Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

V. I. Lenin Dopisy o taktice

Marxismus od nás vyžaduje co nejpřesnější, objektivně ověřitelné zvážení vzájemného poměru tříd a konkrétních zvláštností každé historické situace.

 

PŘEDMLUVA

Dne 4. dubna 1917 jsem přednesl v Pitěru referát na téma uvedené v nadpisu nejprve na schůzi bolševiků. Byli to delegáti všeruské porady sovětu dělnických a vojenských zástupců, delegáti, kteří se měli rozjet, a proto mi nemohli dát žádný odklad. Po skončení schůze mi její předseda s. G. Zinověv jménem celé schůze navrhl, abych svůj referát ihned opakoval také na schůzi bolševických a menševických delegátů, kteří chtěli projednat otázku sjednocení SDDSR.

Ačkoli bylo pro mne velmi obtížné referát ihned opakovat, domníval jsem se, že nemám právo odříci, jestliže mne o to požádali jak moji stoupenci, tak i menševici, kteří odjížděli a skutečně mi nemohli dát delší lhůtu.

Ve svém referátu jsem přečetl své teze, uveřejněné pak v 26. čísle „Pravdy“ ze 7. dubna 1917.

Jak teze, tak můj referát vyvolaly neshody mezi bolševiky samými a přímo v redakci „Pravdy“.  Po řadě porad jsme jednomyslně došli k závěru, že bude nejúčelnější tyto neshody veřejně prodiskutovat a poskytnout tak materiál pro všeruskou konferenci naší strany (Sociálně demokratické dělnické strany Ruska, sjednocené Ústředním výborem), svolanou na 20. dubna 1917 do Pitěru.

Abych splnil toto usnesení, otiskuji níže uvedené dopisy, v nichž si nekladu za úkol všestranně prozkoumat otázku, nýbrž chci v nich jen nastínit hlavní argumenty, které jsou zvlášť důležité pro praktické úkoly hnutí dělnické třídy.

 

PRVNÍ DOPIS

ZHODNOCENÍ SITUACE

 

Marxismus od nás vyžaduje co nejpřesnější, objektivně ověřitelné zvážení vzájemného poměru tříd a konkrétních zvláštností každé historické situace. My, bolševici, jsme se vždy snažili nezpronevěřit se tomuto požadavku, který je z hlediska každého vědeckého zdůvodnění politiky naprosto nutný.

„Naše učení není dogma, nýbrž návod k jednání“[Viz K. Marx - B. Engels, Vybrané dopisy, rus. vyd. 1948, str. 396; čes. vyd. 1952, str. 357],říkali Marx s Engelsem a právem se vysmívali naučeným a stále omílaným „formulím“, které v nejlepším případě mohou jen nastínitvšeobecné úkoly, jež se nezbytně mění podle konkrétní hospodářské a politické situace každého jednotlivého období historického procesu.

Jakými tedy přesně zjištěnými, objektivnímifakty se má nyní strana revolučního proletariátu řídit, chce-li určit úkoly a formy své činnosti?

Proslulé Leninovy Dubnové teze čítající společně s Dopisy z daleka 107 stran vydalo roku 1974 nakladatelství Svoboda

Jak ve svém prvním „Dopise z daleka“ („První etapa první revoluce“), uveřejněném v „Pravdě“ v číslech 14 a 15 z 21. a 22. března 1917, tak i ve svých tezích definuji „svéráznost současné situace v Rusku“ jako obdobípřechodu od první etapy revoluce k druhé. A proto jsem považoval v této situaci za základní heslo, za „úkol dne“ toto: „Dělníci, vykonali jste divy proletářského, lidového hrdinství v občanské válce proti carismu, musíte vykonat divy v organizování proletariátu a všeho lidu, abyste připravili své vítězství v druhé etapě revoluce“ („Pravda“, čís. 15)

(Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 23, str. 300)

Co je vlastně náplní první etapy?

Přechod státní moci do rukou buržoazie.

Před únorovou (březnovou) revolucí roku 1917 byla státní moc v Rusku v rukou jedné staré třídy, totiž třídy feudálních šlechtických statkářů, v jejímž čele stál Mikuláš Romanov.

Po této revoluci je moc v rukou jiné, nové třídy, totiž buržoazie.

Přechod státní moci z rukou jednétřídy do rukou druhé je totiž prvním, hlavním, základním znakem revoluce jak v přísně vědeckém, tak i v prakticky politickém významu tohoto pojmu.

Potud je buržoazní čili buržoazně demokratická revoluce v Rusku dokončena.

Zde slyšíme pokřik oponentů, kteří se rádi nazývají „starými bolševiky“: Cožpak jsme vždycky neříkali, že buržoazně demokratickou revoluci dokončuje jen „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“?  Cožpak agrární revoluce, také buržoazně demokratická, skončila? Cožpak není naopak fakt, žeještě nezačala?

Odpovídám: Bolševická hesla a ideje byly vcelku plně potvrzeny dějinami, avšak konkrétně se věci vyvinuly jinak, než mohl kdo (ať to byl kdokoli) očekávat – originálněji, svérázněji a rozmanitěji.

Ignorovat tento fakt a zapomínat na něj by znamenalo následovat příkladu oněch „starých bolševiků“, kteří v dějinách naší strany už nejednou hráli smutnou úlohu, když přemílali bezmyšlenkovitěnaučené formule, místo aby studovali svéráznost nové, živé skutečnosti.

„Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva“ se v ruské revolucijiž stala skutkem (v určité formě a do jisté míry), neboť tato „formule“ předvídá pouze vzájemný poměr tříd, a nikoli konkrétní politickou instituci, která tento vzájemný poměr, tuto spolupráci r e a l i z u j e.

SOVĚT DĚLNICKÝCH A VOJENSKÝCH ZÁSTUPCŮ — TO JE JIŽ ŽIVOTEM USKUTEČNĚNÁ  „REVOLUČNĚ DEMOKRATICKÁ DIKTATURA PROLETARIÁTU A SNAHA ROLNICTVA!!!

Tato formule již zastarala. Život ji převedl z říše formulí do říše skutečnosti, dal jí hmotné obrysy, zkonkretizoval ji a tím ji i pozměnil.

Menševik Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze (1864 - 1926)

Nyní máme už jiný, nový úkol: rozkol mezi proletářskými živly (proti-obranářskými, internacionalistickými, „komunistickými“, které jsou pro přechod ke komuně) uvnitř této diktatury a živly malovýrobními neboli maloburžoazními (Čcheidze, Ceretěli, Stěklov, soc. rev. aj. a revoluční obranáři, odpůrci hnutí směřujícího ke komuně a stoupenci „podporování“ buržoazie a buržoazní vlády).

Kdo nyní mluví jen o „revoluční demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva“, zaspal dobu a přešel tím fakticky na stranu maloburžoazie proti proletářskému třídnímu boji a je ho třeba uložit do archivu „bolševických“ předrevolučních kuriozit (lze říci: do archivu „starých bolševiků“).

Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva se již stala skutkem, avšak neobyčejně originálně, s řadou nejvýš důležitých změn. O nich promluvím zvlášť v některých z dalších dopisů. Nyní je třeba si uvědomit nespornou pravdu, že marxista musí brát v úvahu skutečný život, přesná fakta skutečnosti, a nelpět na teorii včerejška, která, jako každá teorie, v nejlepším případě pouze nastiňuje to hlavní a všeobecné, jen přibližně zachycuje celou složitost života.

„Šedá, můj příteli, je všechna teorie, a žití zlatý strom se zelená.“ (Lenin zde cituje Goethovo dílo Faust (viz  J. W. Goethe, Faust, rus. vyd. 1942, str. 77; čes. vyd. J. W. Goethe, Výbor z díla, sv. I, Svoboda 1949, str. 102)

Kdo chápe „dokončenost“ buržoazní revoluce po staru, obětuje živý marxismus mrtvé liteře.

Postaru to vypadá tak:po panství buržoazie může a musí přijít panství proletariátu a rolnictva, jejich diktatura. Ale ve skutečném životě to již dopadlo jinak: to i ono se neobyčejně originálním, novým, dosud nevídaným způsobem propletlo. Existují vedle sebe, společně a současně jak panství buržoazie (vláda Lvova

[2] a Gučkova)

,tak revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, která dobrovolně odevzdává moc buržoazii, dobrovolně se stávají jejím přívěskem.

Neboť nelze zapomínat, že v Pitěru je moc fakticky v rukou dělníků a vojáků; násilí na nich se nová vládanedopouští a nemůže dopustit, neboť tu není ani policie, ani armáda odtržená od lidu, ani úřednictvo stojící všemocně nad lidem. To je fakt, a to právě fakt, který je charakteristický pro stát typu Pařížské komuny. Tento fakt se nedá vměstnat do starých schémat. Je třeba umět přizpůsobit schémata životu, a ne opakovat slova o „diktatuře proletariátu a rolnictva“ vůbec, která už ztratila smysl.

Abychom otázku lépe objasnili, přistupme k ní z druhé strany.

Marxista nesmí opustit pevnou půdu rozboru třídních vztahů. Moc je v rukou buržoazie. Ale cožpak masy rolnictva netvořítéž buržoazii, jenomže buržoazii jiné vrstvy, jiného druhu, jiné povahy? Z čeho plyne, že se tato vrstva nemůže dostat k moci, když „dokončí“ buržoazně demokratickou revoluci? Proč to není možné?

Tak částo uvažují staří bolševici.

Odpovídám: je to zcela možné. Avšak marxista nesmí při hodnocení situace vycházet z toho, co je možné, nýbrž z toho, co je skutečné.

A skutečnost nám ukazuje fakt, že svobodně zvolení vojenští a rolničtí zástupci se svobodně stávají členy druhé, poboční vlády, svobodně ji doplňují, rozvíjejí a dovršují. A stejně svobodně odevzdávají moc buržoazii — což je zjev, který nikterak „neodporuje“ teorii marxismu, neboť jsme vždy věděli a mnohokráte poukazovali na to, že buržoazie se udržuje nejen násilím, ale i neuvědomělostí, tradicemi, zakřiknutostí a neorganizovaností mas.

A vzhledem k této skutečnosti dneška je přímo směšné odvracet se od faktu a mluvit o „možnostech“.

Je možné, že rolnictvo zabere všechnu půdu a uchopí veškerou moc. Nejenže nezapomínám na tuto možnost a nedívám se na věci jen pod zorným úhlem dnešního dne, nýbrž přímo a přesně formuluji agrární program se zřetelem k novému jevu: k prohloubení rozkolu mezi zemědělskými dělníky a chudými rolníky na jedné straně a zámožnými rolníky na straně druhé.

Je však i jiná možnost: je možné, že rolníci poslechnou rad maloburžoazní strany socialistů-revolucionářů, která podlehla vlivu buržoů, přešla k obranářství a radí, aby se čekalo do Ústavodárného shromáždění, ačkoli dosud není určeno ani datum jeho svolání!Lenin píše jasně: Aby má slova nebyla vykládána nesprávně, řeknu hned předem: jsem bezpodmínečně pro to, aby sověty zemědělských dělníků a rolníků ihned zabraly všechnu půdu, ale aby samy co nejpřísněji zachovávaly pořádek a kázeň a nedpustily sebemenší poškozování strojů, budov, vybíjení dobytka, aby v žádném případě nerozvracely hospodářství a produkci obilí, nýbrž ji zvyšovaly, neboť vojáci potřebují dvojnásob chleba lid nesmí hladovět!!!

Je možné, že rolníci ponechají v platnosti, prodlouží svůj pakt s buržoazií, který nyní uzavřeli prostřednictvím sovětů dělnických a vojenských zástupců nejen formálně, ale i fakticky.

Suma summárum: Boris Viktorovič Savinkov byl členem teroristické frakce strany rolnických socialistů ESERů, vzešlé z hnutí tzv. Narodniků, jejichž skutečnou esenci brilantně popsal a vykreslil V. I. Lenin v práci Kdo jsou přátelé lidu a jak bojují proti sociálním demokratům (Odpověď na články v časopise "Russkoje Bogatstvo" proti marxistům"). Tuto Leninovu práci dobře nali členové skupiny Osvobození práce i další ruské sociálně demokratické organizace v zahraničí.(viz V. I. Lenin, Vybrané spisy 1, Nakladatelství Svoboda, 1972). Je třeba připomenout prostou pravdu: "Boris Savinkov (1879-1955) byl eserský terorista zapletený do puče generála Kornilova. Po epochálním triumfu Velkého října páchal teroristické útoky proti sovětské moci. Byl důvěrným přítelem maršála polského fašistického státu Józefa Pilsudského, jemuž vydatně pomáhal v jeho boji proti rudoarmějcům.

Bylo by hrubou chybou zapomínat na agrární hnutí a agrární program. Ale stejnou chybou by bylo zapomínat na skutečnost, která nám ukazuje fakt dohody — nebo, použijeme-li přesnějšího, méně právnického a více ekonomicky třídního výrazu — fakt třídní spolupráce buržoazie s rolnictvem.

Až tento fakt přestane být faktem, až se rolnictvo odtrhne od buržoazie, až zabere proti její vůli půdu, až uchopí proti její vůli moc — pak to bude nová etapa buržoazně demokra věrni kapitalistickému řádu tické revoluce, a o ní se pak bude muset mluvit zvlášť.

Z marxisty, který by pro možnost takové budoucí etapy zapomínal na své povinnosti nyní, kdy rolnictvo uzavírá dohodu s buržoazií, stal by se maloměšťák. Neboť by ve skutečnosti hlásal, že proletariát má důvěřovat maloburžoazii ("tato maloburžoazie, toto rolnictvo se musí od buržoazie odtrhnout ještě za buržoazně demokratické revoluce"). Takový marxista by pro "možnost" příjemné a sladké budoucnosti, až socialisté-revolucionáři, Čcheidzové, Ceretěliové, Stěklovové nebudou přívěskem buržoazní vlády — takový marxista by pro možnost příjemné budoucnosti "příjemné" zapomněl na nepříjemnou přítomnost, kdy rolnictvo dosud ještě zůstává ve vleku buržoazie, kdy se soc.-rev. a soc. dem. dosud ještě nevzdávají úlohy přívěsku buržoázní vlády, úlohy tzv. Opozice "Jeho Veličenstva" (tj. anglický parlamentní výraz pro opoziční menšinu buržoazních poslanců parlamentu, kteří, ač zůstávají věrni kapitalistickému řádu a královské moci, nepodporují pro stranické nebo skupinové zájmy vládu a vystupují proti její politice. Této taktiky parlamentní opozice široce používají buržoazní a maloburžoazní strany, aby mohly klamat masy. Lenin výrazem Opozice "Jeho Veličenstva" charakterizuje politiku menševiků a eserů, kteří se slovy pokrytecky distancovali od imperialistické buržoazie, ale ve skutečnosti byli její oporou, a v období přerůstání buržoazně demokratické revoluce v socialistickou se s ní paktovali s carismem.

