Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

V. I. Lenin Úkoly proletariátu v naší revoluci (Návrh platformy proletářské strany)

Prozatímní vláda stvrdila smlouvy uzavřené carismem, jenž staletí odíral a utiskoval více národů než jiní tyrani a despotové, jenž nejen utiskoval, ale i ostouzel a demoralizoval velkoruský národ a činil z něho kata jiných národů

 

Leninovu práci Úkoly proletariátu v naší revoluci (Návrh platformy proletářské strany) napsanou v září 1917 vydalo Stranické nakladatelství v roce 1933

Nynější historická situace v Rusku se vyznačuje těmito hlavními rysy:

TŘÍDNÍ RÁZ PROVEDENÉ REVOLUCE

1. Stará carská moc, která představovala jenom hrstku feudálních statkářů, ovládající celou státní mašinérii (armádu. Policii a úřednictvo), je rozbita a odstraněna, není však doražena. Monarchie formálně není odstraněna. Banda Romanovců spřádá monarchistické intriky.  Obrovské pozemkové vlastnictví feudálních statkářů není zlikvidováno.

Ruský car - hosudar Mikuláš II.

2. Státní moc v Rusku přešla do rukou nové třídy, a to buržoazie a zburžoaznělých statkářů. Potud je buržoazně demokratická revoluce v Rusku dokončena. Když se buržoazie octla u moci, uzavřela blok (svazek) se zjevně monarchistickými živly, které v letech 1906-1914 vynikly neobyčejně horlivou podporou a Stolypina-Popravčího

(Gučkov

a jiní politikové, kteří jsou pravější než KADETI. [tzv. Kadeti, ze zkratky  KD — Konstitučně demokratická strana neboli Strana národní svobody. Kadeti (rus., ze zkratky KD), Konstitučně demokratická strana (Strana národní svobody), hlavní strana liberálně monarchistické buržoazie v Rusku, která se utvářela v letech 1905-07 a v jejímž čele stál Pavel Miljukov a jenž prosazovala program konstituční monarchie. Během první ruské revoluce se kadeti snažili o dohodu s carismem, po únorové revoluci roku 1917 ovládali Prozatímní vládu. Po bezprecedentním triumfu Velkého října, který zažehl naději skutečné svobody a míru národům celého světa, PRÁVĚ KADETI SE OKAMŽITĚ STALI INPIRÁTORY I ORGANIZÁTORY KONTRAREVOLUCE A OBČANSKÉ VÁLKY! ČLENOVÉ KADETŮ POCHÁZELI PŘEDEVŠÍM Z ŘAD ŠLECHTY, KONZERVATIVNÍCH A PRAVICOVÝCH INTELEKTUÁLŮ. V prozatímní vládě premiéra Lvova z roku 1917 stáli Kadeti jednoznačně na (ultra)pravici. Navzdory tomu v sobě Strana lidové svobody strana přesto zahrnovala i levicovou frakci a levicové tendence. Ve volbách do ruského shromáždění roku 1917 získali Kadeti necelých 5 % hlasů. V prosinci 1917 byla strana zakázána. Nejvýznamněšími členy strany Kadetů byli např. G. J. Lvov, P. N. Miljukov, N. V. Někrasov či P. B. Struve.Dekretem Rady lidových komisařů z prosince 1917 byla strana kadetů prohlášena za nepřítele lidu. Po porážce interventů a kontrarevoluce uprchla většina kadetských vůdců za hranice.]

Miljukov s anarchistou a knížetem Petrem Alexejevičem Kropotkinem

Nová buržoazní vláda Lvova a spol. se pokoušela a také začala vyjednávat s Romanovci o obnově monarchie v Rusku. Tato vláda za hlaholu revolučních frází jmenuje na vedoucí místa přívržence starého režimu.

Celý aparát státní mašinerie (armádu, policii a úřednictvo) převedla tato vláda do rukou buržoazie a snaží se jej reformovat co nejméně. Nová vláda už začala všemožně čelit revoluční iniciativě masových akcí a uchopení moci lidem zdola, této jediné záruce skutečných úspěchů revoluce.

Tato vláda dosud ani nestanovila lhůtu, kdy má být svoláno Ústavodárné shomáždění.Ponechává nedotčeno statkářské vlastnictví půdy, tento materiální základ feudálního carismu.

Tato vláda ani dost málo nepomýšlí na to, aby začala vyšetřovat činnost, zveřejňovat machinace a kontrolovat monopilistické finanční organizace, velkobanky, syndikátya kartely kapitalistů apod.

Hlavní a nejdůležitější ministerská křesla v nové vládě (ministerstvo vnitra, ministerstvo války, tj. velení v armádě, policii, vysokém úřednictvu, v celém aparátě k utlačování mas) zaujímají zjevní monarchisté a přívrženci velkostatkářského vlastnictví půdy.KADETŮM, TĚMTO REPUBLIKÁNŮM OD VČEREJŠKA, TĚMTO REPUBLIKÁNŮM Z NEZBYTÍ, jsou vyhrazena méně důležitá místa, z nichž nemohou poroučet lidu a jež nemají přímý vtah k aparátu státní moci. A. Kerenskij, představitel trudoviků“ a„také-socialista“, nehraje vůbec žádnou úlohu, ledaže uspává ostražitost a pozornost lidu halasnými frázemi.

Kdo byli tzv. Trudovici? Jednalo se o politickou stranu maloburžoazních demokratů v Rusku, jež byla založena roku 1906. Po pádu samoděržaví v únorové revoluci roku 1917 podporovali trudovici Prozatímní vládu.

Ze všech těchtodůvodů nezaslouží nová buržoazní vláda nejmenší důvěry proletariátu ani ve vnitřní politice a proletariát ji nesmí vůbec podporovat.

 

ZAHRANIČNÍ POLITIKA NOVÉ VLÁDY

3. V zahraniční politice, která je nyní vlivem objektivních podmínek v popředí, jeNOVÁ VLÁDA VLÁDOU POKRAČOVÁNÍ V IMPERIALISTICKÉ VÁLCE, VÁLCE VE SPOLKU S IMPERIALISTICKÝMI MOCNOSTMI, S ANGLIÍ, FRANCIÍ atd. ZA ROZDĚLENÍ KAPITALISTICKÉ KOŘISTI, ZA ZDEPTÁNÍ MALÝCH A SLABÝCH NÁRODŮ.

NOVÁ VLÁDA, podřízená zájmům ruského proletariátu a jeho mocného ochránce a pána, anglického a francouzského imperialistického kapitálu nejbohatšího na světě, NEUČINILA ŽÁDNÉ REÁLNÉ KROKY K ZASTAVENÍ KRVAVÉHO MASAKRU NÁRODŮ PRO ZÁJMY KAPITALISTŮ, přestože to naprosto kategoricky požadovala prostřednictvím Sovětu vojenských a dělnických zástupců nesporná většina národů Ruska. NEUVEŘEJNILA ANI TAJNÉ, VYLOŽENĚ LUPIČSKÉ SMLOUVY (O ROZDĚLENÍ PERSIE, O VYPLENĚNÍ ČÍNY,, O VYPLENĚNÍ TURECKA, O ROZDĚLENÍ RAKOUSKA, O ZABRÁNÍ VÝCHODNÍHO PRUSKA, O ZABRÁNÍ NĚMECKÝCH KOLONIÍ ATD.), KTERÉ VĚDOMĚ SPŘAHUJÍ RUSKO ANGLICKÝM A FRANCOUZSKÝM IMPERIALISTICKÝM LUPIČSKÝM KAPITÁLEM. POTVRDILA TYTO SMLOUVY UZAVŘENÉ CARISMEM, KTERÝ PO CELÁ STALETÍ ODÍRAL A UTISKOVAL VÍCE NÁRODŮ NEŽ JINÍ TYRANI A DESPOTOVÉ, CARISMEM, KTERÝ NEJEN UTISKOVAL, AE I OSTOUZEL A DEMORALIZOVAL VELKORUSKÝ NÁROD A ČINIL Z NĚHO KATA JINÝCH NÁRODŮ. 

NOVÁ VLÁDA, která TYTO HANEBNÉ A LUPIČSKÉ SMLOUVY POTVRDILA, NENABÍDLA VŠEM VÁLČÍCÍM NÁRODŮM OKAMŽITÉ PŘÍMĚŘÍ, třebaže to většina národů  Ruska prostřednictvím sovětů dělnických a vojenských zástupců jasně požadovala. Vyhnula se tomu slavnostními, halasnými, okázalými, avšaknaprosto planými deklaracemi a frázemi, kterých vždy používali a používají buržoazní diplomati k oklamání důvěřivých a naivních mas ujařmeného národa.

4. ProtoNOVÁ VLÁDAnejenNEZASLUHUJE SEBEMENŠÍ DŮVĚRY V ZAHRANIČNÍ POLITICE,ale i dále opakovat požadavek, aby tato vláda veřejně tlumočila touhu národů Ruska po míru, aby se vzdala anexí atd. atd. znamená fakticky jen klamat lid, budit v něm nesplnitelné

Soudruh Lenin čistí zemi od špíny

naděje, bránit mu v jeho uvědomění, nepřímo jej smiřovat s pokračováním veVÁLCE, JEJÍŽ SKUTEČNÝ SOCIÁLNÍ RÁZnení určován pěknými přáními, nýbrž JE URČOVÁN TŘÍDNÍM CHARAKTEREM VLÁDY,která vede válku, svazkem třídy, kterou tato vláda představuje, s imperialistickým finančním kapitálem Ruska, Anglie, Francie aj. areálnou, skutečnou politikou, kterou tato třída provádí.

 

SVÉRÁZNÉ DVOJVLÁDÍ A JEHO TŘÍDNÍ VÝZNAM

5.NEJVĚTŠÍ ZVLÁŠTNOSTÍ NAŠÍ REVOLUCE,  zvláštností, která velmi naléhavě vyžaduje, abychom ji důkladně promyslili, JE DVOJVLÁDÍ,které vzniklo hned v prvních dnech po vítězství revoluce.

Toto dvojvládí se projevuje v existencidvou vlád: HLAVNÍ, OPRAVDOVÉ, SKUTEČNÉ VLÁDY BURŽOAZIE,„PROZATÍMNÍ VLÁDY“ Lvova a spol., která má v rukou všechny mocenské orgány, a druhé,POBOČNÉ,„KONTROLUJÍCÍ“ VLÁDY v podobě Petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců, která sice nemá v rukou orgány státní moci, aleopírá se bezprostředně o absolutní většinu lidu, o ozbrojené dělníky a vojáky.

TŘÍDNÍ ZDROJ A TŘÍDNÍ VÝZNAM TOHOTO DVOJVLÁDÍ TKVÍ V TOM, ŽE RUSKÁ REVOLUCE V BŘEZNU 1917 NEJEN SMETLA CELOU CARSKOU MONARCHII, NEJEN ODEVZDALA VŠECHNU MOC BURŽOAZII, ALE TAKÉ DOSPĚLA TĚSNĚ K REVOLUČNĚ DEMOKRATICKÉ DIKTATUŘE PROLETARIÁTU A ROLNICTVA. Právě takovou diktaturou (t. j. mocí opírající se nikoli o zákon, nýbrž o bezprostřední sílu ozbrojených mas obyvatelstva, a to diktaturou jmenovaných tříd, je Petrohradský sovět a jiné místní sověty dělnických a vojenských zástupců.

6. Další, nanjevýš důležitou zvláštností ruské revoluce je, že Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců, těšící se podle všech známek důvěře většiny místních sovětů, dobrovolně odevdává státní moc buržoazii a její Prozatímní vládě, dobrovolně jí postupuje prvenství, neboť s ní uzavřel dohodu, že ji bude podorovat, a spokojuje se úlohou pozorovatele, kontrolora nad svoláním Ústavodárného shromáždění (datum jeho svolání Prozatímní vláda dosud ani neohlásila).

Tato neobyčejně svérázná okolnost, v takové formě v dějinách nevídaná, způsobila, že dvě diktatury: diktatura buržoazie (neboť vláda Lvova a spol. je diktaturou, tj. mocí opírající se nikoli o zákon a nikoli o předem vyjádřenou vůli lidu, nýbrž o násilné uchopení moci, při čemž toto uchopení moci je provedeno určitou třídou, a to buržoazií) a diktatura proletaritu a rolnictva (Sovět dělnických a vojenských zástupců) se vzájemně propletly.

Není nejmenších pochyb, že se takové „propletení“ dlouho udržet nemůže. 

DVĚ VLÁDY VE STÁTĚ BÝT NEMOHOU. Jedna z nich musí zmizet, A VEŠKERÁ BURŽOAZIE RUSKA SE JIŽ ZE VŠECH SIL SNAŽÍ, ABY ODSTRANILA, OCHROMILA A OBRÁTILA VNIVEČ SOVĚTY VOJENSKÝCH A DĚLNICKÝCH ZÁSTUPCŮ, ABY VYTVOŘILA JEDINOVLÁDÍ BURŽOAZIE.

DVOJVLÁDÍ VYJADŘUJE JEN PŘECHODNÝ STAV VE VÝVOJI REVOLUCE ZAŠLA DÁLE NEŽ OBYČEJNÁ BURŽOAZNĚ DEMOKRATICKÁ REVOLUCE, AVŠAK NEDOSPĚLA JEŠTĚ K »ČISTÉ« DIKTATUŘE PROLETARIÁTU A ROLNICTVA.

Třídní význam (a třídní vysvětlení) této přechodně nejisté situace záleží v tom: jako každá revoluce, i naše revoluce si vyžádala obrovské hrdinství, obětavost mas v boji proti carismu a také hned zapojila do hnutí neobyčejně velký počet indiferentních lidí.

Jedním z hlavních vědeckých a prakticky politických znaků každé skutečné revoluce je, že neobyčejně rychle, příkře a prudce stoupá počet „indiferentních lidí“, přecházejících k aktivní, samostatné a činorodé účasti na politickém životě, na utváření státu.

Tak je tomu i v Rusku. V Rusku to nyní vře. Miliony a desetimiliony lidí, které deset let politicky spaly, poněvadž byly politicky zdeptány strašným útiskem carismu a otrockou prací pro statkáře a fabrikanty, procitly a projevily zájem o politiku. A kdo jsou tyto miliony a desetimiliony? Většinou malovýrobci, maloměšťácké vrstvy, lidé stojící uprostřed mezi kapitalisty a námezdními dělníky. Rusko je nejmaloburžoaznější země ze všech evropských zemí.

Obrovská maloburžoazní vlna zaplavila všechno a pohltila třídně uvědomělý proletariát nejen svou početností, ale i ideologicky, tj. nakazila, zasáhla velmi široké kruhy dělnictva maloburžoazními názory na politiku.

MALOBURŽOAZIE V ŽIVOTĚ ZÁVISÍ NA BURŽOAZII, NEBOŤ SAMA ŘIJE PANSKY, NIKOLI PROLETÁŘSKY (VE SMYSLUPOSTAVENÍ VE SPOLEČENSKÉ VÝROBĚ), A ZPŮSOBEM SVÉHO MYŠLENÍ JDE VE ŠLÉPĚJÍCH BURŽOAZIE.

Slepá důvěřivost ke kapitalistům, nejzapřisáhlejším nepřátelům míru a socialismu — to je to, co charakterizuje nynější politiku mas v Rusku,co vyrostlo s revoluční rychlostí na sociálně ekonomické základně země, která je ze všech evropských zemí nejmaloburžoaznější.To je třídní podklad „dohody“ 

(zdůrazňuji, že mám na mysli spíše faktickou podporu než formální dohodu, dohodu uzavřenou mlčky, důvěřivé a slepé postoupení moci) mezi Prozatímní vládou a Sovětem

dělnických a vojenských zástupců, dohody, která dala Gučkovům [Alexandr Ivanovič Gučkov (1862-1936), ruský politik, předseda 3. Dumya ministr války v ruské prozatímní vládě. Roku 1886  vystudoval historii a filozofii na Moskevské univerzitě. Roku 1893 se stal členem Moskevské městské rady. Při jeho působení byly první stavby kanalizací. Později se stal členem železničních, vodovodních i kanalizačních institucí. Jako zahraniční dobrovolník se zapojil do Druhé burské války.  Roku 1901 byl Gučkov ředitelem Moskevské banky. Účastnil se Rusko-japonské války. V roce 1905, během revoluce, založil Gučkov SVAZ 17. ŘÍJNA(tzv. OKŤABRISTY).  V roce 1912 byli Okťjakristé poraženi ve volbách do 4. Dumy a ztratili přes 30 křesel. V té době se jejich politický program začal radikalizovat. Po vypuknutím První světové války se Gučkov stal hlavou Vojenskoprůmyslového spolku - organizace, vytvořené průmyslovými magnáty k účelu zásobovat armádu. V roce 1915 založil Gučkov Progresivní blok, koalici s Konstitučními demokraty (tzv. Kadety.V roce 1916 začal spolu s nezávislým průmyslníkem Michajlem Těreščenkem a Kadetem Nikolajem Někrsovem přesvědčovat cara, aby se vzdal. Jeho 13letý syn carevič Alexej by pak převzal trůn a Mikulášův bratr Michajl by se stal dočasným regentem. Po Únorové revoluci se Gučov stal ministrem války. V tomto mandátu působil až do 2. května, kdy byl nucen odstoupit po výroku neoblíbeného ministra zahraničí Miljukova o pokračování války „až do úplného vítězství“. Současně se svým kolegou Michajlem Rodzjankem stále usiloval o návrat do vlády. Posléze podporoval puč generála Kornilova, proto byl také zatčen, ale následující den byl propuštěn. Po triumfu Velkého října posílal Gučkov bílým kontrarevolucionářům finanční podporu. Před koncem občanské války emigroval do Německa. Zemřel v roce 1936 v Paříži.]

