II. internacionála (podle Slovníku vědeckého komunismu)

II. internacionála (1889-1914) byla mezinárodní organizace dělnické třídy, která v nových historických podmínkách pokračovala v díle I. internacionály, tj. v díle internacionální jednoty dělníků, a která později zahynula na oportunismus. V souvislosti se stále širším pronikáním marxismu do dělnického hnutí vznikly v řadě zemí (Rakousku, Dánsku, Německu, Francii, Holandsku, Španělsku, Švýcarsku, USA, Belgii, Anglii, Norsku, Švédsku atd.) v poslední třetině 19. století sociálně demokratické strany. Naléhavá nutnost vzájemné výměny názorů mezi těmito stranami a vypracování společných stanovisek k aktuálním otázkám třídního boje byla příčinou založení II. internacionály. I. kongres II. internacionály byl svolán do Paříže na 14. červenec 1889. Už zde se ukázalo, že musela-li I. internacionála bojovat především proti ultralevicovým tendencím, pak se zde jako hlavní protivníci projevovaly stále výrazněji pravicové živly. To, že se tyto živly zúčastnily přímo kongresu, zabránilo, aby se vytvořilo skutečné mezinárodní centrum, které by pracovalo v období mezi kongresy.II. internacionála neměla v podstatě řídící centrum ani tiskový orgán, stanovy a program. To vše oslabovalo mezinárodní solidaritu dělnické třídy. Na II. kongresu (Brusel, srpen 1891) probíhala ostrá diskuse s pravičáky o zákonech na ochranu práce a prostředcích jejich realizace. II. kongres zamítl reformistický návrh rezoluce a zdůraznil, že dělníci musí využívat politických práv pro boj za ekonomické osvobození, za likvidaci třídního panství buržoazie. Ukázal, že místo otevřených odpůrců marxismu nastupují odpůrci skrytí, kteří halí svůj oportunismus do marxistických frází. Otázkou politické taktiky

sociální demokracie se zabýval III. kongres II. internacionály (Curych, srpen 1893). V přijaté rezoluci se hovořilo o nutné účasti dělníků v boji za demokratizaci volebního systému, doporučovalo se pracovat v zákonodárných a výkonných orgánech a odmítaly se bezzásadové kompromisy. Na závěrečném zasedání kongresu vystoupil Engels, který prohlásil, že nyní se „socialismus z tehdejších malých sekt rozrostl v mohutnou stranu, před níž se třese celý oficiální svět“ (K. Marx, B. Engels, Spisy 22, Praha 1967, str. 460). Na tomto, stejně jako na následujícím IV. Kongresu (Londýn, srpen 1896) došlo k ostrým střetům s anarchisty, zejména v otázce politického boje. Londýnský kongres přijal rezoluci, v níž se zdůrazňovala nutnost vybojovat politickou moc, vytyčilo se heslo sebeurčení národů a odsoudil se kolonialismus. Anarchisté po přijetí této rezoluce kongresem opustili zasedací síň.