Člověk, kterého zde máme na mysli, by se podobal poktryteckému Louis Blancovi nebo úlisnému kautkyánci, avšak ani trochu revolučnímu marxistovi.

 

LOUIS BLANC:

„KAŽDÝ PODLE SVÝCH MOŽNOSTÍ, KAŽDÉMU PODLE JEHO POTŘEB!!!“

V roce 1847 publikoval první dva svazky své knihy Histoire de la revoluce française (Dějiny Francouzské revoluce). Jejich vydání bylo přerušeno revolucí z roku 1848, během níž se Louis Blanc stal členem prozatímní vlády. Výr revoluce roku 1848 poskytl Luisi Blancovi možnost započít se samotnou realizací jeho myšlenek. Blanc měl za to, že dělníci dokáží uřídit vlastní obživu, ale věděl, že by jim  měl nejprve stát poskytnout pomoc ve věci rozběhnutí výroby. Jinak družstva ani dílny nikdy nebudou moci fungovat. Loboval proto za národní financování těchto dílen, aby v nich dělníci by mohli převzít řízení. Pomocí vládní správy a řízení železničního systému by pracujícím poskytoval převážnou část finančních prostředků potřebných k těmto i dalším podobným projektům, s nimiž  Blanc počítal v budoucnosti.

Nehrozí nám však nebezpečí, že propadneme subjektivismu, že podlehneme přání „přeskočit“ přes nedokončenou revoluci buržoazně demokratického rázu — která se ještě nevyrovnala s rolnickým hnutím — k revoluci socialistické?

            Kdybych řekl: „Bez cara, ale vládu dělnickou“ — toto nebezpečí by mi hrozilo. Toto jsem však neřekl, řekl jsem něco jiného. Řekl jsem, že v Rusku nemůže být jiná vláda (odmyslíme-li si buržoazní) než sověty zástupců dělníků, zemědělských dělníků, vojáků a rolníků. Řekl jsem, že moc v Rusku může přejít nyní od Gučkova a Lvova jedině do rukou těchto sovětů, a právě v nich převládá rolnictvo, převládají vojáci, převládá maloburžoazie, použijeme-li vědeckého marxistického termínu, použijeme-li místo laické, běžné, profesionální charakteristiky charakteristiku třídní.

            Ve svých tezích jsem se plně pojistil proti jakémukoli přeskakování rolnického nebo vůbec maloburžoazního hnutí, které se ještě nevyžilo, proti každé hře na „uchopení moci“ dělnickou vládou, proti jakémukoli blanquistickému dobrodružství, neboť jsem přímo poukázal na zkušenosti Pařížské komuny.  A tyto zkušenosti, jak je známo a jak podrobně ukázal Marx roku 1871 a Engels roku 1891[1], dokázaly, že blanquismus je tu naprosto vyloučen, že přímé, bezprostřední a bezvýhradné panství většiny a aktivita mas jsou plně zajištěny jen v té míře, jak uvědoměle vystupuje sama většina.

Celou věc jsem v tezích zaměřil naprosto jasně na boj a vliv uvnitř sovětů zástupců dělníků, zemědělských dělníků, rolníků a vojáků. Abych nepřipustil ani stín pochybnosti v této věci, dvakrát jsem v tezích zdůraznil nutnost trpělivého, vytrvalého „vysvětlování“, „které by přihlíželo k praktickým potřebám mas“.

Ignoranti nebo renegáti marxismu, jako je Plechanov[2] apod., mohou křičet o anarchismu, blanquismu apod.

Kdo chce přemýšlet a učit se, ten nutně musí pochopit, že blanquismus znamená uchopení moci menšinou, kdežto sověty dělnických aj. zástupců jsou,jak známo, přímou a bezprostřední organizací většiny lidu.

Práce zaměřená na boj o vliv takových sovětech nemůže, opravdu nemůže zabřednout do bahna blanquismu. Nemůže zabřednout ani do bahna anarchismu neboť anarchismus znamená popírat nutnost státu a státní moci pro období přechodu od panství buržoazie k panství proletariátu.

Ale já s jasností, která vylučuje každou možnost nedorozumění,hájím nutnost státu pro toto období, avšak ve shodě s Marxem a se zkušenostmi z Pařížské komuny, nikoli obvyklého parlamentně buržoazního státu, nýbrž státu bez stálé armády, bez policie stojící proti lidu, bez byrokracie stojící nad lidem.

Křičí-li p. Plechanov na celé kolo ve svém listě Jedinstvo o anarchismu, pak to jen znovu dokazuje, že se rozešel s marxismem. Když jsem ho v Pravdě (č. 26) vyzval, aby řekl, čemu učili Marx a Engels o státu v letech 1871, 1872 a 1875[3], nezbývá a nezbude p. Plechanovovi nic jiného, než přejít podstatu otázky mlčením a odpovídat křikem, podobně jako to dělá rozvzteklená buržoazie.

 BÝVALÝ MARXISTA p. PLECHANOV VŮBEC NEPOCHOPIL MARXISTICKÉ UČENÍ O STÁTU!

Mimochodem řečeno, zárodky tohoto nepochopení jsou patrny i v jeho německé brožuře o anarchismu.[4]

 

-

 

Podívejme se nyní, jak s. L. Kameněv[5] v poznámce v 27. čísle Pravdy formuluje, v čem se „názorově rozchází“ s mými tezemi a s výše uvedenými názory. To nám pomůže přesněji si je ujasnit.

„Pokud jde o celkové schéma s. Lenina,“ píše s. Kameněv, „je pro nás nepřijatelné, neboť vychází z konstatování, že buržoazně demokratická revoluce je dokončena, a počítá s okamžitou přeměnou této revoluce v revoluci socialistickou…“

            Tady jsou dvě hrubé chyby.První chyba. Otázka „dokončenosti“ buržoazně demokratické revoluce je pojata nesprávně. Pojetí této otázky, je-li možné se tak vyjádřit, je abstraktní, prostoduché, jednostranné a neodpovídá objektivní skutečnosti. Kdo chápe otázku takto, kdo se nyní ptá: „Je už buržoazně demokratická revoluce dokončena?“ a víc nic — připravuje se o možnost pochopit nesmírně složitou, přinejmenším „dvoustrannou“ skutečnost. Tak je tomu v teorii. A v praxi — bezmocně kapituluje před maloburžoazní revolučností.