Menševik Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze (1864 - 1926)

pochlebování, fráze, ujišťování a komplimenty Kerenských.

Číselně slabý proletariát v Rusku, jeho nedostatečná uvědomělost a organizovanost — to je druhá stránka téže mince.

VŠECHNY NARODNICKÉ STRANY [Narodnictví (rusky narod = lid), ideologie a hnutí v Rusku ve 2. polovině 19. století — Revoluční narodnici navazovali na revoluční demokraty z 60. let v boji proti feudálním přežitkům a carismu. Jejich cílem byla rolnická revoluce. Jako utopičtí socialisté narodnici věřili, že cesta k socialismu vede přes rolnické občiny. Narodinci se dělili na radikální „buřičský směr“, jehož teoretikem byl zakladatel ruského anarchismu M. A. Bakunin, a umírněný „propagandistický směr“ na čele s teoretikem P. L. Lavrovem). Nejznámějšími narodnickými  organizacemi byly Zemlja i volja, později Narodnaja volja a Čornyj pereděl. Část narodniků se uchylovala k individuálnímu teroru a připravovala povstání, část organizovala  uvědomovací práci lidovými venkovskými vrstvami („pouť mezi lid“ 1874). Zásluhou narodniků vznikly první ruské revoluční dělnické organizace. Liberální narodnici vystupovali od 2. poloviny 80. let 19.století proti sílícímu marxismu (viz časopis Russkoje bogatstvo). Narodmnici byly tvrdě, především však důkladně kritizováni nejen V. I. Leninem, nýbrž rovněž i G. V. Plechanovem.] NEVYJÍMAJE SOCIALISTY-REVOLUCIONÁŘE BYLY VŽDY MALOBURŽOAZNÍ [Eseři Ruská strana socialistů-revolucionářů (Eserů) – ruská maloburžoazní politická strana založená 1902, opírala se především o rolnictvo. Vznikla ze zbytků narodnických organizací a v duchu narodické tradice se opírala zejména o rolníky.  Nemalá část členstva Eserů pokračovala v teroristických akcích svých narodnických předchůdců. Po svržení cara Mikuláše  únorovou revolucí roku 1917 byli Eseři jednoznačně početně nejsilnější ruskou politickou jež spolu s menševiky získala většinu v sovětech založila vlastní stranu Levých eserů, jež spolupracovala až do jara 1918 s bolševiky), zatímco eserská pravice podporovala nejreakčnější živly stavějící hráz přicházející revoluční změně. Po vítězství Velkého října se část eserů postavila v bílou kontrarevolucí rozpoutané občanské válce v mladém sovětském státu  proti bolševikům. Jakkoli v létě 1918 organizovala strana Eserů protisovětská povstání, její vliv postupně upadal měníce se v teroristickou platformu, pročež byli Socialisté revolucionáři po V. všeruském sjezdu sovětů roku 1923 ze sovětů vyloučení, a jako strana definitivně zlikvidováni. Po skončení občanské války a vítězství bolševiků i Rudé armády v roce 1920 eserští vůdci emigrovali a sama strana se definitivně rozpadla. Čelnými představiteli eserů byli její vůdce a teoretik Viktor Michajlovič Černov (1873-1952), který roku 1920 emigroval, Abram Rafailovič Goc (1882 – 1940) a Nikolaj Dmitrijevič Avksenťjev (1878 – 1943). Členkou eserů byla rovněž ukrajinská židovská teroristka Fany Kaplanová, jež spáchala dne 30. srpna 1918 neúspěšný atentát na vůdce mladého sovětského státu i světového proletariátu V. I. Lenina, když Vladimír Iljič po zásluze plísnil v bývalém Michelsonově závodě v Moskvě československé legionáře. Incident proběhl, když Lenin opouštěl shromáždění, vycházeje ven a zamířil ke svému automobilu, kde byl zasažen dvěma nebo třemi výstřely do ramene, klíční kosti a krku. Ačkoli byl vážně zraněn, brzy se uzdravil. Následky svého zranění trpěl do konce života. Sama Kaplanová byla zatčena a při výslechu se přiznala.]BYLY VŽDY MALOBURŽOAZNÍ, a také strana Organizačního výboru (Čcheidze [1], Ceretěli aj.); bezpartijní revolucionáři (Stěkov [3] aj.) vlně podlehli stejně nebo jí neodolali či nebyli s to ji odolat.

[2] Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze (gruzínsky ??????? ??????) (1864 - 1926) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918. Kariéra do roku 1917. Čcheidze se narodil ve vesnici Puti v gruzínském kraji Imereti. Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu, vysokoškolské pak na Novorossijské universitě a na Charkovském institutu věd. Po dokončení vzdělání se nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny Kvali, které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci Mesame Dasi (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její  menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu.

Revoluce a nezávislost Gruzie

Když vypukla Únorová revoluce v roce 1917, byl Čcheidze jmenován Předsedou petrohradského sovětu, kde se opět pokusil omezit vliv radikálních bolševiků na politiku, ale opět neuspěl. I když odmítnul nabídku dělat ministra v prozatímní vládě, tak podporoval její politiku. Ovšem když vypukla Velká říjnové revoluce, tak se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se ale brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie. V ní byl zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles, kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody, ale jeho snaha zde nebyla úspěšná. Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy, ale už v únoru vstoupila Rudá armáda do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie, kde žil až do 13. června 1926, než spáchal sebevraždu.

SVÉRÁZNOST TAKTIKY, KTERÁ Z TOHO VYPLÝVÁ

7. Z uvedené již svéráznosti faktické situace vyvěrá svéráznost taktiky v nynější chvíli, závazná pro marxistu, který musí počítat s objektivními skutečnostmi, s masami a třídami, a nikoli s osobami apod.

Tato svéráznost vyžaduje především, aby do „nasládlé limonádky revolučně demokratických frází byl přimíchán ocet a žluč“ (jak se vyjádřil — neobyčejně výstižně — Teodorovič, můj druh z ÚV naší strany, na včerejším zasedání všeruského sjezdu železničních zaměstnanců a dělníků v Petrohradě). Je nutná kritika, je nutno vysvětlovat chyby maloburžoazních stran s.-r. a soc. dem., vyškolit a semknout příslušníky uvědoměle proletářské, komunistické strany, vyprostit proletariát z „všeobecné“ maloburžoazní horečky.

Zdá se, že je to „pouhá“ propagační činnost. Ve skutečnosti je to nejpraktičtější revoluční práce, neboť nelze popohánět revoluci, která se zastavila, utonula ve frázích a „přešlapuje na místě“ nikoli pro vnější překážky, nikoli pro násilí buržoazie (Gučkov jenom vyhrožuje, že použije násilí proti mase vojáků), nýbrž pro slepou důvěřivost mas.

Jedině tehdy, budeme-li tuto slepou důvěřivost potírat (a potírat ji je možné a nutné výhradně ideologicky, soudružským přesvědčováním, poukazováním naživotní zkušenosti), můžeme se vyprostit z nynější záplavy revolučních frází a opravdu zvyšovat jak proletářské uvědomění, tak i uvědomění mas i jejich smělou rozhodnou iniciativu dole na všech místech, spontánní uskutečňování, rozšiřování a zajišťování svobod, demokracie a zásady, že všechna půda patří všemu lidu.

8. Zkušenosti buržoazních a statkářských vlád na celém světě dospěly ke dvěma metodám, jak udržet lid v porobě. První metodou je násilí. Mikuláš Romanov I. — Mikuláš Karabáčník a Mikuláš II. — Mikuláš Krvavý předvedli ruskému lidu vrcholné výkony této katanské metody. Je však druhá metoda, jež byla přivedena k dokonalosti anglickou a francouzskou buržoazií, které „zmoudřely“ řadou velikých revolucí a revolučních hnutí mas. To je metoda klamání, lichocení, frází, tisícerých slibů, krejcarových almužen, ustupování od toho, co je málo důležité, a zachovávání toho, co je málo důležité, a zachovávání toho, co je důležité.

Miljukov s anarchistou a knížetem Petrem Alexejevičem Kropotkinem

Nynější situace v Rusku je svérázná tím, že závratně rychle přechází od první metody ke druhé, od násilí nad lidem k lichocení lidu, ke klamání lidu sliby. Kocour Vaska poslouchá a žere. Miljukov a Gučkov mají moc, chrání zisky kapitálu, vedou imperialistickou válku v zájmu ruského a anglo-francouzského kapitálu — a vykrucují se sliby, honosnými řečmi a efektivními prohlášeními v odpověď na řeči takových „kuchařů“, jako jsou Čcheidze, Ceretěli [1] a Stěklov [2]

 [1] Iraklij "Kaki" Georgijevič Cereteli (1881-1959) byl gruzínský politik a představitel menševiků. Iraklij Cereteli se narodil v Kutaisi v rodině spisovatele Georgie Ceretěliho, který pocházel ze starobylé gruzínské rodiny. Mladý Iraklij Cereteli studoval na Lomonosově univerzitě, kde se účastnil studentských protestů. Při jedné z demonstrací byl v roce 1902 zatčen a deportován na Sibiř. Po svém propuštění, se Cereteli připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Když se strana roku 1903 rozdělila, přidal se Cereteli k menševikům a stal se editorem menševických novin Kvali, avšak brzy odjel z důvodů neshod s menševickými soudruhy do Německa.Během revoluce roku 1905 se Cereteli vrátil do Ruska a byl zvolen do Dumy jako představitel menševiků. Po rozpuštění Dumy byl Cereteli odsouzen k pěti letům vězení a v roce 1913 deportován do Irkutsku, kde se stal vůdcem skupinky vězněných revolucionářů, většinou menševiků (ale rovněž Eserů a bolševiků). Cereteli se po Únorové revoluci roku 1917 vrátil do Petrohrdu a stal se členem Petrohradského sovětu.IRAKLIJ CERETĚLI SE VYSLOVOVAL PRO POKRAČOVÁNÍ VÁLKY PROTI NĚMECKU.Iraklij Cereteli se brzy stal členem Prozatímní vlády jako ministr pošty a telegrafů, později jako  ministr vnitra. Po Říjnové revoluci byl na Ceretěliho vydán zatykač, avšak Iraklij se mezitím vrátil do Gruzie, jež se stala roku 1918 Gruzínskou demokratickou republikou. Ceretěli stál od 24. června 1918 do 24. března 1921 v čele gruzínské vlády, získal křeslo v ústavodárném shromáždění a reprezentoval zemi na Pařížské mírové konferenci. Když roku 1921 Rudá armáda v Gruzii zvítězila a převzala její správu i kontrolu nad ní, Ceretěli ještě v zemi zůstal. V roce 1923 však definitivně emigroval do Paříže. Je třeba říci, že Cereteli byl internacionalistou a nikdy nepřijal myšlenky nacionalismu jako mnoho jeho spolupracovníků, např. Noe Žordanija, který prohlašoval, že „bolševická nadvláda je totožná s nadvládou carského Ruska“. Ačkoli byla v Paříži vytvořena exilová gruzínská vláda, Ceretěli v ní již žádnou roli nesehrál a roku 1940 odešel do Spojených států, kde psal o ruské historii a kde také roku 1959 zemřel.

 [1] Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze (gruzínsky ??????? ??????) (1864 - 1926) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918. Kariéra do roku 1917. Čcheidze se narodil ve vesnici Puti v gruzínském kraji Imereti. Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu, vysokoškolské pak na Novorossijské universitě a na Charkovském institutu věd. Po dokončení vzdělání se nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny Kvali, které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci Mesame Dasi (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S LENINEM SE PAK ČCHEIDZE DOSTAL DO OTEVŘENÉHO KONLIKTU  s ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. I přes jeho snahu se ale později povedlo Leninovi "rozbít" klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu.

Revoluce a nezávislost Gruzie. KDYŽ VYPUKLA ÚNOROVÁ REVOLUCE V ROCE 1917, BYL ČCHEIDZE PŘEDSEDOU PETROHRADSKÉHO SOVĚTU, KDE SE OPĚT POKUSIL OMEZIT VLIV RADIKÁLNÍCH BOLŠEVIKŮ NA POLITIKU, ALE OPĚT NEUSPĚL. I když odmítnul nabídku dělat ministra v prozatímní vládě, tak podporoval její politiku. Ovšem když vypukla Velká říjnové revoluce, tak se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se ale brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie. V ní byl zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles, kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody, ale jeho snaha zde nebyla úspěšná. Na počátku roku 1921 dokončil sepisování první gruzínské Ústavy, ale už v únoru vstoupila Rudá armáda do Gruzie. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie, kde žil až do 13. června 1926, než spáchal sebevraždu.

[2] Pavel Nikolajevič Miljukov (1859 – 1943), ruský historik, politik, zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany (tzv. Kadetů). Pavel Miljukov se narodil do rodiny architekta. Studoval na Lomonosovově univerzitě, kde ho ovlivnily názory Konstantina Kavelina a Borise Čičerina. Stal se historikem, v letech 1896–1903 vyšla jeho kniha Hlavní rysy z ruské kultury. Pro svůj politický projev byl roku 1901 uvržen do vězení, kde strávil šest měsíců. Během trestu musel opustit svou pozici na univerzitě, proto Miljukov cestoval po světě, nejčastěji zavítal do Spojených států, kde se stal přítelem T. G. Masaryka. Když roku 1905 vypukla revoluce, připojil se Miljukov ke Konstitučním demokratům (tzv. Kadetům), které reprezentoval v první Dumě, v níž volal po politické svobodě, reformách a pasivní rezistenci proti vládní linii. S vypuknutím První světové války propagoval Miljukov vlasteneckou politiku národní obrany. Války se účastnil jeho mladší syn (který zemřel v bitvě). Miljukov byl považován za horlivého stoupence dobytí Istanbulu. Jeho oponenti mu začali přezdívat „Miljukov z Dardanel“. V roce 1916 začal kritizovat vládu pro její neschopnost.

Únorová revoluce

Během Únorové revoluce doufal Miljukov v přetvoření Ruska v konstituční monarchii, ale události se vyvíjely příliš rychle. V Prozatímní vládě, vedené jeho kolegou Georgijem Lvovem, se Miljukov stal ministrem zahraničí. Miljukov zcela zavrhoval jakékoli myšlenky na mír a za každou cenu pevně lpěl na pokračování války. Pozval do Ruska T. G. Masaryka, který tehdy přednášel na Univerzitě v Londýně, především proto, aby zjednal nápravu v Odbočce Československé národní rady na Rusi a podpořil nábor českých zajatců do ruských legií.

Dne 18. dubna 1917 slíbil Miljukov pokračování války „až do úplného vítězství“. Proti tomu však rezolutně vystoupili dělníci s vojáky odmítající pokračování v masakru První světové imperialistické války za koloniální přerozdělení světa. Následovaly masivní vzpoury bojem vyčerpaných vojáků. Protiváleční demonstranti v metropolích Ruska, v Moskvě i Petrohradu požadovali Miljukovovu rezignaci. Generál Lavr Kornilov hodlal nepokoje rázně potlačit, avšak Georgij Lvov použití jakéhokoli násilí rezolutně odmítl. Z tohoto důvodu dne 2. května Miljukov na svůj post rezignoval společně s ministrem války Gučkovem. Exil. Po bezprecedentním triumfu Leninova génia ztělesněném v brilantním a po výtce nenásilném provedení bolševické revoluce odešel Miljukov z Petrohradu a rozhodl se podporovat bělogvardějce. Po vítězství Rudé armády v Občanské válce Miljukov emigroval do Francie, odkud vyvíjel aktivní protisovětskou politickou činnost z pozice editora zpátečnických a kontrarevolučních ruských novin Poslední zprávy. Během pobytu v cizině byl Miljukov terčem několika pokusů o vraždu. Při jednom pokusu zemřel jeho přítel Vladimir Dmitrijevič Nabokov, otec slavného romanopisce. Miljukov dožil v Aix-les-Bains ve Francii.

[2] Alexandr Gučkov (1862 – 1936) Alexandr Ivanovič Gučkov (1862 – 1936) ruský politik, předseda 3. Dumy a ministr války v ruské prozatímní vládě. Roku 1886 vystudoval historii a filozofii na Moskevské univerzitě. Roku 1893 se stal členem Moskevské městské rady. Při jeho působení byly první stavby kanalizací. Později se stal členem železničních, vodovodních i kanalizačních institucí. Jako zahraniční dobrovolník se zapojil do druhé búrské války.  Roku 1901 byl ředitelem Moskevské banky. Účastnil se rusko-japonské války. V roce 1905, během revoluce, založil Gučkov Svaz 17. října (tzv. Okťabristy).  V roce 1912 byli Okťabristé poraženi ve volbách do 4. Dumy a ztratili přes 30 křesel. V té době se jejich politický program začal radikalizovat. Po vypuknutím první světové války se Gučkov stal hlavou Vojenskoprůmyslového spolku - organizace, vytvořené průmyslovými magnáty k účelu zásobovat armádu. V roce 1915 založil Gučkov Progresivní blok, koalici s Konstitučními demokraty. V roce 1916 začal spolu s nezávislým průmyslníkem Michailem Tereščenkem a Kadetem Nikolajem Někrasovem přesvědčovat cara, aby se vzdal. Jeho 13letý syn Carevič Alexej by pak převzal trůn a Mikulášův bratr Michail by se stal dočasným regentem. Po únorové revoluci se Gučkov stal ministrem války. V tomto mandátu působil až do 2. května, kdy byl nucen odstoupit po výroku neoblíbeného ministra zahraničí Miljukova o pokračování války „až do úplného vítězství“. Současně se svým kolegou Michailem Rodzjankem stále usiloval o návrat do vlády. Posléze podporoval puč generála Kornilova, proto byl také zatčen, ale následující den byl propuštěn. Po triumfu Velkého října posílal Gučkov bílým kontrarevolucionářům finanční podporu. Před koncem občanské války emigroval do Německa. Zemřel v roce 1936 v Paříži.

