V posledních letech se stále častěji setkáváme se standardizovanou definicí pojmu umění. Umění má, ba dokonce musí provokovat, zaznívá unisono. Na zcela triviální reakci ve formě dotazu „proč?“ však již obdobně standardizovanou odpověď nedostaneme a to hned z několika důvodů.
V prvé řadě se z umění stává „res sanctae“, kterou veřejně již téměř nelze podrobit subjektivní kritice, neboť by byl dotyčný troufalec veřejně pranýřován jako vandal, kulturní ignorant, materialistický hlupák v lepším případě. Zodpoví-li mu však přesto některý z quasi-umělců položený dotaz, dozví se obratem, že společnost ztrácí kulturní hodnoty a umění musí provokovat, aby na sebe upoutalo. Bedlivý posluchač si však odpustí dotaz, zda-li je příčinou kulturního úpadku nevýraznost umění nebo spíše inflace výtvorů prakticky čehokoliv pod štítem umění a přijme „umělcovu tezi“ za diskutabilní, v pozitivním slova smyslu.
Z logiky věci následuje další dotaz troufalce. Má-li umění provokovat, aby upoutalo, je tedy provokace pouze cestou k umění. Shrnuto – reklamou. Reklamou na co? Ptá se tedy troufalec přemítající o provokaci/umění jménem „Entropa“. Má-li být celá „Entropa“ pouze reklamou na umění „umělce“ Černého, ptáme se oprávněně v čem sám autor spatřuje tu neviditelnou věc pravé podstaty svého umění, kterou by průměrný občan sám nenašel. Je to autoritativní urážka jednotlivých a hlavně suverénních států z půdy instituce, která má za ambici takovou suverenitu potírat? Nebo se za tím vším skrývá jen pokus o pobavení určité skupiny?
Přijatelnou odpověď si ani v komfortu výběru odpovědi najít nemohu. První mě totiž zavádí do režimu alibistické urážky zastřešené tou věcí svatou a nedotknutelnou, druhá celé umění tvořené tradicí evropské civilizace posouvá na úroveň humorného plátku Trnky-Brnky – tedy v rovině smyslu pobavit, ovšem za zcela jiné náklady. Kombinaci obou odpovědí ani nedomýšlím, musel bych totiž dojít k obrazu, kdy se autoritativně vyvolený vysmívá neprávem jiným a v jeho historické nevědomosti a neopodstatněné arogantnosti je oslavován davy, které se bojí vyslovit svůj „barbarský“, tedy politicky nekorektní názor.
Zatímco za názory prezidenta, který se nebojí konstruktivně vyvolat diskuzi, stojí myšlenky vyargumentované, k jejichž diskuzi by kontroverzně formulované výpovědi měly vést a jejichž podstatu je připraven v opodstatněné diskuzi hájit, za provokativními akty „výtvarníka“ Černého nelze spatřit nic více než velké nic, a to v tom lepším případě. Chová-li se podle Lubomíra Zaorálka prezident v politice tak, jako Černý v umění, signalizuje tak jediné. Důležitá je jen forma, nikoliv pevný, reálný a hlavně vyargumentovaný základ, ostatně tuto deklaraci alibismu a populismu od politiků vše-ad-hoc-lidové strany již známe a pan Zaorálek se snaží být jen jejím zářným reprezentantem.
Jistá paralela v příběhu našeho troufalce v standardizovaném světě umění by tu však byla. Vyvolání diskuze je totiž jediným nástrojem proti lhostejnosti, standardizaci a diktátu „samo-vybraných elit“. Diskuze však musí mít svůj smysl a cíl. V prvé řadě pak musí být založená na podstatě věci, jejích reálných základech a příčinách, ne diskuze procesní smršti líbivých quasi-argumentů. Jistá paralela by tu skutečně byla, tedy nejen v oblasti umění.
A tak onen troufalec, který nejen v díle Černého, ale i dalších dnešních „umělců“, nevidí nic jiného než pokus o sebe-zviditelnění se, permanentně poučován, že je oním kulturním pohrdačem, kapitalistickým slepcem ba dokonce vyvrhelem moderní společnosti, nakonec zkroušeně přikyvuje bez kritického konstruktivního názoru všemu, co je prezentováno jako umění a bojí se přispět do diskuze. Doma pak pod peřinou s lampičkou listuje dějinami umění a opatrně obdivuje díla dávných autorů. S povzdychem, to já bych neuměl, mu však zasvitne podstata hledané definice. Umění je od slova umět. Ne od slova provokovat. V koutku duše, kam ještě všelidová cenzura nepronikla, tak usíná s myšlenkou, že pravé umění definovat nelze, pravé umění musí být zkrátka trefou do „černého“.
