Hippolyte-Prosper-Olivier „Lissa“ L i s s a g a r a y - Dějiny Pařížské komuny z roku 1871

Hippolyte-Prosper-Olivier „Lissa“ L i s s a g a r a y Státní nakladatelství politické literatury Praha 1953 Pařížská komuna byla první proletářskou revolucí a prvou vládou dělnické třídy v dějinách lidst 18.března–25.května 1871

Z francouzského originálu Lissagaray, „Historie de la Commune de 1871“ vydaného nakladatelstvím Marcel Riviére et Cie, Paris, přeložil Dr. Jaroslav Kraus. Předmluvu napsal Dr. F. Červinka. Obálku s použitím kresby Denise-Desroche navrhla Ludmila Forstová.

Pařížská komuna byla první proletářskou revolucí a prvou vládou dělnické třídy v dějinách (18. března – 25. května 1871). Pařížská komuna byla projevem zostření třídních protikladů francouzské kapitalistické společnosti.Po porážce Napoleona III. v prusko- francouzské válce 1870-71 svrhlo povstání pařížských dělníků a revoluční maloburžoazie druhé císařství a vynutilo si 4. září 1870 vyhlášení III. republiky. Nová vláda, tzv. vláda národní obrany, prováděla však ze strachu před lidem politiku perzekuce demokratických sil a národní zrady, jež vyústila v kapitulaci Paříže 28. ledna 18781. Na pokus Thiersovy vlády odzbrojit národní gardu odpověděli pařížští dělníci obsazením radnice. Vláda uprchla do Versailles, moc v Paříži převzal výbor národní gardy.

Po volbách 26. března do rady komuny byla 28. března vyhlášena Pařížská komuna. Pod jejím vlivem vznikaly komuny i v Lyonu., Marseille, Toulouse a dalších francouzských městech. Svým třídním složením představovala Pařížská komuna blok proletářských a maloburžoazních revolucionářů. Předáky a vedoucími postavami Pařížské komuny byli zvoleni představitelé francouzského a mezinárodního dělnického hnutí jako Varlin, Johannard, Frankel aj. mnozí členové i představitelé tvůrčí inteligence, jako Pottier či Courbet.

V Komuně se vytvořily dvě frakce:

1)  VĚTŠINOVÁz NOVOJAKOBÍNŮ a  BLANQUISTŮ a

2)  MENŠINOVÁ z PROUDHONISTŮ.

Pařížská komuna první rozbila byrokraticko-policejní aparát a vytvořila stát nového typu, prvou formu diktatury proletariátu. Pařížská komuna nahradila ministerstva komisemi, řízenými Výborem veřejného blaha, vyhnala byrokraty, nahradila stálou armádu národní gardou, rozpustila policii a četnictvo, zajistila pomocí politických, výborů bdělosti a jiných svazů účast mas a řízení, otevřela masám přístup ke vzdělání a kultuře, zavedla povinnou školní docházku, zrovnoprávnila ženy, potlačila reakční tisk, oddělila církev od státu a provedla řadu sociálně ekonomických opatření sociálního charakteru ke zlepšení hmotného postavení pracujících, jako je státní kontrola některých podniků. V zahraniční politice se řídila zásadou solidarity všech pracujících, míru a přátelství mezi národy. Neprovedla však konfiskaci majetku Francouzské banky, nedbala důsledně o organizaci a výzbroj revoluční armády, nepostupovala dosti rozhodně proti reakční vládě a jejím agentům. Pařížská komuna zůstala bez podpory rolnictva a revolučního hnutí v ostatní Francii. Za pomoci Prusů vtrhla dne 21. května stotřicetitisícová Thiersova armáda do Paříže. Po týdenních pouličních bojích byla Pařížská komuna poražena. Následovaly krvavé represálie a perzekuce.

JEN VE DNECH BOJŮ A KRÁTCE PO NICH BYLO UMUČENO A POSTŘÍLENO NA 40.000 komunardů

— Poučení z Pařížské komuny obohatilo teorii vědeckého komunismu a bylo využito ve Velké říjnové socialistické revoluci a dalších socialistických revolucích —

Předmluva

Zakončení prusko-francouzské války heroickým povstáním pařížského lidu proti zahraničnímu agresoru a současně proti vlastní, zrádné buržoazii znamenalo i zakončení historické epochy prvního údobí kapitalismu, který již dožíval svou liberalistickou zásadu volné soutěže a nyní, od let sedmdesátých, začal přerůstat v nové období – v imperialismus. Zatím co teprve počíná srůstat průmyslový kapitál s kapitálem bankovním, zatím co se teprve začínají objevovat monopoly a buržoazie si dosazuje do vlád politiky, kteří s nacionální frází posílají lid na jatka za účelem vývozu kapitálu a úchvatu území i odbytišť pro svoje zboží, povstává pařížský proletariát do velikého boje, kterým sám vytvořil z roku 1871 veliký mezník nejen francouzských, ale moderních světových dějin vůbec.

Odporná válka mezi bonapartistickou Francií a reakčním Bismarckovým Pruskem je již do jisté míry výrazem tendence nerovnoměrného hospodářského vývoje v jednotlivých zemích, oné tendence, která potom sílí a žene buržoazní státy do imperialistických válek. Historie nás však učí, že všichni ti, kteří rozpoutávají války a štvou národy na jatka, setkávají se po zásluze s tím, co připravovali jiným. První světová imperialistická válka skončila grandiózním vítězstvím Velké říjnové socialistické revoluce. Konec druhé světové války přinesl posílení tábora míru a pokroku. Dnes již přípravy ke třetí světové válce vyvolávají mohutný odpor a ještě pevnější semknutí sílící mezinárodní fronty míru. Vrátíme-li se  1870-71, tu vidíme, že pronikavé náznaky těchto historických souvislostí, které dokazují marnost všech pokusů zadržet vývoj lidstva, již tehdy mocně vzrušily svět.

Pařížská komuna, toť první žhavá odpověď lidu válečným štváčům, zrádcům vlasti, ale navíc i první proletářská revoluce, která přechodně nastolila diktaturu proletariátu.

„Komuna vznikla živelně, nikdo ji záměrně a plánovitě nepřipravoval. Neúspěšná válka s Německem, útrapy za obležení, nezaměstnanost v řadách proletariátu a zruinování drobné buržoazie; pobouření mas proti vyšším třídám a proti vrchnosti, jež prokázala úplnou neschopnost, rebelantské jitření v dělnické třídě, nespokojené svým stavem a toužící po jiném sociálním řádu; reakční složení Národního shromáždění, vzbuzující obavy o osud republiky – všechny tyto a mnohé jiné okolnosti dohromady přiměly pařížské obyvatelstvo k revoluci 18. března, která dala neočekávaně moc do rukou národní gardy, do rukou dělnické třídy a drobné buržoazie, jež se k ní přimkla.“ 

viz V. I. Lenin, Památce Komuny, Spisy, rusky, sv. 17, str. 111-112, překlad podle sborníku „Pařížská komuna“, Rovnost 1951, str. 9-10

Po revoluci 18. března, když vláda p. Thierse prchla se svým vojskem, policií a úřednictvem z Paříže, stal se pánem situace lid a moc přešla do rukou proletariátu....Zdroj: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=571211

Jediní, kdo z tehdejších současníků pochopili význam Pařížské komuny v celé její bohatosti i složitosti, byli Marx s Engelsem. Není možné proniknout do nejhlubší podstaty tehdejších událostí bez pečlivého studia Marxovy „Občanské války ve Francii“

Viz Karel Marx, Občanská válka ve Francii, Svoboda, 1950, resp. v elektronické podobě zde: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1871/051871a.html

a není možné porozumět významu Pařížské komuny bez Leninova epochálního díla "STÁT A REVOLUCE" (viz V. I. Lenin, Stát a revoluce, Svoboda, 1949 Praha, resp. v elektronické podobě zde: https://www.marxists.org/cestina/lenin/1917/statar/ch1.htm

A vedle těchto stěžejních děl je to ovšem celá řada článků, pojednání a pasáží, jež v dílech Marxe, Engelse, Lenina a Stalina znovu a znovu aktualizují Pařížskou komunu a na jejím rozboru vysvětlují palčivé otázky proletářské revoluce. J. V. Stalin v roce 1907 ve svém skvělém díle „Anarchismus nebo socialismus“ (viz J. V. Stalin, Anarchismus nebo socialismus?, Svoboda 1951) ukazoval ukazoval proti všem pomlouvačům, co je diktatura proletariátu a jaké jsou její podstatné rysy. V souvislosti s rozborem Pařížské komuny jako vlády lidu odvolal se J. V. Stalin na svědectví dvou vynikajících historiků Komuny, kteří byli jejími aktivními účastníky, a to na Arthura Arnoulda

[Arnould, Charles Auguste Émile Arthur (1833-1895), francouzský politik a spisovatel, účastník Pařížské komuny, stoupenec proudhonismu. Psal rovněž pod pseudonymem Arthur Matthey, byl členem hermetického Bratrstva Luxoru i Theosofické společnosti.  V roce 1890 se oženil s ovdovělou výtvarnicí Delphine de chladit. Arnouldovo jméno je taktéž uvedeno ve francouzském slovníku anarchistů. Arthur Arnould byl členem Komuny. V roce 1873 jako emigrant vydal v Bruselu v časopise Liberté známé „Články o Komuně“ a v roce 1878 své „Lidové a parlamentární dějiny Komuny“ rovněž v Bruselu. J. V. Stalin cituje z ruského vydání Arnouldových „Dějin Pařížské komuny“, str. 107 Arnould, Charles Auguste Émile Arthur (1833-1895), francouzský politik a spisovatel, účastník Pařížské komuny, stoupenec proudhonismu. Psal rovněž pod pseudonymem Arthur Matthey, byl členem hermetického Bratrstva Luxoru i Theosofické společnosti.  V roce 1890 se oženil s ovdovělou výtvarnicí Delphine de chladit. Arnouldovo jméno je taktéž uvedeno ve francouzském slovníku anarchistů.] a na Hippolyte Prospera Oliviera Lissagaraye.[Tamtéž, str. 338; Prosper-Olivier Lissagaray(1838–1901)

Hippolyte-Prosper-Olivier „Lissa“ Lissagaray byl znalým historikem, výtečným literátem a lidovým mluvčím, aktivním účastníkem Pařížské komuny, první proletářské revoluce dějin, za jejíž ideály srdnatě a statečně bojoval zbraní i perem jako zásadový republikán. Jako novinář Lissagaray proslul břitkostí i umem svého pera a stal se známým francouzským revolučním socialistou. Sbíral, třídil a uveřejňoval výpovědi přeživších komunardů v jejich londýnském resp. švýcarském exilu. Konkrétně ve Švýcarsku pak ověřoval přesnost a následně publikoval veškeré v té době dostupné dokumenty. Asistoval a spolupracoval s Karlem Marxem na sepsání objemného svazku Dějiny Pařížské komuny z roku 1871, který byl přeložen do angličtiny nejmladší dcerou Karla Marxe, Eleanorou, zvanou Tussy.]

J. V. Stalin necitoval ovšem tyto historiky proto, aby poukázal na nějaké jejich teoretické, jasnozřivé analýzy, nýbrž na jedinečné svědectví lidí, kteří poctivě popsali, co sami žili, co viděli a takřka na detailní mozaice svého krásného popisu událostí bezděčně i potvrdili dalekosáhlý a jedinečný pohled zakladatelů vědeckého socialismu. ROZDÍL MEZI MARXOVÝM DÍLEM O KOMUNĚ A LISSAGARAYOVÝMI„DĚJINAMI“JE STEJNĚ VELKÝ, JAKO MEZI ŽIVELNÝM REVOLUČNÍM HNUTÍM A VĚDECKÝM SOCIALISMEM; JE TO ROZDÍL MEZI BOJOVNÝM VĚDECKÝM DÍLEM, které OBJASNILO SAMU PODSTATU HISTORICKÉ UDÁLOSTI A POCTIVOU, vzrušující KRONIKOU, obsáhlým pamětním zápisem účastníka, jenž ještě nedovedl rozeznat podstatné a podřadné a přece svou vášnivou láskou k pravdě a nenávisti ke lži a tmářství, svou úpornou snahou mluvit stůj co stůj jenom pravdu dokázal zachovat potomkům bohatý zdroj poznání vzrušujících dějin slavné revoluce roku 1871. [Tamtéž, str. 338]

Máme-li pochopit velké přednosti i dílčí nedostatky tohoto díla, je nutno říci několik slov o jeho tvůrci. Hippolyte Prosper Olivier Lissagaray se narodil v blízkosti jihofrancouzského města Toulouse dne 24. listopadu 1838. Toulouse není příliš vzdáleno od baskického území, odkud pocházeli jeho předkové. Nejranější mládí Lissaragayovo spadá do doby orleánské, kdy po červencové revoluci roku 1830 vládla finanční aristokracie. Jednou ze zvláštností francouzského kapitalismu té doby, kdy se k moci dostala jen spekulantská špička buržoazie, bylo to, že nahromaděný spekulační kapitál rostl daleko rychleji než průmyslové podnikání, a že dělnická třída si stále zachovávala napolo řemeslnické složení. A zatím co se buržoazie jako třída chtěla chopit moci proti králi a tenké vrstvě spekulantů, současně již povstávala dělnická třída v jednotlivých akcích proti všem vykořisťovatelům. Tehdy však dochází nejen k rozporům, ale i k určitému silnějšímu styku buržoazně demokratického hnutí s počátečním, průkopnickým hnutím revolučně proletářským. Tato okolnost má právě ve Francii potom dalekosáhlejší důsledky i v dobách pozdějších a silně se projevuje i v díle Lissagarayově, který v pozdějších třídních bitvách straní proletariátu, ale je natolik prodchnut starým pojetím francouzských revolučních tradic, že nechápe do všech důsledků, jako téměř nikdo do sedmdesátých let ve Francii, historické poslání proletariátu a všechno to, co vyplývalo z nové etapy, z nového charakteru třídních bojů.