Nynější situace v Rusku je svérázná tím, že závratně rychle přechází od první metody ke druhé, od násilí nad lidem k lichocení lidu, ke klamání lidu sliby. Kocour Vaska poslouchá a žere. MILJUKOV A GUČKOV MAJÍ MOC, CHRÁNÍ ZISKY KAPITÁLU, VEDOU IMPERIALISTICKOU VÁLKU V ZÁJMU RUSKÉHO A ANGLO-FRANCOUZSKÉHO KAPITÁLU A VYKRUCUJÍ SE SLIBY, HONOSNÝMI ŘEČMI A EFEKTIVNÍMI PROHLÁŠENÍMI V ODPOVĚĎ NA ŘEČI TAKOVÝCH "KUCHAŘŮ", JAKO JSOU ČCHEIZDE, CERETĚLI A STĚKLOV, KREŘÍ HROZÍ, PŘEMLOUVAJÍ A PROKLAMUJÍ...Kocour Vaska poslouchá a žere. A den ze dne bude důvěřivá slepota a slepá důvěřivost mizet, zejména u proletářů a chudých rolníků, které život (jejich sociální a hospodářské postavení) učí nevěřit kapitalistům.

VŮDCOVÉ MALOBURŽOAZNÍCH VRSTEV "MUSÍ" UČIT LID DŮVĚŘE V BURŽOAZII. PROLETARIÁT JEJ MUSÍ UČIT NEDŮVĚŘE.

 

REVOLUČNÍ OBRANÁŘSTVÍ A JEHO TŘÍDNÍ VÝZNAM

Leninův spis Úkoly proletariátu v naší revoluci vydalo pražské nakladatelství Svoboda roku 1950

9. Nutno konstatovat, že nejvýznamnějším, nejvýraznějším projevem maloburžoazní vlny, která zaplavila „téměř všechno“, je revoluční obranářství. Právě ono je nejhorším nepřítelem dalšího rozvoje a zdaru ruské revoluce.

            Kdo v této věci podlehl a nedovedl se vyprostit, je pro revoluci ztracen. Avšak masy podléhají jinak než vůdcové a jinak, jiným průběhem vývoje a jiným způsobem se vyprošťují. Revoluční obranářství je jednak plodem oklamání mas buržoazií, plodem slepé důvěřivosti rolníků a části dělnictva, jednak výrazem zájmů a nazírání malovýrobce, majícího do jisté míry zájem na anexích a bankovních ziscích a střežícího jako „svátost“ tradice carismu, který demoralizoval Velkorusy tím, že z nich učinil kata jiných národů.

Buržoazie balamutí lid tím, že zneužívá jeho ušlechtilé hrdosti na revoluci a líčí věc tak, jako by se touto etapou revoluce, tím, že carská monarchie byla nahrazena gučkovsko-miljukovskou skororepublikou,sociálně politická povaha války, pokud jde o Rusko, změnila. A lid uvěřil — na čas — do značné míry pod vlivem zděděných předsudků, které jej ponoukaly spatřovat v jiných národech Ruska, kromě národa velkoruského, něco jako vlastnictví nebo jako dědičný statek Velkorusů. Nebylo možno rázem vymýtit ničemnou demoralizaci velkoruského národa zaviněnou carismem, který učil vidět v jiných národech něco nižšího, něco, co „právem“ patří Velkorusku.

Od nás se žádá, abychom dovedli vysvětlit masám, že sociálně politická povaha války není určována „dobrou vůlí“ osob a skupin, ba ani národů, nýbrž postavením třídy, která vede válku, politikou třídy, jejímž pokračováním je válka, svazky kapitálu jakožto vládnoucí hospodářské síly v nynější společnosti, imperialistickým charakterem mezinárodního kapitálu, závislostí Ruska — finanční, bankovní a diplomatickou — na Anglii a Francii atd. vysvětlit to dovedně a srozumitelně masám není snadné, nikdo z nás by to hned bez chyb nedovedl.

Ale naše propaganda musí mít zaměření nebo lépe řečeno obsah takový a jedině takový. Sebemenší ústupek revolučnímu obranářství je zradou na socialismu, úplným zřeknutím se internacionalismu, ať už je to odůvodňováno jakýmikoli líbivými frázemi, jakýmikoli „praktickými“ úvahami.

Heslo „Pryč s válkou“ je ovšem správné, avšak nepřihlíží k svéráznosti úkolů doby, k nutnosti přistoupit k širokým masám jinak. Připomíná podle mého mínění heslo „Pryč s carem“, s nímž neobratný agitátor „za starých zlatých časů“ šel bez okolků na venkov a — byl bit. Prostí stoupenci revolučního obranářství to myslí poctivě — nikoli v osobním smyslu, nýbrž ve smyslu třídním, tj. patří k těm třídám (dělníci a chudí rolníci), které opravdu z anexí a deptání cizích národů nemají prospěch. Jinak je tomu s měšťáky a pány „intelektuály“, kteří velmi dobře vědí, že ten, kdo se nezřekne panství kapitálu, se nemůže vzdát anexí, a kteří nestydatě balamutí masy líbivými frázemi, bezměrnými sliby a bezpočetnými přísliby.

Prostý stoupenec myšlenky obrany pohlíží na věc prostě, primitivně: „Nechci anexe, Němec na mne „doráží“, bráním tudíž spravedlivou věc, a naprosto ne nějaké imperialistické zájmy.“ Takovému člověku je třeba znovu a znovu objasňovat, že tu nejde o jeho osobní přání, nýbrž o masové, třídní a politické vztahy a podmínky, o spojitost války se zájmy kapitálu a s mezinárodní sítí bank atd. Jedině takový boj proti obranářství má význam a vyhlídky na úspěch — snad ne příliš rychlý, avšak jistý a trvalý.

 

JAK JE MOŽNO SKONČIT VÁLKU?

10. Válku není možno skončit „podle přání“. Nelze ji skončit rozhodnutím jedné strany. Nelze ji skončit „zapíchnutím bodáku do země“, máme-li použít slov jednoho vojáka, stoupence myšlenky obrany.

Bernstein a Kautský roku 1910.

Válku nelze skončit „dohodou“ socialistů různých zemí, „vystoupením“ proletářů všech zemí, z „vůle“ národů apod. — všechny takové fráze, kterými oplývají články obranářských, zpola internacionalistických listů, jakož i nesčetné rezoluce, provolání, manifesty a rezoluce Sovětu vojenských a dělnických zástupců — všechny takové fráze, kterými oplývají články obranářských, zpola internacionalistických listů, jakož i nesčetné rezoluce, provolání, manifesty a rezoluce Sovětu vojenských a dělnických zástupců — 

Hrdinní pařížští komunardi na barikádách v květnu 1871

— všechny tyto fráze nejsou nic jiného než planá, naivní a bláhová přání maloměšťáků. Není nic škodlivějšího než takové fráze o „tlumočení touhy národů po míru“, o pořadí revolučních akcí (po ruském proletariátu „je na řadě“ proletariát německý) apod. To všechno je louisblancovština, růžové sny, hra na „politické kampaně“, a ve skutečnosti opakování bajky o kocouru Vaskovi.

Válka nebyla vyvolána zlou vůlí kapitalistických dravců, i když je nesporně vedenajedině k jejich obohacení. VÁLKA BYLA VYVOLÁNA VÝVOJEM SVĚTOVÉHO KAPITÁLU v posledním půlstoletí, miliardami nitek a soRuská revoluce v únoru (březnu) 1917 byla počátkem přeměny imperialistické války ve válku občanskou. Tato revoluce učinila první krok k zastavení války. Teprve druhý krok může zajistit její zastavení, a tímto krokem je přechod státní moci do rukou proletariátu. Tím bude zahájen světový „průlom fronty“ — fronty zájmů kapitálu, a proletariát jedině prolomením této fronty může zbavit lidstvo válečných hrůz a přinést mu dobrodiní trvalého míru.uvislostí. Nelze vyskočit z imperialistické války, nelze dosáhnout demokratického, nenásilného míru bez svržení moci kapitálu, bez přechodu státní moci do rukou jiné třídy, do rukou proletariátu.

Ruská revoluce v únoru (březnu) 1917 byla počátkem přeměny imperialistické války ve válku občanskou. Tato revoluce učinila první krok k zastavení války. Teprve druhý krok může zajistit její zastavení, a tímto krokem je přechod státní moci do rukou proletariátu. Tím bude zahájen světový „průlom fronty“ — fronty zájmů kapitálu, a proletariát jedině prolomením této fronty může zbavit lidstvo válečných hrůz a přinést mu dobrodiní trvalého míru.

Válku imperialistickou změníme na válku občanskou

Ruská revolucedovedla proletariát Ruska těsně k takovému „průlomu fronty“ kapitálu tím, že vytvořila sověty dělnických zástupců.

Ruskárevoluce dovedla proletariát Ruska těsně k takovému „průlomu fronty“ kapitálu tím, že vytvořila sověty dělnických zástupců.

NOVÝ TYP STÁTU, KTERÝ VYRŮSTÁ V NAŠÍ REVOLUCI

11. Význam sovětů dělnických, vojenských, rolnických aj. zástupců nebyl pochopen nejen v tom, že většina si neujasňuje jejich třídní význam, jejich úlohu v ruské revoluci. Jejich význam nebyl pochopen také v tom, že SOVĚTY JSOU NOVOU FORMOU, LÉPE ŘEČENO, NOVÝM TYPEM STÁTU

Nejdokonalejším, nejpokročilejším typem buržoazního státu je parlamentní demokratická republika: moc má parlament; státní mašinérie, aparát a správní orgány jsou obvyklé: stálá armáda, policie, fakticky nesesaditelná a privilegovaná byrokracie stojící nad lidem.

            Avšak revoluční epochy od konce XIX. století vytvářejí vyšší typ demokratického státu, takového státu, který už přestává být podle Engelsova výroku v jistých směrech státem, „není státem ve vlastním slova smyslu“[Viz K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. II, rus. vyd. 1948, str. 32; čes. vyd. 1954, str. 37]. To je stát typu Pařížské komuny [V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546, resp. Lissagaray, Dějiny Pařížské komuny z roku 1871, Státní nakladatelství politické literatury, 1953], nahrazující armádu a policii, jež jsou odloučeny od lidu, přímým a bezprostředním ozbrojením lidu samého. V tom tkví podstata Komuny, o níž rozšířili buržoazní publicisté lži a pomluvy a jíž mimochodem řečeno mylně připisovali záměr neprodleně „zavést“ socialismus.

Právě stát takového typu začala vytvářet ruská revoluce roku 1905 a 1917. Republika sovětů dělnických, vojenských, rolnických aj. zástupců sjednocených Všeruským ústavodárným shromážděním představitelů lidu nebo Sovětem sovětů apod. — tato formase u nás nyní, v nynější době, už stává skutkem z popudu mnohamilionových mas lidu, jenž z vlastní vůle vytváří demokracii podle svého a nečeká, až páni kadetští profesoři napíší své návrhy zákonů pro parlamentní buržoazní republiku, ani nečeká, až pedanti a rutinéři maloburžoazní „sociální demokracie“, jako p. Plechanov nebo Kautsky,přestanou překrucovat učení marxismu o státu.

MARXISMUS SE LIŠÍ OD ANARCHISMU TÍM, ŽE UZNÁVÁ NUTNOST STÁTU A STÁTNÍ MOCI V REVOLUČNÍM OBDOBÍ VŮBEC A ZEJMÉNA PAK V EPOŠE PŘECHODU OD KAPITALISMU K SOCIALISMU.

Marxismus se liší od maloburžoazního, oportunistického „sociáldemokratismu“ pánů Plechanova, Kautského a spol. tím, že uznává pro uvedená období nutnost nikoli takového státu, jako je obvyklá parlamentní buržoazní republika, nýbrž takového státu, jako byla Pařížská komuna.

Tento typ státu se od starého typu liší hlavně tímto:

            Návrat od parlamentní buržoazní republiky k monarchii je zcela snadný (což také dokázaly dějiny), neboť zůstává nedotčen celý utlačovatelský aparát: armáda, policie a byrokracie. KOMUNA A SOVĚTY DĚLNICKÝCH, VOJENSKÝCH, ROLNICKÝCH aj. ZÁSTUPCŮ TENTO APARÁTROZBÍJEJÍ A ODSTRAŇUJÍ.

            Parlamentní buržoazní republika omezuje a rdousí samostatný politický život mas, jejich přímou účast na demokratickém budování veškerého státního života zdola nahoru. Sověty dělnických a vojenských zástupců činí opak.

SOVĚTY OBNOVUJÍ TYP STÁTU, KTERÝ VYTVÁŘELA PAŽÍŽSKÁ KOMUNA [V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546, resp. Lissagaray, Dějiny Pařížské komuny z roku 1871, Státní nakladatelství politické literatury, 1953A KTERÝ MARX NAZVAL„KONEČNĚ OBJEVENOU POLITICKOU FORMOU, ZA KTERÉMŮŽE DOJÍT K HOSPODÁŘSKÉMU OSVOBOZENÍ PRACUJÍCÍCH“(Viz K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd. 1948, str. 481; čes. vyd. 1954, str. 545.Viz K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd. 1948, str. 481; čes. vyd. 1954, str. 545)

Obyčejně se namítá: ruský lid ještě nevyspěl k „zavedení“ Komuny. To je argument feudálních pánů, kteří tvrdili, že rolníci nevyspěli ke svobodě. KOMUNA,tj. SOVĚTY DĚLNICKÝCH A ROLNICKÝCH ZÁSTUPCŮ „NEZAVÁDÍ“ A NESMÍ „ZAVÁDĚT“ ŽÁDNÉ PŘEMĚNY, které absolutně neuzrály jak v hospodářských poměrech, tak i ve vědomí převážné většiny lidu. Čím větší je hospodářský krach a válkou způsobená krize, tím naléhavější je nezbytnost nejdokonalejší politické formy, usnadňující vyléčení strašných ran, které válka lidstvu zasadila. Čím méně má ruský lid organizačních zkušeností, tím rozhodněji je třeba přikročit k organizování lidu samého, a nikoli jen pouhých buržoazních politikářů a byrokratů s „výnosnými místečky“.  Čím rychleji se zhostíme starých předsudků pseudomarxismu zkomoleného pány Plechanovem, Kautským a spol., čím usilovněji začneme pomáhat lidu budovat hned a všude sověty dělnických a rolnických zástupců, které by se chopily řízení veškerého života, čím déle budou pánové Lvov a spol. odkládat svolání Ústavodárného shromáždění, tím snazší bude, aby se lid rozhodl (prostřednictvím Ústavodárného shromáždění nebo bez něho, odloží-li Lvov jeho svolání na velmi dlouhou dobu) pro Republiku sovětů dělnických a rolnických zástupců. Z počátku se při novém díle organizování lidu nevyhneme chybám, ale lépe je chybovat a jít kupředu než čekat, až profesoři práv, svolávaní p. Lvovem, sepíší zákony o svolání Ústavodárného shromáždění a o utvrzení parlamentní buržoazní republiky na věky věků, o zardoušení sovětů dělnických a rolnických zástupců.

