V poslední době se člověk při sledování televize moc nezasměje, tak občas zavzpomínám na doby nedávné, kdy jsem se zasmál nad chováním dvou žen a stejného počtu pejsků.
I když jsou blogy především od toho, aby si lidé na všechno možné ztěžovali, ostatní kritizovali a různým způsobem si na jiné vylévali zlost, já se pokusím z toho trochu vybočit a popsat dva příběhy s pejsky, které jsem prožil v posledním měsíci. Chci-li se zasmát, tak si zážitky vybavím nebo mně samy naskočí do paměti, když vidím malého, těm dvěma pejskům podobného ratlíka.
Nedávno jsem byl v jednom větším městě a procházím se jednou z hlavních ulic. Proti mně jdou dvě paničky, které spolu vedou nějaký zajímavý rozhovor. Ta jedna paní má na vodítku takového menšího pejska. V cestě se najednou objeví dopravní značka a vodítko se o sloupek zastaví a napruží. Dál to prostě nejde. Rozhovor žen skončí a ta, co drží vodítko, se podívá na psa a dosti tvrdě mu řekne: „Seš blbej nebo co?“ Chudák pejsek chvílí přemýšlí, proč je blbej, pak na to přijde, obrátí se, vrátí se, obejde tyčku, koukne na paničku, a když ona nic, jde dál. Panička potom může pokračovat v započatém rozhovoru a pejsek si ujasňovat, v čem byla ta blbost. Podle mne to velice rychle a chytře vyřešil, skoro bych řekl obdivuhodně.
Také nedávno jsem procházel kolem dvou důchodců, kteří spolu řešili nějaké společenské problémy. Pán stál při kole a paní držela na vodítku pejska a hlídala kočárek své dcery. Pejsek, když neviděl svoji paničku, byl takový nějaký nervózní, a stále blafkal. Po čase paní naštvalo, že ruší rozhovor a na pejska zakřičela: „Nemusíš se ke všemu vyjadřovat!“ Pes chvíli přemýšlel, přestal blafkat, pak zavrtěl ocáskem a spokojeně si lehl na trávník. Až přišla panička, přiběhl k ní a potom spolu spokojeně odešli i s kočárkem. Jak dlouho přemýšlel o větě, že se nemá vyjadřovat, to jsem už nezjistil.
Není nad to být šťastným pejskem ve správných rukách.
