Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Černá kniha komunismu odhalena

ČKK je jedním z největších a nejflagrantnějších překroucení dějin. Kniha zuřivě a zběsile hanobí socialismus, který prohlašuje za horší fašismu a nacismu, no právě fašismus se snaží vykreslit jako dobrou věc.

podle http://maoistrebelnews.com/2011/08/10/the-black-book-of-communism-debunked/

Tvůrcem a dlouholetým provozovatelem webových stránek Maoist Rebel News je kanadský soudruh Jason Unruhe
Velitel LLCO (Leading Light of the Communist Organization Vůdčího světla komunistické organizace) soudruh Prairie Fire

Vydalo roku 2011 Mezinárodní maoistické hnutí

Prvně vydala skupina (Vůdčí světlo komunistické organizace)

Podruhé sestavil Maoist Rebel News

Černá kniha komunismu (ČKK) je jednou z největších a nejflagrantnějších překroucení historie. Podvodné počty mrtvých v ní obsažené jsou jednoznačně nejcitovanějším antikomunistickým zdrojem na světě. Nejenže kniha okázale hanobí socialismus, jenž ukazuje za horší fašismu, ale právě fašismus se snaží vykreslit jako dobrou věc.

Mark Kramer

Kniha je natolik neobjektivní a tak zaujatá, že v roce 2001 Mezinárodní maoistické hnutí (MIM) upozornilo Harvard University Press na v ní obsažené nesporné a nepopiratelné chyby, lži a omyly. Vlastně právě v důsledku tohoto upozornění ze strany MIM musel nakonec Harvard University Press přiznat, že se jeden z kmenových autorů Černé knihy komunismu Mark Kramer, dopustil cílených matematických chyb.

Kniha povrchně hovoří o tom, jak všichni tito lidé údajně zemřeli při hladomorech způsobených zlými komunisty. Velmi výmluvné je to, že žádnou pozornost nevěnují obětem hladomorů v kapitalistických zemích, což má explicitně vyvolat dojem, že hladomory jsou problémem pouze socialismu.

 

Kniha také dělá značný humbug pokud jde o předčasná úmrtí v komunistických zemích, aniž by uváděla statistická srovnání s předčasnou úmrtností v zemích kapitalistických.

Hlavní zbraní těchto buržoazních pisálků je naprostý nedostatek vědeckého přístupu.

Chudoba za kapitalismu (systému soukromého vlastnictví) zabijí nouzí potravin, přijatelného životního prostředí a odpovídající zdravotní péče. Kapitalismus sám sebe nikdy ani neposoudí, ani nezanalyzuje, tak, jak ho dokáží zhodnotit ostatní.

Ačkoli autoři ČKK prohlašují, že komunismus zabil 100 milionů lidí, je třeba uvést, že kapitalismus zabije 100 milionů lidí každých 8 až 12 let.

Jednostrannou povahu obvinění odhaluje citát na straně 15: „Naším cílem zde není vymýšlet nějaký hrůzostrašný srovnávací systém okořeněný chutnými čísly.

To samozřejmě nikoli, hodláme jen porovnat argumenty knihy a dát je do souvislosti s podobnými událostmi.

Courtois, jeden z autorů tvrdí, že Stalin se stal fašistou, když v roce 1939 podepsal smlouvu s Hitlerem. To považuje za nejtěžší zločin. O kapitalistických zemích, které se s Hitlerem spaktovaly již předtím, a to zcela dobrovolně, se – kupodivu – opomněl zmínit. Polsko i Francie s Anglií – právě tyto státy se shodly s Hitlerem bez nejmenších skrupulí, takže ve finále byl Stalin vlastně tím posledním, kdo tak učinil.   

Prolnaný i prohnaný Stephane Courtois: Z maoisty „odborníkem“ na antikomunismus

Navzdory nemilosrdné kritice Sovětského svazu se autoři ČKK nikde a nijak nezmiňují o pronacistických vzpourách především na území Ukrajinské SSR. Tato povstání řídila, organizovala a prováděla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) – teroristická paramilitární skupina neblaze proslulého pronacistického kolaboranta, antisemitského, protipolského vraha, šovinisty a teroristy vyznamenaného prezidentem a jedním z vůdců oranžové kontrarevoluce Viktorem Juščenkem řádem Hrdina Ukrajiny – Stěpana Bandery. Za svého úhlavního nepřítele logicky považovali vypjatí antikomunisté a hrdlořezové z UPA Sovětský stát.

Druhým ohniskem kontrarevoluce byly Krymští Tataři. V době nacistické okupace se roku 1942 konal v Simferopolu (tatarsky Aqmescid) národní islámský sjezd, na němž byl vyhlášen Krymský chanát. Po osvobození Krymu Rudou armádou prohlásil Stalin zcela odůvodněně Tatary za kolaboranty a nechal veškeré tatarské obyvatelstvo masově deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. Namísto uvedených faktů ČKK  naprosto nesmyslně prohlašuje, že Sovětský svaz utlačoval své obyvatele zcela bezdůvodně. Autoři ČKK tvrdí, že se lidé na Ukrajině hrnuli do pronacistických skupin kvůli represím, jimž čelili v SSSR, avšak naprosto opomíjejí množství pronacistických skupin, které existovaly v kapitalistických zemích.

M. N. Tuchačevskij, JAK JSME PRODALI STALINA

Vlády kapitalistických států musely být daleko represivnější než sovětská moc, o čemž svědčí skutečnost, že nacistické páté kolony svrhly vlády celých států téměř bez námahy. V posledku despotické kapitalistické režimy samotní jejich občané beztak nenáviděli.

Sovětský svaz však nebyl zaskočen, vyveden z míry, rozhozen či vykolejen pronacistickými podvratnými živly a teroristickými skupinami. Proti těmto bojůvkám prokázali komunističtí partyzáni v mnoha zemích, v nichž se fašistické páté kolony draly k moci, včetně samotného Sovětského svazu (např. maršál Michail Nikolajevič Tuchačevskij), tu nejzdatnější odolnost.

V roce 1940 bývalý norský ministr obrany Vidkun Quisling (1931-33) pomohl nacistům svrhnout vládu Norska. Svého času major Vidkun Quisling sloužil jako norský vojenský atašé v Leningradě. Roku 1922-1923 byl poslán s „diplomatickým“ úkolem na Ukrajinu a na Krym. Quisling se oženil s bělogvardějkou. Roku 1927, kdy britská vláda přerušila styky se Sovětským svazem, byl major Quisling, tehdy tajemník norského vyslanectví v Moskvě, pověřen hájením britských zájmů v Rusku. Za služby, jež v této době prokázal, byl Quisling později jmenován honorárním plukovníkem britské říše. Roku 1930 odepřela sovětská vláda Quislingovi povolení vrátit se do Sovětského svazu, odůvodňujíc to tím, že prováděl na sovětském území podvratnou činnost. Když takto náhle skončila jeho „diplomatická“ činnost v Sovětském svazu, začal Quisling organizovat v Norsku pseudoradikální skupinu, která se brzy stala otevřeně fašistickou. Zanedlouho byl již Quisling tajným agentem německé vojenské výzvědné služby a vůdcem norské páté kolony, jejíž důležitou součást tvořili trockisté. V Norsku, stejně jako ve všech zemích, kde byly organizovány trockistické buňky, nevěděli řadoví trockisté o tajné spojení mezi trockistickým vedením a výzvědnými službami tzv. Osy. Trockému se dařilo udržovat „světové revolucionáře“ v přesvědčení, že je Vidkun Quisling naprosto bezúhonný.