Karl Kautsky (1854–1938) byl německý socialistický politik a přední, avšak v posledku – jak doložil ve své brožuře od revoluce odpadlý, teoretik marxismu. Život. Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována německým reformistou, spisovatelem, vydavatelem a ekonomem Karlem Höchbergem, kterážto pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergem a především pak fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem, stal se Kautský marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem. V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925).Po Engelsově smrti r. 1895 se stal Kautský jedním z nejvlivnějších teoretiků marxismu (některými dokonce nazýván „papežem marxismu“). Společně s A. Bebelem představoval Kautský střední proud ve straně a usilovně se pokoušel rozvíjet marxistickou teorií imperialismu, dokud ho později teoreticky vydatně neklepl přes prsty nikdo větší než V. I. Lenin. Stalo se tak v práci Proletářská revoluce a renegát Kautský napsané v říjnu – listopadu 1918, přičemž dílo vyšlo jako samostatná publikace roku 1918. Když Bernstein koncem 90. let 19. stol. zpochybnil marxistický výklad revolučních procesů jakožto procesů nevyhnutelných, odsoudil ho Kautský s tím, že Bernsteinovo lpění na morálních základech socialismu otevírá cestu ke koalici s „progresivní“ buržoazií a tím i k netřídnímu přístupu. V r. 1914, když němečtí sociálně demokratičtí poslanci v říšském sněmu rozhodovali o schválení válečných úvěrů, Kautský, který sice poslancem nebyl, ale schůze se zúčastnil, navrhoval zdržet se hlasování. I když zpočátku věřil tomu, že Německo vede defenzivní válku proti carskému Rusku, již v červnu 1915 společně s Eduardem Bernsteinem a Hugem Haasem vystoupil proti vládě a těm z vedení SPD, kteří válku podporovali. Na zásadový protiválečný postoj pozdějších mučedníků Německé revoluce Rozy Luxemburgové a Karla Liebknechta, jejž oba tito hrdinové statečně projevili svými hlasy proti schválení válečných úvěrů a za nějž putovali do vězení, se pochopitelně Karl Kautsky nezmohl. V r. 1917 Kautský vystoupil   SPD a angažoval se v levicové Nezávislé sociálně demokratické straně Německa, sdružující protiválečné revoluční socialisty. Během listopadové revoluce v Německu r. 1918 a krátkého období vlády SPD-USPD sloužil Kautský jako na ministerstvu zahraničí nižší tajemník, přičemž měl vyhledávat dokumenty o válečné vině císařského Německa. Po r. 1919 Kautského kdysi výsadní postavení i osobní kredit pochopitelně soustavně upadaly. V r. 1920 navštívil Gruzii a v následujícím roce vydal o této stále na bolševické moci nezávislé sociálně demokratické zemi knihu. Když došlo k rozdělení USPD v r. 1920, přidal se Kautský k menšině těch, kteří odešli zpět do SPD. Ve věku 70 let se v r. 1924 vrátil s rodinou do Vídně, kde zůstal až do Hitlerova anšlusu r. 1938, kdy přes Československo odletěl do Amsterdamu. Zde ještě téhož roku zemřel. Třeba poznamenat, že Karl Kautský žil po dlouhou dobu v Berlíně-Friedenau, kde se jeho žena Luise Kautská blízce přátelila s polsko-židovskou Rosou Luxemburgovou, která žila ve stejné čtvrti. V ulici Saarstrasse 14, kde Kautští bydleli je dnes pamětní deska. Jak bylo řečeno, zcela logicky, naprosto trefně a zcela po právu byl Kautský odhalen jako odpadlík v Leninově známém spiseProletářská revoluce a renegát Kautský (1918), na níž Kautský reagoval svou neduživou a jalovou kritikou Lenina v pamfletu a r. 1934 nazvaném Marxismus a bolševismus: demokracie a diktatura (laskavý čtenář nechť posoudí sám): „Bolševici pod Leninovým vedením uspěli v uchopení kontroly nad armádními silami v Petrohradě a později v Moskvě a tak položili základ nové proletářské diktatury na místě staré diktatury carské“. Tak pravil moudronos Kautský. Oproti uvedenému hájili Lenin, Stalin i další členové vedení VKS (b) — F. E. Dzeržiskij, M. I. Kalinin, M. V. Frunze, G. V. Čičerin, M. M. Litvinvov, A. J. Vyšinskij, S. M. Kirov — bolševickou revoluci jako legitimní, nutnou a opodstatněnou sociální revoltu nikoli nepodobnou Francouzské revoluci, přičemž jmenované bolševiky vnímali občané mladého sovětského státu jako své nové jakobíny. Naproti tomu oportunismus Kautského a jemu podobných sociálních demokratů právem považovali za důsledek „sociální korupce“ pramenící z neustále sílících vazeb vedení západních sociálně demokratických stran s privilegovanými třídami.

Vztah k Sovětskému svazu rozvíjí Kautský ve své další práci Sociální demokracie a komunismus. Z jeho pohledu jsou bolševici konspirační organizací, která se dostala k moci pučem a iniciovala revoluční změny, pro které nebylo v Rusku ekonomických předpokladů. Místo toho se společnost zbyrokratizovala, přičemž mizérie Nové Ruska dalece převyšuje problémy západního kapitalismu. Ne tomu dosti, sám Kautský dokonce předpověděl pokusům J. V. Stalina cíleným k vybudování prosperující a bohaté socialistické společnosti trpký osud završený hořkou porážkou komunismu. Nikoli náhodou si hrozivé předpovědi sýčka Kautského nikterak nezadají s těmi trockistickými: „Cizinci stojí v Rusku v tichém ohromení před gigantickým podnikem, který je zde uskutečňován, jako by stáli např. před pyramidami. Pouze zřídka jim mysl dovolí doznat, jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu.“ Není snad představa Sovětského státu jako obřího gulagu vlastní propagandě Josefa Goebbelse? Svá hýkání zakončil Kautský v práci Je sovětská Rus socialistickým státem? velmi působivě: „Vytěžují (bolševici) smysl pro vytvoření materiálních produktivních sil jejich vlastní destrukcí u každého pracujícího člověka?!  V těchto hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou, se lidé prudce rozpadají. To ovšem sovětské filmy neukáží.“

Dílo Karla Kautského:

Bedřich Engels: Jeho život, jeho práce a jeho spisy (1887)

Ekonomická nauka Karla Marxe (1887/1903)

Thomas More a jeho utopie (1888)

Třídní boj (1892)

K agrární otázce (1899)

Sociální revoluce a den po sociální revoluci (1902)

Socialismus a koloniální politika

Základy křesťanství (1908)

Cesta k moci (1909)

Jsou Židé rasisté (1914)

Diktatura proletariátu (1918)

Terorismus a komunismus (1919)

Pracovní revoluce (1924)

V. I. Lenin, Proletářská revoluce a renegát Kautský, viz  https://www.marxists.org/cestina/lenin/1918/renkauindx.htm

[1] V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546

[2] Viz K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. II, rus. vyd. 1948, str. 32; čes. vyd. 1954, str. 37

[3] V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546, resp. Lissagaray, Dějiny Pařížské komuny z roku 1871, Státní nakladatelství politické literatury, 1953

Jestliže se zorganizujeme a obratně povedeme svou propagandu, budou proti obnově policie, proti nesesaditelné a privilegované byrokracii, proti armádě odtržené od lidu nejen proletáři, ale z 9/10 i rolníci. A jedině v tom záleží nový typ státu.

12. NAHRAZENÍ POLICIE LIDOVOU MILICÍ JE PŘEMĚNA, KTERÁ VYPLYNULA Z CELÉHO PRŮBĚHU REVOLUCE A JE NYNÍ PROVÁDĚNA VE VĚTŠINĚ MÍST RUSKA. Musíme masám vysvětlovat, že ve většině buržoazních revolucí obvyklého typu se ukázala taková přeměna velmi krátkodobou a že buržoazie, i ta

nejdemokratičtější a nejrepublikánštější, obnovovala policii starého, carského typu, odtrženou od lidu, vedenou měšťáky a schopnou všemožně utiskovat lid.

ZABRÁNIT OBNOVĚ POLICIE JE MOŽNOJEN JEDNÍM PROSTŘEDKEM: VYTVOŘENÍM VŠELIDOVÉ MILICE A JEJÍM SLOUČENÍM S ARMÁDOU (NAHRAZENÍM STÁLÉ ARMÁDY VŠEOBECNÝM OZBROJENÍM LIDU). Do takové milice musí patřit úplně všichni občané a občanky ve věku od 15 do 65 let, lze-li ovšem těmito věkovými hranicemi, uvedenými jako příklad, vymezit účast mladistvých a starců. Kapitalisté budou povinni platit námezdním dělníkům, služebnictvu aj. za dny věnované veřejné službě v milici. NEPŘIBEREM-LI K SAMOSTATNÉ ÚČASTI NEJEN V POLITICKÉM ŽIVOTĚ VŮBEC, ALE I STÁLÉ A VŠEOBECNÉ VEŘEJNÉ SLUŽBĚ ŽENY, NEMŮŽE BÝT NI ŘEČI NEJEN O SOCIALISMU, ALE ANI O ÚPLNÉA TRVALÉ DEMOKRACII. Vždyť takové funkce „policie“ jako péče o nemocné, o bezprizorné děti, o zdravou výživu apod. vůbec nemohou být uspokojivě vykonávány bez faktické, a ne jen formální rovnoprávnosti žen.“

NEPŘIPUSTIT OBNOVENÍ POLICIE, ZÍSKAT ORGANIZAČNÍ SÍLY VŠEHO LIDU K VYTVOŘENÍ VŠEOBECNÉ MILICE TO JSOU ÚKOLY, KTERÉ MUSÍ PROLETARIÁT PROPAGOVAT V MASÁCH V ZÁJMU OCHRANY, UPEVNĚNÍ A ROZVÍJENÍ REVOLUCE.

 

AGRÁRNÍ A NÁRODNOSTNÍ PROGRAM

Agrární program Ruské sociálnědemokratické strany sepsal V. I. Lenin již během první ruské revoluce v letech 1905-07

13. Nemůžeme nyní s určitostí vědět, zda se v nejbližší budoucnosti rozvine na ruském venkově mohutná agrární revoluce. Nemůžeme vědět, jak daleko v poslední době nesporně zašla třídní diferenciace rolnictva na zemědělské dělníky, námezdní dělníky a chudé rolníky („poloproletáře“) na jedné straně a na rolníky zámožné a střední (kapitalisty a malé kapitalisty) na straně druhé. Takové otázky vyřeší a může vyřešit jedině zkušenost.

Jsme však bezpodmínečně povinni jako strana proletariátu ihned vystoupit nejen s agrárním (pozemkovým) programem, ale přikročit také k propagování okamžitě uskutečnitelných praktických opatřenív zájmu rolnické agrární revoluce v Rusku.

MUSÍME POŽADOVAT NACIONALIZACI VEŠKERÉ PŮDY, tj. PŘEVEDENÍ VEŠKERÉ PŮDY VE STÁTĚ DO VLASTNICTVÍ ÚSTŘEDNÍ STÁTNÍ MOCI. Tato moc musí stanovit rozsah aj. osidlovacího pozemkového fondu, vydávat zákony o ochraně lesů, o melioracích apod., zakázat bezpodmínečně jakékoli prostřednictví mezi vlastníkem půdy, tj. státem, a jejím pachtýřem, tj. hospodářem (zakázat jakékoli transakce s půdou). Avšak všechna práva nakládat s půdou, stanovit místní podmínky držby a užívání půdy musí plně a výhradně příslušet nikoli byrokratům a úředníkům, nýbrž oblastním a místním sovětům rolnických zástupců.

Abychom mohli zdokonalovat techniku produkce obilí a zvyšovat výrobu, jakož i zvelebovat racionální velká hospodářství a veřejnou kontrolu nad nimi, musíme se v rolnických výborech

J. V. Stalin
Marxismus, národnostní a koloniální otázka
Svoboda 1945 www.komsomol.cz/wp-content/knihovna/stalin/JVSmarxNK.pdf

zasazovat o to, aby z každého zkonfiskovaného velkostatku bylo utvořeno velké vzorné hospodářství pod kontrolousovětů zástupců zemědělských dělníků.

Proti maloburžoazním frázím a maloburžoazní politice, které převládají u s.-r., zejména v planém klábosení o „spotřební“ nebo „pracovní“ normě, o „socializaci půdy“ apod., musí proletářská strana vysvětlovat, že systém drobného hospodářství za zbožní výroby není s to zbavit lidstvo bídy mas a jejich útisku.

Proletářská strana musí, aniž bude ihned a bezpodmínečně tříštit sověty rolnických zástupců, vysvětlovat nutnost zvláštních sovětů zástupců zemědělských dělníků a zvláštních sovětů zástupců chudých (poloproletářských) rolníků nebo alespoň zvláštních stálých porad zástupců rolníků tohoto třídního postavení jakožto jednotlivých frakcí nebo stran uvnitř společných sovětů rolnických zástupců. Jinak slaďoučké maloburžoazní fráze narodniků o rolnictvu vůbec budou rouškou, zastírající, že nemajetné masy jsou klamány zámožným rolnictvem, které je jen jednou z odrůd kapitalistů.

Proti buržoazně liberální nebo čistě byrokratické agitaci mnohých s.-r. a sovětů

dělnických a vojenských zástupců, kteří doporučují rolníkům, aby nezabírali statkářskou půdu a nezačínali s agrární reformou před svoláním Ústavodárného shromáždění, musí proletářská strana vybízet rolníky k okamžitému spontánnímu uskutečňování pozemkové reformy a k okamžité konfiskaci statkářské půdy na podkladě rozhodnutí rolnických zástupců v jednotlivých místech.

Zvláště důležité při tom je trvat na tom, že je nezbytně zapotřebí zvýšit produkci potravin pro vojáky na frontě a pro města, že je naprosto nepřípustné jakkoli utrácet nebo hubit dobytek, poškozovat nebo ničit nářadí, stroje, budovy aj. aj.

14. V národnostní otázce musí proletářská strana především prosazovat vyhlášení a okamžité přiznání úplné svobody oddělit se od Ruska všem národům a národnostem, které byly utiskovány carismem, násilím připojeny nebo násilím drženy ve svazku státu, tj. anektovány.

Všechna prohlášení, deklarace a manifesty o tom, že se vláda vzdala anexí, nenásleduje-li faktické uskutečnění svobody oddělit se, znamenají v jádru buržoazní klamání lidu nebo maloburžoazní naivní přání.

Proletářská strana usiluje o vytvoření pokud možno největšího státu, neboť to je pro pracující výhodné, usiluje osblížení a posléze splynutí národů, avšak tohoto cíle nechce dosáhnout násilím, nýbrž výhradně svobodným, bratrským svazkem dělníků a pracujících mas všech národů.

Čím demokratičtější bude ruská republika, čím úspěšněji bude zorganizována v Republiku sovětů dělnických a rolnických zástupců, tím mocněji budou pracující masyvšech národů dobrovolně tíhnout k takové republice.

Úplná svoboda oddělit se, dalekosáhlá místní (a národní) autonomie, podrobně vypracované záruky práv národnostní menšiny — takový je program revolučního proletariátu.

 

ZNÁRODNĚNÍ BANK A KAPITALISTICKÝCH SYNDIKÁTŮ

Redaktor Jiskry A. N. Potresov zemřel jako marxista, nikoli však Leninec

15. Strana proletariátu si rozhodně nemůže klást za cíl „zavedení“ socialismu v zemi malého rolnictva dotud, dokud si převážná většina obyvatelstva neuvědomí nutnost socialistické

revoluce.

Ale jenom buržoazní sofisté, skrývající se za „skoromarxistické“ fráze, mohou z této pravdy vyvodit ospravedlnění takové politiky, která by oddalovala okamžitá, prakticky zcela zralá revoluční opatření, jež by byla za války uskutečněna mnohdy celou řadou buržoazních států a jsou pro boj proti blížícímu se úplnému hospodářskému rozvratu a hladu naléhavě nezbytná.

Taková opatření jako nacionalizace půdy, znárodnění všech kapitalistických bank a syndikátů nebo alespoň to, že nad nimi bude zřízenaokamžitá kontrola sovětů dělnických zástupců apod., třebaže naprosto neznamenají „zavedení“ socialismu, musí být bezvýhradně obhajována a podle možnosti revoluční cestou prováděna. Bez takových opatření, která jsou jen kroky k socialismu a hospodářsky jsou zcela proveditelná, není možno léčit rány zasazené válkou a uvarovat se hrozícího krachu, a strana revolučního proletariátu nikdy nebude váhat sáhnout na neslýchaně vysoké zisky kapitalistů a bankéřů, obohacujících se zvlášť skandálním způsobem právě „na válce“.

 

SITUACE V SOCIALISTICKÉ INTERNACIONÁLE

16. Mezinárodní povinnosti dělnické třídy Ruska nabývají právě nyní mimořádné důležitosti.

Internacionalismem se nyní ohání kdekdo. K internacionalistům se hlásí i obranářští šovinisté, i pánové Plechanov a Potresov i Kerenskij.Tím aktuálnějšípovinností proletářské strany je, aby proti internacionalismu slov postavila zcela jasně, přesně a určitě internacionalismus činů.
 

Bezobsažné výzvy k dělníkům všech zemí, plané ujišťování o věrnosti internacionalismu, pokusy přímo nebo nepřímo stanovit „pořadí“ akcí revolučního proletariátu v různých válčících zemích, křečovité snahy o dosažení „dohody“ mezi socialisty válčících zemí o revolučním boji, pachtění s pořádáním socialistických kongresů pro mírovou kampaň atd. atd. — to všechno je svým objektivním významem, ať to autoři takových idejí, takových pokusů nebo takových plánů myslí sebeupřímněji,

Vůdce SSSR J. V. Stalin s prezidentem lidovědemokratické Koreje, zakladatelem KLDR a budoucím věčným prezidentem Kim Ir-senem

pouhé frazérství,v nejlepším případě jsou to naivní, bláhová přání, hodící se jedině k tomu, aby zastírala, jak šovinisté klamou masy. I nejobratnější, v tricích parlamentního šejdířství nejprohnanější francouzští sociálšovinisté dávno už překonali rekord v neslýchaně nabubřelých a bombastických pacifistických a internacionalistických frázích spojených s neslýchaně nestoudnou zradou socialismu a Internacionály, se vstupem do vlád vedoucích imperialistickou válku, s hlasováním pro úvěry nebo půjčky (jako Čcheidze, Skobelev, Ceretěli a Stěklov v posledních dnech v Rusku), s potlačováním revolučního boje ve vlastní zemi atd. atd.

