Apokalypsa má jméno civilizace

Naše civilizace se dočká apokalypsy. Nezpůsobí ji UFO. Nezpůsobí ji zbraně hromadného ničení či jiný válečný konflikt. Nezpůsobí ji vědecký experiment, který se vymknul kontrole. Nezpůsobí jí ani kolaps všech nebo některých těch hi-tech hraček, jako elektřina, komunikace a ostatní, se kterými si dnes hrajeme nebo budeme hrát. Budeme to my, kdo si podřízne krk, ale způsobem tak rafinovaným, že, zatímco budeme krvácet, si k tomu budeme ještě mohutně aplaudovat. Řezat do tepny už jsme začali.

Apocalypsa (www.publicdomainpictures.net)Josée Holland Eclipse

Kolik sci-fi spisovatelů napsalo nejrůznější možné scénáře zániku lidstva, tak jak jej známe. Problém je ale úplně někde jinde. Začíná v naší inteligenci (a nedělejte si naděje - v kontextu tohoto článku je to pejorativní slovo!), která nám umožňuje ventilovat naše nejniternější chamtivé, sobecké a egoistické pudy tím co nejďábelštějším způsobem - díky celosvětové hře, kterou dobrovolně hrajeme. Hře jménem civilizace. Čím dál tím více se snažíme balamutit sami sebe, za účelem našeho vlastního zisku. Od úrovně nejnižší (ta prodavačka mi dnes vrátila o 10 Kč víc, tak jen ať, však si to zaslouží, když mi to nechá projít) až nejvyšší (ti blbí lidi mi za tohle fakt platěj a ještě mi tím umožní získat větší moc nad nimi, tak jen ať, však si to zaslouží, když mi to žerou). Moderní ekonomiky jsou toho krásnou ukázkou.

A tak se sami vženeme do pasti, kdy systém, který jsme vytvořili, přestane zvládat podporovat naše nejzákladnější fyziologické potřeby(*). Nejprve budeme chudnout, pak se nebudeme moci realizovat, protože nebude za co, ztratíme tak úctu vůči nám samým (tj. i navzájem) a dnešní měřítko úspěchu (bohatství) začneme nenávidět tak, jak jej už dnes nenávidí ti nejchudší. Budeme se nenávidět mezi sebou, na všech úrovních hierarchie lidské společnosti i na dané úrovni navzájem. Tak, jako se každá emulze postupně rozdělí na jednotlivá patra jednotlivých, různě hustých, složek. Jak budeme dále chudnout, a bát se nenávisti ostatních (a díky tomu dále nenávidět), přestaneme mít pocit bezpečí, o jistotě nemluvě. A naše pudy začnou vyvěrat ven silněji a silněji. Tehdy začneme porušovat pravidla hry, pravidla systému, ve kterém žijeme. A to v natolik masovém měřítku, že jej tím opravdu položíme. Ale pak se projeví obvyklý problém, a sice že naše planeta není koncipována sama od sebe na to, abychom žili, podobně jako třeba včely, v úlech, v tak hustém a/nebo rozsáhlém společenství. Systém, jehož pravidla porušíme, nás totiž také drží při životě - zásobuje nás přístřeším, teplem, jídlem, udržuje hygienu. Tím, že se tento systém poruší, přijdeme i o toto poslední. A stane se z nás zvěř. Zvěř s vysokou inteligencí a moc šikovnými hračkami (než se nám porouchají nebo jim dojde šťáva). A tahle zvěř už bude mít krátké trvání a rychlý konec.

Kde že se vezmou všechny tyto kroky? Já nevím. Nevím, co je bude provázet, co bude jejich spouští, co vytvoří fundament pro další iteraci, která nás uvrhne ještě hloub. Ale jsou to komplikovaná a sofistikovaná (v doslovném významu tohoto slova, dohledejte si jej prosím) pravidla naší společnosti, která si každodenně vytváříme a pomáháme udržovat v chodu. A to díky naší inteligenci a ve jménu civilizace. Každý den. Každý z nás. Nikdo nechceme nic špatného. Nic špatného pro sebe, pro ostatní. Ale uděláme přesný opak. Systém, který jsme vytvořili, má totiž zpětnou vazbu v přírodě nevídanou - čím víc chce (jednotlivec, skupina, lidstvo) více pro sebe, o to více (jednotlivce, skupinu, lidstvo) obere. (A tohle není o socialismu či komunismu pěkně prosím.) Proto nemůže nyní fungovat neviditelná ruka trhu - protože pravidla, na kterých trh stojí, jsou nepřirozená a obsahují právě tuto zpětnou vazbu, ale tak zakamuflovanou, aby se hromadila. A tato pravidla budeme ochotni porušit jen v okamžiku, až nám půjde o krk. A o ten nám půjde tehdy, až tato pravidla porušíme, nebo až nás do něj tím, co se nahromadilo, doženou. Krásná smyčka, s jednosměrným vstupem, že?

Konkrétní náprava? Neznám, kromě jediné knížecí rady: od systému očekávat jen to, co jsme do něj sami nalili. Každý jednotlivě, nespoléhat intuitivně jako doposud na synergii, ta už je dávno vepsí. Už nyní je dorovnávána spíš vykořisťováním (větší) části planety tou menší. Rostoucí obrat nepřináší vyšší zisk, není-li podpořen zdroji, primárními statky. Není možné z toho vytáhnout víc, než se tam vloží, tím, že to necháme točit rychleji. Máme dnes mnoho nástrojů, jak toto zamaskovat a tvářit se, že fungují. Nefungují. To jen naše vynalézavost nám umožňuje (díky těm pravidlům, která si pro to vytváříme a ve kterých - jejich respektováním - spoluúčinkujeme) plnit si základní pud - přežít. V tomto případě je to ovšem snaha přežít zimu na větvi stromu za cenu toho, že si tu větev uřízneme na podpal.

Že nepíši nic objevného? Fajn, hurá, a kolik lidí si tohle uvědomuje při každém svém činu, při každém svém rozhodnutí? Že zrovna vy? Pochybuji, protože pak jste dnes mrtvý/mrtvá. Že jsem zcela mimo, naprosto se mýlím a to celé, co jsem tady napsal, je strašná, nesmyslná a nesplnitelná fantasmagorie? Nic na světě si nepřeji víc, než aby to byl tak strašný nesmysl. A podívám-li se za pár desítek let (či někdo jiný ještě později) zpátky na tento článek, a budu-li se mu moci vysmát, budu nejšťastnějším člověkem na světě.

(*) Ano, následující vychází z Maslowovy pyramidy lidských potřeb.