?
Maršál Philippe Pétain podepsal dne 22. června 1940 s Německem ponižující příměří, které předalo nacistům přímou kontrolu na strategickém severu a západě Francie včetně Paříže a celého pobřeží při Atlantiku.
[Klepněte a táhněte pro přesunutí]
?

Maršál Philippe Pétain podepsal dne 22. června 1940 s Německem ponižující příměří, které předalo nacistům přímou kontrolu na strategickém severu a západě Francie včetně Paříže a celého pobřeží při Atlantiku.– V roce 1940 se bývalý vrchní velitel francouzské armády Henri Philippe Pétain stal jako maršál Francie vůdcem pronacistického kolaborantského režimu, který vznikl v lázeňském městě Vichy ve střední Francii doslova pár dní po podpisu příměří s Německem. Francouzské Národní shromáždění předalo od 17. června 1940 úřadující vládě 74 letého maršála Pétaina veškeré ústavodárné a exekutivní pravomoci. Lázeňské město Vichy, ležící ve střední Francii, se tak od 1. července 1940 stalo sídlem vlády tzv. Etat Français, tj. Francouzského státu v neokupované části Francie. Vedoucím politikem

Po osvobození Francie v roce 1945 byl Pierre Laval zatčen, odsouzen k trestu smrti za vlastizradu a popraven zastřelením.

vichistické vlády byl Pierre Laval, jenž prosadil předání moci maršálu Pétainovi, hrdinovi bitvy u Verdunu z I. světové války. Zatímco Pétain, který po triumfu Velkého října stejně jako mladý Winston Churchill, plně podporoval intervenci proti mladičkému sovětskému Rusku, se o dvacetiletí později po napadení Francie údajně pokoušel v jednáních s německými okupanty Francie získat čas, snažil se Laval „omezenou“ kolaborací zlepšit postavení Francie. Nakonec byl na osobní zásah Hitlera r, 1942 jmenován ministerským předsedou.

– Belgický král Leopold III předal zemi, jíž vládl, bez jakéhokoli odporu či boje nacistickým vetřelcům.
– Švédsko profitovalo z nacistického zlata uloupeného Židům zabitým během holocaustu. – Budoucí americký ministr zahraničí, extrémní antikomunista a jeden z hlavních architektů Studené války John Foster Dulles (1888-1959) pomáhal tuto švédskou vládu financovat.

– Finsko se k nacistické straně přidalo v roce 1941.

         Maďarsko a Bulharsko se připojilo k nacistům zcela dobrovolně a bez protestu.   

Arogance Stephana Courtoise je stejně ohromující jako nestoudná. Poukazuje na to, jak se činili nacističtí kolaboranti v Sovětském svazu, ale nezmiňuje skutečnost, že drtivá většina kapitalistických zemí otevřeně podporovala nacisty. Toto je další příklad záměrného matení dějin ve prospěch fašistů.

 

Ukrajinský hladomor

V oddíle týkajícím se ukrajinského hladomoru Courtoise prohlašuje, že sovětské rekvizice obilí způsobily masový hladomor. Pochopitelně na žádném místě nezmiňuje právo lidí žijících ve městech nevyhladovět k smrti.

Přestože vlastnický systém již nebyl kapitalistický (statkářský), Courtoise i nadále odkazuje na zrno jako „plod práce rolníků“, kteří měli nárok na nedodržení dodávek s tím, že někteří lidé pracují na mnohem lepší půdě, než ostatní, byť kolektivizované sovětské zemědělství počínalo dosahovat slibných výsledků s cílem vyrovnávat rozdíly mezi výnosy.

Od roku 1923 do roku 1928 existoval v Sovětském svazu pro produkci obilí volný trh. V roce 1928 pokleslo množství obilí odeslaného do měst k nakrmení obyvatel z 6,8 milionu na 4,8 milionu tun v předcházejícím roce.

Právě tato neschopnost volného trhu plnit lidské potřeby byla tím, co v konečném důsledku definitivně přimělo Stalina ke kolektivizaci zemědělství!

Trh v sovětském zemědělství kompletně selhal, což je skutečnost, jež je podnes flagrantně přehlížena historiky všeobecně a neznalými antikomunistickými dějepisci zvláště. Selhání kapitalismu je autory ČKK zcela ignorováno, objektem jejich hanění je výhradně socialistická reakce na buržoazní katastrofu. Integrita a ucelenost názorů zkrátka není něčím, co antikomunisty šlechtí.

Společně s nejzběsilejším a nejdivočejším odporem vůči správnému směru politiky prováděné kolchozy na Ukrajině uprostřed nelítostné třídní bitvy proti sabotážím a terorismu kulaků, prohlašuje přeborník lži a spoluautor ČKK Nicolas Werth (nar. 1950), že počet obětí ukrajinského hladomoru, jenž měl být dle tohoto placeného arcilháře cíleně vyvolán Stalinem, byl největším hladomorem v dějinách lidstva. Pokud jde o obilí, je Ukrajina — po právu nazývaná obilnicí Evropy — ekvivalentem obilnic USA — států Iowa a Kansas. Werth to ostatně připustil závěrečnou větou:

Antikomunistický fanatik v hávu vědce a spoluautor Černé knihy komunismu Nicolas Werth

„Nejbohatší a nejdynamičtější zemědělské oblasti, které měly co nabídnout státu a mohly nejvíce ztratit ve vyděračském systému nucené kolektivizace, byly přesně v regionech nejvíce postižených velkým hladomorem 1932-33“.

Snímky hladovějících údajně ukrajinských dětí prokazatelně pořízené nikoli v letech hladomoru (1932-33), nýbrž v době Občanské války (1918-22) rozpoutané vnitřní Bílou kontrarevolucí s pomocí armád vojsk 14 zahraničních intervenčních států. Skutečnost, že tyto oblasti byly ekvivalentem Iowy, by měla naznačovat, že rolníci museli jen držet svou potravu, přičemž jiná alternativa nepřicházela v úvahu.

Robert Conquest zemřel roku 2015. Po Lvu Trockém byl největším antikomunistickým i antistalinským lhářem a placeným  agentem MI6 i CIA.

Skutečnost, že tyto oblasti byly ekvivalentem Iowy, by měla naznačovat, že rolníci museli jen držet svou potravu, přičemž jiná alternativa nepřicházela v úvahu.

V letech 1928-29 vypuklo v Sovětském svazu na 1.300 nepokojů a výtržností, které se šířily zemí.

V roce 1929 proběhlo přes 3.200 teroristických útoků na úředníky sovětské správy. To jsou zřejmé a jednoznačné důkazy třídního boje rozpoutaného živly poraženými Velkým říjnem.V pozadí těchto zaprodanců rovněž stálo i hnutí tzv. „zelených“, které rezolutně odmítalo žádosti měst o potraviny.

Uprostřed takovéhoto druhu politického odporu, odmítalo nemálo Ukrajinců dodávat obilí sovětskému státu. Nicolas Werth na to v ČKK reaguje tvrzením, že Stalin nechal v letech 1932-33 úmyslně pomřít hladem 4 miliony lidí Ukrajinské SSR, přičemž dalších 6 milionů obyvatel SSSR zemřelo hladem kvůli Stalinově politice v ostatních republikách Sovětského svazu.  

Pravda je dokonce taková, že buržoazní média jako např. Village Voice (Vesnický hlas) ze dne 12. ledna 1988 již otevřeně píší o obrovském ukrajinském hladomoru. To bylo nesmírně přehnané a povětšinou vytvořené ze zdrojů ukrajinských fašistů. Ve finále však byl tento plátek soudem usvědčen z podvodu a vytváření černé propagandy.

