Když počet článků o Jiřím Paroubkovi klesne pod určitou hranici (jde o nějaké množství kolem „hodně“ nebo „ještě více“ za den), zasedne jeho mediální tým a něco vymyslí. Nedávno to bylo tvrzení, že jeho bývaly stranický kolega Jaroslav Foldyna od boxerských ran do hlavy zblbnul a již mu není pomoci.
Jak si to Foldyna vysloužil? Vystoupil v parlamentu a předsedovi strany LEV 21 vyčetl, že on – jako bojovník proti církevním restitucím – nebyl ve své poslanecké lavici, když se o nich jednalo. A že další poslanec této strany Jiří Šlégr se ze sálu vytratil v jednom klíčovém momentu. Takže Paroubek nehlasoval vůbec a Šlégr sice byl na konci jednání proti schválení, ale již dříve jeho hlas v konkrétní chvíli hodně chyběl. Takže i díky těmto lvím hlasům navrácení majetku církvím prošlo. A k tomu přidal poslanec Foldyna ještě spekulaci, podle které se má Paroubek podílet na správě toho majetku, který dostane Církev československá husitská, se kterou je Paroubek ve velmi úzkých vztazích. Podle této logiky on sám raději ve sněmovně nebyl vůbec a ve chvíli, kdy byl poměr hlasů právě příznivý pro opozici, zmizel jeho věrný druh.
To jsou jistě silná slova a není divu, že měl Jiří Paroubek potřebu se k nim vyjádřit. Zajímavé je, že to udělal týden po hlasování. Ale o to drsněji.
O Foldynovi napsal, že dostal tolik ran do hlavy, že to snižuje jeho pozornost a schopnost vnímat realitu, přičemž jeho léky prý již nezabírají: "Časté údery do hlavy v jeho oblíbeném sportu, boxu, s sebou nesou i daň v podobě výpadků soustředění a občasných výroků mimo realitu. Dávky lexaurinu, jak je vidět, už nezabírají." (Lexaurin je lék, používá se na potlačení stavů úzkosti a doprovodných jevů, jako je špatné dýchání, třes rukou. Pacienta zklidní a umožní mu díky odpoutání od úzkosti větší soustředění, nicméně neléčí, potlačuje však symptomy.)
Co se týká faktického vyvracení Foldynových slov, tak je již razance nižší. Jiří Paroubek byl totiž opravdu omluven z jednání sněmovny, což nelze popřít. Sice ho ODS vypárovala, ale u známého odpůrce restitucí je překvapivé, když se na projednání jednoho ze svých hlavních politických témat ani nedostaví. Vysvětlení toho, proč Jiří Šlégr při hlasování o návrhu odložit projednávání vracení majetku církvím odešel ze sálu a jeho hlas pak chyběl k tomu, aby návrh prošel, jsme se nedočkali vůbec. V průběhu dlouhého boje o restituce totiž přišla chvíle, kdy měl koalice v sále nedostatek hlasů. V tu chvíli přišlo hlasování o návrhu, aby byla celá věc odložena na zářijové zasedání. Podle tisku stačil jeden hlas k tomu, aby návrh prošel. S oním hlasem ale ze sálu odešel Jiří Šlégr. O tom však nenapsal Jiří Paroubek ani slovo.
Když tedy Jaroslav Foldyna řekl, že restituce prošly i díky nepřítomnosti Šlégra a Paroubka, pak sice Jiří Šlégr na jednání byl, ale nikoliv v tu správnou chvíli. Což opravdu a nutně nabízí myšlenku, že boj proti restitucím je u strany Jiřího Paroubka spíše marketingový tah než co jiného. Těžko ale předpokládat, že by se v Jiřím Paroubkovi pohnulo křesťanské svědomí a chtěl by vracet majetek církvím. Myšlenka, že by mu to mohlo přinést prospěch při správě majetku, který bude předán husitům, se nabízí. Jestli pro ni má někdo nějaké důkazy, to těžko říci, ale Jaroslav Foldyna nebyl prvním, kdo to řekl. A jistě nebyl ani posledním.
No, jedno víme jistě – Paroubek a Foldyna nejsou jedna rodina. A chtělo by se dodat: Dobře pro Foldynu.
