Můj první "psí" závod - Vroutecký sprint

Jako člověk, který se sám označuje spíše za nesportovce (už jen s ohledem na výkony ze středoškolského tělocviku), zkouším ve svém amatérském sportovním životě všechno možné - loni to byl maraton a 100 km pochod po Krkonoších, letos přes léto to byly závody na koloběžce Kostka Cup - v rámci Cyklomaraton Tour, vzhledem k nízké propagaci ale vesměs jen s 5 - 9 účastníky, skončil jsem jednou první a jednou poslední :-), dvakrát pak někde v polovině startovního pole. Nicméně nepochybně prozatímním vrcholem "sportovní sezóny" 2013 byly mé první musherské závody ve Vroutku u Podbořan, které proběhly o víkendu 12.-13.10. 2013.

Postupně se u nás doma různými cestami shromáždili tři sibiřští huskyové. Ten jeden (pes Očum) vlastně není náš, tak u nás teď spíše bývá už jen na návštěvě, ale kromě toho máme jednu "babičku" - desetiletou fenu Besynu a jedno "třeštidlo" - tříletou Otylu. Už loni jsem si všiml, že docela dobře táhne, na běžkách po Šumavě jsme ujeli 54 km za 4 a 3/4 hodiny, což si myslím, že není špatný čas (uvidíme, jestli se nakonec dohrabu až ke kýžené účasti na českém závodu všech závodů - čtyřdenním Šediváčkově longu, který se na 240 km jezdí koncem ledna v Orlických horách), a tak jsme se doma rozhodli, že na podzim zkusíme natrénovat na nějaký ten závod.

No, přes léto bylo horko, pak zase člověk měl jiné starosti, tak plný tréninkový režim nastal až tři týdny před vlastním závodem. Jestli to stačí nebo ne, jsem sice netušil, ale zaregistroval jsem se do kategorie SC11 (koloběžka + 1 čistokrevný pes) a s ohledem na předpověď počasí pro jistotu zamluvil i levné ubytování v Podbořanech (nakonec, jelikož přítelkyně Bára těsně před závodem ochořela, se to ukázalo jako prozíravý tah). (O kategorií a mushingu obecně viz můj předchozí článek na blogu.)

V pátek v sedm večer jsme dorazili do Vroutku a po peripetiích s hledáním úvaziště (bylo na konci louky u lesa), kdy jsme přijeli na nějaké malé parkoviště, odkud jsem sice cíl viděl a hlavně slyšel (sto psů nikdo nepřeslechne), ale jaksi jsem k němu žádnou cestu neviděl, posléze jsme dokonce našli i správnou cestu, ale ta byla tak rozbahněná (dva dny totiž prakticky pořád pršelo), že jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli tam vůbec dojedeme a nezůstaneme viset uprostřed cesty. Zaregistroval jsem se, zjistil jsem, že zahájení bude v devět ráno, odjeli jsme do Podbořan a přespali do rána.

V sobotu v půl deváté jsem a) projeli mnohem zabahněnější cestou než včera večer, b) sundal jsem z auta koloběžku c) vyzkoušel brzdy, abych zjistil, že fungují d) začal nadávat na to, že po vyzkoušení začala jedna brzda brzdit, i když jsem ji nemačkal e) po několikerém hraní si s imbusy jsem brzdy uvedl do použitelného stavu f) začal nadávat na pumpičku, která mi do kol s tlakem někde kolem 1,5 atmosféry nechtěla pustit žádný další vzduch g) konečně nafouknul kola (to už ale po zahájení).

Instruktáž při zahájení byla pro naprostého musherského analfabeta poněkud vtipná. Cíle si nešlo nevšimnout, ale start je "tam co vždycky" a "vždyť už jste tu všichni byli" (jasně, je to 5. ročník) a nakonec "kdo tu nebyl, ten to najde". Ještě, že naše kategorie nestartovala první, protože nejprve šly koloběžky s 2 psy a kola (aspoň jsem stihnul pořádně dofouknout zadní kolo). Snadno jsem si ale našel, že na řadu přijdu v 10.43

Ostatní startovali jako blesk, a tak brzy přišla řada na mně. Bára s tříletým synem Tadeášem nakonec u vlastního startu neasistovali, jen mne povzbuzovali zpoza startovního "koridoru". Otyla nakonec po určitém drobném zaváhání vyrazila na signál kupředu, první zatáčku jsme opatrně vybrali a pak už následovala asi dvoukilometrová rovina s objížděním pár louží. Koloběžka nadskakovala, Otyla ale pořád slušně táhla, takže jsme v brzku dohnali předchozího závodníka se samojedem a asi v polovině trasy i prvního, co startoval v naší kategorii, s českým horským psem (podle startovní listiny to byl David Vodák). Tady nastala trochu potíž, protože Otyla sice soupeře předběhla, ale tím měla pocit, že má splníno ("přede mnou už přece nikdo není, ne"?) a tah se silně snížil. Udržet jí v tempu nebylo jednoduché, takže to brzy skončilo mým pádem. Přelítl jsem ukázkově přes řídítka poté, co se Otyla ohlédla a já jsem nezareagoval včas, následkem čehož bylo zapletené vodítko a následné svalení se na zem. Zatímco jsem se sbíral ze země a vymotával vodítko z předního kola, soupeř nás opět předjel a vytvořil si pohodlných 200 m náskoku. Načež Otyla opět zabrala a během půl kiláku bylo po náskoku. V kopci s píščitým povrchem jsem musel z koloběžky slézt a kousek absolvovat pěšky a pak už následovalo mírné klesání do cíle. To už jsme celkem v pohodě dojeli a mohli tak slavit, že máme první den za sebou.

