Můj komentář k současnému dění ve světle připomínky historických událostí. Co pro mne znamená 25. únor 1948? Právě Únorové události a stalinizace byly otázkou, kterou jsem si vytáhl a úspěšně přednesl u maturitní zkoušky z dějepisu.
Co pro mne jako studenta dějepisu na Pedagogické fakultě UK znamená 25.2. 1948:
Samozřejmě pro mne 25. únor znamená dosti negativní události, protože úderné sbory jisté politické strany zmemožnily právo studentů na vyjádření jejich svobodného názoru a na příkaz stranických funkcionářů se dopustily brutálního zásahu (převzetí) v rozhlasu.
Následovaly další a další represe, bourání demokratických principů a kontrolní mechanismy státu přebírala do svých rukou nová vládnoucí garnitura, která rozpoutala teror srovnatelný snad jen s řádením nacistů po atentátu na Heydricha. Ony události byly umocněny demonstracemi, připomínající ty, které v dnešní době svolávají odborové svazy. Ovšem to všechno má kořeny už v poválečné situaci v Evropě, kdy vítězství SSSR znamenalo "obdržení" válečné kořisti v podobě vzniku prosovětských republik od východního Německa po Ukrajinu. Navíc lidé ztratili po Mnichovu důvěru v Západ jako celek - co na tom, že za války pro nás byl Západ vzorem, Češi a Slováci považovali za čest bojovat po boku Francouzů, nebo Britů proti nacistům. Rusové bojovali s námi proti společnému nepříteli a Beneš jim za to poděkoval tím, že schválil tzv. Košický vládní program, který v podstatě otočil politický kurz ostře doleva. Pravicové strany byly zakázány a to umožnilo, společně s úspěchy Rudé armády nárůst preferencí i české a slovenské KS. Dále tu bylo znárodnění důležitých průmyslových podniků, což také vedlo k posílení dělnického hnutí. Ve své podstatě díky Benešově slabosti a servbilitě vůči SSSR, se zde na 41 let chopila moci strana, která potlačovala lidská práva a morálně zdevastovala vlastní národ.
Toto jsem napsal na FB 25. února 2014, tedy před dvěma lety
----------------------------------------------------------------------------------------------
Dnes bych ten text doplnit o srovnání s dneškem. I dnes se tato situace opakuje. V 90.letech jsme jako společnost vzhlíželi k Západu a těšili se, jak ho jednou a brzy doženeme. Dnes ovšem díky slabosti a chybám západních zemí, stejně jako v roce 1939, ztrácíme víru v západ a EU jako celek. Opět se drtivá většina národa obrací v nadějích na východ, což tentokrát nepodporuje Edvard Beneš, ale Miloš Zeman. Beneš v Košickém vládním programu dovolil účastnit se voleb jen levicovýmstranám, Zeman jmenoval "svoji" levicovou vládu, namísto prozápadní většiny, která byla ve Sněmovně. Ale za její ryhlý rozpad (té většiny) si mohou taky oslabené pravicové strany samy a dodnes můžou. Dnes pravicové strany (a evropské státy v EU) jsou stejně rozhádané, jako byly demokratické strany v roce 1948, při vládní krizi. Pravice si vůbec neuvědomuje, že Babiš není pro ni takové nebezpečí jako Zeman, který dnes stejně jako Komunistická strana, vyvolává ve společnosti nenávist vůči určitým skupinám obyvatel (podnikatelům, studentům smýšlejícím pravicově, umělcům). Tyto skupiny se mohou cítit ohroženy, jako byli ohroženi velkopodnikatelé a továrníci, spolu s tehdejší intelektuální elitou. Nemá-li se opakovat únorový převrat, musíme se zbavit Miloše Zemana. Bohužel se obávám, jestli už není příliš pozdě a vývoj mi dá za pravdu, že se kola revoluce rozběhly a už je nedokáže nikdo zastavit
