Vážení a milí, dávno tomu, dávno, co jsem nenapsal na tyto stránky ani řádku...Nicméně jsem celou tu dobu žil velmi naplno a též "do šuplíku" přibylo něco prózy i poezie (snad budu mít odvahu či drzost něco z toho někdy publikovat)... Ale jedna nedávná impresse je nakonec přece jen tady....
Šedesát sedm skvělých vypínačů, s přihlédnutím k Alzheimerově chorobě
Když jsem před dvěma roky popáté za svého života přestavoval rodinný dům, vzniklo přízemní podlaží veliké, převeliké (se započtením přilehlých trávníků a zahradních zákoutí vůbec, pochopitelně). A jaksi z toho – bez mého přičinění a vlastně tak trochu proti mé vůli - technicky vyplynulo, že se v tomto rozeklaném přízemí skví na zdech celkem šedesát sedm vypínačů a přepínačů (zásuvky nepočítaje), umně ovládajících nejen tradiční světla, ale též koupelnové i jiné větráky, vířivku, sprchovací kout, lampy i lustry, zrovna tak jako venkovní světla a zahradní bodovky a reflektory, okenní rolety a ještě nějaké moderní vymyšlůvky, kupříkladu krbový exhaustor, ať je to cokoliv….
Nejprve jsem propadl holé skepsi a viděl sama sebe, kterak v noční tmě neslyšně bloumám po kobercích a zapínám jedno světlo za druhým, jen sporadicky přerušující tento světelný koncert rachotem vyjíždějících a sjíždějících rolet a vrněním a skřípěním naprázdno běžící pumpy vířivky, ale po čase jsem se uklidnil natolik, že jsem byl schopen identifikovat a vrýt si do paměti pár stabilně zapnutých (nebo snad vypnutých?) vypínačů (nebo křížových vypínačů či snad přepínačů ba možná i stmívačů).
Časem se mi, jen občas ba přímo zřídkakdy, podařilo stiskem vypínače (přepínače? spínače? stmívače?) vynulovat digitální hodiny ve sprchovém koutě, mimochodem věc zcela zbytečnou, a nejméně jedenkrát týdně se mi podařilo na poprvé rozsvítit na toaletě, aniž bych přitom několikrát rozsvítil a opět zhasnul zahradní světla a spustil pár okenních rolet.
Nakonec – a trvá to dosud – ovládám tuto světelnou registraturu stejně bravurně jako Johann Sebastian Bach své nejoblíbenější varhany a stávám se stejně nepostradatelným pro své návštěvy jako „zavaděči“ do kasemat pevností v Josefově či Terezíně (a jistě i jinde) , v nichž se z důvodů množství uskladněného střelného prachu a munice nesmělo používat otevřeného, tedy tehdy jediného, světla.
Také hebké vrávorání dámských návštěv po ztemnělých chodbách a zákoutích, nutně končících v mé osvobozující náruči, má něco do sebe.
Ovšem zdaleka největší přínos tohoto vypínačového Babylonu spočívá v jeho testovacím potenciálu: dnes a denně mne totiž zkouší z kvality mé paměti, ze schopnosti v mžiku si vybavit: horní je vířivka, pod ním odsavač par, pak přepínač bodovek na chodbě a dole světlo, ozařující vrbu před koupelnovým oknem…
A až jednoho krásného dne budu stát před tou příšernou řadou vypínačů (přepínačů? stmívačů? spínačů?) a zaboha nebudu schopen rozsvítit si na toaletě než…..no ano, než….neboť se nenajde žádný žárlivý manžel, který by mne včas zastřelil in flagranti?
Nebojte, i na to jsem myslel: od první řady vypínačů (spínačů? přepínačů? stmívačů?) se vrávoravým krokem vydám přímo, zcela, neúhybně rovně a za chvíli jsem u dobře založeného zahradního kompostu. A bude mi teplo a krásně a volně, neboť všechny ty potvorné blikající čtverečky konečně, definitivně, tedy napořád a nafurt, budu moci pustit z hlavy….