Robert Conquest (viz Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR zde: http://lukassluka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=489941) byl tím, kdo napsal známou práci o údajném ukrajinském hladomoru, veškeré své „informace“ však posbíral od nacistických kolaborantů a z memoárů autorů antikomunistických knih. Nacisté nikdy nebyli spolehlivým zdrojem informací. Podivné prameny a vymyšlené cifry byly natolik do očí bijícím podvodem, že i samotný Village Voice musel nakonec hladomor označit za „podvod“.

Werth a Courtois souhlasí s tím, že politická volba některých rolníků odmítat dodávky obilí státu není sama o sobě aktem násilí proti obyvatelům měst; byť viděno realisticky: z jakých jiných území SSSR by měly být potraviny obyvatelům měst dodávány, než právě z obilné sýpky SSSR a nejúrodnější svazové republiky jakou byla právě Ukrajinská SSR?! Mluví o zemi, jako kdyby byla výhradně ve vlastnictví rolníků, kteří na ní žijí. Když rolníci omezili svou práci v pěstování vlastního obilí a v rozporu s právními předpisy, Werth i Courtois je hájili.

V podstatě nakonec vyšlo najevo, že „vědecký“ přístup Nicolase Wertha vychází z jediné věci: Neuznání a neuznávání Ústavy SSSR, sovětských zákonů ani právního systému Sovětského svazu.

Werth napsal doslova: „…zničení sovětského majetku ani spekulace by neměly být považovány za zločiny!“ (ČKK, str. 206).

Naproti tomu jsme my socialisté rádi, že byli deportováni právě takoví občané Ukrajinské SSR (kulaci, bohatí statkáři), jací byli odvedeni a které následně nahradili loajální státní úředníci, funkcionáři kolchozů a sovchozů, kteřížto začali ve věci plnění dodávek skutečně něco dělat, protože to byly lidské životy, o něž běželo především, jež byly v sázce a s nimiž hráli nezodpovědní kulaci na obilnici Evropy své hamižné hry vrcholící hladem obyvatel měst.  

Případ ukrajinské obilnice půdy je rovněž důležitý a varuje před tzv. „místním řízením“, které zdokonalil Josip Broz Tito svým „tržním socialismem“ v Jugoslávii a jejž si již v druhé polovině 30. let 20. století osvojili anarchisté ve Španělsku. Právě během Španělské občanské války (červenec 1936 – duben 1939) realizovala II. republika „řízení na místní úrovni“, které znamenalo, že  jen ti lidé, kteří náhodou kopali zlato, tzv. byli na „zlaté žíle“, měli šanci zbohatnout. Vycházeli z premisy, že lidé žijící na nejúrodnější půdě, ji mimo jiné budou moci snadněji obhospodařovat. „Lokální řízení“ však nelze považovat za socialismus, jen za přepínač vlastníků. Ústřední vláda musí hrát určitou roli, jinak nejsou výrobní prostředky skutečně socialistické. Od hladovějících ukrajinských rolníků Stalin nic nezískal, na rozdíl od vydřidušských kapitalistických spekulantů, kteří hromadili zisk, respektive kulaků (bohatých statkářů) syslících potraviny, zatímco rolníci hladověli. Tvrdit, že Stalin cokoliv vytěžil z hladu stihnuvšího Ukrajinu, je slaboduchou projekcí života v kapitalismu do reality socialismu. Právě v buržoasním režimu jsou to především sami politici, kteří z něho tyjí a rozvoje systému využívají k navyšování produkce zbraní, přičemž pokračují v politickém čachrářství.

Právě „díky“ echtburžoazním „rolníkům“, v SSSR nechvalně známým kulakům vydělávajícím na řízení spekulace s obilím, byla města nucena téměř vyhladovět. Stalin jistě neměl žádný prospěch z Nové ekonomické politiky (NEP), která umožnila volný trh s obilím. Ve skutečnosti to vlastně byli sami venkovští rolníci, kteří usilovali o navýšení své síly za účelem osobního prospěchu, což obrací všechna obviňování Stalinovi úplně naruby.

1. S odkazem na práci W. Bluma [1] už dokonce ani sám Nicolas Werth nevěří, že atentát na Sergeje Kirova zorganizoval v roce 1934 Josef Stalin.

William Blum (nar. 1933), politický žurnalista, historik a kritik zahraniční politiky USA. Na počátku  60. let 20.stol. byl antikomunistickým úředníkem s kariérními sny. Deziluze z administrativou USA zahájené agrese proti Vietnamské demokratické republice ho přiměla k přehodnocení názorů. V roce 1967 opustil Blum ministerstvo zahraničí a stal se zakladatelem a redaktorem Washington Free Press, prvních alternativních novin v hlavním městě. Roku 1969 napsal a publikoval text o CIA, v němž zveřejnil jména a adresy více než 200 zaměstnanců CIA. Jako novinář pracoval Blum ve Spojených státech, Evropě a Jižní Americe. V polovině roku 1970 působil v Londýně s ex-důstojníkem CIA Philipem Ageem (autorem knihy Byl jsem agentem CIA, vydané roku 1980 nakladatelstvím Panorama). S Ageem Blum rovněž pracoval na projektu Odhalení CIA a jejích zločinů. V roce 1972-73 byl William Blum korespondentem v Chile, kde podporoval vládu socialistického prezidenta Salvadora  Allendeho i jeho „socialistický program znárodnění“. Realizace pokrokového programu však byla zaříznuta brutálním krvavým fašistickým pučem generála Augusto Pinocheta, právě v době, kdy Blum pracoval v Chile jako novinář. Philip Agee pracoval dvanáct roků v aparátu americké CIA - Ústřední zpravodajské služby - a vystřídal tři hlavní působiště: Ekvádor, Uruguay a Mexiko, kde organizoval podvratné akce. Ve své knize Byl jsem agentem CIA popisuje organizační strukturu CIA, funkční mechaniku činnosti jejího aparátu, způsoby všeobecné a odborné přípravy a podává zasvěcený pohled na situaci řady latinskoamerických zemí. Autor Philip Agee postupně dospěl k poznání, že CIA pod záminkou "obrany proti komunistické expanzi" zabezpečuje stále vyšší zisky amerických monopolů na úkor lidových mas jiných zemí. Proto se roku 1969 rozchází se CIA a ukrývá se v Mexico City, Paříži, Havaně a Londýně. Po vydání knihy v Anglii - byla mezitím přeložena do 12 jazyků - je Agee v červnu 1977 vypovězen a odchází do Holandska. V roce 1978 byl čestným hostem XI. světového festivalu mládeže a studenstva v Havaně.

[1] Dzeržinskij psal 31. května 1918 Edjukovi, svému zplnomocněnci, vyslanému do města Tver (v letech 1931-1990 Kaliningrad, pojmenovaném po titulární hlavě SSSR Michailu Kalininovi.

 

Knihu Grovera Furra Vražda Sergeje Kirova: Dějiny, věda a antistalinský model vydalo roku 2012 nakladatelství Erythros Press and Media

2. Byla to vražda Kirova, která rozhoupla sovětské veřejné mínění směrem k podpoře nekompromisního zásahu proti „disentu“ a stejně tak tomu bylo i s japonskou invazí a uzurpací čínského Manžuska v roce 1931 resp. italským napadením Habeše (Etiopie) v roce 1935. Zmíněné události již byly — společně s obsazením demilitarizovaného Porýní nacistickou III. říši v březnu 1936, následným anšlusem Rakouska (březen 1938), bezprecedentní zradou Československa ze strany slovy básníka Františka Halase „hrdého Albionu a sladké Francie“, našich západních „přátel“ a jejich schválením předhodit okleštěné Československo hitlerovské bestii, vojenskou podporou nacistického Německa a fašistické Itálie rozpoutané válce „Vůdcem Španělska z Boží milosti“ generálem Frankem — varovným hlasem blížícího se neodvratného vypuknutí II. světové války. Zatímco Nicolas Werth má správně za to, že vyčíslení počtu obětí uvedené v knize Roberta Conquesta Great Terror (Velký teror), musí být přehnané, MIM dokládá, že jde o čísla a zcela fiktivní.

