Islamizace Evropy, osud druhého Říma?

Po zákazu niqabu (zahalení celé tváře u muslimských žen) se rozhodla Francie vydat zákaz modlení muslimův ulicích. Cílem všech těchto zákazu a příkazu je „donutit“ muslimy žijící ve Francii k asimilaci, integraci a podobných heslovitých dogmat. Jenže, jenže to nefunguje.

Po zákazu niqabu (zahalení celé tváře u muslimských žen) se rozhodla Francie vydat zákaz modlení muslimův ulicích. Cílem všech těchto zákazu a příkazu je „donutit“ muslimy žijící ve Francii k asimilaci, integraci a podobných hesel. Jenže, jenže to nefunguje.
Nejde pouze o fakt, že masovou imigraci muslimů do Francie z mimoevropských kulturních okruhu netvoří posledních pár let, ale prakticky již 200 let od francouzského vstupu na pole kolonialismu. Problémy s integraci muslimů měla Francie již v 70, 80 a 90 letech 20 století, ale tehdy je přehlížela a nechávala pro repertoár krajní pravice. Představa, že dnes pomoci pár zákonu změní francouzští politici vývoj směrem k Francii spolutvořené silně konzervativním islámem je jen chimérou podobnou protikřesťanským zákonům ve starověkém Římě.
Již dnes se zdá, že 40 let komunistické diktatury přineslo i jeden neplánovaný zisk pro středoevropské země – zůstaly stranou hlavních migračních vln mimoevropských, převážně muslimských, imigrantů. Česká republika by se tedy měla z případu selháni integrace muslimů v západní Evropě poučit. Nejde zde pouze o přehlížené problému s integraci kulturné a náboženský odlišných imigrantů, ale i o řešení celého problému v souvislostech.
Současná politika české levice i pravice v otázkách „sociálního“ inženýrství společnosti selhává a teorie, že se podaří chybějící obyvatelstvo nahradit imigraci „přijatelných“ migrantů je mýtus, neboť kromě asijských či afrických migrantů těžko bude mít někdo jiný zájem imigrovat do Evropy. Nějak se totiž zapomíná, že ekonomickým vzestup Ruska a zemí bývalého sovětského bloku činí z ekonomicky stagnující či upadající Evropy nezajímavý cíl.
Problémem je také skutečnost, že na rozdíl od zemí jako je Saudská Arábie, Irán a státy perského zálivu Evropské země v rámci „demokratické“ a sekulární politiky opouštějí model financováni domácích náboženství či umírněných směrů islámu a nechávají tak pole působnosti silně konzervativním islamistům, kteří jen v posledních dvaceti, třiceti letech „investovali“ do Evropských muslimů desítky miliard dolarů.
No, ale hlavní je že aspoň na pár let může mít část obyvatel Evropy pocit, že nad těmi muslimy „vyhrává“, že je to pocit podobný pocitu římských císařů vítězství nad křesťanskými psy je již jaksi opomenuto.

Nejde pouze o fakt, že masovou imigraci muslimů do Francie z mimoevropských kulturních okruhu netvoří posledních pár let, ale prakticky již 200 let od francouzského vstupu na pole kolonialismu. Problémy s integraci muslimů měla Francie již v 70, 80 a 90 letech 20 století, ale tehdy je přehlížela a nechávala pro repertoár krajní pravice. Představa, že dnes pomoci pár zákonu změní francouzští politici vývoj směřující k Francii spolutvořené silně konzervativním islámem je jen chimérou podobnou protikřesťanským zákonům ve starověkém Římě.

Již dnes se zdá, že 40 let komunistické diktatury přineslo i jeden neplánovaný zisk pro středoevropské země – zůstaly stranou hlavních migračních vln mimoevropských, převážně muslimských, imigrantů. Česká republika by se tedy měla z případu selháni integrace muslimů v západní Evropě poučit. Nejde zde pouze o přehlížené problému s integraci kulturné a náboženský odlišných imigrantů, ale i o řešení celého problému v souvislostech.

Současná politika české levice i pravice v otázkách „sociálního“ inženýrství společnosti selhává a teorie, že se podaří chybějící obyvatelstvo nahradit imigraci „přijatelných“ migrantů je mýtus, neboť kromě asijských či afrických migrantů těžko bude mít někdo jiný zájem migrovat do Evropy. Nějak se totiž zapomíná, že ekonomickým vzestup Ruska a zemí bývalého sovětského bloku činí z ekonomicky stagnující či upadající Evropy nezajímavý cíl.

Problémem je také skutečnost, že na rozdíl od zemí jako je Saudská Arábie, Irán a státy perského zálivu Evropské země v rámci „demokratické“ a sekulární politiky opouštějí model financováni domácích náboženství či umírněných směrů islámu a nechávají tak pole působnosti silně konzervativním islamistům, kteří jen v posledních dvaceti, třiceti letech „investovali“ do Evropských muslimů desítky miliard dolarů.

No, ale hlavní je že aspoň na pár let může mít část obyvatel Evropy pocit, že nad těmi muslimy „vyhrává“, že je to pocit podobný pocitu římských císařů vítězství nad křesťanskými psy je již jaksi opomenuto.