Vysokoškolští pedagogové - Ing. BcA. Milan Kohout a doc. Mgr. Martin Konvička, Ph.D. Oba mají být určitým vzorem pro naši mádež. Oba vyučují na jiných školách a mají diametrálně odlišné názory. Oba jako noc a den ....
Je mně jedno, co přesně který z výše jmenovaných pedagogů vyučuje a jaké má tituly. Podstatné pro mě je, že oba jsou při své práci ve styku s mladými studenty a mohou tak významným způsobem formovat jejich názory a svým způsobem jsou tak pro ně určitým vzorem. V případě pana Kohouta mně pak nikdo nevymluví, že i když na filozofické fakultě údajně vyučuje „pouze externě angličtinu“, tak že při této své výuce na své studenty nijak nepůsobí.
Mladí lidé jsou obecně velmi vnímaví a také tvární a protože nemají ještě moc životních zkušeností, mohou být také snadněji ovlivnitelní. Hůř pak mohou rozlišit, zda jejich pedagog pro ně může být vzorem a mohou se s jeho názory bez obav ztotožnit, nebo je-li to nějaký úplný „magor“ patřící spíš na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. O něčem takovém by proto mělo odpovědně rozhodovat především vedení školy, které by ty druhé případy "taky pedagogů“ k mladým lidem a jejich výuce pokud možno vůbec nemělo připouštět.
V případě pana Martina Konvičky, který veřejně hájí názor, že islám coby nenávistá ideologie nemá u nás co pohledávat a zdůvodňuje proč, bylo vedení jeho školy poměrně rychlé a ultimativní. Pana Konvičku veřejně označilo za „konfliktního a nepřátelsky laděného hulváta“ (zdroj – zde) a od jeho soukromých aktivit tohoto druhu se jako „svobodná a demokratická instituce“ ústy rektora univerzity Libora Grubhoffera důrazně distancovalo. Stalo se tak jen pro veřejně prezentované názory pana Martina Konvičky, aniž by jimi byl z jeho strany jakkoli porušen zákon.
V případě pana Milana Kohouta, který při svých „uměleckých performacích“ veřejně pobíhá nahý, chová se sprostě a vulgárně, nalévá vlastní semeno v kostele do kropenky, veřejně šíří názory které si nezadají s utopickým komunismem (každá rodina si k sobě musí povinně nastěhovat jednu rodinu uprchlíků a živit je) a ještě se tím chlubí, jasné vyjádření vedení školy, které by se od těchto naprosto netolerantních názorů a extrémních činů jejich pedagoga distancovalo, zatím stále postrádám. Příslušná akademická obec zde zarytě mlčí, přestože čin pana Milana Kohouta s jeho semenem v kostele je podle mě dokonce již za hranou zákona a trestným činem a je jedno, jak on sám se tuto věc v současné době pokouší dodatečně „vysvětlovat“.
Co si tedy o tom všem mají mladí lidé a jejich studenti myslet? Jak se v tom mají sami orientovat? Má snad platit, že pan Martin Konvička je pro ně špatným vzorem, zatímco pan Milan Kohout je naprosto v pořádku a je pro mladé studenty naopak příkladným pedagogem a vzorem?
Mladí lidé naštěstí nejsou hloupí a drtivé většině z nich je zajisté i bez ustrašených a politicko-korektních vedení jejich škol zcela jasné, jak se věci pravdivě mají. Včetně toho, proč v obou případech dochází k tak odlišným reakcím či dokonce k mlčení. Naštěstí si k tomu sami mohou najít dostatek informací. V každém případě zde platí, že jde o dost poučnou ukázku toho, jak hluboko naše školství v posledních letech kleslo a kam až se naše společnost dostala. Pan Milan Kohout, coby pedagog svými činy reprezentující také jednu z našich vysokých škol, je toho dokladem.