A opravdu: skutečnost nám ukazuje jak přechod moci do rukou buržoazie („dokončená“ buržoazně demokratická revoluce obvyklého typu), tak i fakt, že vedle skutečné vlády existuje vláda poboční, která představuje „revolučně demokratickou diktaturu proletariátu a rolnictva“. Tato „také—vláda“ sama postoupila moc buržoazii, sama se připoutala k buržoazní vládě.

Miljukov s anarchistou a knížetem Petrem Alexejevičem Kropotkinem

Kdo byl knížecí anarchista Petr Alexejevič Kropotkin?  (1842–1921) P. A. Kropotkin byl ruský anarchistický revolucionář, publicista, geograf i geolog a zároveň byl po Michajlu Alexandroviči Bakuninovi jedním z předních ruských anarchistů a jeden z prvních zastánců a teoretiků anarchokomunismu. Vzhledem k jeho knížecímu titulu a jeho důležitosti jako anarchisty byl koncem 19. a začátkem 20. století nazýván „Anarchistickým knížetem“. Oskar Wildeho nazval „novým Kristem přicházejícím z Ruska“. Podílel se také jako přispěvatel do 11. vydání Encyclopadie Britannica z roku 1911. Roku 1867 odjíždí do Petrohradu, kde nastupuje do zaměstnání na univerzitě, a o rok později je zvolen členem Ruské geografické společnosti. Roku 1872 se po cestě do Švýcarska setkává v Jurské federaci s následovníky svého krajana a nestora ruského anarchismu Michajla Alexandroviče Bakunina a přechází na pozice anarchusmu. S Michailem Bakuninem se však P. A. Kropotkin nikdy nesetkal. Po návratu do Ruska se věnuje anarchistické propagandě, vstupuje do kroužku „čajkovců“, po jehož zničení je zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti. V roce 1867 uskutečnil útěk z vězeňské nemocnice a prchl do zahraničí. Během 40 let v exilu se z něho stal jeden z nevýznamnějších činitelů anarchistického hnutí - vystupuje na schůzích, účastní se kongresů anarchistické Internacionály a veřejných akcí, píše propagační publikace a zakládá noviny. Vstupuje do První internacionály v roce 1872. Roku 1881 je pro své aktivity vyhoštěn ze Švýcarska. Dva roky na to je, ač nevinen, odsouzen k pěti letům vězení, ale v roce 1886 je pod tlakem veřejnosti předčasně propuštěn a odjíždí do Anglie. Po únorové revoluci se roku 1917 vrací do Ruska, avšak jeho vliv na ruský lid slábne a po půl roce, po říjnovém vítězství leninské strany nového typu se jako odpůrce revoluční teorie i praxe VKS (b) stěhuje z Moskvy do Dimitrova. Těsně před smrtí ještě stačí podpořit vzpouru námořníků v Kronstadtu, vedenou pod rádoby-demokratickým, v praxi však protidemokratickým heslem „Za sověty bez komunistů!“. Nedlouho poté P. A. Kropotkin umírá. Jeho pohřeb se stává s Leninovým svolením posledním hromadným shromážděním anarchistů v Rusku a to až do závěrečného, zákonitého a kompletního kolapsu revizionismu, který komplexně a po všech stránkách vytrvale devastoval teoretické i ekonomické základy prvního socialistického státu světa, jenž dokázal svého času pokořit po zuby ozbrojenou teroristickou pěst kapitalismu hitlerovské Německo. Velkohubě zahájený XX. sjezd KSSS, jehož epochální zradu korunoval Chruščov svou podlou, hanebnou a ostudnou „tajnou řečí“, se k radosti světové buržoazie i amerického imperialismu stal startovním výstřelem ke zničení do té doby reálně funkčního a vítězícího bloku míru, lidových demokracií a socialismu.  Text Chruščovy bezprecedentní zrady ztělesněné v tzv. Tajném projevu byl vydán až po definitivním vítězství kontrarevoluce v gorbačovském absurdistánu.

Vraťme se však ke svého času členu tzv. Levé opozice vedené slovy V. I. Lenina "Jidáškem Trockým" - Lvu Kameněvovi. Co nejlépe vystihuje skutečnost Kameněvovy "starobolševické formule", jež prohlašuje, že "buržoazně demokratická revoluce není dokončena“?

Nikoli, tato formule zastarala. Není k ničemu. Je mrtva. Marné budou snahy ji vzkřísit.

Druhá chyba. Otázka praktická. Není známo, je-li ještě nyní v Rusku možná zvláštní „revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva, odtržená od buržoazní vlády.  Na neznámém činiteli nelze zakládat marxistickou taktiku.

Může-li však k tomu ještě dojít, pak k tomu vede jen jedna jediná cesta: okamžitě, rozhodně a nenávratně oddělit proletářské, komunistické síly v hnutí od živlů maloburžoazních!

Proč?

Protože veškerá maloburžoazie nikoli náhodně, nýbrž nutně zabočila k šovinismu (= obranářství), k „podpoře“ buržoazie, k závislosti na ní, ke strachu, že se bez ní neobejde, aj. apod.

Jak lze „postrčit“ maloburžoazii k moci, jestliže tato maloburžoazie ji nyní už může, avšaknechce uchopit?

Jedině odtržením proletářské, komunistické strany, jedině proletářským třídním bojem, který je prost nerozhodnosti těchto maloburžoazních živlů. Jedině semknutí proletářů, kteří jsou skutečně, a ne slovy prosti vlivu maloburžoazie, může učinit půdu pod nohama maloburžoazie tak „horkou, že za určitých okolností bude musit uchopit moc; není dokonce vyloučeno, že Gučkov

(Alexandr Gučkov 1862 – 1936: Alexandr Ivanovič Gučkov ruský politik, předseda 3. Dumy a ministr války v ruské prozatímní vládě. Roku 1886 vystudoval historii a filozofii na Moskevské univerzitě. Roku 1893 se stal členem Moskevské městské rady. Při jeho působení vznikly první stavby kanalizací. Později se stal členem železničních, vodovodních i kanalizačních institucí. Jako zahraniční dobrovolník se zapojil do druhé búrské války.  Roku 1901 byl ředitelem Moskevské banky. Účastnil se rusko-japonské války. V roce 1905, během revoluce, založil Gučkov Svaz 17. října (tzv. Okťabristy).  V roce 1912 byli Okťabristé poraženi ve volbách do 4. Dumy a ztratili přes 30 křesel. V té době se jejich politický program začal radikalizovat. Po vypuknutí První světové imperialistické války za koloniální přerozdělení světase Gučkov stal hlavou Vojenskoprůmyslového spolku - organizace, vytvořené průmyslovými magnáty k účelu zásobovat armádu. V roce 1915 založil Gučkov  Progresivní blok, koalici s Konstitučnímidemokraty. V roce 1916 začal spolu s nezávislým průmyslníkem Michailem Teresčenkem a Kadetem Nikolajem Někrasovem přesvědčovat cara, aby se vzdal. Jeho 13letý syn  carevič Alexej by pak převzal trůn a Mikulášův bratr Michail by se stal dočasným regentem. Po únorové revoluci se Gučkov stal ministrem války. V tomto mandátu působil až do 2. května, kdy byl nucen odstoupit po výroku neoblíbeného ministra zahraničí Pavla Miljukova o pokračování války „až do úplného vítězství“. Současně se svým kolegou Michailem Rodzjankem stále usiloval o návrat do vlády. Posléze podporoval puč generála Lavrentije Kornilova, proto byl také zatčen, ale následující den byl propuštěn. Po triumfu Velkého října posílal Gučkov bílým kontrarevolucionářům finanční podporu. Před koncem občanské války emigroval do Německa. Zemřel v roce 1936 v Paříži.

a Miljukov —

— opět za určitých okolností — budou pro neomezenou moc, pro jedinovládí Čcheidzeho, Ceretěliho

, socialistů-revolucionářů, Stěklova, neboť ti všichni jsou přece „obranáři“!