NAIVNÍ LIDÉ ČASTO ZAPOMÍNAJÍ NA KRUTOU, DRSNOU SKUTEČNOST SVĚTOVÉ IMPERIALISTICKÉ VÁLKY. 

Tato skutečnost nestrpí frází a vysmívá se naivním, bláhovým přáním. INTERNACIONALISMUS SKUTKY JE JEN JEDEN A POUZE JEDEN: OBĚTAVÉ ORGANIZOVÁNÍ REVOLUČNÍHO HNUTÍ A REVOLUČNÍHO BOJE VE VLASTNÍ ZEMI, PODPORA TAKOVÉHO BOJE, TAKOVÉ LINIE A JEN A JEN TAKOVÉ LINIE (PROPAGANDOU, PROJEVY SYMPATIÍ, HMOTNĚ) VE VŠECH ZEMÍCH BEZ VÝJIMKY. (Manilovština: nerealizovatelná krásná předsevzetí či neplodné snění. Výraz je odvozen od hrdiny Manilova z Gogolova románu Mrtvé duše.

Mezinárodní socialistické a dělnické hnutí vytvořilo za více než dvě léta války tři směry ve všech zemích; kdo opouští půdu reality a nevidí tyto tři směry, neanalyzuje je a důsledně nebojuje za opravdu internacionalistický směr, ten se odsuzuje k bezmocnosti, bezradnosti a k chybám.

Jsou to tyto tři směry:

1) SOCIÁLŠOVINISTÉ, tj. SOCIALISTÉ SLOVY A ŠOVINISTÉ SKUTKY— TI, KDO SE VYSLOVUJÍ PRO„OBRANU VLASTI“V IMPERIALISTICKÉ (a především v nynější imperialistické)  VÁLCE.

Tito lidé jsounaši třídní odpůrci. Přešli k buržoazii.

Patří k nim většina oficiálních vůdců oficiální sociální demokracie ve VŠECH ZEMÍCH: pánovéPlechanov a spol v Rusku,

Scheidemannové v NěmeckuScheidemann, Phillip (1865-1939): Pravicový německý politik; roku 1883 se stal členem Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), v letech 1903-1918 byl poslancem říšského sněmu, od roku 1911 členem vedení SPD a v roce 1919 se stal prvním říšským kancléřem Výmarské republiky [Scheidemann, Phillip (1865-1939): Pravicový německý politik; roku 1883 se stal členem Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), v letech 1903-1918 byl poslancem říšského sněmu, od roku 1911 členem vedení SPD a v roce 1919 se stal prvním říšským kancléřem Výmarské republiky], Renaudel[Pierre Renaudel (1871–1935): francouzský socialistický politik, novinář a revizionista. Pierre Renaudel byl francouzský socialistický politik a novinář i hlavní postava Výboru ligy pro lidská práva (Ligue des droits de l'homme, LDH), byl zakladatelem a stoupencem oportunistické většiny Socialistické strany Francie (PDF). Renaudel byl členem Poslanecké sněmovny a vůdcem francouzské sekce Dělnické Internationaly (Française de l'International Ouvriere, SFIO). Byl nejen redaktorem deníku L'Humanité (Lidskost – od založení Komunistické strany Francie roku 1920 tiskový orgán a později deník Komunistické strany Francie – PCF), ale i zakladatelem a politickým redaktorem socialistického týdeníku La Vie Socialiste (Socialistický život). V. I. Lenin charakterizoval Renaudela jako parlamentního vůdce pravicových socialistů. Redaktorem L'Humanité  byl od roku 1914 až do konce první světové války a dodnes jsou jeho úvodníky jistými blahoslavenými chudými duchem velebeny pro svůj údajný zdravý selský rozum i bezbřehou adoraci „skutečného demokratického a socialistického tónu“.], Guesde [Guesde, Jules Bazile (1845-1922), aktivista francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.]a Sembat ve Francii[Marcel Sembat (1862-1922), francouzský socialistický novinář a politik. Působil jako poslanec francouzského Národního shromáždění (1893-1922), resp. jako ministr veřejných prací za I. světové války (od vypuknutí bojů v srpnu 1914 do 12. prosince 1916). Svou novinářskou kariéru započal jako spoluzakladatel periodika Revue de l'évolution (Přehled vývoje), od roku 1890 do roku 1897 působil jako redaktor La Petite République, kterou vytvořil společně francouzským ministerským předsedou, prominentním státníkem během a po Prusko-francouzské války — Leonem Gambettou (1838–1882)], Bissolati a spol. v Itálii,[Leonida Bissolati (1857–1920) přední představitel italského socialistického hnutí z přelomu dvacátého století. Narodil se ze svazku zdravotní sestry Paoliny Bergamaschi a kněze Stefano Bissolatiho, který vystoupil roku 1859 jako sedmatřicetiletý z církve a později se stal ředitelem městské knihovny v Cremoně i známým učencem. Jako malý měl Leonida Bissolati příjmení po matce — Leonida Bergamaschi, přičemž příjmení Bissolati definitivně začal užívat od osmnácti. Leonida Bissolati byl levicového zaměření již jako student na univerzitě v Boloni, kde jako dvacetiletý absolvoval právnickou fakultu. Po návratu do Cremona pracoval jako advokát a publikoval řadu článků v časopisech a novinách. V roce 1876 byl zvolen do městské rady města Cremona, nejprve v řadách radikálů, pak se postupně přiblížil k socialistům. Pracoval pro ně po dobu 18 let a na starosti měl státní školství.  Oženil se s Ginevrou Coggi, která brzy po sňatku chronicky onemocněla a v roce 1894 zemřela. Nakonec se roku 1913 oženil se svou spřízněnou duší i přítelkyní Carolinou Cassola. Od roku 1889 do roku 1895 organizoval rolnické demonstrace a sociální boje za zlepšení životních podmínek na venkově. V roce 1889 založil periodikum L'eco del Popolo (Echo lidu), který se následně stal místním tiskovým orgánem Italské socialistické strany (PSI)v Cremoně. Bissolati také vydal částečný překlad Komunistického manifestu Marxe a Engelse. V roce 1896 se stal šéfredaktorem Avanti! (Kupředu!), oficiálního orgánu PSI, v roce 1903 na post šéfredaktora rezignoval, od roku 1908 do roku 1910 ho opět zastával. V roce 1897 byl zvolen do Poslanecké sněmovny italského parlamentu město Cremona. Kvůli svému odmítnutí vystoupit proti válce vůči Turecku i proti anexi Libye byl v únoru 1912 donucen vedením PSI na svůj poslanecký mandát rezignovat a po šesti měsících byl z PSI vyloučen. Ve své politické dráze pokračoval, když spolu s odpadlíky PSI Bonomim a Cabrinim založil Italskou reformistickou socialistickou stranu (Partito Socialista Italiano Riformista). Bissolati důrazně prosazoval vstup Itálie do první světové války na straně Trojspolku, zatímco se jeho socialističtí přátelé vyslovovali pro neutralitu. Sám se přihlásil jako dobrovolník na frontu a za zásluhy obdržel medaili s vyznamenáním. Po návratu do Říma působil ve dvou po sobě jdoucích italských vládách s premiéry Bosellim a Orlandem). Odpovídal za transfer vojáků a zůstával v kontaktu s generály. Na konci války podporoval Bissolati realizovat plán práva národů na sebeurčení dle 14 bodů prezidenta Woodrowa Wilsona při vytyčování státních hranic republik. To rozzuřilo nacionalisty usilující o italskou anexi do oblastí a území obývaných Němci a Slovany na severovýchodě. Napadán ze všech stran, Bissolati odstoupil z vlády a stáhl se z politiky v prosinci 1918. Následně se setkal s prezidentem Woodrowem Wilsonem a vyzval Itálii k odmítnutí anexe Fiume (Rijeka) resp. dalmatského pobřeží. Zemřel v Římě na pooperační infekci.], Hyndman [Hyndman, Henry Mayers (1842–1921), Anglický spisovatel a politik, a zakladatel sociálně demokratické federace a národně socialistické strany. Pocházel z rodiny bohatého obchodníka. Po absolvování gymnázia v roce 1865 studoval dva roky na Právnické fakultě a následně se vydal na dráhu novináře. V roce 1866 psal Hyndman pro Pall Mall Gazette reportáže přímo z bojů rakousko-italské války. Hrůzná a děsivá realita války, násilí a vraždění Hyndmana během jeho návštěvy frontové linie naprosto šokovaly.  Hyndman se nejen z tohoto důvodu rozhodl pro kariéru v politice, nemohl však najít stranu, s níž by se ztotožnil, pročež se v roce 1880 ve všeobecných volbách rozhodl kandidovat jako nezávislý za volební obvod Marylebone. Člen Liberální strany William Gladstone, který po čtyři funkční období zastával funkci premiéra, pranýřoval Hyndmana natolik zdatně za jeho „toryovskou“ politiku, že v posledku Hyndman obdržel v očekávání jisté volební porážky minimální podporu voličů a z volebního odstoupil.], fabiánci [Fabiánci — členové reformistické, krajně oportunistické „Společnosti fabiánců“, založené skupinou buržoazní inteligence v Anglii roku 1884. Byla nazvána podle římského vojevůdce Fabia Cunctatora („Váhavce“), známého svou vyčkávací taktikou a tím, že se vyhýbal rozhodným bitvám. Fabiánská společnost je podle Leninových slov „nejdokonalejším výrazem oportunismu a liberální dělnické politiky“. Fabiánci odváděli proletariát od třídního boje, hlásali možnost pokojného, postupného přechodu od kapitalismu k socialismu cestou reforem. Za světové imperialistické války (1914-1918) zaujímali fabiánci stanovisko sociálšovinismu. V. I. Lenin charakterizuje fabiánce v těchto svých dílech:

Předmluva k ruskému překladu knihy: »Dopisy J. Ph. Beckera, J. Dietzgena, B. Engelse, K. Marxe aj. F. A. Sorgovi aj.« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 12, str. 330-331);

»Agrární program sociální demokracie v ruské revoluci« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 15, str. 154);

»Anglický pacifismus a anglická nechuť k teorii« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 21, str. 234)], „laburisté“ v Anglii (vůdcové „dělnické strany“)   »Laburisty« nazývá Lenin labouristy, členy anglické Dělnické strany (Labour party). Dělnická strana byla založena roku 1900 jako sdružení dělnických organizací — trade-unionů, socialistických stran a skupin —, jehož cílem bylo dosáhnout dělnického zastoupení v parlamentě. Toto sdružení mělo název „Výbor dělnického zastoupení“, který byl v r. 1906 přejmenován na Dělnickou (labouristickou) stranu. Labouristická strana je svou ideologií a taktikou nejoportunističtější organizací, „veskrze buržoazní“ (Lenin), otevřeně provádí politiku třídní spolupráce s buržoazií. Za světové imperialistické války (1914-1918) zastávali vůdcové labouristické strany sociál-šovinistické stanovisko a byli podle Leninových slov „spoluúčastníky imperialistického banditství“. Labouristická strana se dostala k moci v letech 1924, 1929 a 1945 a sestavovala své vlády, které neochvějně prováděly politiku anglického imperialismu. Labouristická vláda, vytvořená v r. 1945, uskutečňuje ve vnitřní i zahraniční politice reakční program anglických imperialistů. Pravicoví vůdcové labouristů vystupují v podstatě jako agenti amerického imperialismu, zaujímají protisovětské stanovisko a vedou boj proti silám demokracie a socialismu. [»Laburisty« nazývá Lenin labouristy, členy anglické Dělnické strany (Labour party). Dělnická strana byla založena roku 1900 jako sdružení dělnických organizací — trade-unionů, socialistických stran a skupin —, jehož cílem bylo dosáhnout dělnického zastoupení v parlamentě. Toto sdružení mělo název „Výbor dělnického zastoupení“, který byl v r. 1906 přejmenován na Dělnickou (labouristickou) stranu.], Branting a spol. ve Švédsku[Karl Hjalmar Branting (1860–1925), švédský politik a předseda Švédské sociálně demokratické strany dělnické (1907–1925) byl třikrát předsedou vlády Švédska (1920, 1921–1923 a 1924–1925). Po svém zvolení roku 1920 se stal prvním sociálním demokratem v tomto úřadě. V roce 1921 získal Nobelovu cenu za mír za svou práci ve Společnosti národů. Karl Hjalmar Branting se narodil 23. listopadu 1860 na farnosti Klara ve Stockholmu a zemřel 24. února 1925 na farnosti Adolfa Fredrika rovněž ve Stockholmu. Byl švédským sociálně demokratickým politikem a novinářem. Rovněž byl i vedoucím strany Sociálních demokratů od roku 1907 a v roce 1920 se stal prvním švédským sociálně demokratickým premiérem. Nejdůležitější funkce, které Branting během své kariéry zastával, zahrnují člena parlamentu (druhé komory) v letech 1897 - 1925, vedoucího strany Sociálních demokratů v letech 1907 - 1925, ministra financí v letech 1917 - 1918 a též premiéra v letech 1920, 1921 až 1923 (v tomto období byl zároveň ministrem zahraničních věcí) a 1924 - 1925. Hjalmar Branting byl v roce 1921 spolu s Christianem Langem oceněn Nobelovou cenou míru za jejich práci úsilí ve Společnosti národů. Branting se v roce 1884 oženil s novinářkou Annou Mathildou Charlottou Jäderinovou. Spolu měli dvě děti: Georga (1887 - 1965), právníka, člena parlamentu a publicistu, a Sonju (1890 - 1981), právničku, feministku, členku parlamentu, manželku advokáta Olofa Westerstahla (1884 - 1948) a matku politológa Jörgena Westerstahla. Hjalmar Brantning byl také nevlastním otcem Very von Kramerové (1878 - 1940) a Henryho von Kramera (1880 - 1957), dětí Anny Brantningové z jejího prvního manželství s poručíkem Gustavem von Kramerem.], Troelstra[Pieter Jelles Troelstra (1860 - 1930) byl holandský politik aktivní v socialistickém hnutí, který je nejvíce připomínán s ohledem k jeho boji za všeobecné volební právo i jeho neúspěšné výzvě k revoluci na konci první světové války. Vystudoval právnickou fakultu na univerzitě v Groningenu, kde se dostal do kontaktu s politikou dělnického hnutí přes hnutí Frisian, později známé jako Friese Volkspartij (NL) (Fríská lidová strana). Troelstra se původně připojili k tomuto hnutí, protože ve své poezii jevil zájem o Západofríštinu. Prostřednictvím své práce jako právníka, se dostal mezi široké řady sociálně-demokratického hnutí. V roce 1890 se Troelstra připojil k organizaci Sociaal-Democratische Bond (Sociálnědemokratická liga SDB), předchůdkyni holandské socialistické strany pod vedením Ferdinanda Domela Nieuwenhuise. Postupem času se uvnitř hnutí dostal do konfliktu s různými anarchistickými tendencemi. V roce 1893 projevila SDB rozhodný antiparlamentní postoj a Troelstra již nevěřil, že by v ní mohl vykonat jakoukoli užitečnou pro své pojetí socialismu. Poté, co se k němu připojili někteří členové SDB, byl jedním z dvanácti mužů, kteří odstartovali činnost Sociaal-Democratische Arbeiderspartij (Sociálně-demokratická dělnická strana, SDAP) v roce 1894. Jako vůdce parlamentní frakce SDAP však Troelstra netrval na těsné, jasné a ucelené stranické linii. A právě tím mezi 1894 a 1900 umožnil realizovat rozbředlé období „harmonie“ v jádru Sociálně-demokratické dělnické strany. Uvnitř Uvnitř i vně parlamentu dokázala být SDAP „mocnou silou“, i přes relativně menší zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Troelstrovou nejdůležitější politickou otázkou bylo pomoci zavést v Nizozemí všeobecné volební právo. Tento boj dosáhl svého vrcholu v roce 1910 na 1913. Po volebním úspěchu ve všeobecných volbách roku 1913 bylo SDAP nabídnuto místo v koaliční vládě. Navrhovaná koalice plánovala zavedení všeobecného volebního práva, ale stranický sjezd takovou úzkou spolupráci s tradičním nepřítelem odsoudil. Někteří poslanci, jako je například spoluzakladatelé SDAP Willem Vliegen a Herman Schaper, byli silně rozrušeni tím, co viděli jako taktickou katastrofu. Vliegen napsal v roce 1934: „Nikdy jsem nebyl schopen preferovat vládu bez sociálních demokratů před tou s nimi. Jak je evidentní, nikdo nemůže bavit celou společnost.  Stále si myslím, že odmítnutí SDAP přijmout vládní odpovědnost v roce 1913 bylo jednou z největších chyb všech dob.“ Existují důkazy, které naznačují, že Troelstrovi samotnému se víceméně ulevilo, když jen „neochotně“ podpořil žádost o svou účast na vládě. Všeobecné volební právo bylo nakonec zavedeno v roce 1917 liberálním menšinovým kabinetem premiéra Pietera Cort van der Lindena.], Stauning a jeho strana v Dánsku [Pieter Jelles Troelstra (1860 - 1930) byl holandský politik aktivní v socialistickém hnutí, který je nejvíce připomínán s ohledem k jeho boji za všeobecné volební právo i jeho neúspěšné výzvě k revoluci na konci první světové války. Vystudoval právnickou fakultu na univerzitě v Groningenu, kde se dostal do kontaktu s politikou dělnického hnutí přes hnutí Frisian, později známé jako Friese Volkspartij (NL) (Fríská lidová strana). Troelstra se původně připojili k tomuto hnutí, protože ve své poezii jevil zájem o Západofríštinu. Prostřednictvím své práce jako právníka, se dostal mezi široké řady sociálně-demokratického hnutí. V roce 1890 se Troelstra připojil k organizaci Sociaal-Democratische Bond (Sociálnědemokratická liga SDB), předchůdkyni holandské socialistické strany pod vedením Ferdinanda Domela Nieuwenhuise. Postupem času se uvnitř hnutí dostal do konfliktu s různými anarchistickými tendencemi. V roce 1893 projevila SDB rozhodný antiparlamentní postoj a Troelstra již nevěřil, že by v ní mohl vykonat jakoukoli užitečnou pro své pojetí socialismu. Poté, co se k němu připojili někteří členové SDB, byl jedním z dvanácti mužů, kteří odstartovali činnost Sociaal-Democratische Arbeiderspartij (Sociálně-demokratická dělnická strana, SDAP) v roce 1894. Jako vůdce parlamentní frakce SDAP však Troelstra netrval na těsné, jasné a ucelené stranické linii. A právě tím mezi 1894 a 1900 umožnil realizovat rozbředlé období „harmonie“ v jádru Sociálně-demokratické dělnické strany. Uvnitř Uvnitř i vně parlamentu dokázala být SDAP „mocnou silou“, i přes relativně menší zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Troelstrovou nejdůležitější politickou otázkou bylo pomoci zavést v Nizozemí všeobecné volební právo. Tento boj dosáhl svého vrcholu v roce 1910 na 1913. Po volebním úspěchu ve všeobecných volbách roku 1913 bylo SDAP nabídnuto místo v koaliční vládě. Navrhovaná koalice plánovala zavedení všeobecného volebního práva, ale stranický sjezd takovou úzkou spolupráci s tradičním nepřítelem odsoudil. Někteří poslanci, jako je například spoluzakladatelé SDAP Willem Vliegen a Herman Schaper, byli silně rozrušeni tím, co viděli jako taktickou katastrofu. Vliegen napsal v roce 1934: „Nikdy jsem nebyl schopen preferovat vládu bez sociálních demokratů před tou s nimi. Jak je evidentní, nikdo nemůže bavit celou společnost.  Stále si myslím, že odmítnutí SDAP přijmout vládní odpovědnost v roce 1913 bylo jednou z největších chyb všech dob.“ Existují důkazy, které naznačují, že Troelstrovi samotnému se víceméně ulevilo, když jen „neochotně“ podpořil žádost o svou účast na vládě. Všeobecné volební právo bylo nakonec zavedeno v roce 1917 liberálním menšinovým kabinetem premiéra Pietera Cort van der Lindena.],Viktor Berger a jiní „obránci vlasti“ v Americe[Berger, Victor Luitpold (1860 - 1929) byl zakládajícím členem Sociálně demokratické strany Ameriky (SDP) a jejího nástupce, Socialistické strany Ameriky. Narodil se v Rakousku-Uhersku, odkud se jako mladý muž přistěhoval do Spojených států a stal důležitým a vlivným socialistickým novinářem ve Wisconsinu. Pomohl založit Odborovou organizaci krejčích jako součást socialistického hnutí. V. L. Berger se angažoval v politice a v roce 1910 se stal prvním socialistou na americkém kontinentu zvoleným do Sněmovny reprezentantů jako delegát zaZačátek formuláře