Když Lissagaray, po svých klasických studiích a po své cestě do Ameriky, začíná v roce 1860 pracovat politicky v Paříži, přichází do doby, kdy všechny pokrokové síly stoji opět v první řadě, bez ohledu na různorodost svých názorů, proti režimu toho, kdo pomohl zardousit revoluci z roku 1848, proti druhému císaři Francie, Ludvíku Napoleonu Bonapartu III. [Napoleon III., 1808-1873, vl. jm. Charles Louis Napoléon Bonaparte, francouzský císař v letech 1852-70. Synovec Napoleona I. využil nespokojenosti rolníků v období II. francouzské republiky a roku 1848 byl zvolen prezidentem. Dne 2. prosince 1851 provedl za podpory armády státní převrat a přesně o rok později dne 2. prosince 1852 byl prohlášen císařem. Byl stoupencem politiky bonapartismu. Za vlády Napoléona III. se v letech 1853-56 účastnila Francie krymských válek, roku 1859 vedl sám „slavný“ synovec Napoléona Bonaparta války proti Rakousku a v letech 1858-62 velel intervencím v Indočíně, mezi léty 1860-61 zasahovala jeho vojska v Sýrii, rovněž se v letech 1862-67 účastnila konfliktů v Mexiku. Za prusko-francouzské války (1870-71) se Napoleon III. v čele stotisícové armády vzdal u Sedanu a ve finále byl sesazen zářijovou revolucí 1870.] Upřímné republikánství, hluboká víra v lid a jeho velké revoluční tradice, vřelé sympatie k dělnictvu a ke každému, kdo se staví za jeho právo, ať jde o spiklenecké blanquisty nebo o první francouzské příznivce I. internacionály v druhé polovině let šedesátých, i s tím se nyní čestně vystačí v boji proti nejúhlavnější reakci. A Lissagaray se zapojuje do široké fronty odpůrců špinavého druhého císařství. Stává se novinářem a debatérem, účastní se tehdy proslulých pouličních přednášek a již v roce 1868 zakládá vlastní časopis „L´ Avenir“, okolo něhož se snaží soustředit opozici jihozápadní Francie. Současně je horlivým přispěvatelem republikánské „La Réforme“, která se pod vedením pozdějšího komunarda Vermorela chápe všech příležitostí osočit císařství.[August Vermorel byl mimořádně plodným spisovatelem a novinářem, který se ve víru změn stal členem Komuny. Bylo tomu po svržení II. císařství, kdy byl August Vermorel v bojích na sklonku května těžce raněn a brzy po převozu do Versailles zemřel. Názory na povahu Vermorelovu se v pamětech současníků liší, respektive rozcházejí. Zajímavý, ale jistě silně subjektivně zabarvený jeho portrét podává komunard Jules Valles, ve svém slavném románu „Povstalec“, který vydalo česky nakladatelství Mladá fronta roku 1951. Konkrétně na str. 579-581] Tato agitační novinářská práce mu na sklonku let šedesátých vynesla řadu šikan: v prosinci 1868 je potrestán měsícem vězení za podněcování k nenávisti proti vládě, nedlouho potom znovu k měsíci vězení a 2.000 fr. Pokuty, a tak se to opakuje do roku 1870 ještě pětkrát a vždy z týchž příčin: za provokaci, za tiskový delikt, za přečin veřejného shromažďování, za urážku císaře atd. Tak se seznámil i se slavným vězením v Saint-Pélagie, kde blanquističtí konspirátoři měli takřka domovské právo. V této době se také v mnohém přiblížil idejím proslulého revolucionáře, utopického komunisty Louise Augusta Blanquiho.

I to se mnohde později projevilo v jeho „Dějinách“, kde ještě nevyhraněná idea „Republiky demokratické a sociální“, tradovaná z roku 1848, je onou ideou, pro niž lid vstupuje n barikády a je ochoten položit svůj život. A této „demokratické a sociální republice“ věnoval v roce 1870 svou první knihu „Jacques Bonhomme, entretiens de politique primaire“, v níž prožívá s typickým, symbolickým představitelem francouzského lidu slavná údobí dějin a revolucí, v nichž dobrý Jacques vždy bojoval, ale vždy ve prospěch druhých. Lissagaray však ujišťoval lid, že poučí-li se ze svých porážek, musí nakonec zvítězit.Tento jeho optimismus byl ovšem citový a Lissagaray se nikdy nestal teoretikem a nedovedl ani v pozdějších dobách ukázat francouzskému dělnictvu cestu samostatné třídní politiky. Charakterizoval-li Engels Blanquiho jako člověka činu, ale současně jako revolucionáře minulé generace, který nepochopil cestu masového třídního boje proletariátu [I to se mnohde později projevilo v jeho „Dějinách“, kde ještě nevyhraněná idea „Republiky demokratické a sociální“, tradovaná z roku 1848, je onou ideou, pro niž lid vstupuje n barikády a je ochoten položit svůj život. A této „demokratické a sociální republice“ věnoval v roce 1870 svou první knihu „Jacques Bonhomme, entretiens de politique primaire“, v níž prožívá s typickým, symbolickým představitelem francouzského lidu slavná údobí dějin a revolucí, v nichž dobrý Jacques vždy bojoval, ale vždy ve prospěch druhých. Lissagaray však ujišťoval lid, že poučí-li se ze svých porážek, musí nakonec zvítězit. Tento jeho optimismus byl ovšem citový a Lissagaray se nikdy nestal teoretikem a nedovedl ani v pozdějších dobách ukázat francouzskému dělnictvu cestu samostatné třídní politiky. Charakterizoval-li Engels Blanquiho jako člověka činu, ale současně jako revolucionáře minulé generace, který nepochopil cestu masového třídního boje proletariátu[Viz téžV. I. Lenin, Spisy, sv. 10, rusky, str. 360], pak to rovněž platí i o Lissagarayovi, který zdaleka nebyl revolucionářem tak významným jako Blanqui.

            Doba jeho mládí, která byla nabita zdánlivě jednolitým odporem k Ludvíku Filipovi, i doba druhého císařství, kdy se zdálo, že pod praporem demokratického republikanismu stojí jednotná fronta proti císařskému uzurpátorovi, ovlivňovaly Lissagaraye v tom smyslu, že se stavěl často nad „sektářství“ různých opozičních proudů, stejně jako potom za třetí republiky nedovedl oceňovat různé proudy v dělnickém hnutí, neporozuměl jim a považoval je idealisticky za zbytečné překážky, bránící sjednocení dělnické třídy. A přece, přichází doba, kdy Lissagaray dokázal, jak propastný je rozdíl mezi ním a buržoazními republikánskými demagogy.

            Když dne 4. září zpráva o osudných porážkách císařské francouzské armády byla bezprostředním podnětem k svržení vlády a nastolení měšťácké republiky, stala se válka pro Francii válkou spravedlivou a obrannou. Boj proti prušáckému agresoru se stával bojem francouzského lidu přes všechny úklady a zradu buržoazní vlády republiky. V té době Lissagaray válečným komisařem a dal všechny své síly do služeb mobilizace všech bojeschopných sil na záchranu Francie, a to jak svou funkcí komisaře, tak i činností agitační. Zrada francouzské buržoazie na lidu se projevila příměřím, uzavřeným s Bismarckem. LISSAGARAY SE OKAMŽITĚ VZDÁVÁ VYSOKÉ HODNOSTI V ARMÁDĚ A SPĚCHÁ DO PAŘÍŽE, kde 18. března 1871 VYPUKLA SLAVNÁ REVOLUCE. LISSAGARAY SE IHNED A BEZ VÁHÁNÍ PŘIDAL K REVOLUCIONÁŘŮM NA STRANU KOMUNARDŮ!!!

Překvapující moment, že v „Dějinách“ nenalézáme jeho jméno mezi předními činiteli Komuny, nelze vysvětlit skromností autora, neboť ani v jiných dílech o Komuně se nesetkáváme v této souvislosti s jeho jménem. Tuto okolnost vysvětlují jeho vlastní slova: „Pokud jde o Pařížskou komunu, nebyl jsem jejím členem, a tím méně funkcionářem. Revoluci z 18. března jsem sloužil skromně jako žurnalista a národní gardista“. (viz République Française z 15. února 1873. Citováno podle předmluvy.  Amédé Dunois k Lissagarayově „Historie de la Commune de 1871“, Libraire Marcel Riviere, Paris 1947.

            Doba jeho mládí, která byla nabita zdánlivě jednolitým odporem k Ludvíku Filipovi, i doba druhého císařství, kdy se zdálo, že pod praporem demokratického republikanismu stojí jednotná fronta proti císařskému uzurpátorovi, ovlivňovaly Lissagaraye v tom smyslu, že se stavěl často nad „sektářství“ různých opozičních proudů, stejně jako potom za třetí republiky nedovedl oceňovat různé proudy v dělnickém hnutí, neporozuměl jim a považoval je idealisticky za zbytečné překážky, bránící sjednocení dělnické třídy. A přece, přichází doba, kdy Lissagaray dokázal, jak propastný je rozdíl mezi ním a buržoazními republikánskými demagogy.

            Když dne 4. září zpráva o osudných porážkách císařské francouzské armády byla bezprostředním podnětem k svržení vlády a nastolení měšťácké republiky, stala se válka pro Francii válkou spravedlivou a obrannou. Boj proti prušáckému agresoru se stával bojem francouzského lidu přes všechny úklady a zradu buržoazní vlády republiky. V té době Lissagaray válečným komisařem a dal všechny své síly do služeb mobilizace všech bojeschopných sil na záchranu Francie, a to jak svou funkcí komisaře, tak i činností agitační. ZRADA FRANCOUZSKÉ BURŽOAZIE NA LIDU SE PROJEVILA PŘÍMĚŘÍM UZAVŘENÝM S BISMARCKEM!!!LISSAGARAY SE OKAMŽITĚ VZDÁVÁ VYSOKÉ HODNOSTI V ARMÁDĚ A SPĚCHÁ DO PAŘÍŽE,kde dne 18. března 1871VYPUKLA PRVNÍ PROLETÁŘSKÁ REVOLUCE LIDSKÝCH DĚJIN A„LISSA“ SENA STRANU HRDINNÝCH KOMUNARDŮ BEZ VÁHÁNÍ IHNEDPŘIDAL!

Jako žurnalista založil v době Komuny časopis „L´ Action“, který měl jen několik čísel; blanquistům se pak přibližuje svým časopisem „Tribun du Peuple“. Jako gardista a voják Komuny slouží revoluci se zbraní v ruce v osudném, posledním týdnu května 1871. Po porážce Komuny unikl z Paříže „V odměnu za jeho statečnost se poslednímu vojáku Komuny podařilo uprchnout.“ Tato slova patrně patří autorovi. Viz str. 360. Pozn. čes. red.) a jako vyhnanec se uchýlil do Londýna, kde potom žil 9 let, až do amnestie komunardů. Tragické květnové dny popsal ve své knize „Huit journées de mai derriere les barricades“ (1871) a brzy nato vydal dílo, které proslavilo jeho jméno „Historie de la Commune“ (1876), dílo, které bylo „napsáno velmi výrazně a jemuž se dostalo Marxova pochvalného uznání“ [viz Bolšaja sovětskaja Encyklopedija, Moskva 1938, sv. XXXVII., str. 82.]

