Námět této drobné, ale na mysl se neustále vracející úvahy, se mi připomněl během teplého, horkého, vedřinovitého víkendu v mém malém, domovském městě Zábřeze. Před polednem jsem zjistil, že mám-li si vychutnat lehké polední jídlo, sestávající z mozzarely, čerstvé bazalky, mořské soli utlučené s černým pepřem a z aceta baslamica, zbývá mi ke štěstí jen a jedině čerstvě upečená celozrnná kaiserka (o skleničce, dvou, řádně vychlazeného zeleného veltlínského nemluvě).
I zašel jsem k jednomu z místních hypermarketů, který mívá často výše zmíněné čerstvé pečivo. Měl….
Ovšem cestou jsem zažil (po kolikáté už?) ranně letní šok: při pomalém putování městem bylo mi sledovat děti obého pohlaví, mladice, mladíky, ženy a muže středního věku, postarší dámy a pány, stařeny a starce….
A nestačil jsem zírat: tu fotřík zralého věku na kole, vzhledem k horku navlečen pouze do trenýrek a apartního kratičkého trika, všech šest břišních faldů barvy moučného červa plápolajících po větru, tu mladice postavy na první pohled libé, ovšem s módním krátkým tričkem decimetr nad pásem kalhot, takže se do tohoto prostoru vecpala neskutečná bílá pneumatika, připomínající ( alespoň pro pamětníky) starou reklamu firmy Michelin.
Tu prošla mladá maminka s kočárkem, oblečená do „skvostného“ oděvu, který by nadchnul všechny české impresionisty, využívající, až zneužívající, strašáky do zelí k rozehrání barevných valérů v české krajině.
A tak jsem, když jsem nakoupil potřebné a postával ve frontě u jedné ze dvou otevřených pokladen ze šesti, jak je v době nákupních špiček obvyklé, meditoval nad tím, jak se nám pojmy kultura a životní prostředí v posledních letech dramaticky scvrkly na počet divadelních představení, natočených filmů, výstav a jiných exhibicí, na počet udělených grantů těm “správným“ osobnostem, na počet vydaných knih, na dotace do podhorských oblastí, ochranu vymírajících živočichů či záchranu jednoho čápa nebo dvou čolků…..
A jak si nikdo, vůbec nikdo, už téměř neuvědomuje, že mnohem důležitější pro náš každodenní život je přívětivé životní prostředí naší rodiny, našeho okolí, náš byt, náš šatník, naše hygienické návyky, vzhled našeho pracoviště a našich spolupracovníků, kamarádů a sousedů, jejich oblečení, vůně či pach, jejich chování, vzhled a chuť základních potravin, které si kupujeme a které konsumujeme, vzhled a chování prodavaček, které nám je nabízejí, a tak bych mohl pokračovat donekonečna…
A také jsem meditoval nad tím, co je v životě jedince důležitější: zda dokonalá výstava o době a životě Karla IV. na Pražském hradě či jiné spektakulární akce, a nebo ráno, kdy vstaneme do přívětivě (což v žádném případě neznamená draze) zařízeného bytu, v poklidu posnídáme s osobou našemu srdci blízkou u dokonale naservírovaného stolu a pak odjedeme spolu dalšími přívětivě naladěnými a přátelskými, usměvavými, nepáchnoucími lidmi neposprejovaným dopravním prostředkem do zaměstnání, která nás těší a baví.
A také jsem meditoval nad tím, jak zbytečné je chlubit se a chvástat zlepšováním životního prostředí a vyšší mírou kulturních statků tam, kde ta „malá“ každodenní kultura, to „malé“, každodenní krášlení a vylepšování životního prostředí hyne na úbytě.
Jinak, brutálně, řečeno: hnusné, nezakryté, až na odiv překypující špeky nesoudného spoluobčana, páchnoucí spolucestující v autobusu, příšerný kravál z cirkulárky bezohledného souseda či mizerné jídlo v restauraci, je v rámci kultury a životního prostředí nejméně stejně důležité, ale vlastně mnohem, mnohem důležitější, než sebeskvostnější koncert Pražského jara či sebevychvalovanější výstava velikána české kultury.
Jen peněz se tady rozdává méně a je to mediálně mnohem méně zajímavé….
Ale, jak jsem se zařekl, o politice na těchto stránkách psát nebudu!
Přeju krásný den.