3. Od konce občanské války v Sovětském svazu spadá podle Nicolase Wertha plných 85% poprav z doby vlády Stalina (1922 až 1953) výhradně do období tzv. „Velkého teroru“, v literatuře souhrnně označovaného jako „Velké čištky“, jež probíhaly v letech1936 -1938. Nicméně, i tak kovaný antikomunista jakým je Werth připouští, že počet poprav uváděný Robertem Conquestem je značně přemrštěný. Skutečné definitivní číslo bylo 681.692.

 

[1] William Blum (nar. 1933), politický žurnalista, historik a kritik zahraniční politiky USA. Na počátku  60. let 20.stol. byl antikomunistickým úředníkem s kariérními sny. Deziluze z administrativou USA zahájené agrese proti Vietnamské demokratické republice ho přiměla k přehodnocení názorů. V roce 1967 opustil Blum ministerstvo zahraničí a stal se zakladatelem a redaktorem Washington Free Press, prvních alternativních novin v hlavním městě. Roku 1969 napsal a publikoval text o CIA, v němž zveřejnil jména a adresy více než 200 zaměstnanců CIA. Jako novinář pracoval Blum ve Spojených státech, Evropě a Jižní Americe. V polovině roku 1970 působil v Londýně s ex-důstojníkem CIA Philipem Ageem (autorem knihy Byl jsem agentem CIA, vydané roku 1980 nakladatelstvím Panorama). S Ageem Blum rovněž pracoval na projektu Odhalení CIA a jejích zločinů. V roce 1972-73 byl William Blum korespondentem v Chile, kde podporoval vládu socialistického prezidenta Salvadora  Allendeho i jeho „socialistický program znárodnění“. Realizace pokrokového programu však byla zaříznuta brutálním krvavým fašistickým pučem generála Augusto Pinocheta, právě v době, kdy Blum pracoval v Chile jako novinář. Philip Agee pracoval dvanáct roků v aparátu americké CIA - Ústřední zpravodajské služby - a vystřídal tři hlavní působiště: Ekvádor, Uruguay a Mexiko, kde organizoval podvratné akce. Ve své knize Byl jsem agentem CIA popisuje organizační strukturu CIA, funkční mechaniku činnosti jejího aparátu, způsoby všeobecné a odborné přípravy a podává zasvěcený pohled na situaci řady latinskoamerických zemí. Autor postupně dospěl k poznání, že CIA pod záminkou "obrany proti komunistické expanzi" zabezpečuje stále vyšší zisky amerických monopolů na úkor lidových mas jiných zemí. Proto se roku 1969 rozchází se CIA a ukrývá se v Mexico City, Paříži, Havaně a Londýně. Po vydání knihy v Anglii - byla mezitím přeložena do 12 jazyků - je Agee v červnu 1977 vypovězen a odchází do Holandska. V roce 1978 byl čestným hostem XI. světového festivalu mládeže a studenstva v Havaně.

 

Přiznání týkající se Sovětského svazu

1. S odkazem na práci W. Bluma [1] už dokonce ani sám Nicolas Werth nevěří, že atentát na Sergeje Kirova zorganizoval v roce 1934 Josef Stalin.

2. Byla to vražda Kirova, která rozhoupla sovětské veřejné mínění směrem k podpoře nekompromisního zásahu proti „disentu“ a stejně tak tomu bylo i s japonskou invazí a uzurpací čínského Manžuska v roce 1931 resp. italským napadením Habeše (Etiopie) v roce 1935.Zmíněné události již byly — společně s obsazením demilitarizovaného Porýní nacistickou III. říši v březnu 1936, následným anšlusem Rakouska (březen 1938), bezprecedentní zradou Československa ze strany slovy básníka Františka Halase „hrdého Albionu a sladké Francie“, našich západních „přátel“ a jejich schválením předhodit okleštěné Československo hitlerovské bestii, vojenskou podporou nacistického Německa a fašistické Itálie rozpoutané válce „Vůdcem Španělska z Boží milosti“ generálem Frankem — varovným hlasem blížícího se neodvratného vypuknutí II. světové války. Zatímco Nicolas Werth má správně za to, že vyčíslení počtu obětí uvedené v knize Roberta Conquesta Great Terror (Velký teror), musí být přehnané, MIM dokládá, že jde o čísla a zcela fiktivní.

 

3. Od konce občanské války v Sovětském svazu spadá podle Nicolase Wertha plných 85% poprav z doby vlády Stalina (1922 až 1953) výhradně do období tzv. „Velkého teroru“, v literatuře souhrnně označovaného jako „Velké čištky“, jež probíhaly v letech1936 -1938.

 

[1] William Blum (nar. 1933), politický žurnalista, historik a kritik zahraniční politiky USA. Na počátku  60. let 20.stol. byl antikomunistickým úředníkem s kariérními sny. Deziluze z administrativou USA zahájené agrese proti Vietnamské demokratické republice ho přiměla k přehodnocení názorů. V roce 1967 opustil Blum ministerstvo zahraničí a stal se zakladatelem a redaktorem Washington Free Press, prvních alternativních novin v hlavním městě. Roku 1969 napsal a publikoval text o CIA, v němž zveřejnil jména a adresy více než 200 zaměstnanců CIA. Jako novinář pracoval Blum ve Spojených státech, Evropě a Jižní Americe. V polovině roku 1970 působil v Londýně s ex-důstojníkem CIA Philipem Ageem (autorem knihy Byl jsem agentem CIA, vydané roku 1980 nakladatelstvím Panorama). S Ageem Blum rovněž pracoval na projektu Odhalení CIA a jejích zločinů. V roce 1972-73 byl William Blum korespondentem v Chile, kde podporoval vládu socialistického prezidenta Salvadora  Allendeho i jeho „socialistický program znárodnění“. Realizace pokrokového programu však byla zaříznuta brutálním krvavým fašistickým pučem generála Augusto Pinocheta, právě v době, kdy Blum pracoval v Chile jako novinář. Philip Agee pracoval dvanáct roků v aparátu americké CIA - Ústřední zpravodajské služby - a vystřídal tři hlavní působiště: Ekvádor, Uruguay a Mexiko, kde organizoval podvratné akce. Ve své knize Byl jsem agentem CIA popisuje organizační strukturu CIA, funkční mechaniku činnosti jejího aparátu, způsoby všeobecné a odborné přípravy a podává zasvěcený pohled na situaci řady latinskoamerických zemí. Autor postupně dospěl k poznání, že CIA pod záminkou "obrany proti komunistické expanzi" zabezpečuje stále vyšší zisky amerických monopolů na úkor lidových mas jiných zemí. Proto se roku 1969 rozchází se CIA a ukrývá se v Mexico City, Paříži, Havaně a Londýně. Po vydání knihy v Anglii - byla mezitím přeložena do 12 jazyků - je Agee v červnu 1977 vypovězen a odchází do Holandska. V roce 1978 byl čestným hostem XI. světového festivalu mládeže a studenstva v Havaně.