Marx nebyl jen čtenářem Lissagarayových „Dějin“, ale znal jejich autora i osobně a jejich styky z londýnské emigrace byly známy, o čemž svědčí četná fakta. Tak například u příležitosti amnestie komunardů roku 1880 píše ruský pokrokový demokrat P. L. Lavrov [Lavrov, Pjotr Lavrovič (1823-1900), pseud. P. Mitrov, S. S. Arnoldi, byl ruský filosof, sociolog, teoretik narodnictví, publicista a člen I. internacionály i ruských ilegálních organizací. P. L. Lavrov byl ve filosofii eklektikem a jako sociolog se stal zakladatelem ruské subjektivistické školy]. Karlu Marxovi: „Právě v ten okamžik, co vám píši, přinesly ranní noviny zprávu o úplné amnestii, přijaté včera sněmovnou. Pozdravujte ode mne Longueta, Lissagaraye a všechny ty ještě neamnestované komunardy, s kterými jsem měl příležitost seznámit se v Londýně“.[Perepiska K. Marxa a Fr. Engelsa s ruskými političeskimi dejateljami“, Gospolitizdat, 1951, str. 235, dopis z Paříže do Londýna ze dne 22. června 1880]

„Dějiny“ vyšly v Bruselu a brzy byly přeloženy do němčiny. Je pozoruhodné, že anglický překlad, který vyšel 1886, tři roky po smrti Karla Marxe, byl dílem Marxovy dcery Eleanor Marxové. První ruský překlad vyšel v Petrohradě roku 1905 a později vyšlo ještě několik ruských vydání. Česky 1900 a 1919.  Je možno říci, že Lissagarayova účast v boji o Komunu a tvorba „Dějin“ v londýnské emigraci jsou vrcholnými obdobími jeho života.

Třebaže v Londýně pojal hlubokou úctu ke Karlu Marxovi, nedopracoval se v následujících letech důsledného a poctivého poznání vědeckého socialismu. O Marxovi v „Dějinách“ mluví jako o „pronikavém badateli“, ale nechápe do důsledků, že dílo, které tvoří Marx s Engelsem, je jediným spolehlivým kompasem na cestě za osvobozením dělnické třídy, třebaže se domnívá, že přijal Marxovy názory.  V podstatě zůstává nadšeným přítelem dělnictva, sní o jeho sjednocení a i po svém návratu do Paříže v roce 1880 rozhodně bojuje proti reakci, a to zvláště ve svém časopise „La Bataille“, který byl bojovným, levě republikánským časopisem.

            V období po amnestii v roce 1880 až do své smrti 25. ledna 1901 nevytvořil již žádného významného díla a rozvoj již samostatného, politického hnutí dělnické třídy jej zastihl teoreticky nepřipraveného. Jeho přání sjednotit  dělnickou třídu bylo do velké míry utopické, neboť nebylo již možno eklekticky smiřovat anarchisty, blanquisty, stoupence zakladatele proletářské strany Guesda. Guesde, Jules Bazile (1845-1922), aktivista francouzského dělnického hnutí a propagátor vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.

Á propos Paul Lafargue (1842–1911) byl francouzsko-kubánský novinář francouzsko-kubánský novinář, literární kritik a politický aktivista marxistické orientace Paul Lafargue byl zetěm Karla Marxe, manželem jeho dcery Laury. Jeho nejznámější prací je kniha Právo na lenost (Le Droit a la paresse) z roku 1880, kde odmítl liberální, konzervativní, křesťanské, ale i převládající socialistické pojetí práce a zejména levicový koncept „práva na práci“, naopak za zdroj lidského pokroku označil lenost a z ní pramenící kreativitu. V LAFARGUEOVĚ POJETÍ JE právě PRÁCE TÍM, CO ČLOVĚKA NIČÍ. Toto pojetí nenašlo v socialistickém hnutí jeho doby příliš pochopení, avšak ovlivnilo některé politické směry druhé poloviny 20. století, zejména situacionismus a některé proudy anarchismu. Známé jsou jeho korespondenční disputace s Karlem Marxem, při nichž MARX POUŽIL ZNÁMÝ BONMOT: „JE JISTÉ, ŽE LAFARGUE NENÍ MARXISTOU“ Paul Lafargue byl známým oponentem reformismu Jeana Jaurese. Roku 1911 spáchal Lafargue sebevraždu spolu se svou manželkou Laurou.

Á propos Paul Lafargue byl známým oponentem reformismu Jeana Jaurese. Roku 1911 spáchal Lafargue sebevraždu spolu se svou manželkou Laurou. Pro doplnění znalostí stručné Jauresovo Curriculum vitae: 

Jean Louis Jaures (1859-1914), významný činitel francouzského a mezinárodního socialistického hnutí, historik. V roce 1902 založil se svými stoupenci Francouzskou socialistickou stranu, která se v roce 1905 spojila se Socialistickou stranou Francie a začala se nazývat Sjednocená francouzská socialistická strana. V letech 1885-1889, 1893-1898 a 1902-1914 byl členem parlamentu a jedním z vůdců socialistické parlamentní frakce.   Jean Louis Jaures (1859-1885) byl významný činitel francouzského a mezinárodního socialistického hnutí, historik. Poprvé byl roku 1885 zvolen do parlamentu jako republikán, po skončení mandátu se vrátil ke svému učitelskému povolání. Roku 1891 promoval ve filosofii latinskou prací „První kořeny německého socialismu u Luthera, Kanta, Fichta a Hegela“. Angažoval se v místní politice a roku 1892 se zastal stávkujících horníků v Carnaux, proti nimž bylo nasazeno 1.500 vojáků. Vláda, která měla rozhodnout, zda majitel dolu smí propustit jejich předáka, se pod tlakem veřejnosti přiklonila také na stranu stávkujících a majitel dolů markýz de Solages se vzdal svého poslaneckého mandátu. Na jeho místo byl zvolen právě JAURES, JENŽ SE MEZITÍM STIHL PŘIKLONIT K REFORMNÍMU SOCIALISMU, ČILI K REFORMISMU. V letech 1893-1914 byl pak (s jedním přerušením) levicovým poslancem parlamentu. Osvědčil se jako vynikající řečník a zasazoval se za revizi Dreyfusova procesu. Roku 1902 byl mezi zakladateli Francouzské socialistické strany a spolu s Aristide Briandem založil noviny L´Humanité, které redigoval a které vycházejí dodnes. Až do roku 1994 byly oficiálním orgánem Francouzské komunistické strany (PCF), nyní je vlastní akciová společnost Société nouvelle du journal L'Humanité.  V roce 1902 založil J. L. Jaures se svými stoupenci Francouzskou socialistickou stranu, která se v roce 1905 spojila se Socialistickou stranou Francie, čímž vznikla Sjednocená francouzská socialistická strana.V roce 1904 Jaures založil a do konce života redigoval list L´Humanité a patřil k zakladatelům francouzské sekce dělnické internacionály, jejímž se stal předsedou. Jaures neúnavně propagoval demokracii, svobodu národů a mír, bojoval proti imperialistickému útlaku a dobyvačným válkám. Byl přesvědčen, že pouze socialismus definitivně skoncuje s válkami a koloniálním útlakem. Domníval se však, že socialismus nezvítězí v třídním boji proletariátu s buržoazií, ale bude výsledkem „rozkvětu demokratických idejí“. V. I. LENIN OSTŘE KRITIZOVAL TYTO JAURSOVY REFORMISTICKÉ NÁZORY, KTERÉ HO SVÁDĚLY K OPORTUNISMU.Jako zásadní stoupenec lidských práv a svobod Jaures odmítal revoluční marxismus a dostal se tak do konfliktu s radikály. Jako přesvědčený demokrat a pacifista se stavěl proti kolonialismu a válce a naléhal na vládu, aby se snažila s Německem dohodnout. Vysloužil si tak zuřivou nenávist nacionalistů. Pro svůj boj za mír a proti hrozícímu nebezpečí války byl Jaures natolik nenáviděn imperialistickou buržoazií, že ho v pařížské kavárně 31. července 1914 zákeřně zavraždil agent nacionalistické reakce student R. Villain.

Jaures  je autorem děl: Histoire socialiste de la Révolution francaise („Socialistické dějiny francouzské revoluce“), tři svazky, 1898-1902   L´armée nouvelle („Nová armáda“), 1910 Contre la guerre et la politique colonialiste („Proti válce a kolonialistické politice“) Jauresovo dílo - z myšlenkové pokladnice socialistického velikána. Praha: A. Svěcený 1919 J. Jaures - P. Lafargue, Materialistický a idealistický názor na dějiny. Praha: ČSSD 1946

Jediná správná cesta v této době mohla znamenat jen bezvýhradnou podporu mladé proletářské strany, v jejímž čele stál tehdy ještě revolucionář Jules Bazile Guesde (1845-1922), jenž byl aktivistou francouzského dělnického hnutí a propagátorem vědeckého socialismu, který v roce 1880 založil s podporou Karla Marxe a Bedřicha Engelse Dělnickou stranu (guesdisté), se během I. světové imperialistické války stal stoupencem sociálšovinismu. Po vítězství Velkého října byl odpůrcem sovětské moci.

V oblasti celkového politického života zůstal věren republikánství, nepokrytecky demokratickému a lidovému. Proto také znovu jako novinář zazářil v boji proti „boulangismu“ a nedlouho před svou smrtí, u příležitosti Dreyfussovy aféry, se postavil na stranu Emila Zoly.

Poznamenejme jen, že reakční generál Georges Boulanger (1837-1891) pod rouškou šovinismu a hesla „odveta za Sedan“ se chtěl opřít o nacionalistické živly a státním převratem zničit republikánské zřízení a nastolit zpátečnickou diktaturu. Boj proti boulangismu probíhal koncem 80. let 19. století.

Pokud jde o vynikajícího francouzkého pokrokového romanopisce, představitele naturalismu abojovníka proti katolicismu Émila Zolu(1840–1902), ten se se svými humanistickými názory významně angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse („Žaluji“) hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž.Dodejme, že KATOLICKÁ CÍRKEV ZAŘADILA VEŠKERÉ SPISY ÉMILA ZOLY(opera omnia) na Index zakázaných knih a Jules Bazile Guesde se připojil k boji proti nacionalismu a nejzjevnější reakci. Třebaže Lissagaray nepochopil, že tradiční metody revolucionářů, jak se vytvořily od dob F. N. Babeufa až po Blanquiho, již naprosto nevyhovují novým potřebám, že doba individualismu v hnutí již minula, že nejde již o dovršení díla francouzské buržoazní revoluce 1789, ale o přípravu revoluce kvalitativně vyšší, proletářské, přesto přese všechno svým dílem o Pařížské komuně skvěle posloužil lidskému pokroku, hnutí dělnické třídy. K vůdci tzv. Spikutí rovných François-Noël Babeufovi (1760–1797), známějšímu jako Gracchus Babeuf(jméno Gracchus, jenž si zvolil dle starověkých římských politiků a reformátorů bratří Gracchů) dodejme, že to byl francouzský revoluční politický aktivista, agitátor, novinář, utopický komunista a propagátor rovnostářských myšlenek. Zastával názor, že všichni mají nárok na rovný podíl všech statků.  Za svou účast na Spiknutí rovných byl Babeuf popraven. SLOVO KOMUNISMUS BYLO POPRVÉ POUŽITO V ANGLIČTINĚ roku1840 PRO OZNAČENÍ BABEUFOVY NAUKY.A tak také jeho „Dějiny“ byly všude přijímány. Dělnickou třídou s vděčností a láskou. U buržoazie mnohem více než štvaním zarytým mlčením. Vždyť začít o Lissagarově díle diskusi, ke které sám autor vyzval každého, kdo by pochyboval o pravdivosti jeho díla, bylo nemožné a nebezpečné. K F. N. Babeufovi dodojme, žeI u nás vládlo takové mlčení. Je až zarážející, otevřeme-li např. Ottův slovník naučný, kterak autor hesla „Lissagaray“ je podrobně zpraven o jeho knihách menšího významu, o časopisech, do nichž psal, o jeho senzačních soubojích, a ovšem i o jeho neshodách se socialisty, jenom neinformuje české čtenáře o tom, že Lissagaray napsal strhující dílo o Pařížské komuně. A třebaže autor hesla zřejmě znal látku, ještě ke všemu tvrdil, že koncem let osmdesátých Lissagaray vydával „La Bataille“ jen proto, aby mohl bojovat pro boulangismus. A to ještě ke všemu ve Francii roku 1896 vyšly „Dějiny“ autorem pečlivě doplněné a v roce 1900 zásluhou pokrokových činitelů jsou překládány do češtiny. A tak tomu bylo i jinde. Dělnictvo nemělo poznat jednu z nejheroičtějších kapitol svých dějin a jednu z nejodpornějších a nejhnusnějších kapitol dějin buržoazie.

        Pokud jde o samo pojetí Lissagarayových „Dějin Pařížské komuny“, je nutno zmínit se i o problematice autorova pojetí některých otázek. V prvých sedmi kapitolách zachycuje bohatý a vzrušující úsek o událostech, které bezprostředně předcházely vyhlášení Komuny. Již zde nacházíme mnoho faktů z dějin tehdejšího dělnického hnutí. Autor ovšem, jak již bylo řečeno, nedovedl se vždy správně orientovat ve svém hodnocení jednotlivých směrů. V popisu dělnického hnutí let šedesátých nacházíme sice vysoké ocenění I. internacionály, ale není pochopen zcela reálný Marxův program sjednotit mezinárodní dělnickou třídu a na jejím fóru probojovat vědecký socialismus a vytvořit předpoklady pro budoucí samostatné dělnické strany jako nejdůležitější nástroje třídního boje.