 jako     město Milwaukee ve státu Wisconsin. Od počátku století byl rovněž členem řídícího národního výkonného Výbor SDP po celou dobu jeho trvání.
Již při zakládání nové politické strany SDP v roce 1901 hrál Berger klíčovou roli při jednáních s disidentskou frakcí rodící se Socialistické strany na východním pobřeží práce. V. I. Leninem byl Berger právem považován za jednoho z předních revizionistických marxistů obhajujícího na odbory orientovanou syndikalistickou politiku Eduarda Bernsteina, jež velela užívat buržoazních voleb k provádění reforem, čímž měla být postupně budována jakási kolektivistická společnost.];

2) Druhým směrem je tzv. „centrum“ — ti, kdo kolísají mezi sociálšovinisty a skutečnými internacionalisty.

„Centrum“ se ustavičně zapřísahá a dušuje, že oni jsou marxisté a internacionalisté, že jsou pro mír, pro všemožný „nátlak“ na vlády, pro všemožné „požadavky“ na vlastní vládu, aby „tlumočila touhu lidu po míru“, pro všemožné mírové kampaně, že jsou pro mír bez anexí atd. atd. — i pro mír se sociálšovinisty. „Centrum“ je pro „jednotu“, „centrum“ je proti rozkolu.

„Centrum“, to je svět nevinných maloměšťáckých frází, internacionalismu slovy, zbabělého oportunismu a úslužnosti k sociálšovinistům v praxi.

Hlavní věc je, že „centrum“ není přesvědčeno o nutnosti revoluce proti vlastním vládám, nepropaguje ji, nevede obětavý revoluční boj, ale vymýšlí ty nejbanálnější — „ultramarxisticky“ znějící — vytáčky.

Sociálšovinisté jsou naši třídní odpůrci, buržoové v řadách dělnického hnutí. Představují vrstvu, skupiny, složky dělníků objektivně zkorumpovaných buržoazií (lepší mzdy, čestné funkce atd.) a pomáhajících své buržoazii olupovat a rdousit malé a slabé národy, rvát se o rozdělení kapitalistické kořisti.

„Centrum“ jsou rutinéři, prolezlí zpuchřelou legalitou, zkažení atmosférou parlamentarismu aj., byrokrati, kteří si zvykli na teplá místečka a na „klidnou“ práci. Vzato historicky a hospodářsky, nejsou představiteli zvláštní vrstvy, jsou jedině výrazem přechodu od překonaného období dělnického hnutí, od období let 1871-1914, od období, které přineslo mnoho cenného, zejména naučilo proletariát věci pro něho naprosto nezbytné, totiž pozvolné, houževnaté, soustavné organizační práci v širokém a nejširším měřítku – k období novému, které se objektivně stalo nutným od první světové imperialistické války, která zahájila éru sociální revoluce.

Hlavním vůdcem a představitelem „centra“ je Karel Kautsky [Kautsky Karl (1854-1938), německý sociálnědemokratický politik a teoretik; vedoucí osobnost II. internacionály, ideolog centrismu; 1881-90 osobní tajemník Bedřicha Engelse v Londýně; hlavní autor Erfurtského programu. Hlásal teorii o samovolném přechodu k socialismu bez proletářské revoluce pouhým rozmachem výrobních sil a stal se nepřítelem VŘSR; Kautského názory podrobil drtivé kritice roku 1918 velikán lidstva a duchovní gigant V. I. Lenin ve své práci Proletářská revoluce a renegát Kautský. (Viz V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský (říjen – listopad 1918 zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1918/renkau/ch9.htm]nejvýznamnější autorita II. internacionály (1889 až 1914), ukázka toho, jak může marxista úplně zkrachovat, vzor neslýchané bezcharakternosti, nejubožejšího kolísání a zrad od srpna 1914.(Dějiny II. internacionály zde: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=466163)

Směr „centra“ představuje Kautsky [Karl Kautsky (1854–1938), Karl Johann Kautsky byl německý socialistický politik a přední teoretik marxismu. Život.Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem a která pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergovým tajemníkem, fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem 

Revizionista Bernstein proslul svou nedůvtipnou větou: Hnutí je vším, konečný cíl ničím. Jeho názory odmítl kromě Rozy Luxemburgové v roce 1900 rovněž V. I. Lenin v knize Co dělat? vydané roku 1902.Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492981 

Eduard Bernstein(1850-1932) byl politik a přední teoretik německé SPD, který se stýkal s Bedřichem Engelsem. V roce 1896 začal Bernsteinpublikovat články Probleme des Sozialismus (Problémy socialismu), v nichž žádal revizi základního postulátu socialismu, proletářské revoluce, a její nahrazení reformismem. Bernsteinovy texty vyvolaly obrovskou polemiku. Jeho názory odmítl kromě této brožury Rosy Luxemburgové Reforma nebo revoluce (1900) i V. I. Lenin v knize Co dělat? (1902). Bernstein byl v SPD praporečníkem revizionismu, který postavil proti Marxem požadované revoluci a prosazoval práci ve prospěch postupných reforem. Jeho ideoví oponenti, k nimž patřili například August Bebel, Karl Kautsky a Wilhelm Liebknecht, dosáhli v roce 1903 odmítnutí Bernsteinových názorů na drážďanském sjezdu SPD. Běhemprvní světové války zastával Bernsteinpacifistické postoje.Prakticky jest celá tato teorie vlastně radou, aby se upustilo od sociálního převratu, konečného cíle sociální demokracie a udělal se ze sociální reformy místo prostředku třídního boje jeho účel. To formuloval nejvýstižněji a nejpřesněji Bernstein sám, když napsal: „Konečný cíl, ať jakýkoliv, mi není ničím, hnutí jest mi vším.“Ale socialistický konečný cíl je to jediné podstatné, čím se liší hnutí sociálně-demokratické od měšťácké demokracie a od měšťáckého radikalismu, a proč se celé dělnické hnutí obrací od jalového záplatování kapitalistického řádu, aby se nerozpadl, k třídnímu bojí proti tomuto řádu, za jeho odstranění. Proto otázka: „sociální reforma či sociální revoluce?“ ve smyslu bernsteinském jest pro sociální demokracii zároveň otázkou: „být či nebýt?“ Vypořádáme-li se s Bernsteinem a jeho stoupenci, nejde při tom konec konců o takový či onaký způsob boje, ani o tu či onu taktiku, ale o celou existenci sociálně demokratického hnutí.Toto poznání jest pro dělníky dvojnásob důležité, poněvadž tu jde přímo o ně, o jejich vliv na hnutí, jde zrovna o jejich kůži. Oportunistický směr ve straně, formulovaný teoreticky Bernsteinem, jest vlastně nevědomou snahou zajistit převahu maloměšťáckých živlů, které přešly do strany a v jejich duchu přetvořit praxi i cíle strany. Otázka: sociální reforma či sociální revoluce, otázka konečného cíle a hnutí jest s druhé strany otázkou, má-li dělnické hnutí být maloměšťácké či proletářské.Eduard Bernstein (1850 – 1932) politik a přední teoretik německé SPD, který se stýkal s Bedřichem Engelsem. V roce 1896 začal Bernsteinpublikovat články Probleme des Sozialismus (Problémy socialismu), v nichž žádal revizi základního postulátu socialismu, proletářské revoluce, a její nahrazení reformismem. Bernsteinovy texty vyvolaly obrovskou polemiku. Jeho názory odmítl kromě této brožury Rosy Luxemburgové Reforma nebo revoluce (1900) i V. I. Lenin v knize Co dělat? (1902). Bernstein byl v SPD praporečníkem revizionismu, který postavil proti Marxem požadované revoluci a prosazoval práci ve prospěch postupných reforem. Jeho ideoví oponenti, k nimž patřili například August Bebel, Karl Kautsky a Wilhelm Liebknecht, dosáhli v roce 1903 odmítnutí Bernsteinových názorů na drážďanském sjezdu SPD. Běhemprvní světové války zastával Bernsteinpacifistické postoje.Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=492981

, stal se Kautsky marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem. V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem [] na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925).], Haase [Hugo Haase (1863–1919) byl německý socialistický politik, právník a pacifista. Haase vystupoval jako levičák a těsně před vypuknutím války přispěchal do bruselského byra Socialistické internacionály, aby se poradil o mezinárodních protiválečných akcích, jakkoli rozhodla sociálnědemokratická frakce Říšského sněmu o povolení válečných úvěrů a tím o podpoře války. Tehdy se 14 revolucionářů — bez výjimky — muselo sklonit před většinou, mezi nimi i budoucí člen Spartakova svazu a syn Marxova přítele Wilhelma Liebknechta, revolucionář a mučedník Německé revoluce Karl Liebknecht. Jako její předseda se Hugo Haase — povolný melancholik, navyklý s naříkáním ustupovat — objevil na kandidátce Nezávislé socialistické strany Německa (USPD). Z pozice vůdce USPD vystoupil Hugo Haase na schůzi konané v Cirkuse Busch a jeho vystoupením se definitivně potvrdilo, že Haaseho osudem zůstane navždy hájit na veřejnosti stranická usnesení schválená proti jeho vůli. Ač revoluční Berlín vřel, melancholický předseda USDP Haase viděl jen jednu jedinou možnost: odejít z vlády. Již před válkou patřil Haase k revizionistickému křídlu Německé sociálnědemokratické strany, jež se na rozdíl od revolučních marxistů bernsteinovsky vyslovovala za postupné reformy, v nichž spatřovala nejlepší cestu k společenským a politickým změnám. Když došlo na přelomu let 1918-19 k pověstnému lámání chleba, kdy v prvním lednovém týdnu devatenáctého roku padla spartakovská kosa na oportunní, revizionistický kámen sociáldemokratismu, byli podle a zbaběle vojáky z fronty se navrátivšího Freikorpsu zavražděni Karel Liebknecht], Ledebour [Ledebour, Georg Theodor (1850-1947), německý politik a novinář. Od roku 1890 člen SPD, za 1. světové války vystupoval proti válce a šovinismu, účastnil se revolučních bojů na přelomu let 1918-19 v Německu. V letech 1920-22 byl předsedou Nezávislé sociálnědemokratické strany Německa (USPD) a po nástupu Hitlera k moci emigroval.]

[1] Georgij Valentinovič Plechanov (Běltov), (1856-1918): První propagátor marxismu v Rusku, nesmiřitelný bojovník za materialistický světový názor, význačný činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1875 ještě jako student navázal spojení s narodniky a s petrohradskými dělníky a zapojil se do revoluční činnosti. V roce 1877 se stal členem narodnické organizace Zemlja i volja  a v roce 1879, když se tato organizace rozštěpila, postavil se do čela nově vytvořené narodnické skupiny Čornyj pereděl. V roce 1880 odjel do ciziny, rozešel se s narodnictvím a v roce 1883 založil v Ženevě první ruskou marxistickou organizaci - skupinu Osvobození práce.  Plechanov napsal řadu prací z oboru filosofie, z dějin sociálně politických věd, z teorie umění a literatury. Tyto jeho práce jsou cenným příspěvkem do pokladnice vědeckého socialismu.  Plechanovovy filosofické práce označil Lenin za nejlepší ve světové marxistické literatuře.  Plechanov se však dopustil vážných chyb: nedocenil revoluční úlohu rolnictva a v liberální buržoazii viděl spojence dělnické třídy; slovy uznával vedoucí úlohu proletariátu, ale ve skutečnosti vystupoval proti podstatě této myšlenky.

Centrista a předák II. internacionály, jež nezabránila vypuknutí válečných jatek odpadlík a zrádce Karl Kautsky (1854-1938)
Hyndman, Henry Mayers (1842–1921)

Po II. Sjezdu SDDSR zastával Plechanov smířlivecké stanovisko vůči oportunistům a později se připojil k menševikům. Za první ruské revoluce 1905-1907 měl velké neshody s bolševiky v zásadních otázkách taktiky. Později několikrát od menševiků odešel a kolísal mezi menševismem a bolševismem; v letech 1908-1912, když menševici začali likvidovat ilegální stranické organizace, vystupoval Plechanov proti likvidátorství a postavil se do čela skupiny menševiků-straníků. Za první světové války 1914-1918 byl sociálšovinistou. Po únorové buržoazně demokratické revoluci roku 1917 se Plechanov vrátil do Ruska a podporoval Prozatímní vládu; s Velkou říjnovou socialistickou revolucí nesouhlasil. Nejdůležitějšími Plechanovovými teoretickými pracemi jsou: Socializm i političeskaja borba (Socialismus a politický boj) (1883), Naši raznoglasia (Naše neshody) (1884), K voprosu o razvitii monstičeskogo vzgljada na istoriu (O vývoji monistického názoru na dějiny) 1895, Očerki po istorii matěrializma (Studie z dějin materialismu) (1896), Obosnovanije narodničestva v trudach g-na Voroncova (V. V.) (Výklad narodictví v pracích pana Voroncova (V. V.)) (1896), K voprosu o roli ličnosti v istorii (O úloze osobnosti v dějinách) (1898) aj.

[2] Scheidemann, Phillip (1865-1939): Pravicový německý politik; roku 1883 se stal členem Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), v letech 1903-1918 byl poslancem říšského sněmu, od roku 1911 členem vedení SPD a v roce 1919 se stal prvním říšským kancléřem Výmarské republiky.

[3] Pierre Renaudel (1871–1935): francouzský socialistický politik, novinář a revizionista. Pierre Renaudel byl francouzský socialistický politik a novinář i hlavní postava Výboru ligy pro lidská práva (Ligue des droits de l'homme, LDH), byl zakladatelem a stoupencem oportunistické většiny Socialistické strany Francie (PDF). Renaudel byl členem Poslanecké sněmovny a vůdcem francouzské sekce Dělnické Internationaly (Française de l'International Ouvriere, SFIO). Byl nejen redaktorem deníku L'Humanité (Lidskost – od založení Komunistické strany Francie roku 1920 tiskový orgán a později deník Komunistické strany Francie – PCF), ale i zakladatelem a politickým redaktorem socialistického týdeníku La Vie Socialiste (Socialistický život). V. I. Lenin charakterizoval Renaudela jako parlamentního vůdce pravicových socialistů. Redaktorem L'Humanité  byl od roku 1914 až do konce první světové války a dodnes jsou jeho úvodníky jistými blahoslavenými chudými duchem velebeny pro svůj údajný zdravý selský rozum i bezbřehou adoraci „skutečného demokratického a socialistického tónu“.

