Asi před čtyřmi dny jsem se vrátil z Německa a tak bych se s vámi chtěl podělit o pár dojmů, které jsem tam získal. Možná, že se budou někomu hodit na případnou cestu do této země.
Zajel jsem se podívat za dcerou a jejími dvěma malými kluky (oba do tří let), kteří žijí v severozápadní části Německa ve městě, které má asi 12 tisíc obyvatel. Město se nachází mezi Kölnem a Aachenem (Cáchy) v blízkosti belgických a holandských hranic. Cesta vlakem do Kölnu přes Prahu, Norimberk a Frankfurt tam z Hodonína se dvěma přestupy trvala asi 14 hodin, má to být asi tisíc km. Lístek tam z Prahy a potom i zpět mi koupila dcera přes německé dráhy a stál necelých 23 Euro. Stejně tolik jsem zaplatil za cestu zpět. Německé dráhy jak známo jsou drahé, ale je možné si pořídit lístek za docela přijatelné ceny v tzv. předprodejích. Tam jsou ceny různě odstupňované, a kdo přijde dřív, ten koupí levněji. My jsme lístky kupovali s devítidenním předstihem. Normální cena by se v běžném prodeji pohybovala něco přes 100 Euro a to jak u nás, tak i v Německu. Tak taková sleva člověka skutečně potěší.
Jeden den jsme si udělali výlet na tzv. trojmezí do místa, kde se sbíhají hranice tří států a to Německa, Holandska a Belgie. Přístupné je to tam jen z Holandska a Belgie. Je tam krásně, jsou tam dvě rozhledny, je tam plno dospělých i mládeže, mnoho zajímavostí a jedno velké pískoviště s různými prolézátky a skluzavkami, kde se mohou děti vyřádit. A proč tam jezdí tolik lidí i během týdne? Prostě proto, že je to zároveň nejvyšší bod Holandska s výškou 322,5 m. A protože je to „takový vysoký kopec“ jezdí tam také velké množství cyklistů, kteří si nahoře udělají takové menší kolečko kolem tak významného místa a jedou zpět.
Třetím zážitkem pro mne byla jízda německých rychlovlakem a to mezi Norimberkem a Kölnem. Dost často se vlak pohyboval rychlostí téměř 300 km a je skutečně požitek poslouchat a pozorovat, jak to jede tiše, plynule a cesta rychle ubíhá. Vypozoroval jsem tam také jednu zajímavost. Aby se ušetřilo, tak několik stovek km jedou dvě soupravy spojeny, potom je někde rozpojí a každá potom pokračuje jiným směrem. Nevím, zdali by se to někde u nás dalo využít.
Tak to byly ty příjemnější zážitky z výletu.
A proč bych tam nemohl žít? Ochutnal jsem tam asi osm druhů piva a žádné z nich mi nechutnalo. Jsou takové nasládlé, nemají tu správnou chuť. Chutnal jsem tam i holandská a belgická piva, ale také nic moc. Takže nech žije chutné české pivo.
Pokud jsem si koupil nějaké sladké pečivo na snídani nebo jen tak na chuť, bylo většinou velmi sladké. Údajně jsou Němci zvyklí buchty, zákusky a vše sladké ještě polévat cukrem, což mi vůbec nesedělo. Těšil jsem se domů, až si tu koupím něco normálně sladkého a chutného. Nevím, zda je to právě z toho sladkého, ale mnoho žen ve věku do 40 let tam bylo hodně buclatých a mohly by směle konkurovat naši Věstonické venuši. Někdy mně jich bylo i líto, protože se těžce pohybovaly. Závěr z tohoto poznání – nechť žijí čeští pekaři a jejich chutné pečivo.
Z domu jsem zvyklý si jako přílohu k bramborám a masu dávat nějakou zeleninovou přílohu typu Moravanky nebo čalamády. Předem jsem byl dcerou upozorněn, že jakákoli moje snaha o zakoupení něčeho podobného bude zde téměř nadlidská. A byla. Po velkém běhání se mi podařilo koupit dva druhy takové zeleniny. Až doma jsme potom zjistili, že obě byly dovoz z Turecka a vůbec jsme si na nich nepochutnali. Nedá se nic dělat, ale znovu musím zvolat: Ať žijí a prosperují české konzervárny a jejich odborníci.
Dceři jsem navrhl, že bychom se s vnuky mohli projet vláčkem, jak to dělával můj otec s vnoučaty, když s nimi jel jen tak na výlet z Hodonína do Břeclavi (25 km) a zpátky. Ona mi na to řekla takovou zajímavou větu. „Ono by nás to vyšlo na 30 Euro, to je víc než tvoje cesta z Kölnu do Prahy. Tady je vlak drahý, je to jen pro bohaté. Vlakem se s nimi projedeme, až k vám přijedeme na Moravu.“ Takže zážitek z jízdy vlakem si musíme nechat až někdy do budoucnosti, zatím se kluci na vláčky mohou jenom dívat.
A poslední zážitek, který ve mně dost negativně utkvěl, byla skutečnost, že Němci jsou asi už hodně pohodlní a málo pohybliví. Z čeho tak usuzuji. Pokud u nás jdete městem a nemusí tam být ani obchody nebo jiné služby, občas někoho potkáte. Já jsem tam šel pěšky několikrát buď nakupovat nebo jen tak něco nafotit a dlouho jsem tam nikoho nepotkal. Prostě prázdné ulice. Výjimku představovali pracovníci v autoopravnách, kteří se tam pohybovali v montérkách, pár cyklistů a důchodci nebo ženy se psy. Až potom u obchodů jsem narazil na pár osob, které přijely autem a šly nakupovat. Takže nech žije snaha českého obyvatelstva o aktivní pohyb s cílem být zdravý, nech žijí všichni ti, kteří se ještě mohou pohybovat a proto se pohybují po svých i když někdy i nemocných nohách. Nech žije česká snaha o pohyb.
Závěrem malá úvaha o cenách potravin. Lidé si u nás stěžují na to, že mnohé zboží v supermarketech je u nás dražší než v Německu. Je to tak? Když jsem viděl ceny ovoce a zeleniny v jejich supermarketech, skoro se mi protočily panenky. Byly většinou 1,5 – 2 krát vyšší než u nás (např. kg rajčat za 150 korun, kilo jablek za 80-100 korun atd.) Když si uvědomíme, že dovoz je ze stejných zemí, skladování podobné a doprava dokonce kratší než k nám, potom musí platit, že prodej takového zboží u nás je realizován jen proto, aby se přitáhli zákazníci. Obchodní řetězce mají z takového prodeje minimální zisky nebo jsou dokonce ve ztrátách. Ty musí něčím kompenzovat a tak to kompenzují vyššími cenami u jiného zboží. A když si uvědomíte, kolik toho ovoce a zeleniny za rok koupíme, potom musí být ceny vyšší u většího množství jiného zboží.
Závěr z posledního odstavce je ale jen moje domněnka, ale myslím, že dost pravdivá.