I. internacionála (1864-1876), byla prvním mezinárodním dělnickým sdružením, které sehrálo důležitou úlohu při rozšiřování idejí vědeckého komunismu při organizování národních dělnických stran. Byla základem „mezinárodní organizace dělníků k přípravě jejich revolučního náporu na kapitál“ (V. I. Lenin, Spisy 29, Praha 1955, str. 301). Její vznik a činnost jsou nerozlučně spjaty se jmény Marxe a Engelse. I. internacionála byla založena v období, kdy rozvoj kapitalismu vyvolal růst třídního boje proletariátu, probudil pocit mezinárodní solidarity jeho národních oddílů.

V polovině 19. století vznikají první proletářské organizace – Svaz zavržených (1834-1836), Bratrští demokraté (1845-1848), Svaz spravedlivých (1836-1847), Svaz komunistů (1847-1852), Pozdravný a protestní výbor (1855-1859), jejichž členy byli představitelé Anglie, Francie, Německa, Belgie, Švýcarska, Itálie, Ruska i jiných zemí, kteří připravovali podmínky pro širší a pevnější sdružení mezinárodní dělnické třídy. Z příkazu II. kongresu Svazu komunistů napsali Marx a Engels „Manifest Komunistické strany“, který se stal dokumentem světového komunistického hnutí. Po živé diskusi anglických, německých a francouzských dělníků byl 28. září 1864 v Londýně na početném mítinku v St. Martin´s Hallu zvolen Prozatímní výbor internacionály, který přijal usnesení, že nová organizace se bude nazývat Mezinárodní dělnické sdružení a zvolí předsedu i tajemníky-dopisovatele pro Německo (Marx), Ameriku, Itálii, Polsko, Švýcarsko a Francii. Bylo vytvořeno anglické, francouzské, italské, švýcarské, německé a polské oddělení výboru. Dne 1. listopadu 1864 Prozatímní výbor jednohlasně schválil „Inaugurální adresu“ Mezinárodního dělnického sdružení, kterou napsal Marx, a „Prozatímní stanovy“ a konstituoval se jako ústřední rada (od roku 1866 generální rada). „Inaugurální adresa“ a „Stanovy“ byly programovým a organizačním základem mezinárodní solidarity proletariátu. „Osvobozená práce,“ říkalo v „Prozatímních stanovách“, „není otázka ani místní, ani národní, nýbrž sociální, týká se všech zemí, kde existuje moderní společnost…“ (K. Marx, B. Engels, Spisy 16, Praha 1965, str. 46). V „Inaugurální adrese“ se před dělnickou třídou vytyčoval úkol vybojovat politickou moc. I. internacionála se od počátku setkávala s velkými potížemi. Ani v jedné zemi neexistovala celonárodní dělnická strana (nepočítáme-li Všeobecný německý dělnický spolek založený Lassallem v roce 1863). Kromě malé skupiny marxistů patřili do I. internacionály představitelé nejrůznějších ideově politických směrů (tradeunisté, blanquisté, proudhonovci, lassallovci, bakuninci apod.) Proto bylo právě jejím úkolem překonat tuto ideovou pestrost a upevnit msovou zákldnu hnutí. I. kongres, který se konal v Ženevě v září 1866, zamítl platformu proudhonistů a schválil „Inaugurální adresu“, čímž otevřeně prohlásil internacionálu za politickou organizaci mezinárodní dělnické třídy. Kongres určil politiku dělnické třídy v otázkách odborů, družstevnictví, podporoval požadavky na zákonodárné stanovení osmihodinové pracovní doby, žádal zákaz noční práce pro ženy, vyslovil se pro likvidaci stálých armád. Hlavní rezoluce, které kongres přijal, napsal Marx. Vyjadřovaly pozice vědeckého socialismu. Po ženevském kongresu aktivizovala I. internacionála svoji činnost v ekonomické i politické oblasti. Přestože na II. kongresu (Lausanne, září 1867) se proudhonistům podařilo prosadit rezoluci, která neschvalovala stávky, byly zároveň přijaty rezoluce, které vyjadřovaly marxistické názory, včetně rezoluce o boji za politické svobody jako nezbytné podmínce sociálního osvobození proletariátu. Kongres se zabýval otázkou o nebezpečí války. Tatáž otázka byla středem pozornosti i III. kongresu (Brusel, září 1868), který byl největší ze všech kongresů I. internacionály. Zúčastnilo se ho 99 delegátů ze sedmi zemí. Většinou hlasů kongres revidoval lausannské usnesení o stávkách a uznal je za nezbytný nástroj dělníků. Přes odpor proudhonistů byla přijata i rezoluce, která vyzývala k zespolečenštění půdy dolů. Po bruselském kongresu vliv proudhonistů rychle klesal. V té době začaly vlády evropských zemí chápat, že I. internacionála je reálným nebezpečím pro panství buržoazie. V tisku se pozvedla kampaň lží a pomluv, začaly represálie proti jejím členům a po nějakém čase byla I. internacionála postavena mimo zákon v celé Evropě. To však nemohlo rostoucí vliv I. internacionály zastavit. V září 1869 se konal v Basileji IV. Kongres, na němž se představila právě vzniklá Sociálně demokratická dělnická strana Německa (eisenašští). Na kongresu začal boj marxistů s bakuninovci, kolem nichž se postupně seskupily všechny opoziční protimarxistické síly. Velký vliv na osud I. internacionály měla francouzsko-pruská válka a potlačení Pařížské komuny. Generální rada uveřejnila dvě výzvy o francouzsko-pruské válce, v nichž vyzývala dělníky k mezinárodní solidaritě a upozornila, že pokus francouzských dělníků svrhnout novou buržoazní republiku by byl „zoufalou bláhovostí“. Povstání se však rozvinulo a I. internacionála poskytovala obležené Komuně všemocnou pomoc. Pád Komuny vyvolal novou vlnu policejního pronásledování internacionály. Narůstala i její vnitřní krize, vyplývající z ostrých útoků bakuninovců proti generální radě.

Bakuninovci předpokládali, že pařížské povstání vyvrátilo Marxovu koncepci a potvrdilo jejich stanovisko k živelnému revolučnímu výbuchu. Také vůdci anglických tradeunionistů byli nespokojeni s politikou podpory Komuny a z generální rady odešli. V Německu bylo dělnické hnutí dezorientováno spory lassallovci a eisenašskými. V této situaci se v září 1872 konal v Haagu V. kongres I. internacionály, kterého se poprvé zúčastnili Marx a Engels. O všech otázkách se rozpoutaly úporné diskuse mezi marxisty a bakuninovci. Bakuninovci vystoupili proti centralizaci politiky a vedení a požadovali, aby byla podstatně omezena práva generální rady. Avšak kongres převážnou většinou hlasů tyto požadavky zamítl a práva rady rozšířil. Navzdory bakuninovcům byl schválen a do „Stanov“ zahrnut bod o vytvoření dělnických politických stran a o účasti v politickém boji. V. kongres vyloučil Bakunina z internacionály. Bakuninovci odmítli podřídit se usnesení kongresu a začali zakládat vlastní organizaci. Během několika následujících let vystupovali pod jedním jménem dvě internacionály — marxistická a anarchistická. Podle usnesení haagského kongresu přesídlil v říjnu 1872 vedoucí orgán do New Yorku. Spojení s evropskými sekcemi postupně začalo slábnout a mezi různými proudy v americké sekci začal ostrý vnitřní boj. Za této situace se filadelfská konference, která se konala 15. července 1876, usnesla I. internacionálu rozpustit. I. internacionála vytvořila teoretické a organizační základy mezinárodního dělnického hnutí. Činně se účastnila organizování ekonomických i politických vystoupení proletariátu a udělala mnoho pro založení národních marxistických stran. Rozbila iluze předmarxovského utopického socialismu a ukázala ideologickou neopodstatněnost maloburžoazního socialismu. „I. internacionála,“ psal Lenin, „dohrála svou historickou úlohu a byla vystřídána obrovským nesrovnatelně mohutnějšího růstu dělnického hnutí ve všech zemích světa, obdobím, kdy se dělnické hnutí rozrůstalo do šířky, kdy vznikaly masové socialistické dělnické strany na půdě jednotlivých národních států“ (V. I. Lenin, Spisy 21, Praha 1959, str. 44).

Pro současníka bylo ovšem těžké důsledně se orientovat, jednak pro všeobecnou neznalost vědeckého socialismu mezi francouzskými revolucionáři, jednak proto, že první přívrženci Internacionály ve Francii byli většinou apolitičtí a cechovní proudhonisté. Jejich odpůrci potom, radikální, ale utopičtí blanquisté, pohlíželi na Internacionálu jako na oportunistický podnik proudhonistů. Lissagaray nedovedl pochopitelně zaujmout stanovisko k apolitičnosti jedněch a konspirátorskému levičáctví druhých. Z této nevyhraněné pozice potom charakterizuje např. i tzv. „Manifest šedesáti“ z roku 1864, jako „umírněný“, ale přece „kategoricky revoluční“, ač šlo o doznívání smířlivého odborářského tónu a posléze i o ujišťování, že dělníci nechtějí zničit práva buržoazie, nýbrž dosáhnout zrovnoprávnění se středními vrstvami. (viz Viz Paul Louis „Historie du socialisme en France“ 1789-1945, Paříž 1946, str. 164-169)

Nepochopení situace v dělnickém hnutí a Marxova programu v Internacionále, nedovolilo potom autoru ve svých důsledcích vysvětlit plně poměr Generální rady Internacionály k Pařížské komuně, jejímu vzniku i průběhu. [Objasnění této otázky viz Franz Mehring „Karl Marx“, Curych 1946, str. 500-508 a o poměru Marxe k proudhonistům a blanquistům za Komuny viz Marx-Engels „Vybrané spisy, I., 1950, str. 498] Je pochopitelné, že i při rozboru skutečných příčin vypuknutí francouzsko-pruské války [Prusko-francouzská válka 1870-1871 byl válečný konflikt mezi Pruskem a francouzským císařstvím Napoleona III. Válka byla vyprovokována Bismarckem a jeho emžskou depeší. V bitvě u Sedanu francouzská armáda dne 2. září 1870 kapitulovala.  Neuběhly ani dva dny a v Paříži vypuklo revoluční povstání, jež císařství svrhlo a obnovilo francouzskou republiku.

Dne 19. září 1870 oblehla Paříž pruská vojska, francouzská buržoazní vláda se však rozhodla pro vedení kapitulantské protinárodní politiky. Napjatá situace VYBUCHLA dne 18. března 1871 REVOLUČNÍM POVSTÁNÍM PAŘÍŽSKÉHO PROLETARIÁTU SOUHRNNĚ POVAŽOVANÝM ZA PRVNÍ POKUS O USKUTEČNĚNÍ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE. KOMUNARDI VYHLÁSILI PAŘÍŽSKOU KOMUNY A NA PAŘÍŽSKÉ RADNICI ZAVLÁL RUDÝ PRAPOR.

Dne 10. května 1871 byla uzavřena mírová smlouva, jíž Francie ztratila Alsasko i Lotrinsko a zavázala se Prusku vyplatit 5 miliard zlatých franků. Důsledkem války bylo dokončení sjednocení Německa Pruskem, jemuž chtěla Francie zabránit.]

Je pochopitelné, že i při rozboru skutečných příčin vypuknutí francouzsko-pruské války  je nutno obrátit se ke klasikům marxismu-leninismu. Lissagaray velmi správně odsoudil zradu francouzských buržoazních politiků, když napsal:„Tito představitelé velké buržoazie, kteří vydali Prusům stud, blaho a půdu Francie, se chvěli zuřivostí při pouhém pomyšlení, že by měli učinit nejmenší ústupek Paříži“. Nemohl ovšem ještě ve svém líčení mezinárodní situace dohlédnout celý dosah mezinárodního spiknutí proti dělnické třídě, všechny důvody Bismarckovy podpory versailleské vlády proti Komuně, špinavost tajného oběžníku Jules Favrea ze dne 6. června 1871 vládám evropských velmocí, kde vyzýval ke společnému boji proti Internacionále. Lissagaray nemohl ještě zhodnotit Bismarckovy směrnice pro boj proti všem stoupencům Komuny, ani odpověď cara Alexandra, [Lissagaray má na mysli ruského cara Alexandra III. (1845–1894), jenž byl v letech 1881-1894 ruským carem předposledním. Jako mladík car neprojevoval přílišnou snahu o studium a nejevil ani zájem stát se náležitě vzdělaným člověkem. Alexandru III. se patrně nedostávalo ani nutných vloh], rakousko-uherské a španělské vlády a dokonce i papeže. [viz Prof. dr. O. Říha, Boj evropské reakce proti dělnickému hnutí po porážce Komuny, stenografický zápis z přednášky pro Socialistickou akademii v Praze dne 31. října 1950. Též A. I. Molok, Evropa a Pařížská komuna v roce 1871, Sborník Pařížská komuna, Rovnost 1951, str. 44]

Mnozí z komunardů, kteří se uchýlili do anglického azylu jako Lissagaray, nechápali, že již tehdy, na samém počátku přerůstání do imperialistické éry, Anglie odmítla vydat pronásledované komunardy z důvodů ostrých rozporů mezi buržoazními státy.  Bismarck svými návrhy Rusku a Rakousku na uzavření aliance proti demokratickým silám sledoval i sblížení s carismem a Rakouskem proti Francii, což by znamenalo i pro Anglii nebezpečnou změnu v tehdejším rozpoložení mezinárodních sil. Proto Anglie odmítla vydat komunardy, přistoupit na navrhované mezinárodní pikle a mohla se tvářit liberálně také již proto, že v té době v Anglii narůstala vrstva „dělnické aristokracie“, která svou pozicí i vlivem brzdila pronikání idejí proletářské revoluce v samé Anglii. Tyto okolnosti vytvořily situaci, o níž psal Lissagaray poněkud naivním tónem: „Přijetí v Anglii bylo dosti upřímné, Angličané o versailleských vraždách věděli a pochopili, jak cenní odborníci byli mezi… psanci.“ Avšak Lissagaray v „Dějinách“ velmi dobře pochopil, že ještě o 9 let později, kdy buržoazní, francouzská republikánská vláda uděluje komunardům amnestii, která dovolila i Lissagarayovi vrátit se do vlasti, činí tak z obavy před sílícím nebezpečím monarchistického převratu, pod tlakem lidu a z nezbytné nutnosti získat si sympatie demokratických živlů.