Zatímco všichni souhlasí s tím, že k většině trestů smrti došlo v Sovětském svazu mezi lety 1936-1938, tedy v době, kdy se za antifašistické lepší příští Evropy hrdinně praly na straně II. republiky mezinárodní interbrigády, jejichž statečný boj proti generálu Francovi podporoval i Sovětský svaz, Anton Antonov-Ovsejenko do světa troubil, že „Velký teror“ zanechal jen v letech 1935 – 1941 přes 19 milionů mrtvých. Vůčihledně tak gigantickému počtu obětí působí i zuřivý antikomunista Werth se svými 720.000 mrtvými jako úplný příštipkář. Potud údaje pro vytvoření si lepší představy o tom, jak dalece buržoazie proti Stalinovi spekuluje.

 

Anton Antonov-Ovsejenko (1920-2013): ruský antikomunistický historik a spisovatell. Velkou část dětství strávil v Praze, kde jeho otec působil v letech 1924-1928 v diplomatických službách.  Rodina žila v luxusní vile Teresa a po Praze se její členové proháněli v opulentním voze Rolls-royce. V roce 1940 byl Ovsejenko zatčen, odsouzen a do Stalinovy smrti vězněn v pracovních táborech Gulagu.4. Čistky v Rudé armádě před druhou světovou válkou, očištění jejího kádru od zrádců a kolaborantů (maršál Michajl Tuchačevskij, zástupce velitele leningradského vojenského okruhu a velitel sboru Vitalij Primakov, armádní velitelé či velitelé sborů Jona Jakir, Vitovt Putna, August Kork, Robert Eideman, Boris Feldeman a Jeronim Uborevič) byly ve své době záměrně zveličovány a týkaly se zhruba 30.000 z 178.000 relevantních kádrů.

M. N. Tuchačevskij JAK JSME PRODALI STALINA

5. V těchto uvedených případech se jednalo o bývalé menševiky, kteří po vynesení rozsudků smrti požádali soud o to, aby nebyli zastřeleni, ale mohli být vězněni.

6. Nechvalně proslulý ukrajinský anarchista Machno pořádal v roce 1919 krvavé pogromy proti Židům, o nichž se zmiňuje i Lenin.CELÝ TENTO OBRAZ DOSVĚDČUJE, ŽE NA UKRAJINĚ TO BYLI POUZE BOLŠEVICI, KTEŘÍ NEBYLI ANTISEMITY! (Str. 96) (11)

 

7. Také na rozdíl od některých anarchistů, kteří dnes vykreslují anarchisty jako bez úhonné, Werth poukazuje na to, že povstání a anarchistický „třídní boj“ proti bolševikům pokračoval až do roku 1921.

Vzpoura námořníků v Kronštadtu

neměla se sociálním smírem pranic společného.[1]

Členové vedení Francouzské komunistické strany soudruzi Jacques Duclos a Maurice Thorez v roce 1946

8. Podle Stephana Courtoise a jeho kumpánů, tedy spoluautorů ČKK (Nicolas Werth, Jean-Louis Panné, Andrzej Paczkowski, Karel Bartošek, Jean-Louis Margolin, Ehrhart Neuber) zašel Trockij v roce 1937 na francouzskou policii a aby dostal francouzského komunistu Jacquese Duclose do potíží, obvinil ho z pokusu zavraždit jeho – Trockého – přesto, že proti němu neměl jediný důkaz.  

 

Čína: Zpackaná fušeřina v číslech

Připusťme, že k jisté cti autorů ČKK slouží uznání faktu, že jak jejich kritika asijského komunismu zvláště, tak i ideologie komunismu obecně je spekulativní (str. 459).  Důvodem zůstává skutečnost, že pisálci ČKK toužili po pádech, kolapsech, zhroucení a krachu vlád komunistických, lidově-demokratických a socialistických států proto, aby následně mohli uzurpovat složky a texty archivů dříve, než tak učiní soudci.

Souhrnně lze říci, že ČKK detailně líčí zavraždění 100 milionů lidi komunismem, z čehož drtivou většinu obětí tvoří ti, kdož zemřeli během Velkého skoku vpřed (1958 - 1962) a dle autorů ČKK čítali přes 43 milionů. Toto číslo pochází z nejvyššího možného odhadu knihy britského historika Rodericka MacFarquhara The Origins of the Cultural Revolution, cap. 2. The Great Leap Forward, 1958-1960 (Původ kulturní revoluce, kap. 2, Velký skok vpřed, 1958-1960), Oxford University Press, 1983). Na některých univerzitách v USA a západní Evropy je studentům v souvislosti s dějinami lidové Číny představován jako další „odborník“ na historii ČLR zarytý holandský antikomunista, autor vylhané knihy Mao´s Great Famine (Maův velký hladomor) a laureát Ceny Samuela Johnsona z roku 2011 Frank Dikötter (nar. 1961).

Holandský vhrdlolhář Frank Dikötter

Narozdíl od jakkoli tendenčního MacFarquhara detailně popisujícího veškerá opatření přijatá Komunistickou stranou včetně Mao Ce-tungem veřejně provedené sebekritiky, autor detektivek Phillip Margolin tvrdí, že Mao si během Velkého skoku vpřed odmítl připustit jakýkoli problém (str. 464). Následně pokračuje ve vypočítávání údajných válečných zvěrstev, jichž se měli dopustit komunisté během druhé světové války.

[1] Dzeržinskij psal 31. května 1918 Edjukovi, svému zplnomocněnci, vyslanému do města Tver (1931-1990 nesl Tver pojmenování Kalinin): „Dělníci, ovlivnění menševiky, esery a jinými kontrarevolučními lumpy, vyhlásili stávku a manifestovali za vytvoření vlády, složené ze všech „socialistů.“ Musíš dát vylepit po celém městě prohlášení, že Čeka nechá na místě popravit každého banditu, zloděje, spekulanta či kontrarevolucionáře, který kuje pikle proti sovětské vládě... Ptáš se mě, z jakých složek utvořit místní Čeku. Naber rozhodné muže, kteří vědí, že když chceš, aby někdo mlčel, není nic účinnějšího, než kulka. Zkušenost mě naučila, že malý počet rozhodných mužů může zvrátit situaci”.

V čem spočívá nejflagrantnější část lží (jež i Harvard University Press prohlašuje za mýlky), je skutečnost, že MacFarquhar nemístně a s největší pravděpodobností úmyslně zaměnil desetinnou čárku ve své knize, v níž prohlašuje, že Mao zabil 10 krát více lidí, tj. plných 100 milionů. Můžeme jen doufat, že to byli editoři nebo překladatelé, kteří podali mylné údaje, avšak musíme upozornit na nespočet elementárních matematických chyb bez ohledu na to, kým a odkud byly do ČKK vneseny, protože kýžená kapitola neobsahuje skutečná jména autorů a redaktorů.

            „Tato poslední provincie [Anhui] na severu centrální Číny byla postižena nejhůře ze všech. V roce 1960 se míra úmrtnosti vyšplhala ze své průměrné úrovně okolo 15% na procent 68, zatímco porodnost průměrně klesla ze své předchozí úrovně o 30 procentních bodů na 11%. V důsledku populačního pádu se počet obyvatel v jediném roce snížil zhruba o 2 miliony lidí (6 procent z celkového počtu).“ (str. 492)

Předseda Mao Ce-tung při inspekci „rodinné tavicí pece na dvorku lido-vé komuny“ v provincii Anhui

            Výše uvedená hausnumera jsou takovou fušeřinou, že je obtížné všechny chyby autorům ČKK  řádně vytmavit. Kupodivu, na totéž poukazuje i výše zmiňovaný Phillip  Margolin a právě to tvoří jeho největší obvinění vůči administrativám provincií. Ještě jednou, máme co dočinění s chybu desetinásobného nadhodnocení. Co je horší, je hlupáctví spočívající v tvrzení, že úmrtnost byla 68 procent, ale jen 6 procent zemřelo! V tomto smyslu překračuje Margolinova hloupost i MacFarquharovy omyly.  Pochopitelně, že stejně přehnanému a nesmyslnému násobku deseti podlehla i porodnost.