            Koncem 19. a počátkem 20. století se dělnická třída stala významnou politickou silou a rychle rostl vliv sociálně demokratických stran. K roku 1904 se účastnili voleb do zastupitelských orgánů v 21 zemích a v 15 parlamentech měly 261 mandát. Volilo je přes 6,6 milionu lidí. Ve 22 zemích vydávaly denně 134 legální socialistické noviny. V těchto stranách se však začal stále výrazněji projevovat vliv REFORMISMU, který HALIL DO MARXISTICKÝCH FRÁZÍ FAKTICKÉ VZDÁNÍ SE TŘÍDNÍCH POZIC. Již V. kongres II. internacionály (Paříž, září 1900) ukazoval, že vliv pravicového křídla v dělnickém hnutí vzrostl. Středem pozornosti kongresu byla účast člena strany nezávislých socialistů Milleranda v reakční francouzské vládě. Millerandův čin nebyl odsouzen a kongres přijal Kautského rezoluci o tom, že „takové případy není mezinárodní kongres oprávněn posuzovat.“ To byla první velká porážka revolučního křídla II. internacionály. Kongres zvolil Mezinárodní socialistické byro, které v podstatě plnilo omezené funkce, bylo jen střediskem informací a statistické evidence. Na VI. kongresu (Amsterdam, srpen 1904) se posuzovala OTÁZKA BERNSTEINOVA REVIZIONISMU. Kongres se postavil proti revizionistům, kteří byli nuceni odstoupit. Avšak vítězství revizionistů nemělo dlouhého trvání. Stále jasněji se rýsovalo nové nebezpečí, tj. centrismus, smířlivecký postoj k oportunismu. SOUČASNĚ SE NA POČÁTKU 20.století OBJEVUJE RADIKÁLNÍ OPOZICE PROTI OPORTUNISTŮM A SMÍŘLIVCŮM = LENINSKÁ BOLŠEVICKÁ STRANA, i levicové elementy v mezinárodním dělnickém hnutí, které studovaly a šířily zkušenosti z revoluce 1905 až 1907 v Rusku, poučení z ozbrojeného boje proletariátu. V srpnu 1907 se ve Stuttgartu konal VII. Kongres II. internacionály, jehož se zúčastnil i Lenin. JEDNOU Z HLAVNÍCH OTÁZEK KONGRESU BYLA OTÁZKA KOLONIÍ. Pravicoví sociální demokraté a odboroví byrokraté v podstatě podporovali koloniální politiku svých vlád a vyzývali k vypracování „socialistické koloniální politiky“. Levice a centristé vystoupili proti sociálimperialismu. Kongres většinou hlasů přijal rezoluci, která kolonialismus odsuzovala. Důležitou otázkou byla na kongresu také otázka hrozby války. Po dlouhých debatách byla přijata Bebelova rezoluce, avšak se zásadními opravami, které vypracoval Lenin, jejichž podstatou bylo to, že LENIN UKAZOVAL NA NUTNOST VYUŽÍT KRIZE VYVOLANÉ VÁLKOU KE SVRŽENÍ KAPITALISMU. Po Stuttgartském kongresu se činnost Mezinárodního socialistického byra, jehož členem se stal i Lenin, aktivizovala. Stalo se iniciátorem řady mezinárodních akcí proletariátu na obranu míru, pomáhalo velkým vystoupením proletariátu v různých zemích a vyžadovalo, aby se plnila usnesení mezinárodních socialistických kongresů. Zároveň, pod vlivem pravice, byla většina byra k oportunistům zjevně shovívavá, přestože stále posilovali v sociálně demokratickém hnutí. K PRUDKÉMU STŘETNUTÍ OPORTUNISTICKÉHO A REVOLUČNÍHO KŘÍDLA, JEHOŽ JÁDREM BYLI RUŠTÍ BOLŠEVICI VEDENÍ LENINEM, DOŠLO NA VIII. KONGRESU II. INTERNACIONÁLY. (Kodaň, srpen-září 1910). Vzhledem k narůstající hrozbě války kongres znovu přijal protiválečnou rezoluci, odsoudil reakční politiku imperialistických velmocí, posoudil otázky o pomoci nezaměstnaným a o ochraně práce, schválil jednotné odborové hnutí v mnohonárodních státech. O otázce družstev přijal vcelku správnou rezoluci, která však obsahovala prvky reformistické ideje o „vrůstání do socialismu“ prostřednictvím rozšiřování družstev. Boji proti válečné hrozbě byl věnován IX. (mimořádný) kongres (Basilej, listopad 1912). JEDNOHLASNĚ PŘIJAL PROTIVÁLEČNÝ MANIFEST, KTERÝ VYZÝVAL K REVOLUČNÍMU BOJI PROTI NEBEZPEČÍ IMPERIALISTICKÉ VÁLKY. TATO JEDNOMYSLNOST V PODTATĚ BYLA JEN VNĚJŠÍ. POCHOPITELNĚ, ANI PRAVICE, ANI CENTRISTÉ VÁLKU NECHTĚLI, ALE JEŠTĚ VÍCE NECHTĚLI REVOLUCI. PŘEMĚNILI SE V PODSTATĚ Z PROLETÁŘSKÝCH INTERNACIONALISTŮ V MALOBURŽOAZNÍ NACIONALISTY. Bylo však třeba války, aby se tajné stalo zjevným. V předvečer první světové války II. internacionála představovala navenek význačnou revoluční sílu. Patřilo do ní 27 sociálně demokratických stran z 22 zemí, pro které ve volbách hlasovalo kolem 12 milionů voličů. Řídila Mezinárodní sdružení odborů, sdružující více než 7 milionů dělníků. Asi 9 milionů lidí bylo členy družstev, v jejich čele byli sociální demokraté. Tato obrovská síla však přestala být revoluční. PRAVICE SPOLU S CENTRISTY TVOŘILA VĚTŠINU V DŮLEŽITÝCH STRANÁCH II. INTERNACIONÁLY, A KDYŽ SE II. INTERNACIONÁLA OCITLA PŘED KRITICKOU ZKOUŠKOU, VYVOLANOU PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU, TYTO STRANY JI NEVYDRŽELY. V NĚMECKÉM ŘÍŠSKÉM SNĚMU SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁ FRAKCE HLASOVALA PRO VÁLEČNÉ ÚVĚRY. TENTO PŘÍKLAD NÁSLEDOVALY SOCIALISTICKÉ STRANY RAKOSKA, BELGIE A FRANCIE. VŠECHNY SCHVÁLILY POLITIKU „SVÝCH“ VLÁD. Tím II. internacionála přestala existovat. Rozpadla se, protože PŘEDÁCI II. INTERNACIONÁLY PŘEŠLI NA SOCIÁLPATRIOTISTICKÉ, ŠOVINISTICKÉ POZICE. JEDINOU REVOLUČNÍ STRANOU ZŮSTALA BOLŠEVICKÁ STRANA V RUSKU, KTERÁ V TĚŽKÝCH LETECH VÁLKY SEMKLA PROTIIMPERIALISTICKÉ SÍLY, POSTAVILA SE DO ČELA SOCIALISTICKÉ REVOLUCE A PŘIPRAVILA PODMÍNKY PRO OBROZENÍ INTERNACIONÁLNÍ JEDNOTY DĚLNICKÉ TŘÍDY.

            Krach II. internacionály nevymazává pozitivní stránky její činnosti. Rozšířila rámec organizovaného dělnického hnutí, vynutila si na kapitalistech četné ústupky ve zlepšení pracovních podmínek a zvýšení životní úrovně. „II. INTERNACIONÁLA,“ PSAL LENIN, „VYKONALA SVŮJ DÍL UŽITEČNÉ PŘÍPRAVNÉ PRÁCE TÍM, ŽE UŽ ZORGANIZOVALA PROLETÁŘSKÉ MASY V DLOUHOTRVAJÍCÍM „POKOJNÉM“ ODOBÍ NEJKRUTĚJŠÍHO KAPITALISTICKÉHO ZOTROČENÍ A NEJRYCHLEJŠÍHO KAPITALISTICKÉHO POKROKU V POSLEDNÍ TŘETINĚ 19. a NA POČÁTKU 20. století“ (V. I. Lenin, Spisy 21, Praha 1959, str. 34)