Samo Lissagarayovo vylíčení bojů Pařížské komuny je strhujícím obrazem událostí a autor mnohdy i výstižným kritickým pohledem komentuje chyby komunardů. LISSAGARAY PLNĚ NEPOSTŘEHL NUTNOST OKAMŽITÉHO ÚTOKU NA VERSAILLES. Když nadšeně a barvitě popisuje volby do Komuny ze dne 26. března, vyzdvihuje hlubokou demokratičnost Ústředního výboru národní gardy, aniž vidí, že Ústřední výbor právě v této chvíli, kdy se vzdává své moci, opomíjí rozdrtit reakci v Paříži a udeřit na Thiersovy Versailles. Nicméně jeho správný kritický pohled stíhá vojenskou politiku komunardů za neobsazení pevnosti Mont-Valérien, za podléhání vlivům, které svým nepříhodným „antimilitarismem“ a návrhy na partyzánské vedení boje podrývaly bojeschopnost Komuny. ZCELA SPRÁVNÁ JE I KRITIKA REVOUCIONÁŘŮ, POKUD JDE O JEJICH OSUDNOU CHYBU, ŽE PONECHALI NÁRODNÍ BANKU V RUKOU TŘÍDNÍHO NEPŘÍTELE. 

            Již jen vylíčení samého vzniku a nástupu Pařížské komuny nám poskytuje věrný obraz široké účasti lidu na událostech. Tuto přednost pochopíme tehdy, uvědomíme-li si, že různí historici, kteří přišli po Lissagarayovi, často líčili vznik Komuny jako konečně zdařilou blanquistickou akci a jiní opět zabsolutňovali živelný vznik Komuny, jako by prostá živelnost byla dominujícím prvkem i v dalším průběhu bojů Komuny. [O těchto otázkách S. B. Kan „Problémy dějin Pařížské komuny v nejnovější literatuře“ Sborník Pařížská komuna, Rovnost 1952. Na str. 104 autor říká: „Teď už se sotva kdo odváží zobrazovati Komunu jako puč blanquistických spiklenců.“ Na druhé straně autor správně odmítá také zabsolutňování živelnosti: „ve světle nových dokladů již nic nedovoluje, aby bylo pokládáno za správné, dříve rozšířené hledisko“, např. historika Komuny Lepelletiera, že „ÚV národní gardy nepřipravoval 18. březen, a dokonce po pokusu o uchvácení moci se neujal ve vedení hnutí, neřídil povstání a nebyl vůdcem strany, která neočekávaně zvítězila“ (str. 102). Viz pozn. 131. (Edmond Lepelletier, Histoire de la Commune de 1871, ve francouzštině zde: https://archive.org/details/histoiredelacomm01lepeuoft] Takovýto vulgární výklad nenajdeme u Lissagaraye. Blanquistická povstání, ať jakkoli jitřící půdu v revolučním hnutí, a to od prvého velkého spiknutí z 12. května 1839, kdy „…masy, neobeznámené s cílem této akce, nepodpořily hrstku spiklenců, která také rychle byla potřena vojskem“ [A. I. Molok „Červnové dni v Paříži roku 1848“, Rovnost 1951, str. 28.] až do posledních pokusů o povstání, např. ze dne 14. srpna 1870, kdy „vůdci akce předpokládali, že vážnost situace a zmatky předešlých dnů by mohly být dostačujícími motivy k shromáždění mas“, zatím co „ve čtvrti ta revoluční jako je Belleville nebylo povstání s to získati ani jednoho člověka, který by se připojil“ [L. A. Blanqui La Patrie en Danger“ knižně, str. 49. Též ve stejnojmenném časopise ze 17. září 1870.]

Tato spiknutí se zásadně lišila od širokého výbuchu Pařížské komuny, která vyrostla již z objektivních, historických předpokladů a opírala se o progresivní třídu a byla jí také vybojována.  A Lissagaray svým popisem předpokladů i průběhu první etapy Komuny jako by chtěl vykreslit právě onen mocný lidový proud, který Komunu nastolil.

            Jestliže nesehrál významnou úlohu v samém dělnickém hnutí, PAK VE SVÝCH DĚJINÁCH LISSAGARAY  CHÁPE BOJ JAKO VÁLKU MEZI LIDEM, vedeným DĚLNICTVEM, PROTI ZRÁDNÉ BURŽOAZII, JAKO BOJ, KTERÝ SE POPRÁVU NEZASTAVUJE PŘED DIKTATUROU!LISSAGARY SVÝM VOLÁNÍM PO ZRUŠENÍ REAKČNÍHO TISKU ZA KOMUNY V PAŘÍŽI, SVOU KRITIKOU VŠECHL, KTEŘÍ V DOBĚ TRAGICKÉHO BOJE, ať nevědomě nebo zrádně, VYJEDNÁVALI KOMPROMISNĚ S NEPŘÍTELEM a oslabovali tak řady federovaných, se čestně odlišuje od nositelů nebezpečných liberálních tendencí. Vždyť např. proslulý komunard Jules Valles naivně napsal: „Jsem skutečně toho názoru, že i hřmění děl a uprostřed vzpoury by se mělo dovolit tiskařským mouchám běhat po papíře, jak se jim líbí, a byl bych rád, kdyby Figaro, který mi tak dlouho přál svobodu, ji měl také. [Jules Valles „Povstalec“, Mladá fronta 1951, str. 372.]

A nešlo jen o takové názory soudruhů v boji, a dokonce členů Komuny, ani jen o smiřovací pařížských starostů a tehdejších zednářských lóží, ale o špinavé pokusy spiknutí proti Komuně. A Lissagaray ve svých „Dějinách“ nezapomněl zaznamenat jména zrádných dobrodruhů.

Při této příležitosti právě dnes, kdy ZRADA PRAVICOVÝCH SOCIÁLNÍCH DEMOKRATŮ JE PŘED MEZINÁRODNÍM PROLETARIÁTEM DEMSKOVÁNA V CELÉ SVÉ ODPORNOSTI, je nutné vysoko vyzdvihnout Lissagarayovu charakteristiku tzv. levice ve Versailles. ZRÁDCI LIDU, KTEŘÍ SE TAKŘKA OD ČERVENCOVÉ REVOLUCE r. 1830 VYDÁVALI ZA DEMOKRATICKÉ A REPUBLIKÁNSKÉ TRIBUNY LIDU, KTEŘÍ ZRAZOVALI REVOLUČNÍ HNUTÍ, ospravedlňujíce se klamavou frází o demokracii a svobodě, kteří POMÁHALI VRAHŮM DĚLNÍKŮ BĚHEM SLAVNÉHO ČERVNOVÉHO POVSTÁNÍ 1848, nyní, za Pařížské komuny, zasedli jako poslanci ve Versailles, kde si s neuvěřitelnou drzostí, pod ironickou patronací Thierse, hráli na levici. ANI VE CHVÍLI SVÉ NEJODPORNĚJŠÍ ZRADY NEPŘESTALI S FRÁZEMI A TVÁŘILI SE JAKO BY „VĚC PAŘÍŽE BYLA V JÁDŘE SPRAVEDLIVÁ“, ALE BYLA UCHOPENA ZA ŠPATNÝ KONEC A ZNEVÁŽENA ZLOČINNÝM BOJEM“. MEZI TĚMITO OPORTUNISTY JMENUJE LISSAGARAY ZNÁMÉHO LOUIS BLANCA, Toliana, Scholchera a bezvýznamného Edmonda Adama. Avšak současně, mluvě o tzv. levici, jmenuje Lissagaray i známá jména, u nás často tradovaná jako jména oddaných revolucionářů: „Nebylo člověka (v levici) čítaje v to i Martina Bernarda [Martin Bernard (1808-1883) byl francouzský novinář zvolený ve volbách v roce 1869, odmítl však být kandidátem v 1. okrese Loiry, pročež nemusel přísahat věrnost Říši. Během pruského obléhání Paříže roku 1870 se Bernard skrýval a přežil. Dne 8. února 1871 se v regionu Loire úspěšně ucházel o poslanecký mandát do Národního shromáždění, kde spolupracoval s Louisem Blancem (1811-1882), přičemž se podílel na marných pokusech zprostředkovat jednání mezi versailleskou vládou a prezidentem Adolphem Thiersem, podle Karla Marxe

surového trpaslíka, mistra v drobném státním šejdířství, virtuos křivé přísahy a zrady, vyučený ve všech podlých válečných úskocích, potměšilých lstech a sprosté věrolomnosti parlamentního stranického boje, s třídními předsudky místo idejí, s ješitností místo srdce, stejně špinavý v soukromém životě jako podlý v životě veřejném, směšný svým velikášstvím.] Bernarda zemřelého před Komunou), nešlo o nějaký politický zlom, nýbrž o historickou zkoušku, která jen potvrdila, kam až došli ti, kteří předtím zrazovali skutečné revolucionáře. Sám Armand Barbes, dědic rozsáhlých statků, kdysi však sám jeden z vůdců tajných vojenských organizací, takřka legendární postava mezi konspirátory, se z kariéristických a zištných důvodů již v roce 1848 tajně spojil s Louis Blancem [Louis Blanc, Louis Jean Joseph (1811-1882), francouzský politik, publicista a historik, maloburžoazní socialista a jeden z vůdců únorové revoluce roku 1848. Blancovy sociální projekty – národní dílny – se po červnovém dělnickém povstání zhroutily. V roce 1871 byl Louis Blanc zvolen do Národního shromáždění, přičemž v čase, kdy hřmělo, se projevil jako odpůrce Pařížské komuny.]a svým chováním sankcionoval drzé pomluvy buržoazních policejních plátků, např. proti revolucionáři L. A. Blanquimu. [Louis Auguste Blanqui  (1805 –1881) byl francouzský revolucionář a socialistický teoretik. Jím založený směr se nazývá blanquismus. V mládí Blanquiho ovlivnili François Noël Babeuf, Charles Fourier a Henri de Saint-Simon. Účastnil se Červencové revoluce 1830, následujícího roku začal organizovat tajné republikánské a socialistické spolky. Roku 1839 byl odsouzen na doživotí pro organizaci povstání, jehož cílem mělo být svržení krále Ludvíka Filipa. Po devíti letech byl omilostněn a zapojil se do revolučního hnutí roku 1848 jako vůdce levice. Po potlačení povstání byl odsouzen na deset let vězení. V ŽALÁŘI BLANQUI NAVRHL VLASTNÍ SOCIALISTICKOU TEORII, V JEJÍMŽ STŘEDU STÁLA IDEA DIKTATURY PROLETATIÁTU, POZDĚJI PŘEVZATÁ MARXISTY.Po propuštění a dalším věznění v letech 1861–1865 odešel do exilu v Belgii. Po generální amnestii se roku 1869 vrátil do Francie. BRZY SE ZAPOJIL DO REVOLUČNÍHO HNUTÍ, jež SMĚŘOVALO K VYHLÁŠENÍ PAŘÍŽSKÉ KOMUNY. V říjnu 1870 stanul na krátký čas v čele přechodné vlády. Ještě před vlastním vypuknutím pařížského povstání byl znovu uvězněn a z vězení se dostal po omilostnění roku 1879. Zemřel roku 1881, krátce před smrtí napsal své hlavní dílo Sociální kritika (Critique sociale) uveřejněné roku 1885. Blanqui silně ovlivnil komunistické a socialistické hnutí, jeho přívrženci se později připojili k Francouzské socialistické straně.] A brzy tomu tak bylo i s jeho žákem, třebaže předtím dlouho vězněným, Martinem Bernardem, který řídil tzv. Komisi barikád, jež měla za úkol organizovat vedení operací na obranu Komuny. PRAVICOVÍ OPORTUNISTÉ A MALOMĚŠŤÁČTÍ RADIKÁLOVÉ SE TAK LOGICKÝM HISTORICKÝM VÝVOJEM SEŠLI V NEPŘÁTELSKÝCH VERSAILLES! Tam prováděli směšnou žongléřskou hru, tak jako všichni v dobách pozdějších i dnes, kdo stáli a stojí v táboře třídního nepřítele s pokryteckou maskou dílčích výhrad k tomuto nepříteli a přímo s nenávistným pošklebkem proti lidu a svému národu.    