            Kdo odděluje nyní, okamžitě a definitivně proletářské síly sovětů (tj. proletářskou, komunistickou stranu) od živlů maloburžoazních, ten správně vyjadřuje zájmy hnutí pro oba možné případy: jak pro případ, že Rusko prožije ještě zvláštní, samostatnou, buržoazii nepodřízenou „diktaturu proletariátu a rolnictva“, tak pro případ, že se maloburžoazie nedokáže odtrhnout od buržoazie a bude věčně (tj. až do socialismu) kolísat mezi ní a námi.

            Kdo se ve své činnosti řídí pouze prostou formulí „buržoazně demokratická revoluce není dokončena“, ten jako by se tím jaksi zaručoval, že maloburžoazie je opravdu schopna být nezávislá na buržoazii. A tím se také v dané chvíli bezmocně vydává na milost a nemilost maloburžoazii.

Avšak zpět k možnostem TŘÍDNÍ SPOLUPRÁCE BURŽOAZIE A ROLNICVA:

Jsou různé možnosti. Bylo by hrubou chybou zapomínat na agrární hnutí a agrární program. Ale stejnou chybou by bylo zapomínat na skutečnost, která nám ukazuje fakt dohody — nebo, použijeme-li přesnějšího, méně právnického a více ekonomicky třídního výrazu — fakt třídní spolupráce buržoazie s rolnictvem.

            Až tento fakt přestane být faktem, až se rolnictvo odtrhne od buržoazie, až zabere proti její vůli půdu, až uchopí proti její vůli moc — pak to bude nová etapa buržoazně demokratické revoluce, a o ní se pak bude muset mluvit zvlášť.

            Mimochodem řečeno, pokud jde o „formuli“ „diktatura proletariátu a rolnictva“, nebude přece jen na škodu připomenout, co jsem (v červenci 1905) zvláště zdůrazňoval ve „Dvou taktikách“ („Po 12 letech, str. 435)[1]:

            „Revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva má jako všechno na světě svou minulost a budoucnost. Její minulost je samoděržaví, nevolnictví, monarchie, výsady… Její budoucností je boj proti soukromému vlastnictví, boj námezdního dělníka proti zaměstnavateli, boj za socialismus…[2]

Chyba s. Kameněva je v tom, že si ještě v roce 1917 všímá pouze minulosti revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva. Ale pro tuto diktaturu už fakticky začala budoucnost, neboť zájmy a politika námezdního dělníka se už se zájmy a politikou malovýrobce fakticky rozešly, a nadto v tak velmi závažné otázce, jako je "obranářství", jako je poměr k imperialistické válce.

A zde jsem se dostal k druhé chybě v citované úvaze s. Kameněva. Vyčítá mi, že moje schema "počítá" s "okamžitou" přeměnou této (buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou.

To není pravda. Nejenže „nepočítám“ s „okamžitou přeměnou“ naší revoluce v revolucisocialistickou, nýbrž před tím přímo varuji a v 8. tezi výslovně prohlašuji: „Naším bezprostředním úkolem není ’zavedení’ socialismu...“

Což není zřejmé, že člověk, který by počítal s okamžitou přeměnou naší revoluce v revoluci socialistickou, by se nemohl postavit proti bezprostřednímu úkolu zavést socialismus?

Nejen to, v Rusku aninelze zavést „okamžitě“ „stát komunu“ (tj. stát organizovaný podle typu Pařížské komuny), neboť k tomu je nezbytné, aby sivětšina zástupců ve všech sovětech (nebo ve většině sovětů) jasně uvědomila celou pochybenost a celou škodlivost taktiky a politiky socialistů-revolucionářů, Čcheidzeho, Ceretěliho, Stěklova aj. Já jsem však naprosto jasně prohlásil, že„počítám"při tom jedině s „trpělivým" (je třeba být trpělivým, chceme-li dosáhnout změny, kterou je možno uskutečnit „okamžitě"?) vysvětlováním!

Soudruh Kameněv se trochu „netrpělivě" rozmáchl a opakoval buržoazní předsudek o Pařížské komuně (viz V. I. Lenin, zkušenosti Pařížské komuny roku 1871 (http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=542546), že prý chtěla „okamžitě" zavádět socialismus. Tak tomu není.

KOMUNA BOHUŽEL SE ZAVEDENÍM SOCIALISMU PŘÍLIŠ OTÁLELA!

Skutečná podstata Komuny není v tom, v čem ji obvykle hledají měšťáci, nýbrž v tom, že vytvořila zvláštní typstátu.

A TAKOVÝ STÁT SE V RUSKUJIŽ ZRODIL, A JSOU TO PRÁVĚ SOVĚTY DĚLNICKÝCH A VOJENSKÝCH ZÁSTUPCŮ!

Soudruh Kameněv se nezamyslil nadfaktem, nad významem existujících sovětů, nad tím, že jsou svým typem a sociálně politickým charakterem totožné se státem Komuny, a místo aby prozkoumal fakt, začal mluvit o tom, s čím prý „počítám" jako s „bezprostřední" budoucností. Došlo tu bohužel ke kopírování metody mnohých měšťáků: od otázky,co jsou sověty dělnických a vojenských zástupců, zda jsou vyššího typu než parlamentní republika, zda jsou prospěšnější lidu, zda jsou demokratičtější, zda jsou vhodnější pro boj, např. proti hladu atd., od této naléhavé, reálné otázky, kterou přinesl sám život, je pozornost odváděna stranou k prázdné, pseudovědecké, ve skutečnosti bezobsažné, profesorsky mrtvé otázce „počítání s okamžitým přerodem". 

To je prázdné, falešné pojetí otázky. „Počítám"jedině s tím, výlučně s tím, že dělníci, vojáci a rolníci vyřeší lépe než byrokrati, lépe než policajti praktické, obtížné problémy, jak zvýšit produkci obilí, jak je lépe rozdělit, jak lépe zásobovat vojáky aj. apod.

Jsem pevně přesvědčen, že sověty dělnických a vojenských zástupců dosáhnou rychleji a lépe samostatnosti lidovýchmas než parlamentní republika(oba typy státu porovnám později v jiném dopise).Sověty lépe, praktičtěji a správněji rozhodnou, jakékroky k socialismu lze udělat a jak je udělat. Kontrola banky, sloučení všech bank v jedinou, to ještě není socialismus, nýbrž krok k socialismu.

Takové kroky dělá dnes v Německu junker i buržoa proti lidu. Mnohemlépe je zítra dokáže udělat ve prospěch lidu sovět vojenských a dělnických zástupců, bude-li mít v rukou veškerou státní moc.

