Dnes není nejmenších pochyb o tom, jak báječně se informační technologie rozšířily mezi nás a do našich životů. Obdobně se v jisté báji radovali obyvatele Tróje nad jedním dřevěným koněm. A tím nemám na mysli počítačové viry.
I když bych to, vzhledem ke své profesi, neměl říkat, přesto tvrdím, že viním pány jako S. Jobse, B. Gatese a jim podobné, že kvůli vidině vlastního sebeuplatnění vnutili pod rouškou užitečnosti lidstvu něco, co mělo zůstat nejvýše v akademické sféře. Počítače. (Chápejte dnes už jako celé IS/IT ekosystémy.) A za nimi si podobným postupem, byť samozřejmě ne v takové míře, špiní ruce banda dalších lidí, kteří se IT věnují. Moji maličkost nevyjímaje.
Ten stav má tři důvody: neužitečnost, nedůslednost a neopakovatelnost. A každý jeden z nich je dost pro tvrzení, že počítače nemají mezi námi v běžném životě co pohledávat.
Nedůsledností se v tomto případě míní nedůslednost lidská. Každá organizace a každé lidské konání má svá "uklouznutí". Nic se nedělá PŘESNĚ tak, jak se to vymyslelo, naplánovalo a zorganizovalo - i když se o něco takového pokoušejí firmy jako například Amazon, řetězce rychlého občerstvení a další. A to nemluvím o jednorázových "projektech" ale i - dokonce zejména - o každodenně opakovaných činnostech.
A z toho právě vyplývají problémy neopakovatelnosti: Lidé jsou málokdy schopni a ochotni vykonávat své činnosti vždy znovu přesně tak, jak je dělali předtím. Tím do nich ovšem zanášejí jednak varianty provedení (se kterými má stroj problém) a jednak riziko chyby - a to zejména neporozumění. Tou nedůsledností budiž totiž také třeba i to, že nějak míněné slovíčko, sousloví či obecně nějak vyjádřený komunikační výraz použijeme v jiném kontextu a chceme tím vyjádřit jeho jiný význam. A protějšek to nepochopí. A když to nepochopí protějšek-člověk, tak jak to má pochopit stroj? Stroj to jen zpracuje a předá dál, eventuálně zamaskuje do většího množství dat (například statistického souhrnu), která díky tomu špatně pochopí zase jiný člověk. Představme si jen takovou hvězdičku v textu k vysvětlivce pod čarou '(*)' a několik hvězdiček maskujících nějaký nevhodný výraz '*****' - a teď mi řekněte, proč druhý příklad '*****' není ve skutečnosti pět poznámek pod čarou či pátá poznámka pod čarou? Mimochodem, na tuto nedůslednost z druhé strany často narážejí studenti cizích jazyků, protože právě přirozený jazyk je takových nelogičností a výjimek plný - vzpomeňme třebas jen na pana Kaplana od L. Rostena. Zcela logické použití nějakého slovního spojení či gramatického jevu, důsledně uplatněné dle jeho základní nejrozšířenější definice, avšak v nevhodném okamžiku či slovním spojení, působí najednou nesmyslně a komicky.