Lissagaray neanalyzuje vývoj takřka žádného z politiků a v jeho „Dějinách“ zastihujeme již jednotlivé postavy zcela angažovány na svých místech a hrající svou osudovou roli. Tato autorova metoda se ovšem ostře liší od pronikavého historického pohledu Karla Marxe. Ale tam, kde Lissagaray hodnotí nikoli jen osobnosti, ale i akce Komuny správně, je v mnoha případech přímo pod Marxovým vlivem, což se projevuje v některých jeho pokusech o hodnotící formulace. Tak v zajímavé pasáži „Práce a směna“ je Marxův vliv zjevný, když Lissagaray píše o záboru opuštěných dílen a o jejich přidělení dělníkům: „TAK BYLI — VYVLASTNĚNI VYVLASTŇOVATELÉ. DVACÁTÉ STOLETÍ JEŠTĚ UVIDÍ TAKOU REVOLUCI. Technický pokrok ji uspišuje. Čím více se soustřeďuje vykořisťování v několika málo rukou, tím větší a zkušenější je armáda dělníků; uvědomělá a sjednocená třída výrobců bude mít brzy před sebou pouze hrstku privilegovaných. Nejvýkonnějším připravovatelem socialistickém revoluce jest monopolista!“   

            Lissagaray předkládá čtenáři veliké množství faktů přímo z průběhu bojů i z vnitřních poměrů v Paříži, ale faktů často neutříděných a místy popisných. Tak podrobné popisy neshod v Komuně, neshod mezi Komunou a Ústředním výborem národní gardy, mezi nimi a tzv. výborem obecného blaha demonstruje autor takovým způsobem, že těžko se orientující čtenář musí mít místy dojem jen osobních třenic, složité a komplikované situace, která se mu v jistých okamžicích může zdát až absurdní. TO VŠAK VYPLÝVÁ JIŽ ZE ZMÍNĚNÉHO AUTOROVA NEPOCHOPENÍ HLAVNÍCH SMĚRŮ DĚLNICKÉHO HNUTÍ PŘED KOMUNOU A HLAVNÍCH PROUDŮ V KOMUNĚ SAMÉ. V ÚSTŘEDNÍM VÝBORU NÁRODNÍ GARDY PŘEVLÁDALI BLANQUISTÉ, KTEŘÍ, TŘEBAŽE DĚLALI OPAK, NEŽ CO HLÁSALI VE SVÉ ÚTOČNÉ DOKTRINĚ, PŘECE JENOM BYLI LADĚNI BOJOVNĚJI A ROZHODNUTI K TVRDÉMU BOJI, A HLAVNĚ K POTÍRÁNÍ VNITŘNÍ REAKCE. V SAMÉ KOMUNĚ PAK VELMI SILNÝ VLIV MĚLI PROUDHONISTÉ, kteří svými nejrůznějšími návrhy a mírností se často ocitali v konfliktu s odhodlaností bojovníků, kteří tlačili ÚV národní gardy k rozhodné akci.

Třebaže Marx s Engelsem mluví o složení Komuny v tom smyslu, že blanquisté měli v Komuně většinu, musíme si uvědomit, že skutečných blanquistů bylo v Komuně pouze 12 a nepředstavovali tedy faktickou většinu. Jejich vliv na tzv. novojakobíny, maloměšťácké demokraty, byl často tak silný, že Marx s Engelsem použili pro ně všechny termínu „blanquistická většina“. Avšak ani proudhonisté nebyli jednolití, neboť se dělili na apolitické, ortodoxní kolektivisty a internacionalisty, tj.        proudhonisty, kteří vlivem Internacionály měli blíže k myšlence socialismu. Pokud jde o konkrétní vyjádření  složení Komuny, tedy menšinu Komuny tvořilo celkem 26 z 86 členů. Proudhonisté nesli hlavní odpovědnost za práci Komuny po hospodářské stránce. Většinu Komuny představovali maloburžoazní demokraté, tzv. noví jakobíni (36 členů) a blanquisté (12 členů). Noví jakobíni chtěli jen dokončit dílo Velké francouzské revoluce, snažili se pouze zajistit pozice maloburžoazie a velký kapitál podřídit jakési organizaci. NOVÍ JAKOBÍNI NEPOCHOPILI, ŽE REVOLUCE Z 18. BŘEZNA 1871 JE NA ROZDÍL OD BURŽOAZNÍ REVOLUCE 1789 REVOLUCÍ PROLETÁŘSKOU, a proto se v boji s reakcí chovali nerozhodně a často podlamovali revoluční sílu lidu svým maloměšťáckým kolísáním. Lissagaray jednoho z těchto maloměšťáckých republikánů, Felixe Pyata, kritizuje velmi ostře a třebaže jeho kritika nevyrůstá z historického rozboru pozice „novojakobínů“, shoduje se v soudu o osobních vlastnostech Pyata s názorem Karla Marxe. [Na Proudhonův systém ekonomických protikladů neboli Filosofii bídy, kde navrhoval pokojnou cestu k nové společnosti reformou úvěru a oběhu, odpověděl Marx s brilancí jemu vlastní zásadní trefnou knihou Bída filosofie (Karel Marx Bída filosofie, Odpověď na „Filosofii bídy“ pana Proudhona, Svoboda, 1948), resp. v el. Podobě zde https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1847/051847/051847.html). Proudhon prezentuje poprvé svou slavnou tezi o vlastnictví coby krádeži. NA ROZDÍL OD KARLA MARXE OVŠEM PROUDHO NEŽÁDÁ NAPROSTÉ ZRUŠENÍ SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ, ale tzv. JEHO univerzalizaci. Domnívá se například, že velké podniky mají patřit všem, zatímco v malých podnicích má být pozice majitele rovná s pozicí jeho zaměstnanců. Proudhon zavádí koncept „kolektivní síly“, jehož prostřednictvím řeší problém vztahu mezi individui. Ze spolupráce jednotlivců vzniká nová kvalita, která je vyšší než prostý souhrn sil zúčastněných – soukromé vlastnictví je pak zločinem tehdy, umožňuje-li si individuálně přivlastnit statek, který byl vytvořen kolektivně. Práce je tak podle Proudhona jediným legálním způsobem nabytí vlastnictví. Díky kolektivní síle se společnost jeví jako organický útvar, schopný sledovat své vlastní cíle, a Proudhon se tak přiklání k chápání společnosti jako bytosti nadané vlastním životem. Velmi důrazně ovšem polemizuje s pojetím společenské smlouvy v pojetí Jean-Jacques Rousseaua a shledává jej utlačivým. Proudhon považuje za oprávněné jen takové dohody, které lidi navzájem spojují, nikoli však omezují. Nejvýznamnější formou kontraktu shledává rodinu a podobně jako Comte se obává, že bez rodiny se celá sociální konstrukce zhroutí. Proudhon se domnívá, že je třeba uznávat pouze tzv. „věčné zákony“, jimiž se společnost řídí bez ohledu na aktuálně panující poměry. Zároveň věří v sílu a schopnosti občanské společnosti, která je podle něj schopna spontánní organizace. Z těchto přesvědčení pak pramení jeho již zmíněný anarchismus a neúcta ke společenským zákonům, stejně jako neúprosná kritika zastupitelské demokracie i komunismu. Zásady učení P. J. Proudhona daly vzniknout maloburžoaznímu socialistickému směru tzv. proudhonismu, který se svého času rozšířil hlavně v západoevropských zemích. PROUDHONISMUS HODLÁ USKUTEČNIT  „sociální revoluci“  CESTOU EKONOMICKÝCH REFOREM KAPITALISMU V OBLASTI SMĚNY PŘI ZACHOVÁNÍ A ROZŠÍŘENÍ DROBNÉHO SOUKROMÉHO VLASTNICTVÍ. Proudhonismus odmítá politický boj a zatracuje anarchistický stát. Ideál spravedlnosti a rovnosti má být realizován utopií tzv. „mutualismu“, vzájemnou pomocí drobných výrobců. Proudhonismus zvrhoval organizovaný třídní boj i stát, hlásal utopické představy o společnosti malovýrobců s bezpeněžní směnou a bezúročným úvěrem. Marx i Engels vedli rozhodný boj proti vlivu proudhonismu na I. internacionálu. K ideově politickému zhroucení proudhonismu výrazně přispěly zkušenosti Pařížské komuny, jakkoli se rozličné prvky jeho učení uchovaly v anarchistických, anarcho-syndikalistických, reformistických, avšak později i fašistických proudech. Vynikající kritiku Proudhonových názorů z břitkého pera Karla Marxe, Bída filosofie, Odpověď na „Filosofii bídy“ pana Proudhona si zde přečíst zde: https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1847/051847/051847.html

[ Pokud jde o Pyata, Karel Marx varoval Komunu před jeho pletichami, jak píše v dopise S. Beeslymu z 12. ledna 1871. Marx – Engels, Vybrané dopisy, česky. 1952, str. 245. Felix Pyat vedl pomlouvačnou kampaň proti Marxovi a Internacionále. Svou kariéru začal jako dramatik a v roce 1847 se proslavil „Hadrářem pařížským“ (Le chiffonier de Paris). V revoluci 1848 jako člen maloměšťácké „Hory“ byl od června roku 1849 vystaven perzekuci. Avšak ani po svém návratu do Francie v roce 1869 se Pyat nezbavil svého maloměšťáctví a zůstal tím, čím byla většina lidí „Hory“ z roku 1848-49. Felix  Pyat se na rozdíl od L. Blanca a jiných stal členem Komuny, v níž sehrál roli, kterou mu připisuje Lissagaray]

Třebaže Marx s Engelsem mluví o složení Komuny v tom smyslu, že blanquisté měli v Komuně většinu, musíme si uvědomit, že skutečných blanquistů bylo v Komuně pouze 12 a nepředstavovali tedy faktickou většinu. Jejich vliv na tzv. novojakobíny, maloměšťácké demokraty, byl často tak silný, že Marx s Engelsem použili pro ně všechny termínu „blanquistická většina“. Avšak ani proudhonisté nebyli jednolití, neboť se dělili na apolitické, ortodoxní kolektivisty a internacionalisty, tj.        proudhonisty, kteří vlivem Internacionály měli blíže k myšlence socialismu. Pokud jde o konkrétní vyjádření  složení Komuny, tedy menšinu Komuny tvořilo celkem 26 z 86 členů. Proudhonisté nesli hlavní odpovědnost za práci Komuny po hospodářské stránce. Většinu Komuny představovali maloburžoazní demokraté, tzv.   noví jakobíni (36 členů) a blanquisté (12 členů). Noví jakobíni chtěli jen dokončit dílo Velké francouzské revoluce, snažili se pouze zajistit pozice maloburžoazie a velký kapitál podřídit jakési organizaci. NOVÍ JAKOBÍNI NEPOCHOPILI, ŽE REVOLUCE Z 18. BŘEZNA 1871 JE NA ROZDÍL OD BURŽOAZNÍ REVOLUCE 1789 REVOLUCÍ PROLETÁŘSKOU, a proto se v boji s reakcí chovali nerozhodně a často podlamovali revoluční sílu lidu svým maloměšťáckým kolísáním. Lissagaray jednoho z těchto maloměšťáckých republikánů, Felixe Pyata, kritizuje velmi ostře a třebaže jeho kritika nevyrůstá z historického rozboru pozice „novojakobínů“, shoduje se v soudu o osobních vlastnostech Pyata s názorem Karla Marxe.         

            Ovšem výklad složitosti situace nemůže být naprosto vyčerpán poukazem na převahu jedněch v Ústředním výboru a vlivem druhých v Komuně, neboť všechny tyto útvary byly prostoupeny různými proudy natolik, že názory a i třenice uvnitř těchto institucí samých převážily nad spornými, často kompetenčními otázkami mezi institucemi. NESHODY MEZI REVOLUCIONÁŘI MUSELY TEHDY NUTNĚ DOJÍT PRÁVĚ PROTO POPOSANÉHO CHARAKTERU, ŽE V ČELE REVOLUCE Z 18. března 1871 NESTÁLA ŽÁDNÁ PROLETÁŘSKÁ STRANA, O JEJÍŽ VYBUDOVÁNÍ USILOVAL JIŽ VĚDECKÝ SOCIALISMUS.

STRANA, JEŽ BY BYLA PEVNOU ORGANIZACÍ DĚLNICKÉ TŘÍDY A NEZBYTNÝM VůDCEM VÍTĚZNÉ REVOLUCE.

