Je neuvěřitelné, jak se vliv nepopiratelného jevu, zvaného „mít štěstí“ (tedy kombinace vrozených a získaných vlastností, a to dobrých i špatných, znalostí a životních zkušeností, opět dobrých i špatných, spolu s nezbytnou příznivou souhrou okolností a náhod) v české populaci takřka nebere v potaz, ba často přímo a dokonale ignoruje.
Ve Spojených státech amerických (nejvíce v dobách gründerských, ale přečasto i dnes), pokud se někomu něco nepovede, něco nedopadne dobře, nebo se prostě nedaří, jak by si jeden představoval, bývá běžnou odpovědí: Neměl jsem prostě štěstí. A většinou následuje další, případně další a další pokus dosáhnout úspěchu. Prostě, štěstí se pokouší.
V Česku, pokud se někomu něco nepovede, něco nedopadne dobře, ba dokonce i tehdy, když se ani nepokusíme, bývá běžnou odpovědí: Nebýt těch lumpů ( sviní, hajzlů, atd.), co já jsem mohl dokázat!
Ti, co za to mohou, se dle potřeby mění: komunisti, Klaus, životní partner, nepřátelské okolí, většinou jsou to však anonymní „ti tam nahoře“ nebo ještě stručněji „oni“. A když to nejsou „oni“, jsou to alespoň nějaké vnější, námi neovlivnitelné příčiny.
Protože však jde ve většině případů o nepřiznanou vlastní nepodnikavost, nepíli až neschopnost, další pokusy většinou nenásledují a z těchto lidí se stávají chroničtí nespokojenci, nadávači a brblalové. Ačkoliv, kdyby se nadále snažili, možná by nakonec „měli štěstí“ i oni, neboť štěstí je opravdu poletavá „muška zlatá“.
A co horšího! Ve svobodné společnosti se docela často stává, že „mají štěstí“ i lidé, kteří jsou Vám nesympatičtí, kterým, vzhledem k Vašemu náhledu na ně, rozhodně nic dobrého nepřejete, kdežto lidem Vám milým, názorově a povahově blízkým a sympatickým, se oproti nim často jaksi nedaří.
A tady někde je, bohužel, počátek „bolševizace myslí“. Jak tuto (do Vašich očí bijící) nespravedlnost napravit? No, přece nejraději všechny ty Vám nesympatické osoby, které prostě „měli štěstí“, tedy zkombinovaly se u nich vrozené a získané vlastnosti, znalosti a životní zkušenosti se šťastnou souhrou okolností a náhod, zašlapat do země, zničit, všechno jim sebrat! Vždyť takhle to přece nesmí být, a proto není, určitě ke všemu přišli nekale a neprávem! A že je spravedlnost neskřípla? No, za to přece také můžou „ti nahoře“, „oni“….
Že v dnešní době takové radikální řešení zatím není možné? Škoda! Tak aspoň pořádně zdanit a jejich peníze přerozdělit těm sympatickým, milým, nikdy nedoceněným lidičkám, kteří by toho přece tolik, tolik dokázali, kdyby jim v tom ovšem „ti nahoře“ či jiní nepřekáželi a nebránili….
A protože lidské nátury se od dob lovců mamutů pranic nezměnily a nemění, vždy znovu a znovu „povstávají noví bojovníci“, ochotní s ušlechtilými slovy na rtech „vybudovat novou, lepší, spravedlivější společnost“.. a to doslova za jakoukoliv cenu a jakékoliv oběti. Stačí jen trošku nakouknout do historie…
Z výše řečeného však bohužel též vyplývá, že to tak zůstane, co svět světem bude stát.
Ovšem zároveň i tady platí ( v parafrázi) Werichův postřeh o lidské blbosti: Zvítězit nad tím sice nikdy nelze. Ale přestat proti tomu bojovat také ne.
Hezké a hlavně šťastné dny přeje
Miroslav Macek
