Po týdnu opět popisuji svoje zážitky. Příprava na maraton 13.5. v Praze pokračuje - nejde to hladce, ale cíle se postupně posouvají...
"Běh je nejpřirozenějším druhem sportu," hlásal náš tělocvikář na gymplu, když v duchu či i nahlas úpěl nad našimi výkony (u mne pravidelně po každém stometrovém běhu). "Měl by se stát přirozenou součástí vašeho života". Z prvního měsíce mého tréninku by vlastně mohl mít radost - běh nějak do mého života vklouznul a zařadil se jako jeho nedílná součást.
Na konci prvního týdne, v neděli 15. ledna, jsem překonal svůj rekord a uběhnul jsem celých 17 km. Ano, opravdu jsem nikdy tolik v kuse naběžel, i v dobách mých gymnaziálních studií byl pro mne standardní běh 5 km na vlak a jen jednou jsem to běžel 3x za sebou, jelikož jsem se pro něco musel vracet. Od té doby to bylo přes kilometr jen málokdy. Cítil jsem se báječně a měl pocit, že mne nemůže v mém cíli dosáhnout uběhnutí celého maratonu nic zastavit. Samozřejmě, že ten pocit moc dlouho netrval.
Zádrhel první aneb jak jsem málem vypustil duši
Ve čtvrtek další týden jsem si naplánoval, že poběžím podruhé z práce domů, po poměrně vyčerpávajícím odpoledni plném opravování a počítání známek k závěrečné pololetní klasifikaci. Po mrazivém počasí víkendu ale prudce stouply teploty, sníh roztál a teplota odpoledne dosáhla +5°C (vybíhal jsem v půl osmé a stále bylo takové teplo). Kdo by si myslel, že se mi poběží lépe, mýlil by se. V teplé černé a těžké zimní bundě jsem už po dvou kilometrech (převážně z kopce) pociťoval, že je ten běh horší a horší a když nastoupilo první výrazné stoupání, měl jsem pocit, že mám nohy z olova. Nutil jsem se dál běžet, ale můj dech i tep rostly závratnou rychlostí a po chvíli se ukázalo, že na ten kopec prostě nemám. Dolezl jsem chůzí na vrchol a následně předpokládal, že si při běhu z kopce odpočinu. Ale jen trochu a každé další stoupání bylo horší a horší, chodeckých vložek přibývalo a ke konci už jsem dokonce zvolil indiánský běh i téměř na rovině, zvlášť když se přidal déšť a boční vítr. Pot ze mne lil, jenže bunda se nedala sundat, protože byla velká a fakt se nedala nést ani v ruce ani v batohu. Doběhl jsem ze závěrečného kopce domů, zcela na pokraji sil a moje pocity byly vzdáleny nějaké pohodě, kterou jsem cítil po předchozích bězích. Maraton se v tu chvíli jevil neskutečně daleko. Nicméně věrný psychologické poučce - neúspěchy připisuj vnějším příčinám - jsem se rozhodl nedávat žádné odpočinky, ale hned na pátek, kdy jsem měl cestu do Prahy, jsem si naplánoval trasu podél Vltavy, z Troje přes Libeň a Staré Město na hlavní nádraží, 9 km, z čehož něco přes 5 km bylo přímo v trase PIM. Běžel jsem sice dost pomalu, ale nohy už poslouchaly lépe a ke konci už jsem se cítil lépe. Když jsem pak v neděli poprvé uběhl 21,1 km (plus minus autobus, ale ta vzdálenost "dobře vypadá") v čase něco přes 01:44, vypadalo to, že jsem potenciální krizi, která by mne zastavila v mém úsilí, snad zažehnal.
Zádrhel druhý aneb jak se běhá na Sibiři
Další týden jsem potřeboval jet do Budějovic a jelikož zpátky už kromě půlnočního vlaku nic nejelo, rozhodl jsem se spojit příjemné s užitečným a dát běh od autobusu z Vodňan. Podle mapy a tachometru auta jsem to vypočetl na 16 km, ale dost přes kopec. Jenže se postupně začalo ochlazovat a v den mého běhu mi byla šílená zima, měl jsem problém dojít pěšky 2 km po Budějovicích. Naštěstí mi kamarád půjčil ještě jeden teplý svetr, a tak jsem na trasu vyrazil v -8 °C navlečen do trička, dvou teplých svetrů a bundy (tentokrát raději ne té zimní výše zmíněné, ale do větrovky). I tak mi byla zpočátku dost zima, přičemž jsem se snažil zahřívat rychlejším během a dáváním rukou před obličej. Nejprudší kopec jsem sice během nedal, ale přesto jsem mohl být s výsledkem spokojen - hlavní bylo, že jsem nezmrznul. Po víkendu stráveném v Krkonoších na běžkách zima udeřila naplno a teploty klesaly hluboko pod -10 °C. My bydlíme u řeky, takže po západu slunce se okamžitě udělalo inverzní zvrstvení a teplota klesala velmi rychle. Pondělí a úterý jsem neběžel vůbec, ve středu ráno necelé 3 km v -19°C, načež jsem byl rád, že ze mne nebyl rampouch. Ve čtvrtek jsem díky změnám rozvrhu mohl běžet přes poledne ve svítícím slunci, teplota sice -10°C, ale slunce bylo příjemné, a tak se to dalo. V pátek opět nic, v sobotu jen malý kousek. V neděli se naštěstí oteplilo na -7°C, což byl přímo balzám na duši, a tak jsem se rozhodl přestat se tvářit, že v těch mrazech se nedá běhat a rozhodl se posunout svoji maximální vzdálenost, tentokrát na 24 km. Přitom se něco zlomilo a od té doby mrazy přestaly vadit. Najednou jsem to překonal a mohl běžet více méně jakkoliv daleko. Poslední den mrazů, 12. února, jsem běžel opět Vodňany - Strunkovice, v čase o více než 10 minut lepším než poprvé, a měl jsem na sobě o jednu vrstvu méně, i když bylo celých -20°C. A tři dny předtím jsem si zažil pravou Sibiř - běh při hustém sněžení a -13 °C. Přesto mi bylo příjemně a tempo bylo více než slušné.
Běh je v hlavě i v nohách
Výše zmíněné ukazuje také jednu chytrou poučku z diskusních fór o běhání - že běhání není jen o fyzické zdatnosti, ale také o psychice a odhodlání. To mi pomohlo překonat obě možné krize a dostat se dál. A mám i pocit lepší odolnosti vůči mrazům a také lepší imunity (ta dostávala poslední roky trochu na frak - dost jsem měl rýmu, pokašlával, cloumaly se mnou krátké záchvěvy zvýšené teploty). Ale maraton je až za tři měsíce - a to se ještě může leccos zvrtnout. Momentálně se asi nejvíc bojím přetrénovanosti, že prostě budu běhat moc daleko nebo moc rychle, až někde narazím náhle na limity a dál to nepůjde. Mám totiž pocit, že to jde moc snadno, že se nic zatím nepodobá tomu, co popisují mnozí běžci - začátečníci, že jim uběhnout souvisle deset či dokonce dvacet kilometrů stálo hodně úsilí a zvládli to až po několika měsících. Každopádně pokračování příště...
