Proč marxisté-leninisté podporují některé nesocialistické vlády?

Nepodléháme mylné představě, že by lidé jako Bašar al-Assad nebo Hassan Rouhani byli komunisté, neznamená to však, že to nejsou vůdcové progresivní, že nestojí na správné straně dějin a nepřispívají k oslabení imperialilismu.

Mnozí odpůrci revoluční vědy marxismu-leninismu se nám snaží vysmívat za naši podporu nesocialistickým vládám, jakými jsou Sýrie, Írán či Zimbabwe. Současně nás vykreslují jako jakési „rudé fašisty“, kteří bezmyšlenkovitě podporují jakoukoli vládu, jež se vzpírá a odporuje krokům administrativ USA. Mnoho soudruhů na levici nových je pak logicky zmateno, proč takové vlády podporujeme?! Zmíněná situace by pak mohla snadno vést ke skutečnosti, že slibní mladí soudruzi budou odsáti trockisty a anarchisty a odvedeni z cesty skutečně revolučního socialismu. Jelikož je pochopitelné, že by se jednalo o nemalý problém i velkou hanbou naší strany, napsali jsme tento krátký text, aby mohl být argumentačně využit jako zdroj k vysvětlení celého složitého problému.

Než začneme s hledáním konkrétních případů, musíme z kraje definovat, co to vlastně znamená být progresivní. Být progresivním v marxistickém pojetí znamená postavit se na správnou stranu dějin a podporovat sociální pokrok. Vědecká filozofie, která se opírá o marxismus-leninismus a dialektický materialismus plně objasňuje, proč a jak je proces změny procesem řešení rozporů, což všeobecně, zcela zřetelně i naprosto jasně dokazuje příroda sama. Například v procesu pohybu fyzických objektů je vždy výslednicí síla určující jejich pohyb i dráhu — výslednice je čistým součtem protilehlých sil působících na objekt. Názorně to popsal fyzik Isaac Newton ve svém tzv. třetím zákonu: „Proti každé akci působí vždy stejná reakce, resp. vzájemná působení dvou těles jsou vždy stejně velká a míří na opačné strany.“  

Jednou z taktik pro-kapitalistických vzdělávacích institucí je snaha o oddělení světa přírody od světa politiky a společnosti. Tyto entity však rafinovaně a mazaně nerozlišují, pročež to vypadá, že přírodní zákony se nevztahují na politické otázky. Jedná se o metafyzický a zásadně nesprávný způsob pohledu na svět. Činnosti lidstva jsou právě tak přirozené jako akce prováděné jakoukoli jinou kombinací sil i jejich vzájemných reakcí a zákony přírodního světa jsou tudíž plně použitelné i pro svět politiky.

Vidíme tedy, že tento zákon vnitřního rozporu má své oprávněné místo v procesu společenské změny a že pregnantně vyjadřuje existenci dvou stran téže mince - revoluční a reakční, progresivní a regresivní. Takže být progresivním znamená být revolucionářem, být příčinou pohybu společnosti vpřed. Být progresivní neznamená být socialistou, jakkoli skutečný socialista je progresivní vždy. Za určitých okolností mohou být progresivní i nesocialisté. Ve francouzské revoluci byl toho typickým příkladem Maximilien Robespierre. Robespierre byl kapitalista a všeobecné volební právo podporoval výhradně pro muže. V současnosti by taková jeho pozice byla jistě shledána reakcionářskou, avšak v porovnání s životem pod knutou feudálních pánů Francie, kde bylo hlasování vyhrazeno pouze šlechticům, majitelům mnoha rozlehlých pozemků, se rozhodně jednalo o krok nebývale progresivní. Robespierre stranil kapitalismu v jeho revoluci proti feudalismu, podporoval vyšší stupeň společenského uspořádání proti nižšímu a bezpochyby tak progresivním revolucionářem byl.  

Často chápeme rozdíl mezi „progresivní“ a „regresivní“ myšlenkou v idealizovaném smyslu, v němž nezáleží na tom, zda je situace pro někoho pokroková či zpátečnická, ale jde o to, aby stála na určitých pevných způsobech jednání, tj. taktikách a strategiích, jež zastává. To nazýváme metafyzickým náhledem, viděním přírody jako něčeho statického a neměnného, co stojí doslova „za fyzikou“. Samozřejmě, že je takový názor nesmyslný; zastávat ho znamená, že člověku lze věřit a priori čemukoliv, v našem případě např. tomu, že Marx byl zpátečnickým reakcionářem a v dějinách lidstva i společnosti je možné navrátit 100.000 let lidského vývoje nazpět před sepsání Kapitálu. To je pochopitelně směšné. Fakt, zda je něco progresivní či regresivní, je zcela záležitostí kontextu.

Žijeme v éře imperialismu, v konečném stadiu zahnívajícího a dekadentního kapitalismu, kdy kapitál již dosáhl své nejagresivnější a zcela globalizované fáze, v době, kdy kapitalisté mohutně i razantně rozšiřují svůj vliv a snaží se ovládnout celosvětové trhy. V této době se kapitalisté více než kdykoli předtím pokoušejí podmanit si jiné národy a podrobit jejich obyvatelstvo v zájmu kořistění zisku. V takové situaci nabývá národní otázka zásadního významu. Ve své práci na toto téma —Marxismus a národní otázka —, se J. V. Stalin dožaduje povinnosti socialistů respektovat právo národů na sebeurčení v zájmu realizace možnosti rozhodovat o svém vlastním osudu. Jestli si to budou lidé přát, může si národ tedy skutečně zvolit posunout se zpět, pokud je to volba jeho obyvatel a nebude-li ovládat jiné národy.

S ohledem na tuto skutečnost rozhodně musíme revoluční hnutí proti imperialismu podporovat nadále i v případě, že není výslovně socialistické. Pokud hnutí nebo vládní opatření oponují imperiální nadvládě nad jejich zemí, jsou v konkrétním kontextu progresivní. Takové revoluce se nazývají národními buržoazními revolucemi, revolucemi pronárodně orientované buržoazie a místního obyvatelstva proti imperialistické buržoazii. Všechno, co oslabuje síly imperialismu, usnadňuje a nakonec i přibližuje socialistickou revoluci, je proto silou progresivní. Je tomu tak z prostého důvodu, jímž je navýšení stupně rozvoje i vlasteneckého uvědomění socialismus přibližující.

Nikterak nepodléháme mylné představě, že by lidé jako Bašar al-Assad nebo Hassan Rouhani byli komunisté, neznamená to však, že to nejsou vůdcové progresivní, že nestojí na správné straně dějin a jejich jednání nepřispívá ku prospěchu oslabení imperialismu. Vlastní politiky můžeme pochopitelně kritizovat, je samozřejmé, že jim nevěříme, že by byli v jakémkoli slova smyslu dokonalí, avšak je bezpodmínečně nutné je neustále a vytrvale tlačit k podpoře boje proti imperialismu. Buď je v tomto úsilí budeme podporovat, nebo se postavíme proti nim, avšak pak je to totéž, jako bychom sami byli reakcionáři, potleskem vítali imperiální invazi a ničili národní sebeurčení