A co sivynucuje takové kroky?

Hlad. Hospodářský rozvrat. Hrozící krach. Hrůzy války. Hrozné rány, které zasahuje lidstvu válka.

Soudruh Kameněv končí svou poznámku prohlášením, v němž„doufá, že v široké diskusi obhájí své stanovisko jako jediné možné pro revoluční sociální demokracii, pokud tato strana chce a musí až do konce zůstat stranou revolučních mas proletariátu a nepřeměnit se ve skupinu komunistických propagátorů".

Zdá se mi, že z těchto slov je zřejmé hluboce chybné zhodnocení situace. Soudruh Kameněv staví „stranu mas" proti „skupině propagátorů". Ale vždyť „masy" právě nyní podlehly horečce „revolučního" obranářství. Nesluší se spíše i pro internacionalisty, aby se v takové chvíli dovedli postavit proti „revolučního" obranářství. Nesluší se spíše i pro internacionalisty, aby se v takové chvíli dovedli postavit proti „masové horečce", než aby „chtěli zůstat" s masami, tj. aby podlehli všeobecné psychóze? Což jsme neviděli ve všech válčících evropských zemích, jak šovinisté ospravedlňovali své stanovisko tím, že chtějí „zůstat s masami"? Což není povinností umět být po jistou dobu v menšině proti „masové horečce"? Což není právě práce propagátorů zrovna v nynější situaci to nejdůležitější provyproštění proletářské linie z „masové" obranářské a maloburžoazní horečky? Právě jednolitost mas jak proletářských, tak neproletářských bez ohledu na třídní rozdíly v masách byla jednou z podmínek obranářské psychózy. Pohrdavě mluvit o „skupině propagátorů" proletářské linie není tedy docela na místě. 

Napsáno mezi 8. a 13. (21. a 26.) dubnem 1917. Vyšlo v dubnu 1917 jako samostaní brožura ve vyd. Priboj"

 

 

[1] Lenin má na mysli sborník svých prací vydaný v Petrohradě koncem roku 1907: Vl. Iljin, Za 12 let. Soubor článků. Svazek první. Dva směry v ruském marxismu a v ruské sociální demokracii

[2] Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 9, str. 66 a 67; čes. vyd. 1954, str. 77-78

 

[1] Alexandr Ivanovič Gučkov  (1862 - 1936), ministr války v ruské Prozatímní vládě, podporoval Kornilovův puč.  Roku 1893 se stal členem Moskevské městské rady a od roku 1901 ředitelem Moskevské banky. Od února 1904 do září 1905 se účastnil rusko-japonské války. Právě během revoluce roku 1905 založil Gučkov Svaz 17. října (tzv. Okťabristy). V roce 1912 byli Okťabristé poraženi ve volbách do 4. Dumy a ztratili přes 30 křesel. V té době se jejich politický program začal radikalizovat. Po vypuknutí První světové imperialistické války za koloniální přerozdělení světase Gučkov stal hlavou Vojenskoprůmyslového spolku — organizace, vytvořené průmyslovými magnáty k účelu zásobovat armádu. Již v roce 1915 založil Gučkov Progresivní blok, koalici s Kontitučními demokraty (kadety). V tomto svazku působil až do 2. května 1917, kdy byl nucen odstoupit po výroku neoblíbeného ministra zahraničí Pavla Miljukova o „nutnosti pokračovat ve vedení války „až do úplného vítězství".

[2]  Pavel Nikolajevič Miljukov (1859 –1936), ruský reakční politik, zakladatel a vůdce Konstitučně demokratické strany (tzv. Kadetů). VProzatímní vládě, vedenéGeorgijem Lvovemse Miljukov stal ministrem zahraničí. Jakýkoli mír rezolutně odmítal a sveřepě lpěl a trval na pokračování války.

[3] Nikolaj (Nikoloz) Čcheidze (gruzínsky ??????? ??????) (1864 - 1926) byl gruzínský politik a menševický revolucionář, který sehrál významnou roli během revolučních událostí v Rusku v letech 1917 a 1918. Čcheidze se narodil ve vesnici Puti v gruzínském kraji Imereti. Středoškolské vzdělání získal na kutaiském gymnáziu, vysokoškolské pak na Novorossijské universitě a na Charkovském institutu věd. Po dokončení vzdělání se nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny Kvali, které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaciMesame Dasi (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou(RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze přidal k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v Ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na důsledné převážení menševiků nad bolševiky. I přes Čcheidzeho menševický aktivismus se však podařilo Leninovi přitáhnout většinu členstva RSDDS k bolševické frakci. S Leninem se pak Čceidze pochopitelně dostal do otevřeného konfliktu.

Kariéra do roku 1917

Čcheidze se narodil ve vesnici Putii v gruzínském kraji Imereti. Středoškolské vzdělání získal na Kutaiském gymnáziu, vysokoškolské pak na Novorossijské universitě a na Charkovském institutu věd. Po dokončení vzdělání se nejprve dal na dráhu novináře a pracoval jako redaktor pro levicové noviny Kvali, které ho přivedly k revolučním aktivitám na Kavkaze. V roce 1892 spoluzakládal se svým bratrem Kalenikem první legální gruzínskou marxistickou organizaci Mesame Dasi (česky: Třetí skupina) a stal se ředitelem novin Kvali. Mesame Dasi se pak sloučila s Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranou (RSDDS) a v roce 1903, když nastal ve straně rozkol, se Čcheidze připojil k její menševické frakci. Během revoluce v roce 1905 se aktivně podílel na sociálně demokratických akcích v Batumi. V letech 1907 až 1917 pak působil v ruské státní dumě jako poslanec za tbiliské gubernium a předsedal poslaneckému klubu RSDDS. Zde si vydobyl uznání pro své vynikající řečnické schopnosti. V dumě se soustředil především na uchování jednoty strany RSDDS a na zisk převahy menševiků nad bolševiky. Navzdory Čcheidzeho snahám se ale podařilo V. I. Leninovi společně s nejzasloužilejším gruzínským bolševikem a pozdějším vůdcem Sovětského svazu komunistou  rozbít klub RSDDS na menševickou a bolševickou frakci. S Leninem se pak Čceidze dostal do otevřeného konfliktu.

Revoluce a nezávislost Gruzie

Když vypukla Únorová revoluce v roce 1917, byl Čcheidze jmenován Předsedou petrohradského sovětu, kde se opět pokusil omezit vliv bolševiků na politiku, ale pochopitelně neuspěl. Přestože odmítl nabídku zastávat post ministra v Prozatímní vládě, aktivně podporoval její politiku. Po erupci Velké říjnové socialistické revoluce, se Čcheidze, který zrovna trávil dovolenou ve své rodné Gruzii, rozhodl zůstat doma a soustředil se na budování místní menševické vlády. V únoru 1918 svolal v Tbilisi sněm, jehož výsledkem bylo vyhlášení Zakavkazské federace a Čcheidze stanul v čele tohoto nově vzniklého státu. Zakavkazská federace se však brzy rozpadla a vznikla nezávislá Gruzie. V ní byl Čcheidze zvolen předsedou parlamentu a později i Ústavodárného shromáždění. Tuto funkci, která de facto plnila funkci hlavy státu Gruzie, vykonával od 12. března 1919 do 25. února 1921. V roce 1919 se zúčastnil mírové konference ve Versailles, kde se snažil získat uznání nezávislosti Gruzie od Trojdohody, ale jeho snaha zde nebyla úspěšná. Právě když počátkem roku 1921 Čcheidze dokončil sepisování první gruzínské Ústavy,  podařio se v únoru téhož roku Rudé armádě  vstoupit do Gruzie a osvobodit Tbilisi, dříve zvané Tiflis. Čcheidze byl nucen, stejně jako většina dalších prominentních menševiků, opustit zemi. Nakonec emigroval do Francie, kde žil až do 13. června 1926, kdy spáchal sebevraždu.

