Omluva seniorce před divadlem...

Bylo ještě docela světlo, takže nic nenapovídalo tomu, že se kvapem blíží sedmá hodina večer, když jsem spěchal od fontány u brněnského Janáčkova divadla.

Hlavou mi hučel tok myšlenek o údržbě vodních prvků, kyselině kyanurové a jejím vlivu na stabilizaci volného chloru v bazénové vodě, seznam knih po kterých se chci poohlédnout v knihkupectví, ještě než mi zavřou, a někde mezi tím se snažilo prosadit rozhodnutí, kam zajdu na večeři. Protože už za hodinu jsem měl být zpátky na tomtéž místě a jedné klientce na fontáně spustit náhled na jí zadaný program, měl jsem docela naspěch.

Proklusával jsem zrovna kolem vchodu "B" do podzemních garáží a zprvu si ani nevšimnul drobné osůbky, která se krčila v jeho stínu. Krčila? No to nebylo nic divného - i když už byla polovina května, zima byla letos odhodlaná nedat svou kůži lacino, a tak fičel vlezlý a ostrý severák. Pohled na tu drobnou paničku navíc dával tušit, že její oblečení není nic, co by jí proti němu pomáhalo - zpod prošívaného kabátku vykukovaly nohavičky tmavě modrého kalhotového kostýmku a večerní dámské polobotky. Teprve až po úvodním oslovení jsem zaregistroval, že paní mluví na mě.

"Prosímvás, tamto je opravdu vchod do divadla?"

Otázku jsem zprvu moc nepochopil. Do mumraje věcí, které jsem si snažil urovnat v hlavě, mi nějak nezapadala triviální faktografická informace, k čemu slouží dveře ve ztemnělém průčelí našeho národního divadla. Zpomalil jsem, na paní se aspoň podíval, chvíli si to sumíroval v hlavě, a pak jsem - jako většina tupých a lhostejných lidí - odpověděl na to, na co se ptala, místo na to, co ve skutečnosti potřebovala vědět:

"Ano, to je hlavní vchod do divadla." ...

"A vy jste tu asi zbytečně brzo ... je skoro sedm, v kolik podle vás asi začínají hrát divadla?" pomyslel jsem si ještě v duchu. Hned jsem ovšem vnitřním hlasem sám sebe za tu ironickou drzost pokáral - jednak proto, že sám nevím, kdy vlastně dnešní představení začínají, a jednak proto, že předčasně může přece přijít každý. Takže abych to trochu odčinil, pokusil jsem se o drobnou společenskou konverzaci, takový - opravdu malý - 'small talk', a tak se paní bodře ptám: "A na copak jdete?" Teď jsem ovšem paní v jejích úvahách nechtěně vpadnul do zad. Udělala obličej, ne zlý, ale z námahy, jak se jí roztočila kolečka, jejichž pohyb - i když by měla být vlastně v plném provozu - musel na chvíli upřednostnit jiný problém.

"Ale na to ... od toho ... od Jirotky..."

Teď ovšem dostala zabrat i moje kolečka. Ne že bych nevěděl, o co se jedná: jednak tu knížku miluju, jednak jsem upoutávku na to představení zařazoval do projekce pozvánek na fontáně před třemi léty. Ale potřeboval jsem alespoň tři čtvrtě sekundy, než jsem si - pravděpodobně za doprovodu podobné grimasy, jako před chvílí ta paní - vybavil a nahlas objevně vyslovil slovo "Saturnin".

"Ale vidíte, tak na to já se už dlouho chystám, ale ještě jsem se k tomu nedostal." a nečekaje na odpověď, dodal jsem "Tak v tom případě přeji příjemně prožitý večer."

No že jsem si přes tu hubu hned nevrazil. Jenže to jsem ještě netušil, jak ten small talk i tenhle dovětek vyzní hrubě a ironicky v kontextu dalších událostí. Ještě jednou jsem si pomyslel, že paní si bude muset počkat, než jí otevřou a utíkal jsem pro knihy a na tu večeři.

Po večeři jsem si ještě prolistoval nové úlovky z knihkupectví, a až ve mě skoro hrklo, že už je nejvyšší čas, vrátit se zpátky, abych byl na místě v domluvenou hodinu. Stihl jsem to jen tak tak a odbíjela právě osmá, když jsem čekal před fontánou na klientku, jejíž SMSka mi v ten okamžik omluvně sdělovala, že bohužel musí schůzku zrušit. Tak ono se nic moc nestalo, během sezony jsem tam každý den, hodinka sem, hodinka tam, jen v tom studeném větru a smrákajícím se večeru to nebyl zrovna kdovíjaký zážitek. No tak ona ta paní, co tam čekala, to taky neměla příjemné. Jak se mi tak oči stočily do koutka, kde se před hodinkou a kousek ta postarší dáma choulila před větrem, napadlo mě:

"Tak snad se otevření divadla taky dočkala."

Jen podvědomě, už na odchodu, jsem skrz světlo luceren v parku vrhnul letmý pohled na tmavou budovu divadla v pozadí. Tmavou budovu? Ale takhle přece nevypadá divadlo, kde se hraje! Vlak myšlenek se hlomozně pohnul a horempádem konečně dorazil do konečné stanice, kam měl ovšem dojet už před víc jak hodinou. A divadlům holdující Brňáci vědí: činohru v Janáčkově divadle mohli vidět leda dříve narození tak někdy v sedmdesátých letech, když se rekonstruovalo činoherní divadlo Mahenovo, jinak - kromě dvou dekád operet - je "janáčkárna" zasvěcena výhradně jen a pouze opeře a baletu.

A "Saturnin" je samozřejmě činohra.

P.S. Letmý dotaz ve ztichlém foyer Mahenova divadla u mladé biletářky nabízející programy s velkým nápisem SATURNIN - asi pět minut rychlé chůze od místa mého debaklu - ukázal, že na to dnešní představení dorazilo pozdě - skoro čtvrt hodiny po sedmé - více lidí, takže strážci divadelní etikety ukázali svoji laskavou tvář: vpustili všechny. Tak doufám, že ta paní byla mezi nimi. Pokud ne, ať se mi přihlásí, má u mě, jako omluvu, jednu vstupenku na představení "Saturnin" k datu a místu dle svého výběru.