Je noc a já nemůžu usnout. Před očima mám pořád včerejší dopolední příběh, kdy zvoní přítelčin telefon. Na druhém konci se ozývá kamarádka s informací, že spisovatelka Simona Monyová byla ve středu v noci zavražděná ve svém domě.
Nemůžeme tomu uvěřit, zapínáme internet a hledáme další informace.
Proč zmiňuji zrovna tuto událost na svém blogu? Proč mi je líto tak brzkého odchodu Simony Monyové a proč v sobě teď cítím obrovskou prázdnotu ...?
Za moje aktuální pocity může jedno červnové, asi tříhodinové setkání s touto půvabnou spisovatelkou, kdy jsme dělali fotografie na propagační plakát, její poslední knížky s názvem "Srdceboly".
Když jsem přijížděl na domluvené místo, nevěděl jsem, co mohu očekávat od autorky ženských příběhů, která se umisťuje každý rok, v prodejnosti knih, mezi prvními třemi.
Simona Monyová mě ale mile překvapila. Hned na úvod se z ní "vyklubala" normální, pohodová ženská. Žádné hvězdné manýry, které by mohl člověk očekávat od autorky, která běžně prodá kolem 30 tis. výtisků každé své nové knihy.
Povídali jsme si o tom, jak už v dětství věděla, že psaní bude jejím povoláním. Jak si paní učitelka poklepávala po čele, když jako malá holka vykládala, čím se bude jednou živit. Pak jsme stočili povídání o psaní jejich knížek, mezi tím jsme se dostali k jejím začátkům, kdy psala do místních novin. Pro mě bylo obzvlášť zajímavé povídání o období, kdy psala hudební texty. Přitom mezi námi běhal jejich domácí psík a nejmladší syn :)
Jedno téma následovalo druhé a my zjistili, že klábosíme už asi hodinu a půl. Přitom naše setkání mělo jasný záměr. Udělat jednu PR fotku.
Samotné focení bylo rychlé, to samé platilo o výběru fotky na notebooku. Loučili jsme se s tím, že se potkáme brzo na křtu knížky. Z něj jsem se musel nakonec omluvit z jistých osobních důvodů. Dnes mě to moc mrzí. Měl jsem totiž poslední šanci Simonu potkat a popovídat si s ní!
Přestože jsem nepřečetl ani jednu její knížku a znám její příběhy pouze z vyprávění žen ve svém okolí, tak mi byla tato žena sympatická. Tím, jak se ke mě při našem setkání chovala. Za svoji píli, kdy dokázala každý rok napsat dvě knížky. Jak pořádala autorská čtení pro své čtenářky, jak si sama dělala PR, včetně vydávání svých knížek. Asi nejvíc si cením toho, že přestože jí mnoho lidí doporučovalo odchod do Prahy kvůli zvýšení své popularity, tak ona se nenechala nikdy zviklat. Byla to místní patriotka a Brno milovala.
Je obrovská škoda, že musela nedobrovolně odejít už teď. Přestože napsala úctyhodných 26 knížek do svých 44 let, tak jsem přesvědčený o tom, že by jejich počet rostl i nadále geometrickou řadou. Čtenářky by se každý rok těšili, na jednu až dvě nové knížky, které vás pohltí svým neotřelým dějem. Knížku, kterou přečtete jedním dechem.
Jedno je jasné. Nové knížky se už nikdy nedočkáme. Nejbolestivější je ale fakt, že tu zůstali osamoceni tři kluci. Dva, kterým by občas přišla vhod mámina dobrá rada nebo menší výpomoc, ale především tu zůstal jeden malý "uličník", který bude máminu péči ještě dlouho potřebovat. Patří totiž mezi předškoláky. Šimone drž se!