Ve výsledkové listině prvního dne jsme obsadili páté místo, s pouhými 10 sekundami ztráty na třetí a 46 sekundami na první. To jsem mezi 14 účastníky považoval za velký úspěch. (Je ale pravda, že v otevřené kategorii spolu s evropskými saňovými psy bychom absolutně neměli šanci.) Navíc to vypadalo, že když druhý den trochu zaberu a nebudu padat z koloběžky, mohlo by se umístění i zlepšit.

Po obědě nejprve byla krátká ukázka dogdancingu a výcviku psa z vězeňské služby, pak následoval dětský závod, kam jsem přihlásil Tadeáše. Děti všeho věku se rozběhly se psem a mladší i s rodiči po louce. Jenže Otyla to vzala moc sportovně, zuřivě zabrala a rázem jsme byli bez ní. Následně jsme získali už moc velkou ztrátu a tu jsme pak už nedohnali, jen Tadeáš v cíli spadnul. I přes tyto nehody se mu to ale líbilo a poté, co to nějak natrénujeme, už to bude lepší. (Ostatní děti v kategorii byly navíc starší. Ale přišlo mi nefér hlásit ho do kategorie nejmladších, kde byly děti, co skoro neuměly chodit.)

Nakonec proběhla benefiční jízda pro Matýska, což je malý kluk, který onemocněl svalovou dystrofií, viz www.kontomatysek.cz Mezitím jsem si také vyzkoušel nezávodně canicross, protože mi Otyla vyklouzla a já jí honil po lese a po poli (aby se nakonec stejně vrátila do hlavního musherského stanu). Holt, sibiřský husky se nezapře.

V neděli byla ale situace o dost jiná. Závodní naladění ze soboty se nekonalo, Otyla už od rána spíš těkala doleva doprava, ani malý pokus o rozvičení krátkým canicrossem to nezlepšil. Těžko říct, jestli to bylo jiným prostředím na spánek, než byla zvyklá, či nevhodnou stravou, či nějakým jiným psím popudem, do hlavy jí nevidíme a psí psycholog nejsem. :-) Takže po startu místo přímého vyražení vpřed se chovala, jak kdyby šlo o běžné venčení a nikoliv závod. Dokonce jednou zcela opustila trasu. Po půl kilometru se sice rozběhla a táhla skoro jako v sobotu, ale dohnat závodníky před námi už nebylo reálné, takže motivace a tedy i rychlost začala pozvolna klesat, až už se o tahání nedalo hovořit. Druhá polovina závodu byla tedy spíše na mně, zejména pokud jsem chtěl aspoň udržet páté místo ze soboty. Do kopce jsem musel tentokrát opravdu makat a když dva metry před cílem Otyla náhle uhnula doleva (asi tam spatřila něco zajímavého, člověk nikdy neví, co se tomu psovi zrovna honí hlavou - čímž jsou takové závody zajímavější), předvedl jsem ještě na cílové čáře zajímavý úhybný manévr. Čas ale mi bylo jasné, že byl nic moc, a tak jsem oproti sobotě vůbec nebyl nadšený. Navíc jsem jízdu nahrával na kameru (na rozdíl od soboty), přitom ale sobota byla mnohem akčnější.

Nakonec ale náskok z předchozího dne stačil a těsně jsme páté místo udrželi. Zhoršení bylo téměř o minutu (a to bylo bez pádu a víc jsem se nadřel). Při vyhlášení výsledků ovšem dostali diplom a malou cenu všichni, takže určité zklamání, že z toho ta "bedna" nebyla, brzy zmizelo. Ostatně by to bylo vůči těm, co poctivě měsíce a roky trénují, i trochu nespravedlivé.

Musheři někdy řeší, jestli není kategorií trochu moc, že pro člověka zvenku je to nepřehledné. Na druhou stranu, dávat dohromady čistokrevné a otevřené psy by v podstatě znamenalo, že výsledek je předem jasný. V otevřené kategorii SC1 (tedy koloběžka s jedním libovolným psem) měla vítězka Martina Štěpánková průměrnou rychlost přes 29 km/h. To dávám na koloběžce leda po asfaltu z mírného klesání, v terénu bych měl strach, že se mi stroj rozpadne. Zato v naší SC11 kategorii (tedy koloběžka s jedním čistokrevným psem) bylo maximum 17,6 km/h a já měl 16,3 km/h. Čili úplně někde jinde. Pro lepší sportovní zážitek je asi větší počet kategorií vhodný. (Ale samozřejmě, asi by žádná kategorie neměla mít pravidelně příliš málo účastníků, tedy tři a méně.)

Každopádně děkuji pořadatelům za skvěle připravený závod i trať, no a příští rok se snad uvidíme znovu... snad budu mít i trochu víc zkušeností a možná se povede i boj o stupně vítězů. Nebo dorazí silnější konkurence a nevejdu se do desítky - to člověk jen těžko odhadne. :-)