K maďarské kontrarevoluci z podzimu 1956

Maďarsko pod vedením miláčka USA Imre Nagyho a západních imperialistů rozpoutalo doslova antikomunistický hon na čarodějnice, potomci horthyovských statkářů a pronacistických esesáckých Šípových křížů věšeli maďarské komunisty.

Prolog: Má odpověď panu Milanovi v debatě o zločinech komunismu na facebooku:

A není to náhodou čtvrtstoletí od dovršené kontrarevoluce v ČSSR, na jejíž socialistickou ústavu měl nestydatou drzost přísahat prezident Václav Havel, potomek rodiny pronacistických kolaborantů nejvyšší buržoazie majitelů Lucerny a ateliérů Barrandov?! HAVEL BYL ZVOLEN PREZIDENTEM NA VÝSLOVNÝ BEFEL GORBAČOVA!!! Stačí si vzpomenout na komické jeho jednomyslné zvolení Federálním shromážděním Havel, jako agent CIA a vlastizrádce, jenž ve svém prvním prezidentském projevu PROHLAŠOVAL, že bude prezidentskou funkci zastávat pouze jedno funkční období, nakonec přihlížel, jak za jeho absurdně dramatického prezidentování neblahé paměti došlo proti vůli občanů k rozdělení Československa.

Právě díky tom se tak mohl stát prezidentem třikrát za sebou. Havel nenáviděl všechno slovanské (vyjma páté kolony amerického imperialismu Polska), přičemž si doslova zvířecky a zuřivě hnusil především Rusko. Neskrývaný obdiv a podlézavost naopak choval nejen k našim historickým nepřátelům Němcům (nadbíháním potomkům páté kolony Sudetoněmecké strany – sudetoněmeckému Landmanschaftu, kdy se proti vůli drtivé většiny českých občanů omluvil potomkům páté kolony hitlerovského nacismu za jejich přesun zpět do Německa, jenž nazval vyhnáním. O odsunu Němců bylo rozhodnuto na poválečné konferenci spojenců v Postupimi. Jako protřelý a dobře placený agent CIA se Havel přivinul pod imperialistická křídla důstojných, důsledných a právoplatných nástupců hitlerovského nacismu – USA. Proti vůli drtivé většiny Čechů nabádal válečný štváč Havel ke vstupu naší země do teroristického paktu NATO bez předchozího referenda. Zřejmě čirou náhodou k němu došlo týden před zločinným bombardováním Jugoslávie.

Nezapomeňme a mějme na paměti skutečnost, že humanitární populistický trubec stihl poštívat k bombardování suverénních států (Irák, Afganistán). Před svým odchodem do pekla si stihl agresor pravdy a lásky vybít vztek na vůdci Muammaru Kaddáfím. A pokud jde o vlastizradu v roce 1968, o níž se zde Milane snažíte cosi vyprávět, pak vězte, že Československo bylo od roku 1955 členem čistě obranného uskupení Varšavská smlouva a bylo i její pevnou součástí. Na rozdíl od agresivního antikomunistického válečného paktu NATO vzniknuvšího v dubnu 1949 za účelem rozpoutání války proti rodícímu se lidově-demokratickému táboru na čele s hrdinným stalinským SSSR, vítězem a osvoboditelem nacismem porobených národů. A pokud jde o všemi antikomunisty v srdceryvné shodě oplakávaný jejich neúspěšný pokus o plíživou kontrarevoluci pod vedením populisty, nafoukaného hlupáka a nevědomého trouby mdlého rozumu Sáši Dubčeka, pak nezbývá než připomenout jeho neskrývaný obdiv k maďarskému vůdci Imre Nagyovi, jímž byl nepochybně inspirován. Maďarsko pod vedením tohoto miláčka USA a západních imperialistů rozpoutalo doslova antikomunistický hon na čarodějnice, potomci horthyovských statkářů a pronacistických esesáckých Šípových křížů věšeli maďarské komunisty. Tohle reakční běsnění a vraždění zastavila až sovětská vojska pod vedením generála Žukova, hrdiny, jehož proslavil jeho lví podíl na vítězství chrabré Rudé armády ve II. světové válce.  Nikoli náhodou ji ruský národ dodnes nazývá Velkou vlasteneckou válkou. Co se vlastně v Maďarské lidové republice odehrálo? Bylo 23. října 1956. Večer o 20. hodině zazněly u budovy budapešťského rozhlasu první výstřely a o dvě hodiny poté byl rozpoután organizovaný útok. Ještě před tím o 19. hodině přepadla asi třistačlenná skupina dělostřeleckou důstojnickou školu, ve které se chtěla zmocnit zbraní. V těch chvílích byla v Budapešti přepadena řada skladišť zbraní, někde i policejní stanice. V 21 hodin byl zahájen útok proti energocentrále Csepelských železáren a hutí, s cílem znemožnění práce největšího závodu hlavního města.