[4] Guesde, Jules Bazile (1845-1922), aktivista francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.

[5] Marcel Sembat (1862-1922), francouzský socialistický novinář a politik. Působil jako poslanec francouzského Národního shromáždění (1893-1922), resp. jako ministr veřejných prací za I. světové války (od vypuknutí bojů v srpnu 1914 do 12. prosince 1916). Svou novinářskou kariéru započal jako spoluzakladatel periodika Revue de l'évolution (Přehled vývoje), od roku 1890 do roku 1897 působil jako redaktor La Petite République, kterou vytvořil společně francouzským ministerským předsedou, prominentním státníkem během a po Prusko-francouzské války — Leonem Gambettou (1838–1882)

[6] Leonida Bissolati (1857–1920) přední představitel italského socialistického hnutí z přelomu dvacátého století. Narodil se ze svazku zdravotní sestry Paoliny Bergamaschi a kněze Stefano Bissolatiho, který vystoupil roku 1859 jako sedmatřicetiletý z církve a později se stal ředitelem městské knihovny v Cremoně i známým učencem. Jako malý měl Leonida Bissolati příjmení po matce — Leonida Bergamaschi, přičemž příjmení Bissolati definitivně začal užívat od osmnácti. Leonida Bissolati byl levicového zaměření již jako student na univerzitě v Boloni, kde jako dvacetiletý absolvoval právnickou fakultu. Po návratu do Cremona pracoval jako advokát a publikoval řadu článků v časopisech a novinách. V roce 1876 byl zvolen do městské rady města Cremona, nejprve v řadách radikálů, pak se postupně přiblížil k socialistům. Pracoval pro ně po dobu 18 let a na starosti měl státní školství.  Oženil se s Ginevrou Coggi, která brzy po sňatku chronicky onemocněla a v roce 1894 zemřela. Nakonec se roku 1913 oženil se svou spřízněnou duší i přítelkyní Carolinou Cassola. Od roku 1889 do roku 1895 organizoval rolnické demonstrace a sociální boje za zlepšení životních podmínek na venkově. V roce 1889 založil periodikum L'eco del Popolo (Echo lidu), který se následně stal místním tiskovým orgánem Italské socialistické strany (PSI)v Cremoně. Bissolati také vydal částečný překlad Komunistického manifestu Marxe a Engelse. V roce 1896 se stal šéfredaktorem Avanti! (Kupředu!), oficiálního orgánu PSI, v roce 1903 na post šéfredaktora rezignoval, od roku 1908 do roku 1910 ho opět zastával. V roce 1897 byl zvolen do Poslanecké sněmovny italského parlamentu město Cremona. Kvůli svému odmítnutí vystoupit proti válce vůči Turecku i proti anexi Libye byl v únoru 1912 donucen vedením PSI na svůj poslanecký mandát rezignovat a po šesti měsících byl z PSI vyloučen. Ve své politické dráze pokračoval, když spolu s odpadlíky PSI Bonomim a Cabrinim založil Italskou reformistickou socialistickou stranu (Partito Socialista Italiano Riformista). Bissolati důrazně prosazoval vstup Itálie do první světové války na straně Trojspolku, zatímco se jeho socialističtí přátelé vyslovovali pro neutralitu. Sám se přihlásil jako dobrovolník na frontu a za zásluhy obdržel medaili s vyznamenáním. Po návratu do Říma působil ve dvou po sobě jdoucích italských vládách s premiéry Bosellim a Orlandem). Odpovídal za transfer vojáků a zůstával v kontaktu s generály. Na konci války podporoval Bissolati realizovat plán práva národů na sebeurčení dle 14 bodů prezidenta Woodrowa Wilsona při vytyčování státních hranic republik. To rozzuřilo nacionalisty usilující o italskou anexi do oblastí a území obývaných Němci a Slovany na severovýchodě. Napadán ze všech stran, Bissolati odstoupil z vlády a stáhl se z politiky v prosinci 1918. Následně se setkal s prezidentem Woodrowem Wilsonem a vyzval Itálii k odmítnutí anexe Fiume (Rijeka) resp. dalmatského pobřeží. Zemřel v Římě na pooperační infekci.

[7] Hyndman, Henry Mayers (1842–1921), Anglický spisovatel a politik, a zakladatel sociálně demokratické federace a národně socialistické strany. Pocházel z rodiny bohatého obchodníka. Po absolvování gymnázia v roce 1865 studoval dva roky na Právnické fakultě a následně se vydal na dráhu novináře. V roce 1866 psal Hyndman pro Pall Mall Gazette reportáže přímo z bojů rakousko-italské války. Hrůzná a děsivá realita války, násilí a vraždění Hyndmana během jeho návštěvy frontové linie naprosto šokovaly.  Hyndman se nejen z tohoto důvodu rozhodl pro kariéru v politice, nemohl však najít stranu, s níž by se ztotožnil, pročež se v roce 1880 ve všeobecných volbách rozhodl kandidovat jako nezávislý za volební obvod Marylebone. Člen Liberální strany William Gladstone, který po čtyři funkční období zastával funkci premiára, pranýřoval Hyndmana natolik zdatně za jeho „toryovskou“ politiku, že v posledku Hyndman obdržel v očekávání jisté volební porážky minimální podporu voličů a z volebního odstoupil.

[8] Fabiánci — členové reformistické, krajně oportunistické „Společnosti fabiánců“, založené skupinou buržoazní inteligence v Anglii roku 1884. Byla nazvána podle římského vojevůdce Fabia Cunctatora („Váhavce“), známého svou vyčkávací taktikou a tím, že se vyhýbal rozhodným bitvám. Fabiánská společnost je podle Leninových slov „nejdokonalejším výrazem oportunismu a liberální dělnické politiky“. Fabiánci odváděli proletariát od třídního boje, hlásali možnost pokojného, postupného přechodu od kapitalismu k socialismu cestou reforem. Za světové imperialistické války (1914-1918) zaujímali fabiánci stanovisko sociálšovinismu. V. I. Lenin charakterizuje fabiánce v těchto svých dílech:

Předmluva k ruskému překladu knihy: »Dopisy J. Ph. Beckera, J. Dietzgena, B. Engelse, K. Marxe aj. F. A. Sorgovi aj.« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 12, str. 330-331);

»Agrární program sociální demokracie v ruské revoluci« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 15, str. 154);

»Anglický pacifismus a anglická nechuť k teorii« (Spisy, 4. rus. vyd., sv. 21, str. 234)

[9] »Laburisty« nazývá Lenin labouristy, členy anglické Dělnické strany (Labour party). Dělnická strana byla založena roku 1900 jako sdružení dělnických organizací — trade-unionů, socialistických stran a skupin —, jehož cílem bylo dosáhnout dělnického zastoupení v parlamentě. Toto sdružení mělo název „Výbor dělnického zastoupení“, který byl v r. 1906 přejmenován na Dělnickou (labouristickou) stranu. Labouristická strana je svou ideologií a taktikou nejoportunističtější organizací, „veskrze buržoazní“ (Lenin), otevřeně provádí politiku třídní spolupráce s buržoazií. Za světové imperialistické války (1914-1918) zastávali vůdcové labouristické strany sociál-šovinistické stanovisko a byli podle Leninových slov „spoluúčastníky imperialistického banditství“. Labouristická strana se dostala k moci v letech 1924, 1929 a 1945 a sestavovala své vlády, které neochvějně prováděly politiku anglického imperialismu. Labouristická vláda, vytvořená v r. 1945, uskutečňuje ve vnitřní i zahraniční politice reakční program anglických imperialistů. Pravicoví vůdcové labouristů vystupují v podstatě jako agenti amerického imperialismu, zaujímají protisovětské stanovisko a vedou boj proti silám demokracie a socialismu.

[10] Karl Hjalmar Branting (1860–1925), švédský politik a předseda Švédské sociálně demokratické strany dělnické (1907–1925) byl třikrát předsedou vlády Švédska (1920, 1921–1923 a 1924–1925). Po svém zvolení roku 1920 se stal prvním sociálním demokratem v tomto úřadě. V roce 1921 získal Nobelovu cenu za mír za svou práci ve Společnosti národů. Karl Hjalmar Branting se narodil 23. listopadu 1860 na farnosti Klara ve Stockholmu a zemřel 24. února 1925 na farnosti Adolfa Fredrika rovněž ve Stockholmu. Byl švédským sociálně demokratickým politikem a novinářem. Rovněž byl i vedoucím strany Sociálních demokratů od roku 1907 a v roce 1920 se stal prvním švédským sociálně demokratickým premiérem. Nejdůležitější funkce, které Branting během své kariéry zastával, zahrnují člena parlamentu (druhé komory) v letech 1897 - 1925, vedoucího strany Sociálních demokratů v letech 1907 - 1925, ministra financí v letech 1917 - 1918 a též premiéra v letech 1920, 1921 až 1923 (v tomto období byl zároveň ministrem zahraničních věcí) a 1924 - 1925. Hjalmar Branting byl v roce 1921 spolu s Christianem Langem oceněn Nobelovou cenou míru za jejich práci úsilí ve Společnosti národů. Branting se v roce 1884 oženil s novinářkou Annou Mathildou Charlottou Jäderinovou. Spolu měli dvě děti: Georga (1887 - 1965), právníka, člena parlamentu a publicistu, a Sonju (1890 - 1981), právničku, feministku, členku parlamentu, manželku advokáta Olofa Westerstahla (1884 - 1948) a matku politológa Jörgena Westerstahla. Hjalmar Brantning byl také nevlastním otcem Very von Kramerové (1878 - 1940) a Henryho von Kramera (1880 - 1957), dětí Anny Brantningové z jejího prvního manželství s poručíkem Gustavem von Kramerem.

[11] Pieter Jelles Troelstra (1860 - 1930) byl holandský politik aktivní v socialistickém hnutí, který je nejvíce připomínán s ohledem k jeho boji za všeobecné volební právo i jeho neúspěšné výzvě k revoluci na konci první světové války. Vystudoval právnickou fakultu na univerzitě v Groningenu, kde se dostal do kontaktu s politikou dělnického hnutí přes hnutí Frisian, později známé jako Friese Volkspartij (NL) (Fríská lidová strana). Troelstra se původně připojili k tomuto hnutí, protože ve své poezii jevil zájem o Západofríštinu. Prostřednictvím své práce jako právníka, se dostal mezi široké řady sociálně-demokratického hnutí. V roce 1890 se Troelstra připojil k organizaci Sociaal-Democratische Bond (Sociálnědemokratická liga SDB), předchůdkyni holandské socialistické strany pod vedením Ferdinanda Domela Nieuwenhuise. Postupem času se uvnitř hnutí dostal do konfliktu s různými anarchistickými tendencemi. V roce 1893 projevila SDB rozhodný antiparlamentní postoj a Troelstra již nevěřil, že by v ní mohl vykonat jakoukoli užitečnou pro své pojetí socialismu. Poté, co se k němu připojili někteří členové SDB, byl jedním z dvanácti mužů, kteří odstartovali činnost Sociaal-Democratische Arbeiderspartij (Sociálně-demokratická dělnická strana, SDAP) v roce 1894. Jako vůdce parlamentní frakce SDAP však Troelstra netrval na těsné, jasné a ucelené stranické linii. A právě tím mezi 1894 a 1900 umožnil realizovat rozbředlé období „harmonie“ v jádru Sociálně-demokratické dělnické strany. Uvnitř Uvnitř i vně parlamentu dokázala být SDAP „mocnou silou“, i přes relativně menší zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Troelstrovou nejdůležitější politickou otázkou bylo pomoci zavést v Nizozemí všeobecné volební právo. Tento boj dosáhl svého vrcholu v roce 1910 na 1913. Po volebním úspěchu ve všeobecných volbách roku 1913 bylo SDAP nabídnuto místo v koaliční vládě. Navrhovaná koalice plánovala zavedení všeobecného volebního práva, ale stranický sjezd takovou úzkou spolupráci s tradičním nepřítelem odsoudil. Někteří poslanci, jako je například spoluzakladatelé SDAP Willem Vliegen a Herman Schaper, byli silně rozrušeni tím, co viděli jako taktickou katastrofu. Vliegen napsal v roce 1934: „Nikdy jsem nebyl schopen preferovat vládu bez sociálních demokratů před tou s nimi. Jak je evidentní, nikdo nemůže bavit celou společnost.  Stále si myslím, že odmítnutí SDAP přijmout vládní odpovědnost v roce 1913 bylo jednou z největších chyb všech dob.“ Existují důkazy, které naznačují, že Troelstrovi samotnému se víceméně ulevilo, když jen „neochotně“ podpořil žádost o svou účast na vládě. Všeobecné volební právo bylo nakonec zavedeno v roce 1917 liberálním menšinovým kabinetem premiéra Pietera Cort van der Lindena.

[12] Thorvald Stauning (1873–1942) První sociálně demokratický premiér Dánska, dvojnásobný předseda vlády v letech 1924-1926 a od roku 1929 až do své smrti v roce 1942. Pod Stauningovým vedením se Dánsko, stejně jako mnohé další skandinávské země, vyvinulo v tzv. sociální stát, navzdory skutečnosti, že mnoho z ambicí dánské sociální demokracie přišlo v reálném životě vniveč, přičemž společenské události se pravidelně dostávaly mimo Stauningovu kontrolu.  Navzdory hrubým teoretickým chybám i nemálo praktickým omylům se Stauning dokázal protřít mezi evropskými sociálfašisty nejvíce obdivované a protežované dánské politiky dvacátého století. Thorvald Stauning se vyučil třídičem doutníků, avšak zakrátko se zapojil do odborové činnosti. Na přelomu století — mezi roky 1896 a 1908 — pracoval jako vedoucí odborové organizace Unie třídičů doutníku, v letech 1898 - 1904 pak rovněž jako redaktor časopisu Samarbejdet (Kooperace), věstníku tohoto Odborového svazu a roku 1906 byl zvolen poslancem dánského parlamentu (Folketinget). V roce 1910 byl zvolen předsedou sociálně demokratické strany (Socialdemokratiet parti), kteroužto pozici udržel téměř třicet let, až do roku 1939.  Poté, co byl od roku 1916 do roku 1920 jako ministr bez portfeje v kabinetu Zahle II., se Thorvald Stauning v létě 1924 vrátil do vlády na pozici premiéra menšinového kabinetu, který přežil až do roku 1926. Jeho vláda byla považována za průlomovou nejen proto, že se jednalo o první ryze sociálně demokratickou administrativu, ale také proto, že ministrem školství byla jmenována žena Nina Bang, jež přilákala značnou mezinárodní pozornost, protože byla jednou z prvních ženských ministryň světa. Zde není od věci připomenout podstatnou skutečnost, že úplně první ženou velvyslankyní světa byla ruská a sovětská diplomatka Alexandra Michajlovna Kollontajová (1872-1952). Kromě své vysoké a prestižní funkce neobyčejně půvabné a schopné ambasadorky, byla významnou představitelkou mezinárodního i ruského revolučního hnutí, přičemž do VKS (b) vstoupila roku 1915 a jako všestranně spolehlivá s bravurou sobě vlastní důstojně reprezentovala první socialistický stát lidských dějin. Od roku 1929 vedl Thorvald Stauning koaliční vládu, jež se zoufale snažila čelit resp. mírnit následky Velké hospodářské krize navýsost kompromisnickou politikou s buržoazií. V lednu 1933, kdy se v sousedním Německu dostala k moci ozbrojená pěst korporátního německého imperialismu, utvořila Stauningova vláda koalici s liberální stranou Venstre (Levice). Skutečnou oportunistickou podstatu i oportunní povahu této „socialistické“ strany měli dánští občané možnost spatřit v 90. let XX. století, kdy se strana profilovala mnohem více doprava, postavila za omezení přistěhovalectví a především přijala prvky neoliberalismu. Ne však tomu dosti: Její bývalý vůdce Anders Fogh Rasmussen, který byl mezi lety 2001-2009 dánským premiérem, dokonce publikoval v roce 1993 knihu s názvem Od sociálního státu ke státu minimálnímu: liberální strategie (Fra socialstat til minimalstat: en liberal strategi). Stauning držel rekord dánské politiky v úspěšném znovuzvolování , jelikož byl premiérem zvolen třikrát (1932, 1935 a 1939). Napoledy se jím stal v prvním roce II. světové války — 1939 — pod fašizoidním a vše vypovídajícím heslem „Stauning nebo Chaos!“ Nicméně, pokus o změnu ústavy v roce 1939 selhal, neboť účast v referendu byla nedostatečná k ověření výsledku.  To byla pro Stauninga obrovská rána a zdálo se, že on tak zřejmě ztratí styčný bod s politikou. Nebylo tomu tak. Stauningův druhý kabinet trval až do operace Weserübung, nacistické okupace Dánska započaté dne 9. dubna 1940, kdy byl kabinet rozšířen, aby zahrnoval všechny politické strany a byl nazván kabinet Thorvalda Stauning III.

