Bezmoc mocných

Asi všichni občané požadují od politiků osobní odpovědnost. To dá rozum – když něco nefunguje nebo se někde krade, má být jasné, kdo za tím stojí. Jenže zároveň necháváme žít systém, kde se všechno schovává za kolektivní politická rozhodnutí. Je to velká schizofrenie.

Ministr Kalousek se nám snaží vnutit představu, že s letouny CASA musí být všechno v pořádku, protože jejich nákup kolektivně schválila vlády. Sestavu téměř dvou desítek lidí vystrkuje před bývalou ministryni Parkanovou. Samozřejmě se snaží zakrýt podstatnou věc. Odněkud přišel materiál s doporučením a vláda, kde většina členů neměla o problematice nákupu letadel ani ponětí, prostě formálně schválila podklad. Možná to bylo hloupé, ale vláda nebo podobné kolektivní orgány projednává týdně několik desítek bodů a ke všem jsou nějaké materiály. (Fakt je, že většinou nejde po takové miliardy, ale dost často se podobné věci vyskytnou a stovky milionů létají vzduchem naprosto běžně.) Schovávat se za to, že vláda něco schválila, to je hloupé.

V podobné situaci jsou naprosto běžně krajské či městské rady a řada dalších „malých vlád“. A starostové či hejtmani jsou na tom ještě hůře než premiér.  Odpovědný radní (jakoby ministr) předloží materiál, který je možná zločinný a možná ne, ale má podporu většiny v radě. Je odsouhlasen, čímž se mu dostane pochybného krytí „kolektivního rozhodnutí“. A naopak od vlády přijde třešnička na dortu. Jestliže výsledkem hlasování je smlouva, třeba o dodávkách tužek nebo o prodeji domů nebo o nákupu IT služeb, pak hejtman či starosta prostě musí podepsat, protože je to jeho povinnost.

Kvůli kauze ProMoPro se nedíváme skrz prsty na tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, ale na jeho zmocněnce pro předsednictví EU Alexandra Vondru. Kvůli letounům CASA nepodezříváme Mirka Topolánka, ale Vlastu Parkanovou. A tak dále. Celkově máme pocit, že za toho předsedy vlády Topolánka se těch kauz narodilo opravdu hodně moc, ale premiéra viníme z celkového marasmu, nikoliv z toho, že draze koupil letadla nebo vyhodil půl miliardy za půjčení mikrofonů. On to totiž nepodepsal.

Oč hůře jsou na tom hejtmani a starostové. Jejich podpis jaksi z povinnosti figuruje pod každým „prdem“, který projde zastupitelstvem a je schválen radou. Jejich možnost ovlivnit dění je daleko menší než u premiéra, který když si řekne, tak má pravomoc odvolat kteréhokoliv člena vlády. O tom si hejtman nebo starosta může nechat jenom zdát, ale podepsat dokument na základě usnesení musí, utéci nemůže. Leda to položit a jít.

Z celé rady a zastupitelstva Prahy 5 z tak zvaného „Jančíkova období“ známe „kontroverzního starostu“. Jenže on vládnul v jakýchsi spletitých koalicích, kde byli lidé zvolení za ODS, zelené, Unii svobody, sociální demokracii a za další strany. Kdo dneska ví, s čím přišel a co protlačil opravdu on a co sepsali a podpořili jiní… Hejtmanka Ústeckého kraje Jana Vaňhová se kroutí nad tím, že Krajská zdravotní chce utrácet sto milionů korun ročně za nákupy IT služeb, ale nezdá se, že by ji to bylo co platné. A jestli bude nakonec celá smlouva uzavřena, tak na ni příští kritici ukážou prstem.

Žijeme v politickém systému, který je založen na kolektivních rozhodnutích a kde jen těžko můžeme definovat konkrétní politickou či trestní odpovědnost. Naši na první pohled „mocní“ hejtmani a starostové, jsou ve skutečnosti dosti bezmocní, když stojí tváří tvář anonymnímu kolektivnímu rozhodnutí. Dokud jim nedáme více možností vládnout, například právo veta alespoň při prvním projednávání nějaké věci nebo smlouvy, jak po nich můžeme chtít, aby nesli odpovědnost za svoje města či kraje?