Tu noc vzniklo v Budapešti několik středisek povstání, která postupně sjednocovala a koordinovala svou činnost. Vůdcové ozbrojených kontrarevolučních skupin byli lidé znalí pouličního boje. Pro plánované násilné svržení lidovědemokratického režimu budovali základny vhodné k obraně a věděli, jaké možnosti boje skýtají ulice velkoměsta. Tito vůdcové se rekrutovali z bývalých horthyovských důstojníků, četníků, příslušníků pronacistických Šípových křížů. Byli mezi nimi i důstojníci lidové armády, kteří zradili. Mnozí z nich se totiž zúčastnili ilegálního hnutí proti lidové vládě, nebo sympatizovali s polofašistickým režimem, který v Maďarsku existoval do roku 1945, či žili v domnění, že byli stiženi křivdami.  Tito kolaboranti a kriminálníci si však své tresty odpykávali zcela v souladu s tehdy platným trestním zákoníkem lidově-demokratického státu. V době od 25. do 30. října bylo z věznic propuštěno 9.962 kriminálníků a 3.324 vězňů trestaných za špionáž, účast na ozbrojeném spiknutí a za jiné politické delikty. Kriminální živly se tak staly přirozenými spojenci organizovaných band. K bojům na straně kontrarevoluce se připojili a také v nich padli i lidé, kteří byli celým vývojem zmateni, na něž zapůsobily nacionalistické emoce a ideová příprava povstání; sem patří zvláště mnoho mladých. Podle údajů ústředního statistického úřadu MLR z roku 1957, padlo, zahynulo, bylo zavražděno, lynčováno, umučeno 2.500 až 3.000 osob. Dnes se události října vykládají jako „spontánní povstání proti stalinskému režimu“ a při oslavách této „revoluce“ si maďarský premiér dokonce teatrálně klekl na kolena. Podobnost s obdobným laciným spektáklem v podání antikomunistického komedianta, toho času prezidenta Ukrajiny Viktora Juščenka při jeho výronu krokodýlích slz nad oběťmi Stalinem údajně cíleně vytvořeného ukrajinského hladomoru je čistě náhodná.  Z dobových novin zůstaly zachovány víc než výmluvná svědectví o pogromech, které uspořádaly různé zfanatizované bandy proti čestným budapešťským občanům, jejichž hlavním obviněním bylo, že svůj život spojili s dějinami Maďarské lidové republiky, že v kritické chvíli statečně vystoupili na její obhajobu a obranu. Na ulicích Budapešti, ale i v jiných koutech Maďarska, byl rozpoután nový »bílý teror«, tolik připomínající bílý teror po roce 1919, kdy padlo na 20 tisíc stoupenců maďarské Komuny, vedené Bélou Kunem. Řádění band učinil přítrž jen rozhodující obrat, který ve vývoji událostí nastal 4. listopadu 1956, kdy vláda Jánose Kádára, jež mezitím zformovala své síly mimo Budapešť, požádala Sovětský svaz o vojenskou pomoc, neboť se ji v té chvíli vlastních domácích bojeschopných sil již nedostávalo. Bratrské sovětské vojenské pomoci tehdy velel hrdina bojů Velké vlastenecké války generál Georgij Konstantinovič Žukov. Kniha Jánose Berecze popisující maďarskou kontrarevoluci vyšla roku 1970 v nakladatelství Svoboda a pro úplnost je třeba dodat, že krvavé události budapešťského podzimu šestapadesátého roku poskytl divákům i sovětský režisér v závěru koprodukčního filmu Věrni zůstaneme, v němž ztělesnil jednu z hlavních postav Vladimír Dlouhý v roli Miroslava Boučka.

Lukáš Sluka