O blížících se narozeninách, zdi nářků a Hugo Salusovi

Způsobila to zřejmě kombinace podzimní nálady, mých blížících se narozenin a návštěvy sestry, s níž jsme zavzpomínali na časy minulé: najednou, v náhlém okamžiku, jsem si uvědomil jak zběsile letí čas. Jak jinak také, při mém zběsilém způsobu života, ale přece jen... A také jsem si v té rozjímavé náladě připomněl osobní zeď nářků, dlouhou vysokou kamennou podezdívku plotu, kolem níž, nebo lépe řečeno pod níž, jsem coby žáček školou povinný chodíval do školy a čekalo - li mne ten den zkoušení či nějaká písemka nebo kompozice, vždy jsem si ráno říkal, jak mnohem šťastnější se budu kolem ní odpoledne vracet domů, neboť budu mít všeliké nepříjemnosti už za sebou.

A také jsem si jednou při ranním putování kolem té zdi přemýšlel, že jestli se dožiju roku 2000, tak mi bude šestapadesát a půjdu - li kolem té zídky, co si asi budu myslet, co budu mít za sebou, co se bude dít....

Samozřejmě, že jsem 7. prosince roku 2000 k té plotové podezdívce, už relativně zdaleka ne tak vysoké, vyrazil a prošel se kolem ní. Hlavním, převládajícím, ba dá se říct téměř jediným pocitem, který jsem zažíval, byl intenzivní pocit, že to více než půlstoletí uteklo jaksi strašlivě rychle, jakoby lusknutím prstu, byť toho člověk prožil dost a dost.

A když jsem se vrátil lehce prokřehlý domů, nalil jsem si na pár kostek ledu něco mé oblíbené whisky Lagavulin a při jejím popíjení jsem si připomněl verše mého oblíbeného, dnes už téměř zcela zapomenutého pražského německého lékaře a básníka Hugo Saluse, které jsem kdysi přeložil. Ta báseň se jmenuje "Čas" a tady je:

Krok za krokem, odhodlaně,

nám v patách kráčí čas,

vyprostil se z ruky Páně,

teď věčně stíhá nás.

Pokřik slyší každým krokem:

"Ať rychleji běží čas!"

Spílají mu s každým rokem:

"Kéž zlámal by si vaz!"

Lidé hloupí, čas přec pádí

bez hole i pití:

komu se snad vleče v mládí,

ke stáru se řítí.

No, musím říct, že těch sedm let od roku 2000 se opravdu řítilo rychlostí přímo nadzvukovou.... Protože mi však můj moudrý otec gratuloval kdysi s lehce ironickým úsměvem k mým padesátinám slovy: "Milý synu, neustále si připomínej, že lepší půlku života máš teprve před sebou", rozhodně nepropadám trudnomyslnosti.

Vždyť jsem tehdy také přeložil jinou báseň Huga Saluse s názvem Letní obloha. A hlavně, řídím se jí.

Dnes ráno bylo bájně modré nebe,

lze hezčí střechu přát si v tuto dobu?

A přesto večer se svou šedí zebe,

má smutnou barvu čerstvé hlíny z hrobu.

Však, člověče, ty měj jen slunce v tváři,

vždyť obloha zas bude ráno čistá,

tak užívej si svět, když modře září,

ta šedá jáma je až příliš jistá...

Hezké dny k užívání světa Vám přeje

Váš

Miroslav Macek