo XV 865/a a oprava bude stát tisíc dvě stě?
Takže spíše radím: vykradače chat nejraději zastřelte (bude mít pak ohromnou spoustu času věnovat se porozumění Vašim emocím a motivům; tedy, pokud věříte na posmrtný život) a řidiče pick upu řádně proklejte, ať odpustíte přetlak Vašeho vzteku a nestoupne Vám příliš tlak a nechte ho pelášit, ať je co nejrychleji co nejdál od Vás.…
A čas, který byste zbůhdarma trávili porozumění motivům a emocí jiných, věnujte něčemu mnohem užitečnějšímu. Třeba četbě jedné mé „empatické“povídky z října 1980. Tady je:
„V ordinaci“.
Panebože, mně je zle! Ten salám s cibulí jsem si ráno neměl dávat, to byla kardinální chyba.
Sedím v ordinaci, žaludek mám jako na vodě a čekám na sestřičku, která si někam odskočila. Kde se vlastně fláká, když já tady umírám? Při každém nadechnutí se se mnou místnost lehce zhoupne a hlava…co teprve hlava! To určitě udělal ten fernet na závěr!
Tak zatraceně, kde ta sestra je? Já nechci pracovat, já chci jít domů. Zalehnout a pořádně se vyspat, pak si dát pořádného turka a jít na ryby nebo za Miládkou…ne, to ne, bůhví, co jsem tam včera vyváděl. Tak kde se ta sestra toulá?
Konečně se otevírají dveře a vchází sestra, v ruce teploměr, za ní doktor Nováček. Ten jen shrábne jakési papíry a hned zase zmizí. Ani se na mne nepodívá. Sestra si mě kriticky změří a pak mi povídá: „Tak co, pane doktore, můžu zavolat dalšího pacienta?“
S přáním hezkého dne Miroslav Macek, už předem se neempaticky pochechtávající nad vašimi reakcemi.