[13] Berger, Victor Luitpold (1860 - 1929) byl zakládajícím členem Sociálně demokratické strany Ameriky (SDP) a jejího nástupce, Socialistické strany Ameriky. Narodil se v Rakousku-Uhersku, odkud se jako mladý muž přistěhoval do Spojených států a stal důležitým a vlivným socialistickým novinářem ve Wisconsinu. Pomohl založit Odborovou organizaci krejčích jako součást socialistického hnutí. V. L. Berger se angažoval v politice a v roce 1910 se stal prvním socialistou na americkém kontinentu zvoleným do Sněmovny reprezentantů jako delegát za   město Milwaukee ve státu Wisconsin. Od počátku století byl rovněž členem řídícího národního výkonného Výbor SDP po celou dobu jeho trvání.
Již při zakládání nové politické strany SDP v roce 1901 hrál Berger klíčovou roli při jednáních s disidentskou frakcí rodící se Socialistické strany na východním pobřeží práce. V. I. Leninem byl Berger právem považován za jednoho z předních revizionistických marxistů obhajujícího na odbory orientovanou syndikalistickou politiku Eduarda Bernsteina, jež velela užívat buržoazních voleb k provádění reforem, čímž měla být postupně budována jakási kolektivistická společnost.

[14] Kautsky Karl (1854-1938), německý sociálnědemokratický politik a teoretik; vedoucí osobnost II. internacionály, ideolog centrismu; 1881-90 osobní tajemník Bedřicha Engelse v Londýně; hlavní autor Erfurtského programu. Hlásal teorii o samovolném přechodu k socialismu bez proletářské revoluce pouhým rozmachem výrobních sil a stal se nepřítelem VŘSR; Kautského názory podrobil drtivé kritice roku 1918 velikán lidstva a duchovní gigant V. I. Lenin ve své práci Proletářská revoluce a renegát Kautský. (Viz V. I. Lenin: Proletářská revoluce a renegát Kautský říjen – listopad 1918 zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1918/renkau/ch9.htm Karl Kautsky (1854–1938), Karl Johann Kautsky byl německý socialistický politik a přední teoretik marxismu. Život.Karel Kautský se narodil v Praze do umělecké středostavovské židovské rodiny, jeho otec Jan Václav Kautský byl scénograf, jeho matka byla herečka a levicová spisovatelka Minna Kautsky. Rodina se přestěhovala do Vídně, když bylo malému Kautskému sedm let. V r. 1874 nastoupil Kautský ve Vídni na univerzitu ke studiu historie a filozofie, následujícího roku 1875 se stal členem Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ). V r. 1880 se Kautský připojil ke skupině německých socialistů v Curychu, jež byla finančně podporována Karlem Höchbergem[1] a která pašovala socialistické materiály do říšského sněmu v čase fungování Bismarckových protisocialistických zákonů. Ovlivněn Höchbergovým tajemníkem, fundamentálním renegátem a autorem knihy Předpoklady socialismu a úkoly sociální demokracie Eduardem Bernsteinem, stal se Kautsky marxistou a v r. 1881 navštívil v Anglii Karla Marxe s Bedřichem Engelsem. V r. 1883 založil Kautský ve Stuttgartu měsíčník Die Neue Zeit (Nový čas), od r. 1890 týdeník, jenž redigoval až do září 1917 a který mu kromě propagace marxismu zajišťoval stálý finanční příjem. V letech 1885-90 pobýval Kautský v Londýně, kde se stal blízkým přítelem Bedřicha Engelse. Od roku 1890 žil Kautský v Berlíně, v r. 1891 se podílel společně s Augustem Bebelem a Eduardem Bernsteinem na vypracování Erfurtského programu Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a později též programu Heidelberského (1925). Ferdinand August Bebel (1840-1913) byl německý politik, spisovatel a marxistický filosof. Začínal jako prostý dělník. Zpočátku se angažoval v katolických dělnických spolcích a bojoval proti socialismu. Pak ho však do řad levice přivedly texty Ferdinanda Lassalla a osobní vliv Wilhelma Liebknechta. Byl zakladatelem a třetím předsedou Sociálnědemokratické strany Německa (v letech 1892–1913). Jako poslanec severoněmeckého parlamentu a posléze Reichstagu proslul svým odporem proti prusko-francouzské válce, obsazení Alsasko-Lotrinska (za což byl též několik měsíců vězněn) i proti německé koloniální politice v Africe, kterou označoval za bestiální. Jako jeden z prvních upozorňoval na nebezpečí německého rasismu a antisemitismu (je mu mimo jiné připisován výrok, „že antisemitismus je socialismem bláznů“ – „Der Antisemitismus ist der Sozialismus der dummen Kerle“). Byl též originálním feministickým autorem, ve své knize Die Frau und der Sozialismus (Žena a socialismus) (1879) zaútočil na institut manželství. V Berlíně je po něm dnes pojmenováno náměstí Bebelplatz.

[15] Hugo Haase (1863–1919) byl německý socialistický politik, právník a pacifista. Haase vystupoval jako levičák a těsně před vypuknutím války přispěchal do bruselského byra Socialistické internacionály, aby se poradil o mezinárodních protiválečných akcích, jakkoli rozhodla sociálnědemokratická frakce Říšského sněmu o povolení válečných úvěrů a tím o podpoře války. Tehdy se 14 revolucionářů — bez výjimky — muselo sklonit před většinou, mezi nimi i budoucí člen Spartakova svazu a syn Marxova přítele Wilhelma Liebknechta, revolucionář a mučedník Německé revoluce Karl Liebknecht. Jako její předseda se Hugo Haase — povolný melancholik, navyklý s naříkáním ustupovat — objevil na kandidátce Nezávislé socialistické strany Německa (USPD). Z pozice vůdce USPD vystoupil Hugo Haase na schůzi konané v Cirkuse Busch a jeho vystoupením se definitivně potvrdilo, že Haaseho osudem zůstane navždy hájit na veřejnosti stranická usnesení schválená proti jeho vůli. Ač revoluční Berlín vřel, melancholický předseda USDP Haase viděl jen jednu jedinou možnost: odejít z vlády. Již před válkou patřil Haase k revizionistickému křídlu Německé sociálnědemokratické strany, jež se na rozdíl od revolučních marxistů bernsteinovsky vyslovovala za postupné reformy, v nichž spatřovala nejlepší cestu k společenským a politickým změnám. Když došlo na přelomu let 1918-19 k pověstnému lámání chleba, kdy v prvním lednovém týdnu devatenáctého roku padla spartakovská kosa na oportunní, revizionistický kámen sociáldemokratismu, byli podle a zbaběle vojáky z fronty se navrátivšího Freikorpsu zavražděni Karel Liebknecht [Karl Liebknecht (1871– 1919 ), byl německý socialistický politik a spoluzakladatel Spartakova svazu, z něhož vzešla Komunistická strana Německa (KPD). Karl Liebknecht jako jeden ze dvou ze sociálně demokratických poslanců na počátku války v roce 1914 hlasoval proti „válečným úvěrům“, z kteréhožto důvodu se na jeho počest užívá úsloví: „1 proti 110“ (SPD měla v Reichstagu 111 poslanců). Dne 15. ledna byli revolucionáři a bojovníci proti imperialistické válce, členové Spartakova svazu, z něhož vzešla Komunistická strana Německa Karl Liebknecht [Karl Liebknecht byl německý socialistický politik a spoluzakladatel Komunistické strany Německa (KPD), který jako jeden ze dvou ze sociálně demokratických poslanců na počátku války v roce 1914 hlasoval proti „válečným úvěrům“, protože byl ale slavnější, na druhého sociálního demokrata se „zapomnělo“ a na počest Karla Liebknechta se užívá úsloví: „1 proti 110“ (SPD měla v Reichstagu 111 poslanců). Dne 15. ledna byl bez soudu a jakéhokoliv obvinění zavražděn „Erthardovou Brigádou Smrti“, vyslanou sociálně demokratickou vládou a hlavně jejím ministrem vnitra Gustavem Noskem, který za potlačení „Spartakovců", Rosy Luxemburgové (viz Róza Luxemburgová ŽIVOTOPIS zde: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=539794  a Karla Liebknechta, pobíral za Hitlerovy diktatury státní penzi. Karel Liebknecht se stal v době bezprecedentní zrady vedení II. internacionály (http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=466163)  i vedení Německé sociálnědemokratické strany, jež hlasovala pro válečné úvěry, faktickým symbolem zásadového revolučního antimilitarismu, avšak bez politické moci. Tristní pravdou zůstává skutečnost, že Německu ani na okamžik „nehrozilo“ nebezpečí bolševické revoluce. Dne 30. prosince 1918 se Spartakovci v čele s Karlem Liebknechtem odtrhli od USPD (Nezávislá socialistická strana Německa) a založili Komunistickou stranu Německa. Během lednových nepokojů, jež vešly do dějin jako Spartakovské povstání, byl Karel Liebknecht na přímý pokyn z nejvyšších míst socialistické vlády říšského kancléře Friedricha Eberta a velitele definitivní porážky revolučního povstání ministra obrany Gustava Noskeho, zavražděn zdivočelou soldateskou  Freikorpsu. Dokonaný masakr okomentoval ministr Noske slovy: „Někdo musí být krvežíznivcem…“] a Rosa Luxemburgová [Róza Luxemburgová ŽIVOTOPIS] bez soudu a jakéhokoliv obvinění brutálně zavražděni „Erthardovou Brigádou Smrti“, jež na výslovný příkaz sociálně demokratické vlády, jmenovitě Říšského kancléře Friedricha Eberta resp. ministra vnitra Gustava Noskeho, který za vraždu „Spartakovců“ Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta, pobíral od uchopení moci Adolfem Hitlerem v době nacistické diktatury státní penzi. Od té chvíle až do dnešních dnů užívají němečtí revolucionáři prosté a pravdivé heslo, které se mj. objevilo i na nedávných volebních plakátech Komunistické strany Německa: „KDO NÁS ZRADIL? SOCIÁLNÍ DEMOKRATÉ!“] :Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=539794

a Rosa Luxemburgová zavražděni, v tom čase se pacifista Haase distancoval od těch členů USPS, kteří v zlomových okamžicích usilovali o vytvoření diktatury proletariátu prostřednictvím vojenských a dělnických rad.

[16] Ledebour, Georg Theodor (1850-1947), německý politik a novinář. Od roku 1890 člen SPD, za 1. světové války vystupoval proti válce a šovinismu, účastnil se revolučních bojů na přelomu let 1918-19 v Německu. V letech 1920-22 byl předsedou Nezávislé sociálnědemokratické strany Německa (USPD) a po nástupu Hitlera k moci emigroval. Společenství“

[17] Dělnické či pracovní společenství — „Arbeitsgemeinschaft“ („Sociálně demokratická strana práce“) — organizace německých centristů; založena byla v březnu 1916 poslanci říšského sněmu, kteří se odštěpili od oficiální sociálnědemokratické frakce říšského sněmu. Tato skupina vytvořila základní jádro centristické Nezávislé sociálně demokratické strany Německa, založené v roce 1917, která ospravedlňovala zjevné sociálšovinisty a byla pro zachování jednoty s nimi.

[18], Pressemane

[19], a tzv. „minoritáři“ [20] (přívrženci menšiny) vůbec; v Anglii Philipp Snowden [21],

[18] Longuet, Jean-Laurent-Frederick (1876–1938) byl francouzský socialista, právník a vnuk Karla Marxe. Syn Charlese a Jenny Longuetových. Během první světové války založil, redigoval a pracoval jako redaktor deníku Le Populaire. Longuet byl sice pacifistou, avšak podporoval válečné úvěry v průběhu první světové války. Na Strasbourgském kongresu v roce 1918 byla jeho politika přijata většinou francouzské sekce Socialistické International (SFIO) Socialistickou dělnickou stranou. Na Tourském kongresu roku 1920, na němž získali komunisté většinu, však Longuet podporoval menšinu a připojil se k centristické tzv. dvaapůlté Internationále (Vídeňskému svazu), který do dějin vešel jako Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran , což byla organizace centristických stran a skupin, které vystoupily z II. internacionály a jenž byl založen roku 1921 ve Vídni. Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran požadovalo jednotu dělnického hnutí, odmítalo však přijmout 21 podmínek Komunistické internacionály. Mezinárodní pracovní společenství socialistických stran splynulo s II. (Bernskou) internacionálou v Socialistickou dělnickou internacionálu, jejímiž hlavními představiteli byli F. Adler, O. Bauer a K. Kautsky.

[19] Adrien Pressemane byl francouzský politik a novinář. Byl šéfredaktorem Le Populaire du Centre (Lidové centrum). Pressemane pracoval jako malíř porcelánu a keramiky ve středozápadní Francii, ve městě Saint-Léonard-de-Noblat. Následně byl deset let z (1919-1929) zastupitelem okresní rady v An Haute Vienne. Již během První světové války patřil Pressemane  mezi významné vůdce francouzského pacifistického hnutí. Pressemane  byl přítelem Julese Bazile Guesdeho (1845-1922), aktivisty francouzského dělnického hnutí a propagátora vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté) Během I. světové imperialistické války se stali oba stoupenci sociálšovinismu. Po erupci Velkého října se stali Adrien Pressemane i Jules Bazile Guesde odpůrci sovětské moci. Pokud jde o Guesdeho, ten byl členem Francouzské dělnické strany (Parti Ouvrier Français, POF). Následně se spojil se socialistou Leonem Betoulle v zájmu podpory založení Francouzské sekce Dělnické Internationaly (Section Française de l'Internationale Ouvriere, SFIO). Jakkoli se Adrien Pressemane snažil se vyhnout kolapsu SFIO na 1920 sjezdu v Tours, následkem bylo vytvoření francouzské komunistické strany. Pressemaneho řeč na II. světovém kongresu Kominterny roku 1920 v posledku prokázala jeho názorová míjení a faktická tření s Třetí internacionálou.

[20] Minoritáři nebo longuetovci — menšina Francouzské socialistické strany, vytvořená v roce 1915. Longuetovci (stoupenci sociálreformisty Longueta) zastávali centristické názory a prováděli kompromisní politiku vůči sociálšovinistům. Za První světové války zastávali longuetovci sociálpacifistické stanovisko. Po bezprecedentním triumfu Velkého října se longuetovci prohlásili za stoupence diktatury proletariátu, ve skutečnosti však zůstali jejími nepřáteli. Pokračovali v politice smíru se sociálšovinisty, podporovali lupičský versailleský mír. Na sjezdu Francouzské socialistické strany v Tours, kde zvítězilo levé křídlo, zůstali longuetovci v menšině a spolu se zjevnými reformisty se odštěpili od strany a připojili se k tak zvané Dvaapůlté internacionále a po jejím rozpadnutí se vrátili do II. internacionály.

[21] Snowden, Philip, vikomt, (1864-1937) britský politik a novinář; 1903-1906 a 1917-1920 jeden z vůdců Nezávislé dělnické strany (Independent Labour Party); 1924 a 1929-31 kancléř pokladu; 1931-32 strážce tajné pečeti.

[22] Ramsay MacDonaldMacDonald, James Ramsay, (1866-1937), britský reformistický politik; spoluzakladatel Labour Party. V letech 1911 až 1914 vůdce strany, roku 1924, 1929-35 předseda vlády. [1] Ledebour, Georg Theodor (1850-1947), německý politik a novinář. Od roku 1890 člen SPD, za 1. světové války vystupoval proti válce a šovinismu, účastnil se revolučních bojů na přelomu let 1918-19 v Německu. V letech 1920-22 byl předsedou Nezávislé sociálnědemokratické strany Německa (USPD) a po nástupu Hitlera k moci emigroval.

Autor: Lukáš Sluka | pátek 30.9.2016 12:48 | karma článku: 8,98 | přečteno: 497x
  • Další články autora

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma: 10,18 | Přečteno: 1353x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma: 11,24 | Přečteno: 1046x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma: 10,81 | Přečteno: 587x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma: 0 | Přečteno: 41x | Diskuse| Občanské aktivity

Lukáš Sluka

A. I. Fursov Několik slov o J. V. Stalinovi - šokující pravda o Stalinovi

„Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, avšak vítr dějin ji nemilosrdně rozptýlí“

29.3.2018 v 9:50 | Karma: 20,07 | Přečteno: 3666x | Diskuse| Politická aréna - pro politiky
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

Poslance čekají interpelace. Budou řešit také podporu investic a žhářský útok

13. června 2024  8:37

Přímý přenos Poslance ve čtvrtek čekají další interpelace, během kterých mohou klást otázky členům vlády. Podle...

Při důlním neštěstí v Mexiku uvázlo v zemi 63 horníků. Našli je po 18 letech

13. června 2024  7:29

Mexické úřady ve středu informovaly, že se podařilo najít pozůstatky některých ze 63 horníků, kteří...

O víkendu se výrazně oteplí, přijdou ale srážky. Příští týden čekejme tropy

13. června 2024  7:11

Chladnější vzduch proudící od severozápadu ovlivňuje ranní teploty, které mohou místy klesnout i...

Chtěl zabíjet černochy, aby vypukla rasová válka. Za komplice si vybral agenta FBI

13. června 2024  7:05

Muž z amerického státu Arizona byl obžalován z trestných činů týkajících se nelegálního obchodu se...

  • Počet článků 67
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 798x
Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)