Průměrný americký detektivkář Phillip Margolin

Pomocí daleko zřejmější moralizující teze „vezmi si svůj koláč a sněz si ho,“ peskuje Margolin režim v Číně za vytvoření situace, kdy „porodnost klesla téměř na nulu, protože si ženy nebyly schopny představit plození dětí, jimž hrozila podvýživa.“ (Str. 494) Nepochopil, že pokud je to pravda, jeho celkový odhad počtu obětí by měl být zákonitě nižší, na každý pád daleko nižší než 20 milionů Margolinova nejnižšího odhadu.

Je jasné, že Margolin zřejmě nikdy nepomyslel na otázku, co umožňuje dožití se alespoň průměrné délky života. Podle statistických webových stránek Helth profile China (http://www.worldlifeexpectancy.com/country-health-profile/china) činila průměrná délka lidského života v Čínské lidové republice počátkem 60. let pouhých 36,3 let. (roku 2013 dosáhl průměrný věk obyvatel ČLR 75,5 let).

Navazuje na bezpříkladné zveličování MacFarquhara prozrazující jeho naprostou ignoranci, béčkový detektivkář  Margolin si vždy rád přihřeje svou antikomunistickou polívčičku na číslech postrádajících odkazy: „V celé zemi rostla úmrtnost z 11 procent v roce 1957 na 15 procent v roce 1959 a 1961, přičemž roku 1960 vyvrcholila na 29 procentech. Porodnost klesla z 33 procent v roce 1957 na 18 procent v roce 1961.”(p. 495)

Margolin  se dokonce dokázal dostat do rozporu sám se sebou tvrzením, že rolníci byli na sklizeň příliš slabí (str. 493). Ve finále se na kritiky jeho tezí obořil tvrzením, že jakmile by byla znovuzavedena organizace statkářsko-kapitalistického střihu, rolníci by rychle hladomor ukončili (str. 496). Jaký byl tenhle Margolin? Byli rolníci příliš slabí, aby nezvládali sklizně během Velkého skoku vpřed, a bylo jim tudíž potřebí kapitalistických pobídek? Ani Margolin, zdá se, se nemohl vycuknout tvrzení, že nejnuznějším rokem byl v zásadě rok 1961 (str. 491) poté, co Velký skok vpřed skončil, a na pořad dne se dostalo široké spektrum soukromého hospodaření.

Knihu Douglese Tottleho brilantně osvětlující důvody vzniku ukrajinského hladomoru Podvod, hladomor a fašismus vydalo roku 1987 nakladatelství Progress Books

Takovéjsou základní chyby, omyly i úmyslné blamáže, jichž se tradičně antikomunisté dopouštějí, a jež je třeba uvést na pravou míru. Ale bohužel byla ČKK navržena tak, aby nepatřičně třískla do lidí i komunistického hnutí, čehož by se akademicky poctivá práce v žádném případě neměla dopouštět.

Autoři ČKK viní komunismus ze 100 milionů obětí, z čehož dle nich zemřelo 85 milionů v Sovětském svazu a Číně, resp. 20 milionů v samotném SSSR a 65 milionů z Čínské republice. (str. 4)

Jak jsme právě ukázali, základní pilíř tohoto argumentu se týká ukrajinského hladomoru roztrubovaného do světa zuřivými ukrajinskými antikomunisty, antistalinisty, trockisty a banderovskými kolaboranty především prostřednictvím tisku multimiliardáře a osobního přítele Adolfa Hitlera, amerického tiskového magnáta a kongresmana za stát New York Williama Randolpha Hearsta (1863–1951).

K výpočtu obětí Velkého skoku vpřed bylo opakovaně užito zjevných matematických a aritmetických chyb, jež ČKK přesto čtenářům předkládá jako fakta.Pokud jde o příčiny rozsáhlého hladu, který postihl Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku v letech 1932-33, naprosto pregnantně je objasňuje slovenský komunista JUDr. Slavo Grega v článkuHladomor na Ukrajinez ledna 2015 (celý text článku zde http://pvpravda.cz/?p=1003), z něhož cituji:

            „Koncom 20-tích a začiatkom 30 rokov bolo prikročené ku kolektivizácii poľnohospodárstva v rámci ktorej boli uvoľnené pracovné sily pre budujúci sa priemysel. Ako však k tomuto kroku pristúpiť keď rámci celého sveta so sceľovaním pôdy mali skúsenosti iba v USA. Z dejín však vieme ako to tam prebiehalo. Drobní roľníci boli násilne vyháňaní z pôdy veľkostatkármi, tým ktorí sa tomu efektívne bránili bolo zabránené v prístupe k vode a neskôr tí, ktorým sa podarilo „udržať nad vodou“ boli zadlžovaní a ich pôdu zhabali banky, ktoré ich následne predávali majetnejším veľkostatkárom. V USA nikoho nezaujímalo z čoho bude žiť maloroľník takto zbavený pôdy, z čoho bude živiť svoju rodinu a kde bude bývať.

Slovenský komunista JUDr. Slavo Grega

Prostredná dedinská vrstva „kulaci“ sa bránili kolektivizácii, pretože z dovtedajších celoživotných skúsenosti vedeli, že pôda ich dokáže uživiť aj počas najkritickejšieho obdobia. K ním sa pridali aj maloroľníci, medzi ktorých iba pred 10 rokmi komunisti rozdelili veľkostatkársku pôdu. Odmietali odovzdať do kolektívneho vlastníctva svoj dobytok, pretože voly, ktoré boli ťažnou silou na dedinách, predstavovali aj hovädzie mäso a to sa dá aj jesť. V tom období sa stavy volov na Ukrajine znížili z 593,7 tisíc kusov z roku 1929 na 105,2 tisíc v roku 1932. Samozrejme, že následne nebolo čím obrábať pôdu a preto v roku 1932 bola obrobená iba 1/3 úrodnej zeme. To bola jedna z príčin hladomoru a ďalšia bola spôsobená medzinárodnými kapitalistami. Keď nemohli zničiť Sovietsky zväz vojenský, pokúsili sa ho zničiť hospodársky.“

Je len samozrejme, že sústruh, fréza, buchar a. i. sa nedá vyrobiť „na kolene“ v primitívnych podmienkach. Až mate dostatok strojného vybavenia v novovybudovaných továrňach, potom ním môžete vyrábať ďalšie pre ďalšie budované továrne. Z tohto dôvodu boľševici boli odkázaní na nákup prvotného strojného vybavenia do továrni v zahraničí. V rámci medzinárodného obchodu sa v tom, čase obchodovalo s USA dolármi, zlatom, drevom, ropou a obilím. Koncom roku 1929 v USA vypukla veľká hospodárska kríza, ktorá trvala až do polovice 30-tích rokov a rozšírila sa na všetky štáty sveta. Táto bola spôsobená nadvýrobou, pretože ponúka prevyšovala dopyt a tak tovar sa začal hromadiť v skladoch. Napriek tomu jediný štát, ktorý bol ochotný boľševikom dodávať potrebné strojné vybavenie bolo Anglicko a napríklad len v roku 1932 80 % britského celkového exportu strojov bolo realizovaných dodávkou do ZSSR. Briti, ktorí si v tom čase uvedomovali potravinovú situáciu v ZSSR v dôsledku sabotovania poľnohospodárskej výroby na Ukrajine, však predaj strojného vybavenia podmienili iba výmenou za obilie, čím chceli vyhladovať obyvateľstvo v ZSSR a následne vyvolať prevrat a zvrhnutie komunistickej vlády!!! Stalin spoliehal na úrodu na nasledujúci rok a preto zabezpečil výkup potrebného množstva obilia na úhradu nákupu strojov z Anglicka. Čo však nemohol predpokladať bola neúroda spôsobená veľkým suchom v nasledujúcom roku 1933.

