Svoboda není samozřejmost

Svoboda není samozřejmost, i když se nám to může zdát. Dokonce i v demokracii o ni musíme pečovat. Nebo možná právě tehdy. O svobodu nás totiž nemusí připravit jen celospolečenské změny, ale plíživě i naše vlastní lhostejnost...

Svoboda nebyla, není a nebude samozřejmost. V naší zemi bychom o tom mohli povídat. I když, přiznejme si, že pohled do totalitní minulosti je často spíše veselou a někdy nostalgickou vzpomínkou. Málokdy je to ohlédnutí skutečně reflektované a s vědomím škod, které tady vláda jedné strany napáchala. A řada z nás dokonce mnohdy tvrdí, že „tehdy bylo lépe“. Jistě, život byl v mnohém jednodušší. Když je člověk veden za ruku a ze všech stran obklopen mantinely vymezujícími, co se smí a co se nesmí, může se cítit ve falešném bezpečí. Pád mantinelů ho pak činí zranitelným, protože ho vystavuje dilematům, nutnosti rozhodovat se a být za svá rozhodnutí také zodpovědný.

Jak plynou léta od listopadu 89, tak přibývá dospělých, kteří již nemají zkušenost s totalitním režimem ani minimální. A ta, kterou mají, je jen zprostředkovaná. Nemůžeme pominout ani ty, kterým se „za komunistů“ dařilo poměrně dobře, protože měli na tehdejší dobu lukrativní zaměstnání, šmelili se zbožím nebo brali plnými hrstmi ze společného pro sebe sama. A ne nepodstatná část z nás už jen prostě postupem let přestala ostře vnímat rozdíly mezi totalitou a demokracií, které v prvních letech po revoluci byly tak do očí bijící. Svoboda se pro nás začala stávat samozřejmostí, přiznejme si to.

Významná americká agentura zabývající se celosvětovými sociálními výzkumy Pew Research Center v roce 2014 uvedla, že celé tři čtvrtiny světové populace žijí v zemích, kde je omezována náboženská svoboda. Tři čtvrtiny! A nyní pozor, uvedla také, že od roku 2007 došlo k růstu o 12%. Když se zaměříme v médiích na zprávy ze zahraničí, nebudou tato čísla až tak překvapivá - Rusko, Čína, Severní Korea, Barma, Irák, Sýrie, a tak bychom mohli pokračovat dále. Např. v Tádžikistánu je nezletilým zakázána účast na jakékoliv náboženské aktivitě. Máte desetileté dítě? Zapomeňte na dětskou mši...

Ale nejen náboženská nesvoboda ve světě převládá. Je kupříkladu zajímavé seznámit se s tzv. Indexem ekonomické svobody, která jde se svobodou slova a vyznání více méně ruku v ruce.  Pokud se Francis Fukuyama ve své eseji Konec dějin domníval, že po pádu železné opony dějiny prakticky skončily, tak ten samý Francis Fukuyama dnes uznává, že tomu tak zdaleka není. Statisticky vzato žije v zemích, které lze označit za plně demokratické, jen asi 11% lidské populace. A hádejte, je Česko mezi těmito zeměmi? Ano, patří mezi ně. Ta naše demokracie není zdaleka bez závad, ale i tak se můžeme těšit z něčeho, co je pro drtivou většinu obyvatel naší planety zatím nedosažitelné.

Svoboda není samozřejmost, ale dar. A každý, komu byl tento dar dán, by měl být jeho ochráncem. Třeba takové vyvěšení tibetských vlajek na radnicích měst je možná maličkost, ale oznamuje světu, že existují i jiné hodnoty než dobrá spolupráce s asijským ekonomickým tygrem. Malý příspěvek organizacím, které pomáhají v zemích, kde jsou lidská práva potírána, možná pronásledované nespasí, ale umožní alespoň základní pomoc. Těmito zdánlivě drobnými gesty totiž říkáme: „Nepřestáváme si vážit lidské svobody a chceme za ni bojovat, i když u nás je již samozřejmostí!“

Ale nepleťme se, i u nás je riziko návratu totality. Snad ne v globálním měřítku, ale do jednotlivých lidských srdcí zcela určitě ano. A forem takovýchto totalit bychom jistě našli bezpočet (drogy, hazard, náboženský fanatismus, narcismus...). V poslední době pak bohužel můžeme pozorovat některé snahy o zavedení totalitních praktik i v různých oblastech společenského života či podnikání. Takže ani u nás není svoboda takovou samozřejmostí, jak by se na první pohled zdálo. Jen tehdy, budeme-li aktivní a nedáme-li přednost zdánlivě pohodlné pasivitě, si můžeme svobodu uchovat. Neboť svoboda nebyla, není a nebude samozřejmost.