[4] Iraklij "Kaki" Georgijevič Cereteli (1881-1959), New York, NY, USA) byl gruzínský politik a představitel menševiků. Iraklij Cereteli se narodil v Kutaisi v rodině spisovatele Georgie Ceretěliho, který pocházel ze starobylé gruzínské rodiny. Mladý Iraklij Cereteli studoval na Lomonosovově univerzitě, kde se účastnil studentských protestů. Při jedné z demonstrací byl v roce 1902 zatčen a deportován na Sibiř. Po svém propuštění, se Cereteli připojil k Ruské sociálně demokratické dělnické straně. Když se strana roku 1903 rozdělila, přidal se Cereteli k menševikům a stal se editorem menševických novin Kvali, avšak brzy odjel z důvodů neshod s menševickými soudruhy do Německa. Během revoluce roku 1905 se Cereteli vrátil do Ruska a byl zvolen do Dumy jako představitel menševiků. Po rozpuštění Dumy byl Cereteli odsouzen k pěti letům vězení a v roce 1913 deportován do Irkutsku, kde se stal vůdcem skupinky vězněných revolucionářů, většinou menševiků (ale rovněž Eserů a bolševiků). Cereteli se po Únorové revoluci roku 1917 vrátil do Petrohradu a stal se členem Petrohradského sovětu. Iraklij Ceretěli se jasně vyslovoval pro pokračování války proti Německu. Iraklij Cereteli se brzy stal členem Prozatímní vlády jako ministr pošty a telegrafů, později jako ministr vnitra. Po Velké říjnové socialisické revoluci byl na Cereteliho vydán zatykač, avšak Iraklij se mezitím vrátil do Gruzie, jež se stala roku 1918 Gruzínskou demokratickou republiku. Cereteli stál od 24. června 1918 do 24. března 1921 v čele gruzínské vlády, získal křeslo v ústavodárném shromáždění a reprezentoval zemi na Pařížské mírové konferenci. Když roku 1921 Rudá armáda v Gruzii zvítězila a převzala její správu i kontrolu nad ní, Cereteli ještě v zemi zůstal. V roce 1923 však definitivně emigroval do Paříže. Je třeba říci, že Cereteli byl internacionalistou a nikdy nepřijal myšlenky nacionalismu jako mnoho jeho spolupracovníků, např. Noe Žordanija, který prohlašoval, že "bolševická nadvláda je totožná s nadvládou carského Ruska". Ačkoli byla v Paříži vytvořena exilová gruzínská vláda, Cereteli v ní již žádnou roli nesehrál a roku 1940 odešel do Spojených států, kde psal o ruské historii a kde také roku 1959 zemřel.

[5] Strana socialistů revolucionářů (Eseři) byla předrevoluční politická strana v Rusku existující v letech 1901 až 1918. Ačkoli se strana Eserů zrodila počátkem 20. století, její kořeny sahají mnohem hlouběji. Jedná se o přímé dědice organizace Narodnaja volja, známé jako tzv. narodnici.

[6] Jurij Michajlovič Stěklov (vl. jm. Ovšij Moisejevič Nachamkis) (1873 – 1941) — Jurij Stěklov se narodil do židovské rodiny. Roku 1893 se stal revolucionářem. Hned o rok později byl vypovězen z Ruska. Později vstoupil do Ruské sociálně demokratické dělnické strany. V roce 1900 se seznámil s Leninem a stal se členem redakce v deníku Jiskra. Po rozdělení strany roku 1903 přistoupil Stěklov k bolševikům. V roce 1905 se vrátil do Ruska a podporoval vznikající revoluci. V roce 1910 byl opět vyhnán z Ruska a stal se učitelem na Pařížské škole. V roce 1917 se vrátil do Ruska a stal se členem Petrohradského sovětu. V roce 1918 pracoval v komisi, která formovala ústavu RSFSR. Během ruské občanské války jezdil často na frontu. V roce 1925 odešel z funkce redaktora novin Izvestija, v nichž působil od roku 1917. Místo toho začal působit v časopisu Nový svět. Stěklov pracoval také jako historik marxismu, sepsal knihy "Internacionála 1984 – 1914", "Karel Marx" a "Bojovníci za socialismus", v nichž popularizoval marxismus. Jeho práce byly částečně ovlivněny díly Nikolaje Černyševského a Michaila Bakunina.

[1] Viz K. Marx, Občanská válka ve Francii (K. Marx – B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd. 1948, str. 545

[2] Georgij Valentinovič Plechanov (Běltov) (1856-1918): První propagátor marxismu v Rusku, nesmiřitelný bojovník za materialistický světový názor, význačný činitel ruského a mezinárodního dělnického hnutí. V roce 1875 ještě jako student navázal spojení s narodniky a s petrohradskými dělníky a zapojil se do revoluční činnosti. V roce 1877 se stal členem narodnické organizace Zemlja i volja a v roce 1879, když se tato organizace rozštěpila, postavil se do čela nově vytvořené narodnické Čornyj pereděl. V roce 1880 odjel do ciziny, rozešel se s narodnictvím a v roce 1883 založil v Ženevě první ruskou marxistickou organizaci ¬ skupinu Osvobození práce. Plechanov napsal řadu prací z oboru filosofie, z dějin sociálně politických věd, z teorie umění a literatury. Tyto jeho práce jsou cenným příspěvkem do pokladnice vědeckého socialismu. Plechanovovy filosofické práce označil Lenin za nejlepší ve světové marxistické literatuře. Plechanov se však dopustil vážných chyb: nedocenil revoluční úlohu rolnictva a v liberální buržoazii viděl spojence dělnické třídy; slovy uznával vedoucí úlohu proletariátu, ale ve skutečnosti vystupoval proti podstatě této myšlenky. Po II. Sjezdu SDDSR zastával Plechanov smířlivecké stanovisko vůči oportunistům a později se připojil k menševikům. Za první ruské revoluce 1905-1907 měl velké neshody s bolševiky v zásadních otázkách taktiky. Později několikrát od menševiků odešel a kolísal mezi menševismem a bolševismem; v letech 1908-1912, když menševici začali likvidovat ilegální stranické organizace, vystupoval Plechanov proti likvidátorství a postavil se do čela skupiny menševiků-straníků. Za první světové války 1914-1918 byl sociálšovinistou. Po únorové buržoazně demokratické revoluci roku 1917 se Plechanov vrátil do Ruska a podporoval Prozatímní vládu; s Velkou říjnovou socialistickou revolucí nesouhlasil. Nejdůležitějšími Plechanovovými teoretickými pracemi jsou: Socializm i političeskaja borba (Socialismus a politický boj) (1883), Naši raznoglasia (Naše neshody) (1884), K voprosu o razvitii monstičeskogo vzgljada na istoriu (O vývoji monistického názoru na dějiny) 1895, Očerki po istorii matěrializma (Studie z dějin materialismu) (1896), Obosnovanije narodničestva v trudach g-na Voroncova (V. V.) (Výklad narodictví v pracích pana Voroncova (V. V.)) (1896), K voprosu o roli ličnosti v istorii (O úloze osobnosti v dějinách) (1898) aj. Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=539794