Stejně tak jako Lissagaray podal bohatý, ale neutříděný materiál o poměrech v Komuně, tak i jeho podrobný chronologický postup v líčení událostí je často mechanický a přechází významné události týmž tónem, jako děje druhotné. Tak např. do svého velmi zdařilého odstavce o „zradě levice ve Versailles“ zahrnuje toliko zmínku o obecních volbách ze dne 30. dubna, které charakterizuje jako republikánské volby. Čtenář by ovšem těžko pochopil, proč reakce již v krajně napjaté situaci, po mohutném ohlasu boje pařížských komunardů, republikánské obecní volby a proč přicházejí právě ve chvíli, kdy se obě strany připravují k rozhodujícímu boji. KAREL MARX VYSVĚTLIL. ŽE PRÁVĚ TEHDY, KDY „HRDINSTVÍ KOMUNARDŮ PŘESVĚDČILO THIERSE, ŽE ODPOR PAŘÍŽENEZLOMÍ ANI SVÝM STRATEGICKÝM GÉNIEM, ANI BODÁKY, KTERÉ MĚL K DISPOZICI“, KDY „ZE VŠECH STRAN PROUDILY DEPUTACE A ADRESY, ŽÁDAJÍCÍ PRAMÁLO UCTIVÝM TÓNEM, ABY BYL S PAŘÍŽÍ UZAVŘEN MÍR NA ZÁKLADĚ NEDVOJSMYSLNÉHO UZNÁNÍ REPUBLIKY, POTVRZENÍ KOMUMÁLNÍCH SVOBOD A ROZPUŠTĚNÍ NÁRODNÍHO SHROMÁŽDĚNÍ“, ŽE PRÁVĚ TEHDY THIERS, VIDA BEZMOCNOST TAŽENÍ PROTI PAŘÍŽI, „SE ROZHODL ZMĚNIT TAKTIKU A VYPSAL PRO CELOU ZEMI VOLBY DO OBECNÍCH RAD na den 30. dubna 1871 na základě obecního řádu, který sám nadiktoval Národnímu shromáždění“ (viz Marx-Engels Vybrané spisy I, str. 554, Svoboda, 1950) A Marx dále říká: „Opíraje se jednak o intriky svých prefektů, jednak o zastrašovací metody své policie, byl přesvědčen, že volby v provinciích dají Národnímu shromáždění takovou morální moc, jakou nikdy nemělo…“

Avšak odpor proti reakci byl tak silný, že i tento Thiersův plán ztroskotal a ze 700.000 radních, zvolených v 35.000 obcích, nemohli reakcionáři všech odstínů prosadit ani 8.000 svých stoupenců. Ohlas Komuny a vření v době voleb je z Lissagarayova popisu zřetelně patrný. Jde však o to, že běželo o pokus reakce o zfalšování voleb a právě proto, že pokus selhal, přikročila buržoazie okamžitě k dovršení národní zrady. „Tím nadešel pro Bismarcka dlouho očekávaný okamžik k rozhodnému zásahu. Nařídil panovačným hlasem Thiersovy, aby okamžitě vyslal do Frankfurtu zplnomocněné zástupce za účelem uzavření definitivní mírové smlouvy.“ (Marx-Engels Vybrané spisy I, str. 557) BISMARCK PROPUSTIL BONAPARTISTICKÉ ZAJATCE DO BOJE PROTI PAŘÍŽI A POSÍLIL JE ŽOLDÁKY CÍSAŘE VILÉMA.[O významu frankfurtského míru viz též A. Manfred „Russko-francuzkije otnošenija posle frankfurtskovo mira“, Voprosy Istorii, 6, 1950, str. 57]

V době přípravy strašné zrady na svém národu zahrál Thiers falešnou přetvářku ochoty ke smíru, aby vzápětí znovu ukázal své nemilosrdné drápy. Právě na všech těchto souvislostech lze hlouběji pochopit kritický bod v dějinách Komuny i přechod k posílení reakce a oslabení Paříže, která se do posledního dechu brání. Zato na místech, kde Lissagaray nestojí před těžkým úkolem teoretického rozboru a hodnocením jednotlivých událostí v celkové jejich politické souvislosti, dosahují jeho „Dějiny“ jedinečného, živého pohledu. Při jeho líčení špinavostí uprchlé sebranky ve Versailles a hrdosti krásného lidu v Paříži, nelze nevzpomenout na Marxova slova: „Změna, kterou Komuna provedla s Paříží, byla vskutku podivuhodná. Po záletnické Paříži druhého císařství nezbylo ani stopy. Paříž přestala být dostaveníčkem britských velkostatkářů… amerických ex-otrokářů a parvenuů, ruských ex-majitelů duší a valašských bojarů… přestaly noční loupeže… Kokoty odešly ve stopách svých ochránců — těch uprchlých sloupů rodiny, náboženství a především vlastnictví. Jejich místo zaujaly opět pravé Pařížanky — hrdinné, velkodušné a obětavé jako starověké ženy. „PAŘÍŽ PRACUJÍCÍ, MYSLÍCÍ, BOJUJÍCÍ, KRVÁCEJÍCÍ, ZAPOMÍNAJÍCÍ V PŘÍPRAVÁCH NOVÉ SPOLEČNOSTI NA KANIBALY PŘED SVÝMI BRANAMI,ZÁŘÍCÍ NADŠENÝM VĚDOMÍM SVÉ HISTORICKÉ INICIATIVY.“ [viz Marx-Engels Vybrané spisy I, str. 551]

Každý, kdo při čtení těchto Marxových slov byl dojat, nalezne v Lissagarayových „Dějinách“ jakoby detailní rozvedení        takového obrazu Paříže. Odstavce „Procházka Paříží“ a „Večerní Paříž“ a proti tomu odstavec „Versailles v době Komuny“ jsou takovou konfrontací a patří k dokumentárním, ale i silně na dojmy působícím místům díla.

            Poslední květnová fáze bojů, jak ji Lissagaray zachycuje, je svědectvím o síle lidu, který ví, zač bojuje, a není náhodou, že se zde až do poslední chvíle setkáváme s revolucionáři, kteří se již mocně podíleli na 18. březnu, s členy Ústředního výboru národní gardy typu Ranviera, s volenými vůdci legií Jaclardem, Eudesem, Grangerem, Ferrém, redaktorem „La Patrie en Danger“ Raoul Rigaultem a mnoha dalšími. Síla a otřesnost těchto kapitol potom vrcholí v líčení hrůzné, masové perzekuce po porážce Komuny. Tyto otřesné kapitoly čteme se smíšenými pocity, ale nesporně jsou, právě dnes, výrazným a strašlivým vykřičníkem a výstrahou před jakoukoli kolísavostí v současném zostřujícím se třídním boji.

            Při důkladných rozborech procesů proti komunardům vyzdvihuje autor výpovědi Ferrého

[Ferré, Théophile Charles Gilles byl jedním z členů Pařížské komuny, který dal dne 24. května 1871 souhlas k popravě pařížského arcibiskupa Georgese Darboye  a dalších pěti rukojmí. Ferré byl zajat armádou, souzen i odsouzen vojenským soudem k smrti a zastřelen v táboře Satory jihozápadně od Versailles. Ferré byl prvním popraveným komunardem z 25 členů Komuny.] Louisy Michelové [Louise Michelová (1830–1905) byla francouzská anarchistka, učitelka a zdravotní sestra. Často používala pseudonym Clémence. Během Pařížské komuny ošetřovala raněné komunardy. Po porážce Pařížské komuny byla Michelová deportována na Novou Kaledonii. Tam se poznala s anarchofeministkou Nathalií Lemelovou, rovněž komunardkou. Setkání s Lemelovou ovlivnilo zdravotní sestřičku Louisu natolik mocně, že se stala anarchistkou. Do Francie se vrátila v roce 1880 po amnestii udělené vzbouřencům z komuny a v Evropě znovu zahájila svou revoluční aktivitu. V roce 1881 se zúčastnila anarchistického kongresu v Londýně, kde se nezapomenutelně vryla do paměti zástupů na demonstracích, na nichž se v projevech aktivně razantně vyslovovala proti kapitálu. Byla to právě Louise Michelová, jež během anarchistické demonstrace v Paříži v roce 1883 nesla nad hlavou černou zástavu, z níž se díky tomu stal tradiční anarchistický symbol.

Podle Michelové je černá vlajka „vlajkou stávkujících i vlajkou těch, kteří jsou hladoví“. V tom samém roce vedla rozvášněný dav, který vyraboval pekařský obchod, kvůli čemuž byla Louisa odsouzena na šest let žaláře. Propuštěna byla už v roce 1886, avšak po krátkém čase byla kvůli politické činnosti opět zatčena. Roku 1890 odešla do Anglie, odkud se vrátila až o pět let později. Kvůli své revoluční činnosti čelila opět mnohým zatčením. Na sklonku života začala znovu cestovat po Francii, kde přednášela o anarchismu. Zemřela 10. ledna 1905 v hotelu Oasis v Marseille. Po Louise Michelové byla pojmenována stanice pařížského metra. Nutno dodat, že v Batalionech Louisy Michelové bojovali francouzští interbrigadisté během španělské občanské války.] ale přece nakonec postrádá obžalovaného, který by přese všechny překážky dovedl obžalovat tribunál gestem, hodným Dantona [Georges Jacques Danton (1759–1794) byl francouzský právník a politik, který se stal vůdčí osobností rané fáze Velké francouzské buržoazní revoluce. Jako venkovský synek ze Champagne přišel do Paříže dokončit právnické studium. Oženil se s dcerou svého kavárníka a brzy získal svou čtvrť, distrikt kordelierů. V letech 1785–1791 byl advokátem královské rady. V roce 1790 založil spolu s Camillem Desmoulinsem (novinářem a přítelem z mládí) a J.-P. Maratem klub kordelierů. V roce 1791 se stal členem Pařížské komuny.

Na začátku revoluce byl ochotný spolupracovat s králem, později se ale přičinil o pád království a od srpna 1792 patřil mezi hlavní představitele revoluce (od roku 1792 byl ministrem spravedlnosti a předsedou Výkonné rady). V Konventu patřil mezi montagnardy. Od roku 1793 byl členem Výboru pro veřejné blaho a vystupoval proti hébertistům a jakobínům. V roku 1794 jej spolu s dalšími kordeliery obvinili z korupce a jiných provinění, na příkaz Výboru pro veřejné blaho jej zatkli a spolu s Camillem Desmoulinsem odsoudili a popravili. Jako venkovský synek ze Champagne přišel do Paříže dokončit právnické studium. Oženil se s dcerou svého kavárníka a brzy získal svou čtvrť, distrikt kordiliérů. V letech 1785–1791 byl advokátem královské rady. V roce 1790 založil spolu s Camillem Desmoulinsem (novinářem a přítelem z mládí) a J.- P. Maratem klub kordelierů. V roce 1791 se stal členem Pařížské komuny. Na začátku revoluce byl ochotný spolupracovat s králem, později se ale přičinil o pád království a od srpna 1792 patřil mezi hlavní představitele revoluce (od roku 1792 byl ministrem spravedlnosti a předsedou Výkonné rady). V Konventu patřil mezi montagnardy. Od roku 1793 byl členem Výboru pro veřejné blaho a vystupoval proti hébertistům a jakobínům. V roku 1794 jej spolu s dalšími kordeliery obvinili z korupce a jiných provinění, na příkaz Výboru pro veřejné blaho jej zatkli a spolu s Camillem Desmoulinsem odsoudili a popravili. Suma summarum lze říci: Danton, Georges Jacques (1759-1794) byl francouzský revolucionář a spoluzakladatel klubu cordiliérů, který hrál významnou roli v povstání dne 10. srpna 1792. V girondistické vládě zastával post ministra spravedlnosti. Od roku 1793 stál Danton v čele opozice proti jakobínům. Suma summarum: ) byl francouzský revolucionář a spoluzakladatel klubu cordiliérů, který hrál významnou roli v povstání dne 10. srpna 1792. V girondistické vládě zastával post ministra spravedlnosti. Od roku 1793 stál Danton v čele opozice proti jakobínům. Suma sumarum: Danton byl spoluzakladatelem klubu cordiliérů, který hrál významnou roli v povstání 10. srpna 1792 a v girondistické vládě zastával post ministra spravedlnosti] a Blanquiho  [Louis Auguste Blanqui  (1805 –1881) byl francouzský revolucionář a socialistický teoretik. Jím založený směr se nazývá blanquismus. V mládí Blanquiho ovlivnili François Noël Babeuf, Charles Fourier a Henri de Saint-Simon. Účastnil se Červencové revoluce 1830, následujícího roku začal organizovat tajné republikánské a socialistické spolky. Roku 1839 byl odsouzen na doživotí pro organizaci povstání, jehož cílem mělo být svržení krále Ludvíka Filipa. Po devíti letech byl omilostněn a zapojil se do revolučního hnutí roku 1848 jako vůdce levice. Po potlačení povstání byl odsouzen na deset let vězení.