Boľševici aby zachránili obyvateľstvo pred hladomorom sa pokúšali nakúpiť dostatok potravinového obilia v USA a Kanade a tento obchod boli ochotní platiť zlatom.Hoci z dejín je známe, že práve v tom čase v dôsledku prebiehajúcej hospodárskej krízy v USA, aby zabránili poklesu cien obilia na medzinárodných trhoch ho pálili v lokomotívach, napriek tomu ho odmietli predať do ZSSR. Teda kto v skutočnosti vyvolal ten hladomor??!!!

Je len pochopiteľné, že boľševici aby aspoň znížili následky hladomoru boli nútení obilie pre svoje obyvateľstvo zobrať tam, kde ho aspoň niečo bolo naviac. Na Ukrajine aby zabránili jeho výkupu ho schovávali na rôznych miestach a dokonca aj zakopávali pod zem, preto bolo nariadené ho nájsť a zhabať. Je tu však na mieste otázka: ak by neboli takým spôsobom zabezpečené potraviny pre obyvateľov, bol by následok tohto hladomoru pre občanov menší??!!! Aj dôsledok tohto hladomoru na Ukrajine je dnešnými „zaručenými historikmi“ značne nadnesený pretože počet obyvateľov Ukrajiny v roku 1927 bol 29 milióna a v roku 1939 už skoro 31 milióna.

Nie malým problémom v 20-tích rokoch v ZSSR boli aj „bezprizorné deti“, ktorým v dôsledku vojnových udalosti 1. svet. vojny a občianskej vojny zahynuli rodičia. Tí sa zhrocovali do bánd, žijúcich v rôznych rozvalinách a lesoch a prostriedky na svoju obživu si zadovažovali krádežami, lúpežami a často aj vraždami. Ich počet nebol zanedbateľný, pretože podľa niektorých zdrojov dosahoval až okolo 1,5 milióna. Týchto bolo nutné pochytať, umiestniť vo vhodných domovoch, prevychovať a hlavne nakŕmiť.

Takže skúsme si porovnat tých „NEĽUDSKÝCH TIRANSKÝCH ZLODUCHOV“ KOMUNISTOV, KTORÍ ZA OBDOBIE 25 ROKOV (od roku 1920 do roku 1945, napriek tomu, že v tom období prvé 2 roky do roku 1922 prekonávali občiansku vojnu a posledné 5 roky hrôzy najničivejšej celosvetovej vojny v dejinách ľudstva) ZO ZAOSTALEJ NEGRAMOTNEJ A VOJNAMI ZNIČENEJ AGRÁRNEJ KRAJINY DOKÁZALI VYBUDOVAŤ VYSPELŮ PRIEMYSELNÚ SUPERVEĽMOC S NAŠIMI DNEŠNÝMI ĽUDOMILNÝMI DEMOKRATMI, KTORÍ ZA ROVNAKÉ OBDOBIE A V MIEROVOM OBDOBÍ ZO SAMOSTATNEJ PRIEMYSELNE VYSPELEJ KRAJINY UROBILI KOLÓNIU  ZÁPADU.

Suma sumárum: Hlad na Ukrajině počátkem 30. let a Velký skok vpřed společně čítají 49 milionů mrtvých z údajných 100 milionů tzv. obětí komunismu.  

 

  

Závěr

Nástěnný hold latiskoamerickým revolučním, národněosvobozeneckým a vposedku komunistickým vůdcům a prezidentům Fidelu a Danielovi

Kniha pokračuje rovněž popisem jiných zemí, jež mají autoři ČKK za kompletně vypučivší z leninistického „genetického kódu“. Mnoho z levicových režimů, na něž Courtois útočí, nejsou komunistické a jako obvykle autoři ČKK opomíjejí významné skutečnosti, jimiž bylo drtivé vítězství Sandinistů[1] v buržoazních volbách (str. 670) nebo nepochopení skutečnosti, že vraždění se v případě peruánské partyzánské Světlé stezky (Sendero Luminoso) vztahuje především k nevybíravému a brutálnímu zabíjení provedené vládou, proti níž partyzáni Sendero Luminoso vedli občanskou válku. Sandinisté, oficiálně Sandinovská fronta národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, FSLN) je marxistická politická strana v Nikaraguy vzniklá z partyzánských skupin, které od roku 1963 vedli válku proti diktatuře klanu Somozů (1936-1979). V roce 1979 obsadili Sandinisté s podporou obyvatel hlavní město Managuu a vytvořili „vládu národní jednoty“, ve které rozhodující pozice zaujali revolucionáři z národněosvobozenecké a vlastenecké lidové fronty FSLN. Zkorumovaná protilidová diktatura klanu Somozů byla poražena. Ve spolupráci s Kubou zahájila vláda program socialistických přeměn, občanská válka však trvala nadále. Během 80. let prováděla vládnoucí FSLN sociální a ekonomické reformy v duchu socialismu, marxismu-leninismu a teologie osvobození.

Dne 19. července 1979 triumfovala Sandinistická revoluce v nikaraguyském hlaním městě Managuy.

[1] Sandinisté, oficiálně Sandinovská fronta národního osvobození (Frente Sandinista de Liberación Nacional, FSLN) je marxistická politická strana v Nikaraguy vzniklá z partyzánských skupin, jež od roku 1963 bojovaly proti diktatuře klanu Somozů (1936-1979), protežovanému USA. Jménem sandinistického vzdali revolucionáři FSLN hold Augusto „Césaru“ Sandinovi (1895 –1934), nikaraguyskému revolucionáři a vůdci povstání proti americké okupaci Nikaraguy z let 1927-1933. Již v červenci roku 1912 byl mladý „César“ Sandino svědkem krvavé vojenské intervence USA v Nikaraguy, kterou se začala dlouholetá okupace země Spojenými státy. Sandino spoluorganizoval vzpouru části armády, jež vypukla pod vedením liberálního generála José María Moncady proti konzervativnímu prezidentovi Adolfu Díazovi, který byl všeobecně a právem pokládán za „loutku“ dosazenou Spojenými státy. Roku 1979 dokázali Sandinisté po urputných bojích osvobodit hlavní město Managuu, kde vytvořili „vládu národní jednoty“, v níž revolucionáři obsadili rozhodující pozice. Ve spolupráci s Kubou přistoupila nová revoluční vláda k realizaci znárodňování. Sandinisté zestátnili většinu půdy, která patřila Somozům, a přerozdělili ji chudším rolnickým rodinám. Zastávali model smíšené ekonomiky, na majetek soukromých společností nesahali, zestátňování během jejich vlády téměř neprobíhalo (s výjimkou Somozových bank a podniků). Během své vlády se sandinisté zaměřovali hlavně na poválečnou rekonstrukci státu a různé sociální programy. Zavedli bezplatné zdravotnictví, podporovali stavbu škol a nemocnic v odlehlých oblastech, snažili se zvyšovat zaměstnanost. Významná byla rozsáhlá vzdělávací kampaň sandinistů, během níž se podařilo snížit negramotnost obyvatelstva z 50% na 13%. Za jejich vlády se též podařilo snížit o třetinu dětskou úmrtnost. Ekonomická situace válkou proti Somozům zničené Nikaraguy se během vlády sandinovců zpočátku zlepšovala, ale později především kvůli americkému obchodními embargu, sabotážním akcím proamerických polovojenských contras horšila. Po všestranném yankeeském vměšování v čase kontrarevolučních zvratů v SSSR a socialistických státech střední a východní Evropy na přelomu 80. a 90. let se do čela Nikaraguy dostala Violeta Chamorrová. V roce 2006 zvítězil v prezidentských volbách Daniel Ortega a stal se tak znovu prezidentem Nikaraguy. Tuto funkci zastává dodnes.