Problém se stroji je ovšem jasný: jakmile něco "uhne", pak, pokud nemá dojít k výše uvedenému nedorozumění, musí na to být stroj připraven. Dokonce i neuronová síť musí být nejprve naučena tak, aby zvládnula nové, nenaučené, stavy problematiky, kterou podporuje (ovšem ona ji zvládne zas a jen v rámci tříd svých vstupů a výstupů - například ani sebelepší autonomní vozidlo, pokud jej na to nikdo nepřipraví, nikdy samo "nezavolá" policii, když například při jízdě 'uvidí' na chodníku loupežné přepadení). Přitom těchto "anomálií" je nespočet, zatímco počet opakovaného výskytu stejného druhu každé jedné z nich se limitně blíží k nule. A je jedno, jestli chci nějaký specificky vysázený text ve 'Wordu', vložit nějaké neočekávané údaje do informačního systému, či udělat v počítačové hře akci, která by ve skutečném světě byla zcela logická, ale v té virtuální realitě prostě nejde.(*)
A shrnutím výše uvedených nesrovnalostí se už dostáváme k té neužitečnosti, tedy důsledku toho, že strojová přesnost je nekompatibilní s lidskou přirozeností, tak krásně a pregnantně vyjádřeném známým úslovím "počítače jsou určeny k řešení problémů, které by bez nich nevznikly". Jen velmi málo software je totiž založeno na tom "wow" efektu, na těch - zpravidla relativně jednoduše navržených a ještě jednodušeji implementovaných - malých funkcionalitkách, které opravdu pomáhají a šetří čas(**). Vše ostatní (softwarové) je klopotně vydřené a naprogramované krok po kroku. A jen málokdy se vyplatí časová úspora takto prováděných (a navazujících - například statistických) činností, pokud od nich odečteme, kolik času stála příprava (programování) a kolik času stojí řešení těch problémů, které by bez toho programu nevznikly.
A tím jsme dospěli k jádru věci: proč je vlastně práce v IT v drtivé většině případů svého druhu ekonomickým podvodem. Protože většinou - pro minimalizaci výše uvedených problémů - stojí tvorba nějakého řešení tolik práce, peněz a času, že takovou hodnotu pak výsledný produkt ani nemá.
Takže buďto mi (jako vykonavateli té práce) zaplatí zákazník hodnotu té mojí práce férově, ale pak já nejsem férový k zákazníkovi, protože ten zaplatil víc, než dostal.
A nebo zákazník zaplatí férově za hodnotu toho, co dostal, ale pak si já nepokryji existenční náklady vzniklé z práce a času na řešení spotřebované, protože takovou efektivitu IT prostě nemá (ani když budeme počítat s platovým ohodnocením jako například v Indii).
Howgh
(Malá douška nakonec: IT tu efektivitu ovšem umí předstírat - pokud software naprogramujeme stylem "konečně se to (náhodou?) rozběhnulo, pojďme to prodávat", pak jsme zdánlivě ušetřili náš čas a dodali fungující produkt. Avšak nic není vzdálenějšího od pravdy - ve skutečnosti jsme totiž (díky absenci řádného návrhu/provedení/testování tedy ještě s další sadou problémů navíc, které by v software být ani nemusely) pouze přenesli tento časový náklad z kolonky "programování" do kolonky "řešení problémů, které by bez počítačů nevznikly". A je jedno, jestli se to řeší v rámci oprav a údržby, honosně marketingově nazývané "kontinuální služba místo produktu", nebo tím, že Nováková pěkně po staru zajde za Pařízkovou, a informaci si s ní vybaví osobně, nanejvýš tak s tužkou nad papírem.)
(*) A to ani tehdy, pokud zmíněná virtuální realita má všechny schopnosti/nástroje, pomocí kterých by daná akce udělat šla. Což mimochodem není jen doména počítačových her, takto špatně jsou často navržené i skriptovací běhová prostředí a další - prostě nikdo se nezamyslel nad gramatikou jejich výrazových prostředků (ať už jsou jakékoliv) a vyjadřovacích schopností této gramatiky a ošetřil jen ty kombinace, které ho napadly, místo toho, aby naprogramoval jejich fungování jako jazyka! Software se dnes příliš často navrhuje jen jako soubor přesně daných ošetřených případů užití, místo jako soubor dobře kombinovatelných nástrojů.
(**) Zde se dá opravdu uvést třeba ten textový procesor či celé kancelářské balíky, které (od určitého rozsahu dokumentu) opravdu jako celek šetří čas. Anebo vyhledávání adres v mapách na Google či Seznamu - nějak tam tu adresu zadejte, oni si s ní už poradí. Bohužel takových příkladů je jako šafránu.
