Jak uběhnout maraton 3. část - Úvaha o běžeckých výkonech

Trénink na maraton pokračuje. Kromě praxe se ale snažím načerpat též trochu teorie, abych se na závod připravil nejen fyzicky, ale i psychicky. Konec konců psychická připravenost "alespoň trochu vím, co mne čeká" se může ukázat neméně důležitá. Tentokrát tedy nebude hlavním obsahem příspěvku nějaký počet kilometrů či rychlost, kterou běhám, ale půjde spíš o takové zamyšlení se nad některými věcmi, které jsem se porůznu po netu dočetl.

Při pročítání různých webových stránek jsem narazil především na to, že maraton dnes běhají (nebo se alespoň snaží uběhnout) dvě hlavní skupiny běžců. Jedni se systematicky připravují na kratších trasách, trénují rok i několik let, postupně přidávají kilometry a zvyšují svou vytrvalost. A pak se slavnostně, jako završení celého dlouhého procesu, přihlásí na maraton. Jejích cílem tedy není až tak moc maraton (nebo alespoň ne prvoplánovitě), spíše je to běh jako takový a maraton berou až jako takový dlouhodobý symbol završení jejich snah. Druhá skupina (do níž jednoznačně patřím i já), bere právě maraton jako hlavní motivaci k tomu, proč chodi běhat. Pro tuto skupinu, jejíž příprava trvá v extrémním případě jen něco přes měsíc, většinou však čtvrt až půl roku, vychází na internetu, v časopisech i v denících desítky tréninkových plánů na "maraton pro začátečníky". Popularita maratonů díky této druhé skupině výrazně roste. Jednoznačně se přece ukazuje, že maraton může zvládnout opravdu každý, protože predisponováni jsme k tomu všichni - máme přece nohy. Vhodné příklady z minulosti, kteří už si tímto zkráceným tréninkovým procesem prošli, ukazují, že to je minimálně zčásti tvrzení správné. Otázkou samozřejmě zůstává, jestli tito "zrychlení prvomaratonci" u běhu zůstanou i po absolvování maratonu. Já věřím, že většina z nich ano. Stejně tak si nemyslím, že maraton jako první závod pro ně představuje nějaké výrazně vyšší zdravotní riziko (samozřejmě až na těch pár jedinců, kteří se hecnou kvůli sázce v hospodě a postaví se na maraton bez jakékoliv obecné vytrvalosti), kolapsy se nevyhýbají ani vrcholovým sportovcům.

Ostřílení běžci, kteří se v minulosti většinou k maratonu dostali první metodou a dokáží doběhnout maraton díky dlouhým letům tréninku často i pod 3 hodiny, nad druhou skupinou někdy nechápavě kroutí hlavou. Objevují se pochyby - proč zrovna maraton, proč ne jinou vzdálenost? Proč nezačnou masově běhat třeba 3 nebo 5 km? Nebo dokonce sprinty?

Nemohu odpovídat za zbytek "zrychlených prvomaratonců", ale moje motivace, proč zrovna maraton (a ne něco kratšího), je v zásadě asi trojí:

1) Asi přece jen podléhám reklamním trendům. Sice se tvářím, že vůči reklamám jsem celkem imunní (a spíš si kolikrát říkám, že v ceně výrobku X navíc platím zbytečně i miliony výdajů na reklamu), ale když se plakáty na pražský maaton a běhy okolo něj objevovaly už i ve vlacích, říkal jsem si, že by něco na tom mohlo být. Navíc jsem potkal i pár lidí, "co už to mají úspěšně za sebou". A v neposlední řadě - maraton prostě je opředen takovým mysteriem, že to přece jen je nějaký výkon. No srovnejte si: "dneska jsem uběhl stovku" a "dneska jsem uběhl maraton". Zcela bez ohledu na umístění je to druhé považováno za mnohem větší výkon (a tedy i výzvu), protože stovku tak nějak přece ve škole běhal každý.

2) Jsem od přírody spíše vytrvalec a moje výzvy k posouvání osobních limitů se tak vždycky týkaly spíše dlouhých vzdáleností, než nějakých rychlostních met. Ne nadarmo jsme kdysi v prváku vymysleli dálkový nonstop pochod z Prahy do Plzně, jehož se až dodnes uskutečnilo 13 ročníků v různých trasách po Čechách.Ne pokaždé jsme došli až do konce, ale ujít 97 km, na kterých se délka této "expedice" ustálila (trasa se měnila), je přece jen už určitá výzva - opravdu pro kde koho, o čemž svědčí škála lidí různé úrovně vytrvalosti a trénovanosti, kteří se akce za ta léta zúčastnili. A proč běžet maraton a ne jiné, třebas i delší vzdálenosti? I na ně časem dojde, ale maraton je rozumná zkušební meta. Na rozdíl od jiných podobných prvomaratonců si myslím, že půlmaraton je málo, to uběhnu celkem slušným tempem v pohodě i v tréninku (naposled za o něco méně než 1:32), a to bez "maratonské" zdi a přemáhání se. Není to prostě pro mně nějaká velká výzva.

3) Výkony na maratonu jsou dle všeho o dost kvalitnější vůči průměru populace než na "stovce". Schválně jsem si udělal takové porovnání s atletickými národními rekordy. Národními proto, že u světových lze argumentovat odlišnou fyziognomií, stravou, režimem apod. Rekord na 100 m je 10,23 s. Na 1 500 m 3:34,87. Na maraton 2:11:57. (Vše z oficiálních stránek Českého atletického svazu.) Na některých závodech, třeba psích spřežení, aplikují pravidlo, že do další etapy smí nastoupit jen borec, který má čas max. o 50 % horší než ten první. Stejné pravidlo aplikované na běhy by říkalo, že 100 musí dát pod 15,35 s. Já nevím, jak jinde, ale u nás na gymnáziu by to dal každý druhý kluk (já tedy ne). U 1 500 m je limit rekord +50% přibližně 5:22, což u nás ve třídě dali tři z dvaceti. U maratonu je podobně konstruovaný limit 3:17:55, což by nedal ze třídy nikdo a z celé školy asi jen jedna osoba - paradoxně holka (Lenka Radová, ale ta byla triatlonistkou minimálně evropské úrovně). Někdo může namítnout - dobře, ale zanedbávám speciální trénink, na základě kterého by to mohlo zvládnout lidí víc. Nicméně na tu stovku se nějak trénuje? Také ne. Na gymnáziu jsme jen běhali čas od času volně "na rozklusání" a jinak se jen měřily výkony. Jak správně běhat, to jsme se fakt neučili. Jinde to pravděpodobně není jiné. Vysvětlení může být v tom, že většina lidí je od přírody spíš sprintery a dnešní doba, kdy se spíš dobíhají tramvaje než běhá několik km do školy, to ještě posiluje. Proto je maratonský výkon i sportovně o dost kvalitnější než stejně (poměrově vůči rekordmanům) zaběhlá stovka.

A v neposlední řadě - běžet maraton musí být nepochybně větší zážitek než běžet sprint... atmosféra a délka trvání je neporovnatelná. Už se na to v tom květnu v Praze těším.