Kdo vyhraje nejbližší parlamentní volby?

1. kdo vyřeší nespravedlivé rozdíly v příjmech důchodců, 2. minimalizuje zdravotní a psychické problémy z robotizace člověka úpravou délky pracovní směny

Nejen já, ale i vy máte určitě zkušenosti s toho, že čím je starší důchodce, tím je jeho důchod nižší. Jako příklad uvedu skutečnost zjištěnou z jednoduchého výzkumu. Paní učitelka, která před rokem odešla do důchodu, má důchod kolem 15 tisíc korun. O deset starší učitelka má už důchod jen o pár stovek vyšší než 12 tisíc a 80-ti letá důchodkyně, která taktéž celý život prožila ve školství, mi řekla, že teprve nedávno její důchod překročil hranici deseti tisíc korun. Vysvětlení je jednoduché. Důchody se vypočítávají z průměrných mezd a ty za poslední desítky let velmi výrazně vzrostly a dá se očekávat prudký nárůst mezd v nejbližších 20-ti letech, protože cílem je, co nejrychleji se vyrovnat mzdám z našeho okolí. Současné zvyšování důchodů na základě inflace je už nedostačující, protože se vládami nějak opomíjí, a i když se občas důchody zvýší, nezachycují průměrný trend spojený se zvyšujícími se mzdami. Řešení by byla možná dvě: 1. všem stejné důchody a to podle počtu odpracovaných let (tak to už existuje v některých vyspělých zemích, ale myslím, že tato společnost ještě nedospěla do takového stádia vývoje, aby si to mohla dovolit), 2. důchody upravovat průběžně tak, aby každý věkový ročník měl přibližně stejný průměrný důchod jako celek. (Průměrné důchody 60-letých = průměrným důchodům 70-ti letých = průměrným důchodům 80-ti letých). Technicky by to bylo velmi jednoduše proveditelné, byla by to jen otázka ekonomických zdrojů. Mělo by se k tomuto narovnání důchodů přikročit co nejdříve, aby byla zabezpečena určitá společenská spravedlnost a hlavně proto, že se to týká všech, kteří se dožijí důchodového věku, téměř všech z důvodů zvýšených výdajů na zdravotní péči ve stáří a 50-ti % těch, kteří přežijí svého životního partnera a potom už musí vyžít jen z jednoho důchodu. Nemělo by tak platit, že současní dva důchodci si žijí docela slušně s příjmem kolem 30-ti tisíc korun, zatímco 80-ti letá babička musí vyžít jen s deseti tisíci korunami.

2. Hlavně ta starší generace asi viděla starší černobílý film Moderní doba s komikem Charlesem Chaplinem, kde se komik vysmívá nastupující generaci moderních strojů a s tím související prácí dělníků. Známá je zvláště ta scéna z utahování šroubů na běžícím pásu, a tato deformace se potom, ale jen ve filmu, přenesla i do jeho soukromého života s trhavými pohyby v obou rukách. V té době taková pracovní situace byla hodně přehnaná, ale naznačovala, kam až může dospět moderní technika. A právě vývoj už dospěl do takového stádia, že se z původních výroben staly montovny. Polotovary nebo výrobky tam vyrábějí stroje, a co ještě nedokáže vyrobit nebo zmontovat stroj, zastupuje ho tam dělník – operátor. A ten pracuje buď sám, nebo v menším kolektivu a vykonává stále dokola operace trvající od několika vteřin až po několik minut. Operátor nemá čas kýchnout, vysmrkat se, napít se nebo si očistit brýle a už vůbec ne si odskočit na potřebu nebo se trochu protáhnout ze strnulého postoje. Co s tím? Zatím se dá čekat jen na to, že i na tyto operace budou jednou vymyšleny stroje a nahradí člověka. Ale než budou vymyšleny, měla by se na ochranu operátora stanovit určitá hranice, to je časový limit nepřerušované práce za směnu, co zdravý lidský organismus ještě snese vykonávat po delší časové období, aby nezkolaboval fyzicky nebo psychicky. Pro srozumitelnost uvádím příklad: za horní časovou hranici jedné operace stanovím jednu minutu. Pro dnešní 7-mi hodinovou pracovní dobu by horní hranice opakujících se operací za směnu měla být 7x60=420. (A my jsme dělali bez problémů 1900 kusů za 12 hodin, což je skoro něco neuvěřitelné.) Tam, kde by většina pracovníků překračovala hranici 420 kusů za směnu, by měla být stanovena maximální 8 hodinová pracovní doba (i s přestávkami). V posledních letech  moderně zaváděné 12-ti hodinové pracovní směny by pak mohly být používané jen ve firmách, kde většina operací trvá více než minutu. Proč? No protože, pokud k tomu včas nedojde, lidé začnou z práce „magořit“, jinak se to nedá nazvat a z lidí se budou stávat chodící, ale nemyslící roboti.

Takže, kdo prosadí první řešení, získá hlasy až 25-ti % voličů, kdo prosadí druhé řešení, získá hlasy do 10-ti % voličů. A to je dost, abyste jen tímto způsobem vyhráli volby.