Kontrola

Mám podivný pocit, že byrokracie, administrativa a všemožné kontroly začínají pomalu vytvářet jakousi zvláštní realitu v realitě. Nebo se mi to jen zdá? 

Dnešní den se opět příšerně vleče. Vyplňuji již třetí životně důležitý formulář. V pravém dolním rohu obrazovky na mě navíc zuřivě poblikává poznámka, že v mailu se o své právo být včas dokončena hlásí několikastránková statistika. Chuděra ještě netuší, že budu muset opět upřednostnit evidenci našich evidencí. A tak nenápadně sunu ruku s myší, až kurzor něžně spočine na mém oblíbeném místě, tedy křížku v pravém horním rohu poznámky. Pak energicky a kupodivu bez výčitek mačkám levé tlačítko. Zrada! Statistika se nevzdává a prostřednictvím poznámky se ptá, zda ji chci skutečně odložit. Otírám si pot z čela a odvážně dokonávám započaté dílo. Konečně mohu na chvíli vydechnout. Povzbuzen tímto úspěchem roluji myší ve své hudební knihovně. Volba je jasná a za chvíli se už z reproduktorů linou tóny poslední, dle mého velmi povedené, desky Iron Maiden The Book of Souls. Spolu s řádným douškem kávy je to ten správný přísun energie. Dnešní papírovou bitvu asi vyhraji. No, válka s papíry sice bude zítra zase pokračovat, ale v tuto chvíli ji může pro mě za mě vzít třeba čert, papírový samozřejmě.

Znovu upírám pohled na obrazovku a jsa posílen dovolenými prostředky, hodlám pokračovat v diskusi s otevřeným dokumentem. Zpěv Bruce Dickinsona je však náhle přerušen podezřelým zvukem. Příchozí e-mail. Třesoucí se rukou jej rychle otevírám. Chyba, tohle jsem neměl dělat. „Potřebujeme…nutně…do zítřejšího dne…nejlépe však ihned…“ Sesouvám se níže a níže do svého kancelářského křesla a v duchu již formuluji výmluvu, kterou dnes odpoledne uslyší žena a děti. No, nejlepší výmluva bude asi pravda, shrnuji nakonec své myšlenky. Rovnám se na židli a hledám tu nejlepší polohu. Opět listuji ve složce s hudbou, protože tohle ani „Mejdni“ nezvládnou. Bedýnky, spíše malá chrastítka, za moment úpí pod kytarovými riffy brazilské Sepultury. Teď už mě nic nezastaví.

Nadechnu se a mírně zakloním hlavu, čímž se dotknu opěrky, což je jedno z nejlepších míst na mé židli, alespoň pro lebku a její obsah určitě. Na malý moment podléhám pokušení a pokládám na ni svou hlavu plnou vahou. Na ještě kratší okamžik zavírám oči, ale ihned je zase otevírám, vědom si nedokončených úkolů. Ale co to? Všude kolem je neproniknutelná tma. O půl třetí odpoledne? Ale už je opět světlo a sluneční paprsky pronikají oknem jakoby nic. Snad se mi jen zatmělo před očima, věk se možná přece jen hlásí. Tak do práce. Úspěšně vyplním pár buněk, když se ozve zaklepání na dveře.  Zaskřípu zuby, ale nakonec jsem rád, že možná budu mít příležitost dělat chvíli něco opravdu  smysluplného. Možná snad dokonce pomohu kolegovi či kolegyni vyřešit zapeklitý problém. Doslova vyskakuji ze židle, prolétnu svou přiměřeně malou kanceláří a otevírám dveře.

Zkamením, strnu, zkrátka zírám s otevřenými ústy. Kdepak kolega, kdepak kolegyně, za dveřmi stojí cizí postava. Když říkám postava, pak skutečně nevím, zda se jedná o muže či ženu. Osoba je od hlavy k patě zahalena do tmavě šedivého pláště s kapucí na hlavě. Mně už fakt asi haraší. Ono není divu, všude okolo se hraje o trůny, loví se Pokémoni, reorganizuje se policie a staví se různá ptačí hnízda. „To jsou hloupé vtipy“, pronesl jsem tím nejméně příjemným hlasem, jak jsem v daný okamžik dokázal. „Á pardon,“ odpověděla postava. „Omlouvám se, jsem trochu zimomřivý, ale hned to napravím.“ Úkosem pohlédnu z okna, do něhož se intenzivně opírá srpnové slunce, ale neříkám nic. Muž, neboť nyní je to již zřejmé, snímá podivný hábit. Oddechl jsem si, pod ním se skrývá zcela nudný tmavě šedý oblek. Už žádná hloupá překvapení, trapné legrácky. Pak ale pohlédnu muži do očí a zatoužím, aby měl zpět svou kapuci. Jsou tak obyčejné a přitom tak chladné a nebezpečné. „Dobrý den, dovolte, abych se představil“. Jakoby zaševelil něžný jarní větřík. Jméno jsem takřka okamžitě zapomněl. Řekl ho vůbec? „Jak jste se sem dostal?“ zmohl jsem se konečně na kloudné slovo. „Vaše kolegyně mě dole pustily“. Tak to si s nimi budu muset vyřídit, pomyslím si, protože jsme dohodnuti, že každou návštěvu předem ohlásí. Ve skutečnosti podávám muži ruku, představuji se, zvu ho dále a nabízím mu židli.