[3] Je ovšem mnohem snazší křičet, spílat a lkát, než se pokusit vylíčit, vysvětlit a připomenout si, co soudili Marx a Engels roku 1871, 1872 a 1875 o zkušenostech Pařížské komuny (viz K. Marx-B. Engels, Vybrané spisy ve dvou svazcích, sv. I, rus. vyd.  1948, str. 1-2, 474-488; čes. vyd. 1954, str. 17-18, 538-554; sv. II, rus. vyd. 1948, str. 32, 443-445; čes. vyd. 1954, str. 37, 478-480

[4] Je tu míněna práce G. V. Plechanova Anarchismus nebo socialismus, vydaná po prvé německy v roce 1894 (viz G. V. Plechanov, Spisy, sv. IV, rus. vyd. 1925, str. 167-248)

[5] Lev Borisovič Kameněv, vlastním jménem Leo Rosenfeld (1883–1936) byl přední sovětský politik a spisovatel. Studoval na technologickém ústavě Moskevské univerzity, odkud byl roku 1902 vyloučen pro účast na demonstracích sociálně demokratické strany. Po propuštění z vězení odjel do Paříže. Po rozpadu strany se přimkl k bolševikům a vrátil se do Ruska, účastnil se revoluční práce v Tbilisi, Moskvě a Petrohradě, kde rozvinul agitační propagandu slovem i perem. Byl proto roku 1908 uvězněn, načež odešel za hranice, kde působil jako obratný publicista strany. Počátkem roku1914 se vrátil do Petrohradu a vedl revoluční činnost strany v Rusku. V listopadu 1914 byl Kameněv zatčen a poslán doživotně na Sibiř. Vrátil se po únorové revoluci roku 1917 a začal pracovat v Petrohradě jako člen Ústředního výboru VKS (b), přičemž ne vždy souhlasil s Leninem. Po srpnovém puči Lavrentije Kornilova byl Kameněv na pár dní uvězněn. V bouřlivých dnech triumfu Velkého října — revoluce 1917, proti níž se Kameněv stavěl, se na čas s VKS (b) rozešel a spojil se s ostatními socialistickými stranami. Později se stal členem mírové delegace v Brestu a vedl jednání s Finskem. Účastnil se též jednání o navázání hospodářských styků s Anglií. Spolu se Zinověvem bojoval proti Trockého opozici natolik usilovně, až do ní nakonec sám roku 1925 vstoupil. Byl proto koncem roku 1926 zbaven funkcí a poslán do Itálie jako zástupce SSSR. V prosinci 1927 byl vyloučen ze strany a přijat teprve po veřejném doznání omylů. Svěřen mu pak byl úřad předsedy hlavního koncesionářského komisariátu. V roce 1936 byl důvodně obviněn z vytvoření teroristické organizace za účelem vraždy Josifa Stalina i dalších vládních a vedoucích činitelů sovětského státu, byl shledán vinným a dne 25. srpna 1936 byl popraven v Moskvě.

[1a] Aby moje slova nebyla vykládána nesprávně, řeknu hned předem: jsem bezpodmínečně pro to, aby sověty zemědělských dělníků a rolníků ihned zabraly všechnu půdu, ale aby samy co nejpřísněji zachovávaly pořádek a kázeň a nedopustily sebemenší poškozování strojů, budov, vybíjení dobytka, aby v žádném případě nerozvracely hospodářství a produkci obilí, nýbrž ji zvyšovaly, neboť vojáci potřebují dvojnásob chleba a lid nesmí hladovět.

[1b] Lenin zde cituje Goethovo dílo Faust (viz  J. W. Goethe, Faust, rus. vyd. 1942, str. 77; čes. vyd. J. W. Goethe, Výbor z díla, sv. I, Svoboda 1949, str. 102)

[2] Georgij Jevgeňjevič Lvov (1861–1925), ruský kníže, politik a předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917. Lvov se po revoluci v roce 1905 připojil ke Konstituční demokratické straně (tzv. Kadeti). Po únorové revoluci 1917, jež svrhla cara Mikuláše II., usedl Lvov do premiérského křesla Prozatímní vlády, formálně jmenované Mikulášem II, což byl carův poslední zásah do politiky.  Lvovova vláda však neměla dostatečnou podporu, pročež Lvov v červenci roku 1917 odstoupil ve prospěch ministra spravedlností jeho vlády Alexandra Kerenského.

[1] Viz K. Marx - B. Engels, Vybrané dopisy, rus. vyd. 1948, str. 396; čes. vyd. 1952, str. 357

[2] Viz V. I. Lenin, Spisy, 4. rus. vyd., sv. 23, str. 300

Zpracoval, poznámkami, vysvětlivkami a obrazovým materiálem doplnil Lukáš Sluka

Autor: Lukáš Sluka | pátek 12.8.2016 0:00 | karma článku: 9,72 | přečteno: 338x
  • Další články autora

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma: 10,18 | Přečteno: 1353x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma: 11,24 | Přečteno: 1046x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma: 10,81 | Přečteno: 587x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma: 0 | Přečteno: 41x | Diskuse| Občanské aktivity

Lukáš Sluka

A. I. Fursov Několik slov o J. V. Stalinovi - šokující pravda o Stalinovi

„Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, avšak vítr dějin ji nemilosrdně rozptýlí“

29.3.2018 v 9:50 | Karma: 20,07 | Přečteno: 3666x | Diskuse| Politická aréna - pro politiky
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

VIDEO: Italští poslanci se porvali kvůli vlajce, napadeného museli vyvést

13. června 2024  9:50

V italském parlamentu se ve středu strhla bitka. Desítky zákonodárců a parlamentních zřízenců se do...

Nový prezident Pellegrini jako první navštíví Česko, přijede 26. června

13. června 2024  9:36,  aktualizováno  9:49

Příští slovenský prezident Peter Pellegrini navštíví Česko při své první zahraniční cestě 26....

Kuriozita u čínské památky. Stopky vám spočítají dobu na WC. Kvůli bezpečnosti

13. června 2024  9:47

Čínské buddhistické jeskyně Jün-kang, které se pyšní 51 tisíci sochami vytesanými v 252 jeskyních,...

Lipavský s kolegy vyzval k rychlému omezení pohybu ruských diplomatů v Schengenu

13. června 2024  9:09,  aktualizováno  9:44

Lipavský a dalších sedm ministrů zahraničí z EU vyzvalo v dopise šéfa unijní diplomacie k rychlému...

  • Počet článků 67
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 798x
Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)