Vůdce vítězné sandinovské revoluce z roku 1979 Daniel Ortega. Marxistický revolucionář se šéfem FSLN stal roku 1967. V roce 1979 jako vůdce svrhl diktaturu rodu Somozů. Roku 2006 triumfoval v prezidentských volbách a stal se hlavou nicaraguyské republiky.

Ortega se stal roku 1981 vládním koordinátorem a v roce 1984 byl v demokratických volbách zvolen prezidentem. Revoluční cesta nové sandinovské Nikaraguy a budování země byla všestranně podporována mezinárodními progresivními, za zájem světového míru bojujícími silami na čele se záštitou světového míru SSSR, jakkoli byl právě Sovětský svaz od roku 1956 rozdírán aplikovaným revizionismem. Po dočasném — slovy soudruha Ivana Hlivky — „couvnutí socialismu“ a v dusné atmosféře zákonitého definitivního kolapsu revizionismu prohrál v roce 1990 Daniel Ortega prezidentské volby s Violettou Chamorrovou. Po 16 letech však revolucionář Daniel Ortega v prezidentských volbách triumfoval a roku 2006 stanul v čele Nicaraguy jako její prezident.  

Podle stránek http://maoistrebelnews.com/2011/08/10/the-black-book-of-communism-debunked/  přeložil, poznámkami, vysvětlivkami a fotografiemi opatřil Lukáš Sluka

 

[1] Celý článek viz http://pvpravda.cz/?p=1003

Autor: Lukáš Sluka | středa 29.6.2016 16:15 | karma článku: 22,45 | přečteno: 1845x
  • Další články autora

Lukáš Sluka

Karel Marx a Bedřich Engels Německá ideologie SVAZEK I

Kritika nejnovější německé filosofie Ludvíka Feuerbacha, Bruno Bauera a Maxe Stirnera Komunismus se od všech dosavadních hnutí liší tím, že provádí převrat všech dosavadních vztahů ve výrobě a ve společenských stycích.

21.6.2018 v 15:10 | Karma: 10,18 | Přečteno: 1353x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Andrej Iljič Fursov, STALIN A VÍTR DĚJIN

Stalin kdysi řekl, že po jeho smrti budou na jeho hrob nakydána kvanta hnoje, avšak vítr dějin je nemilosrdně rozmetá. Vše se událo přesně tak, jak vůdce předvídal.

11.5.2018 v 23:41 | Karma: 11,24 | Přečteno: 1046x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Soud s Gorbačovem

Tvrdit, že hospodářství SSSR bylo odsouzeno k nezdaru, znamená tvrdit, že ČLR k neúspěchu odsouzena nebyla. Když se ČLR z daleko horší pozice dokázala rozvíjet a postupovat vpřed, proč by to tedy nemohl dokázat i SSSR?!

24.4.2018 v 15:30 | Karma: 10,81 | Přečteno: 587x | Diskuse| Politika

Lukáš Sluka

Sýrie odsoudila útok USA, Francie a Britů v Radě bezpečnosti OSN

Syrský diplomat Al-Jaafari řekl, že nezákonná a Radou bezpečnosti OSN neschválená agrese měla zabránit OPCW v opakování mediálních lží vytvářených USA, Francií a Británií, použitých jako záminka k ospravedlnění útoku.

16.4.2018 v 18:13 | Karma: 0 | Přečteno: 41x | Diskuse| Občanské aktivity

Lukáš Sluka

A. I. Fursov Několik slov o J. V. Stalinovi - šokující pravda o Stalinovi

„Vím, že po mé smrti bude na můj hrob navršena hromada špíny, avšak vítr dějin ji nemilosrdně rozptýlí“

29.3.2018 v 9:50 | Karma: 20,07 | Přečteno: 3666x | Diskuse| Politická aréna - pro politiky
  • Nejčtenější

Policie v pohotovosti kvůli hrozbě terorismu. Zadržela podezřelého cizince

8. června 2024  23:01,  aktualizováno  9.6 12:41

Policie dopadla cizince podezřelého ze zvlášť závažného zločinu, po kterém vyhlásila pátrání v...

Dar pro Ukrajinu prostřednictvím Čechů vyvolal na Tchaj-wanu bouři

10. června 2024

Premium Dar, který má pomoci Ukrajině s obnovou tamního zdravotnictví, způsobil na Tchaj-wanu politický...

Volby vyhrálo ANO před SPOLU. Stačilo! i Přísaha mají dvě křesla, propadli Piráti

9. června 2024  20:29,  aktualizováno  10.6

Volby do Evropského parlamentu vyhrálo v Česku hnutí ANO. Od voličů získalo 26,14 procenta hlasů,...

„Ukrajinská sebevražda“. Intriky v Kyjevě čím dál víc frustrují Západ

11. června 2024  19:21

Kádrové změny nezmítají jen ruským ministerstvem obrany, rostoucí pozornost vzbuzují i rošády v...

Policie prověřovala nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu. Zajistila 300 milionů

5. června 2024,  aktualizováno  8.6 21:12

Premium Česká policie v tichosti prověřovala třaskavý případ, který může mít negativní dopad na zbrojní...

VIDEO: Italští poslanci se porvali kvůli vlajce, napadeného museli vyvést

13. června 2024  9:50

V italském parlamentu se ve středu strhla bitka. Desítky zákonodárců a parlamentních zřízenců se do...

Nový prezident Pellegrini jako první navštíví Česko, přijede 26. června

13. června 2024  9:36,  aktualizováno  9:49

Příští slovenský prezident Peter Pellegrini navštíví Česko při své první zahraniční cestě 26....

Kuriozita u čínské památky. Stopky vám spočítají dobu na WC. Kvůli bezpečnosti

13. června 2024  9:47

Čínské buddhistické jeskyně Jün-kang, které se pyšní 51 tisíci sochami vytesanými v 252 jeskyních,...

Lipavský s kolegy vyzval k rychlému omezení pohybu ruských diplomatů v Schengenu

13. června 2024  9:09,  aktualizováno  9:44

Lipavský a dalších sedm ministrů zahraničí z EU vyzvalo v dopise šéfa unijní diplomacie k rychlému...

  • Počet článků 67
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 798x
Vietnamista-politolog, marxista-leninista, člen KSČM a Svazu mladých komunistů Československa, punk rock, ska, bolševický rap (Pablo Hasél, vážná hudba (Mozart, Vivaldi, Smetana, Dvořák, latinsko američtí bolševičtí folkoví zpěváci (Víctor Jara, Silvio Rodriguez, Ali Primera, Mercedes Sosa)