„Já vás znám, my vás známe,“ pronáší pomalu muž a větřík opět ševelí. „V čem vám mohu pomoci?“ ptám se, jak jsem zvyklý, a rychle nabývám svůj obvyklý klid. „Ehm, ehm, spíše je na místě otázka, jak mohu pomoci já, tedy my, vám.“ Přehlédnu tuto drobnou nezdvořilost a říkám: „Tomu nerozumím“. „Já vám to vysvětlím. Zde je můj průkaz a mé pověření. Právě jsme zahájili kontrolu vašich služeb, kontrolu nejnovějšího typu 4.0 v provedení 5D“. Zalapal jsem po dechu. „Prosím?“ A vánek ševelí dále. „Rozuměl jste dobře, právě jsme zahájili kontrolu vašich služeb. Pověření hovoří jasně, mé doklady jsou v pořádku. Můžete tuto kontrolu ze zákona odmítnout, ale…neradil bych vám to.“ Zaslechl jsem v jeho hlasu náznak hrozby nebo zkrátka jen vánek zavanul silněji? Kontruji: „Ok, pojďme do toho, snažíme se dělat vše poctivě, nemáme se čeho bát. Úmyslně jsme nikdy nic nezanedbali, ani nikoho nepoškodili.“ Vteřina ticha. „To říkali všichni.“ Zatraceně, co je to za kašpara, přemýšlím.

„No, když říkáte, že kontrolujete vše, jak to bude probíhat? A co si pod pojmem vše mohu představit?“ „Vše je zkrátka VŠE. A nebojte se, vaše kolegyně jsou již v péči mých spolupracovnic.“ Z kapsy ten vyschlý mužík vytáhl starou Nokii E51, položil ji před sebe, upřel na mě své děsivě prázdné oči a pronesl: „Pane řediteli, vy jste dle mých informací před okamžikem vyplňoval evidenci vašich evidencí, je to tak?“ Opět cítím, že v prostoru je příliš málo kyslíku. „Jak, jak je to možné, že...?“ „V době cloudových řešení, sdílených dokumentů, Google, Facebooku a všech možných hlášení se ptáte, jak je to možné? Začínám o vás pochybovat.“ Jeho pohled náhle ztvrdl a vánek se zcela zřetelně proměnil v poměrně chladný severní vítr. „Tak k věci. Dělal jste na evidenci evidencí. Má první otázka směřuje k tomu, zda máte písemný přehled všech vašich evidovaných evidencí?!“ Temno v hlavě a temno před očima. „Máte snad na mysli něco jako evidenci evidovaných evidencí?“ Vyčaroval milý úsměv. „Ano, přesně tak.“ „Děláte si legraci,“ pronesl jsem pomalu a nejistě.

Pak se vše odehrálo strašně rychle. Ozvalo se výrazně slyšitelné klepnutí. Co to bylo? Bolest, která projela mým palcem o zlomek vteřiny později, mi dala stručnou odpověď. On mě praštil! Tou blbou Nokií E51. Tak rychle, že jsem to ani nepostřehl. Zírám na svůj prst, který zřejmě nějakou dobu nebude moci plnit funkce, které mu náleží. Co si to dovoluje!? Konec, teď mu jednu… Ale nemám sílu vstát, ani se pohnout. Jen zvedám oči a vidím, že muž se usmívá od ucha k uchu. Oči však zůstávají chladné jako Zeď, kterou chrání černí bratři Jona Sněha.

„Kontrola v provedení 5D,“ slyším mužíka hovořit mírně, jako monzunový vítr, který má však sílu věci měnit. „Tento nový typ kontroly znamená, že kontrolovaný subjekt, nyní vy, musí kontrolu zažít všemi smysly. Jen tak bude náprava skutečných i zdánlivých chyb upřímná.“ Po těch slovech se opět neskutečně rychle chápe své obstarožní Nokie a tluče mě vší silou, nevím, kde se v něm bere, do jednotlivých prstů na rukách. Bolest je neskutečná a za okamžik už vnímám jen jednotlivé zvuky přístroje dopadajícího na mé články. Klep, klep, klep.

Otevírám oči. Sedím u svého stolu a po čele i po zádech mi stékají stružky potu. Díky Bohu jsem usnul. Zkrátka jsem se na chvíli opřel a únava mě přemohla. Byl to jen sen. Mé prsty jsou v pořádku a jsem v kanceláři sám. Jen to klepání nepřestává. No jasně, vždyť někdo klepe na dveře. „Okamžik,“ volám a stírám si pot z čela. Otevírám dveře, za kterými stojí kolegyně. „Děje se něco?“ Dívá se na mě nezvykle vyděšenýma očima. „Přišla nám kontrola. Prý nějaká úplně nová, vůbec jim nerozumím. Zapamatovala jsem si jen něco jako 5D. Máš jít dolů a hned.“