V žaláři Blanqui  navrhl vlastní socialistickou teorii, v jejímž středu stála idea diktatury proletariátu, později převzatá marxisty. Po propuštění a dalším věznění v letech 1861–1865 odešel do exilu v Belgii. Po generální amnestii se roku 1869 vrátil do Francie. Brzy se zapojil do revolučního hnutí, jež směřovalo k vyhlášení Pařížské komuny. V říjnu 1870 stanul na krátký čas v čele přechodné vlády. Ještě před vlastním vypuknutím pařížského povstání byl znovu uvězněn a z vězení se dostal po omilostnění roku 1879. Zemřel roku 1881, krátce před smrtí napsal své hlavní dílo Sociální kritika (Critique sociale) uveřejněné roku 1885. Blanqui silně ovlivnil komunistické a socialistické hnutí, jeho přívrženci se později připojili k Francouzské socialistické straně.] a  Raspaila [François-Vincent Raspail (1794-1878) byl francouzský chemik, přírodovědec, lékař, fyziolog, advokát, a socialistický politik. V době od 15. května 1848 až března 1849 se velice aktivně a čile zapojil do nezdařené vzpoury, pročež byl ve finále uvězněn. Po převratu Louise Napoleona řečeného Napoleon „malý“ ze dne 2. prosince 1851, který pro dějiny zvěčnil Karel Marx ve svém vynikajícím spise 18. brumaire Ludvíka Bonaparta, byl Raspailův trest změněn na vyhnanství, z něhož se vrátil do Francie teprve v roce 1862. Roku 1869 v průběhu liberální fáze druhé Říše (1851-1870), byl Raspail zvolen poslancem za město Lyon. Lidovým republikánem zůstal i během francouzské třetí republiky, v jejímž průběhu došlo k výbuchu první proletářské revoluce dějin, krátkému to dobytí moci pařížským proletariátem a ustavení Pařížské komuny v roce 1871.] V rozboru procesu dochází též ke kritice dodatečného soudu nad slavným L. A. Blanguim, který však byl zatčen již před 18. březnem a nemohl mít tedy nic společného s aktivním bojem komunardů. Jelikož zájem komunardů o vydání Blanquiho Komuně byl autorem často komentován, zbývá vysvětlit okolnosti, které se k tomuto problému i k procesu vztahovaly. Dne 31. října 1870 se lid pozdvihl proti „republikánské“ „vládě národní zrady“ a dělníci si postavili do čela již po léta pronásledovaného a vězněného Blanquiho. Blanquisté se zmocnili Radnice a chopili se jednodenní „vlády“. Po porážce spiknutí dne 9. března byl Blanqui, kterému se podařilo uprchnout, válečným soudem odsouzen k smrti. Blanqui v letácích ospravedlňoval akci z 31. října těmito slovy: „ZÁHUBA SE HROZIVĚ BLÍŽILA, BYLO NUTNO NAHRADIT VLÁDU KOMUNOU, VZEŠLOU ZE VŠEOBECNÉHO HLASOVÁNÍ.“ Édmond Dolleans v předmluvě k Dommangetově knize „Blanqui, la Guerre de 1870-71 et la Commune“

[Édmond Dolleans v předmluvě k Dommangetově knize „Blanqui, la Guerre de 1870-71 et la Commune“]

Tento vůdce nejradikálnějších komunardů byl dopaden a zatčen až 17. března, den před vypuknutím revoluce. Byl odvezen jako vzácný rukojmí do vězení, kde byl dokonale izolován od současných událostí. Po porážce Komuny, jak píše Lissagaray, byl zrovna postaven před soud. Možno říci, že se před soudem stal, jako už tolikrát předtím, žalobcem tribunálu, kterého Lissagaray postrádá. Blanqui byl souzen pro účast na Komuně, neboť jeho důležitost se projevila tím, že komunardi ho chtěli draze vykoupit. Posléze se však žaloba musela omezit na nové projednávání 31. října 1870. Blanqui prohlásil: „Nemám, co bych připojil k řeči obhájce. Chci jenom všem objasnit, že zde nejsem souzen pro 31. říjen, neboť to je můj nejmenší hřích.NA TOMTO MÍSTĚ PŘEDSTAVUJI REPUBLIKU, KTEROU JSTE UVÁZALI K ZÁBRADLÍ TOHOTO MONARCHISTICKÉHO TRIBUNÁLU. Pan vládní komisař zde soudí revoluci z roku 1789, revoluci z r. 1830, revoluci 1848, a dokonce i tu ze 4. září. Za vlády republiky budu souzen ve jménu monarchistických idejí a na základě jejich zákonů.“

            V závěrečných statích, při popisu a hodnocení revoluční emigrace, tedy na místech, kde Lissagaray opouští strhující vylíčení boje Komuny a její porážky a znovu se ocitá před tématem politického rozboru, upadá do svých chyb. Lissagaray popisuje práci a život jednotlivých emigrantů a dochází k závěru, že „život vyhnanců Komuny nemá politickou historii“, že se nevystavovali směšnosti předchozích emigrací s jejich nadvýrobou manifestů“. Není však tomu tak, neboť právě politický život těchto emigrantů (i jejich manifesty) ovlivňoval další historii francouzského dělnického hnutí a měl pro ně svůj význam, a to jak ve smyslu negativním, tak i pozitivním. Před porážkou Komuny přicházelo dělnické hnutí ve Francii do styku s Internacionálou převážně prostřednictvím proudhonistů, kteří však většinou již na sjezdu v Lousanne 1867 byli nuceni pod Marxovým tlakem ustoupit ze svých maloměšťáckých a utopických teorií. Jen nejvyspělejší jejich bývalí stoupenci se semkli okolo Internacionály nebo, jako Lafargue, se stalimarxisty a vůdci dělnického hnutí. Mnozí z nich zůstali i dále členy Internacionály, aniž prosazovali proti Marxovi své názory tak zjevně, jako tomu bylo předtím. Tím ovšem radikální blanquističtí konspirátoři začali být Internacionálou, kterou z počátku zcela falešně podezírali z proudhonismu, mocně přitahováni, aniž chápali Marxův program. Proto již v roce 1870 sám Blanqui, domnívaje se, že Internacionála byla pod proudhonistickým vlivem a nyní se dává na „revoluční“ cestu, napsal: „Neboť vše, co triumfovalo v Ženevě 1866, zakolísalo v Laussane 1867, zhroutilo se v Bruselu 1868 a zmizelo v Basileji 1869. KOMUNISTICKÁ IDEA OPĚT ZVÍTĚZILA, ROZDRTILA INDIVIDUALISMUS…“ [L. A. Blanqui, „Kritik der Gesellschaft“ (Kritika společnosti) II, str. 74. Gesammelte nationalökonomische Schriften, Leipzig 1886, autorizovaný překlad z Blanquiho díla „Critique sociale“ (Společenská kritika) I – II, Paris 1885] A tak na rozdíl od doby před Komunou, po roce 1871, byli to většinou blanquističtí vyhnanci, kteří se ocitli v blízkosti Internacionály.Lissagaray později, když dopisoval své „Dějiny“, pochopil do značné míry tehdejší situaci Internacionály, když napsal: „Po prusko-francouzské válce a po pádu Komuny Generální rada, sídlící v Londýně, ztratila veškerý význam; francouzská sekce zanikla [Již v předvečer revoluce 18. března byla pařížská sekce Internacionály v těžkém postavení, jak o tom svědčí protokoly z jejího zasedání. Byla v nepatrném spojení s Generální radou. V KOMUNĚ BYLO 30 ČLENŮ INTERNACIONÁLY, ALE Z NICH 2/3 PROUDHONISTŮ A ZBYTEK BLANQUISTÉ. NEVYTVOŘILI PEVNOU SKUPINU V KOMUNĚ A PODPOROVALI DÁLE SVÉ SMĚRY. PO PORÁŽCE KOMUNY SE SITUACE JEŠTĚ ZHORŠILA] angličtí delegáti se vzdali činnosti z obav o svou politickou budoucnost, Bakunin se věnoval ve Švýcarsku rozvíjení konkurenční organizace… [Bakunin, Michail Alexandrovič (1814-1876), ruský revolucionář a člen I. internacionály, zakladatel a ideolog ruského anarchismu. Hrál velkou úlohu v revoluci roku 1848 až 1849, účastnil se únorové revoluce 1848 v Paříži, Slovanského sjezdu i červnového povstání v Praze a revolučních bojů v Sasku roku 1849. V první dekádě padesátých let 19. století byl vězněn v Rusku, po útěku působil v západní Evropě a v roce 1868 vytvořil anarchistickou Mezinárodní alianci sociální demokracie.PRO SVÉ TEORETICKY NESOURODÉ A EXTRÉMISTICKÉ  NÁZORY BYL BAKUNIN OSTŘE KRITIZOVÁN MARXEM.

Bakuninovy anarchistické teze měly významný vliv na ideologii ruského narodnictví. Jako radikál revolucionář a anarchista představil Michail Bakunin ve svém nejznámějším textuBůh a státvýklad společenského vývoje, podle nějž člověk překonává stadium zvířete a božského otroctví díky své schopnosti vzpoury. Právě v obsáhlém a hutném spise Bůh a stát čítajícím 192 stran usvědčuje Bakunin náboženství z posluhování kapitálu a prohlašuje, že náboženství ničí svobodu i důstojnost člověka. Církev a stát se svým idealismem a národní tradicí jsou vždy založeny na útlaku a stejně jako lidová náboženská praxe zůstávají vážnou překážkou osvobození lidstva, kterého je třeba a lze dosáhnout pouze uskutečněním revoluce.] Mezinárodní spojení se přerušilo; sjezd vytušil tak dobře tento konec, že označil za místo sjezdu pro příští rok New York. Nesmrtelná myšlenka, prohlášená roku 1864, se chystala odít do nové formy.“ Tuto situaci však naprosto nepochopila většina vyhnanců, která, neobeznámena s vědeckým socialismem, nejdříve Internacionálu podezírala z proudhonismu a nyní zase, na sjezdu v Haagu 1872, nechápajíc, že podmínky pro evropské působení v dosavadních formách minuly, protestovala proti přeložení sídla Internacionály do Ameriky. Čelní emigranti v roce 1872 odjeli z Londýna na sjezd do Haagu a, jak říká autentický dějepisec blanquistického hnutí Charles da Costa, byli, „zvláště Vaillant, dobře přijati Karlem Marxem, v jehož okolí našli staré známé, Lafargua a Charles Longueta… avšak jejich vztahy s Karlem Marxem neměly dlouhého trvání, neboť několik dní po kongresu Internacionály protestovali proti rozhodnutí marxistů o přeložení sídla Generální rady Internacionály do New Yorku“.

A tehdy také napsali svůj manifest, v němž utopicky obviňovali Generální radu, že se prý zřekla revoluční taktiky. A. I. Molok správně k takovémuto jejich postoji řekl“ „Tito lidé, kteří se stále ještě přidržovali svých starých spikleneckých metod práce, vůbec nepochopili situaci, jež se tehdy vytvořila“ A. I. Molok „První internacionála“, těsnopisný zápis přednášky na Vysoké stranické škole při ÚV KSSS (b), česky — Kulturně propagační oddělení ÚV KSČ, 1951, str. 22. Manifest z roku 1872 otištěn v „Internationale et Révolution, A propos du Congres de la Haye, par des réfugiés de la Commune, ex-membres du conseil géneral de l´Internationale“, Londýn 1872, str. 59

A již v roce 1874 vydali druhý nešťastný „Manifest aux Communeaux“, v němž ukvapeně, bez pochopení objektivních podmínek, hlásali, že jsou komunisté, kteří se na své cestě k cíli nechtějí nikde zdržovat, že nepřistupují na žádné kompromisy. V manifestu se dokonce domnívají, že kdyby se dostali k moci, dokázali by zavést okamžitě komunismus. Bedřich Engels a potom i V. I. Lenin ostře zkritizovali takovéto levičáctví a utopismus. [V. I. Lenin, Vybrané spisy II, Svoboda 1951, str. 582]

A v roce 1876, u příležitosti prvního sjezdu francouzských odborových organizací po Komuně, vydali další manifest pod názvem „Les Syndicaux et leur Congres“, v němž se snažili kritizovat apolitické odborářství. [Manifest otištěn v A. Zévaes, „Le socialisme en France depuis 1871“, str. 316]

Na druhé straně styk s Internacionálou, a hlavně pak vědeckým socialismem, měl kladný vliv na francouzské vyhnance. Nejen LAFARGUE, bývalý anarchista GUESDE, ale i blanquista VAILLANT a jiní, poznávajíce učení vědeckého socialismu, stávali se marxisty a potom vůdci francouzského dělnického hnutí. V nich byla budoucnost. V bolestném období revoluční emigrace, a především ovšem v samém srdci dělnické třídy ve Francii, rodila se avantgarda dělnické strany. Proti Lissagarayovi je tedy nutno říci, že vyhnanci žili politicky a že tato jejich činnost nebyla z hlediska dělnického hnutí bezvýznamná.

            Lissagarayovy Dějiny jako celek nám dávají krásný obraz první proletářské revoluce. Pomohou svou živostí a vzrušeným tónem hlouběji pochopit, jak veliké historické boje dnes vrcholí, pomohou názorně porozumět tradicím mezinárodního dělnického hnutí.

                                                                                                          Dr. František Červinka